Dům v horách

  1. Kapitola

kohopak to tu máme?

Když se matka definitivně rozhodla a našem stěhování, začali jsme balit. V životě bych nevěřila, že mám tolik věcí. „Vyhoď, co nepotřebuješ.“ Zněla její slova. Ale co když je to pro mě všechno důležité?… Balila jsem asi do jedné hodiny ráno a o sedm hodin později jsme vyrazily. „Mami? Můžeš mi prosím říct, co bude sedmnáctiletá holka jako já dělat v takovým zapadákově?“  Tou cestou jsem byla vážně otrávená… a ještě k tomu se mi chtělo čurat. „No tak především budeš chodit do školy. Budeš mi pomáhat s rekonstrukcí domu a nějaká ta brigáda by taky nebyla k zahození ne?“ mrkla na mě mamka. Jak jsme se tam tak dohadovaly, na silnici se objevil člověk. „Mami! Zastav!“ Když se prach vytvořený naším smykem rozplynul, muž tam nebyl. „Kde je ten chlap?“ Nevěřila jsem svým očím. „Hmm… Asi odběhl do lesa.“ Zamyslela se mamka. Po muži na silnici zbyly jen střepy z lahve, kterou upustil. Kolem se rozlila červená tekutina. Krev? „Už tam budém?“ Ptala se rozespalá Carmen ze zadního sedadla. Prudké zastavení ji asi vzbudilo. „Jasně, za chvíli jsme tam.“ Řekla nejistě mamka. „Jo, to už si říkala před dvěma hodinama.“ Poznamenala jsem. Asi po půl hodině jsme dorazily na místo. „Panebože to je barabizna…“ Dům byl sice velký, o tom se nedalo pochybovat, ale celý ze dřeva, které vypadalo, jakoby se mělo každou chvíli rozpadnout. Celé to vlastně působilo až nějak moc pochmurně… Velká okna s oprýskanou barvou krylo jen pár okenic. I lesy za domem mi přišly temnější než ty, kterými jsme projížděly cestou. „Neremcej pořád a pojď mi pomoct s krabicema.“ Houkla na mě máma od auta. Z toho domu mi běhal mráz po zádech… Když jsme vynosily věci z auta do prostorné chodby, šly jsme si vybrat své pokoje. Bez přemýšlení jsem si vybrala pokoj v podkroví. Malý, ale útulný. Našla jsem tu i útočiště pro hromadu mého oblečení, která se pořád kupila. Malá komůrka. Jako dělaná pro šatník, který jsem si vždycky přála. Přes špinavou postel jsem přehodila deku a položila na ni mé tašky. „Sáro? Prosím pojď dolů. Zajedeš do toho krámku, který jsme cestou míjely.“ Panebože… „Jasně, jen na sebe hodím něco čistýho.“ Sakra! Šlápla jsem na nějaké autíčko nebo co… Nejspíš to byl pokoj malého kluka. Všude se tu povalovaly dřevěná autíčka a skládačky. Nic moderního… Převlékla jsem se a seběhla jsem dolů do kuchyně. Mamka mi do ruky dala seznam s nákupem a klíčky od našeho červeného jeepu Cheroco. Nasedla jsem tedy do auta a jela. Po cestě jsem se snažila naladit rádio. Moc se mi nedařilo, když v tom se z reproduktorů něco rozeznělo. Přidala jsem na hlasitosti. „Baybe, baybe, baybe ooh like ba…“ Aha, tak tohle poslouchat nehodlám. Vypla jsem rádio a dál jela bez hudby. Zaparkovala jsem vedle stříbrného BMW. Když jsem vstoupila do malého ponurého krámku překvapilo mě, že nebyl docela prázdný. Dvojice lidí, řekla bych v mém věku. Jedna holka, blondýnka. Na to jak měla světlé vlasy, byly její oči velmi tmavé. Záviděla jsem jí pěkně tvarované rty a plný dekolt. Oproti ní jsem s polodlouhými vlasy a malou oplácanou postavou působila ušmudlaně. Moje hnědozelené mandlovité oči taky nebyly nic moc.  S ní tu byl v objetí plešatý kluk s piercingem v obočí. Působil zvláštně.  Za nimi se z ničeho nic vynořil ještě jeden kluk. Na lásku na první pohled nevěřím, ale líbil se mi, A to hodně. V tu chvíli, jakoby mi zdřevěněly nohy. Krásné černé vlasy měl sestříhané po ramena, šedomodré oči a okouzlující úsměv. Nečekala jsem, že se v téhle pustině objeví někdo, Kdo by přesně odpovídal mým představám. Prošla jsem okolo nich a cítila jsem, jak mě jeho pohled šimrá na zádech. „To je ta nová co?“ Zaslechla jsem tu blondýnu. Otočila jsem se s tázavým pohledem. Ona skoro okamžitě spustila: „Ou, Promiň. Já jsem Anne, ale říkaj mi tu Ann. Zaslechla jsem, že se sem stěhujete. Nejspíš s náma budeš ve třídě.“ Usmála se. Úsměv jsem jí oplatila. Trochu jsme se zapovídali. Dozvěděla jsem se, že ten plešoun se jmenuje Alex a ten můj tajemný idol byl Daniel. Když se mi představoval, zablesklo se mu v očích. „Říkej mi Danny.“ Něco mi říká, že tohle ještě zdaleka nekončí. Zatím co jsme si povídali, nakoupila jsem věci ze seznamu a byly jsme na cestě k autu. Zjistila jsem, že to krásné stříbrné BMW patří Alexovi. „Tak se uvidíme ve škole.“ Řekla Ann a objala mě. „Měj se krásně…Sáro.“ Mrkl na mě Danny a já se jen tupě usmála „Ahoj.“ Doufám, že jsem moc nezrudla. Nasedla jsem do auta a vyrazila domů. Divné říct domů, když doma jsem v New Yersey. Ale co, budu si muset zvyknout. A myslím, že v přítomnosti Dannyho to půjde jedna radost. „Jsem tu.“ Volala jsem už z chodby. „ukaž, dej mi to.“ Řekla mamka a brala mi nákup z ruky. „Co se stalo? Záříš jako sluníčko.“ Dodala. To je to na mě tolik vidět? „Ale nic. Kdy půjdu do školy?“ Prosííím, snad co nejdřív.  „Jestli chceš, tak pozítří. Musíme to tu trochu zprovoznit. Ale, můžeš tenhle týden ještě zůstat doma, pokud se ještě na novou školu necítíš. Jo a, vezmi si pár svíček. Ještě nejde elektřina.“ Pozítří… „V pohodě, do školy se tešim.“ Otočila jsem se na patě, pobrala svíčky a odběhla nahoru do pokoje. Na parapet, vedle postele, taky na komodu. Teď se jen snažit to tu nepodpálit. Shrnula jsem hračky ze země do rohu, abych na nějakou zase nešlápla. Hodila jsem ještě pár dalších dek na postel kvůli prachu a po dlouhé cestě jsem usnula.

Pozn. autora- Není to ještě dokončené, pouze chci vaše názory... Prosím, na gramatiku moc nekoukejte, je mi 15... :D Díky :)