Neobyčejně obyčejný příběh

Ty kdos mou tvář zastřel černým závojem noci,

Pro mě byls větrem boží mlýny pohánějící

Byls sladkým slovem, něžným pohledem, nejjasnější myšlenkou

Žili jsme v říši divů a já byla Alenkou

Ale stačilo pár slov na vybledlém papíře

A můj svět se rozsypal na drobounké halíře

Setinky mého štěstí, co nikdo neposbírá...

Cosi tam uvnitř mě bezdůvodně zmírá

Je to naděje? Vždyť ta přece umírá poslední,

Netuším, co z ní zbude dříve, než se rozední

Smutný osude básníka, zkus se pousmát,

vem růži z ruky tuláka, na okraji cesty bude stát

Dotkni se paprsku slunce, spěchej za duhou

Rozechvělými prsty. jednu za druhou

Sbírej své vzpomínky, příběh z nich skládej

Jak romantik dopadne duší svou hádej

Žij dál...