Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seInspekce
Autor
fanadam
Inspekce
„Mámo, nedá se nic dělat, půjdu do světa,“ ozvalo se z kanape. Mohutné zavrzání starého dřeva, jakoby chtělo dotvrdit ten rozhodně pronesený úmysl.
„Ježíšikriste, lež! Po tolika letech,….aby se ti tak něco stalo! Vstávat se musí pomaloučku.“ Vyděšený pohled od sporáku se upřel na vztyčující se postavu.
„Neboj, mami. Šmíroval jsem onehdy Andělku v posilovně, mám nacvičeno.“ Pohled od sporáku postupně ztrácel na vyděšení, zůstávala jen mateřská starostlivost.
„I jen ho nech, Maruško, ať se kluk proskočí. Aspoň uvidí, co jsou teď dole za móresy.“ Pánbůh se sehnul, aby si o futra nenarazil svatozář a vstoupil do světnice.
„No vždyť já nic,“ sklopila oči Marie, „jenom jsem myslela,…už mu přece jenom není třiatřicet. „Ale máš pravdu, jen ať jde. Obhlídne situaci, zkontroluje percentuální plnění Přikázání,…na všechno už sám nestačíš. Dívala jsem se onehdy na zprávy,…“
„Má to být kritika mé práce, Marie?“ přísně se zatvářil Nejvyšší, ale hned se zase usmál. „Však on to synek zvládne. A když si nedají říct, přitvrdím v počasí. Už teď mají co dělat,“ uculil se nenápadně.
„Jen abys to zase nepřehnal. Noe měl tehdy namále. Nezapomeň, že to jsou všechno tvoje děti, k obrazu tvému stvořené.“
„No právě! Když jsem ty parchanty tehdy patlal z hlíny, vypadali líp než teď. Oblíkají se jako hastroši, roupama nevědí co by sežrali a kostel je pro ně jen kulturní památkou.“ „Svoloč je to,“ dodal už potichu a i s Marií otočili hlavy do rohu světnice.
„Tak, rodičové, já pádím,“ sdělil dosud do debaty zabrané dvojici Kristus. Docela již do džín i trička nasoukaný, páčo pěkně do ohonu sepnuté, vousy rozčesané. „A nemějte starost. Za týden jsem tady.“
Marie mu udělala křížek na čelo a dodala: „Stav se v bankomatu, než půjdeš. Zázraky šetři. Pár set šekelů se ti bude hodit.“
„Stačí koruny, maminko. V Izraeli to už znám. Ale v tom důlku, co v něm podle bájí hrávali Kyklopové kuličky, se to jaksi zajímavě vyvíjí. Tak ahoj.“
„Ahoj,…vlastně spánembohem, synku,“ přežehnal jej Nejvyšší, obrátil se k Marii a lehce zakroutil hlavou. „Hmm, po tak dlouhé době a zrovna mezi Čechy,… to je teda pašák.“
A pak už jen dlouze mávali, tvářili se dojatě a v duchu se těšili na týden samoty, klidu,…a tak vůbec.
Ještě týž večer byl Ježíš zpět doma. Oči vystouplé, hlas roztřesený, vousy zcuchané a vůbec celý jeho zjev prozrazoval, že se mu stalo cosi hrozného. Několik džbánků ambrózie jej však brzy uklidnilo a začal vypravovat:
„Panebože na nebesích, milá maminko! Viděl jsem už na inspekčních cestách všelijaké tragédie. Válku v Bosně, odtávající ledovce v Antarktidě, tsunami v Indonésii, dechovkový festival v Soběslavi,…ale…(a hluboce se nadechl) ti Češi….jsou opravdu zajímavý národ.
Víte sami, že na penězoměnce v Chrámu jsem si servítky nebral. A když mě chtěl v Megiddu ošidit ten rikša s osly, sešvihal jsem ho jeho vlastním bičíkem. Když jsem se ale v Praze vzepřel nepoctivému taxikáři, natáhl ke mně ruku,… řekl: „Máničky zasraný,“… udělalo to tssss a já půl hodiny nic neviděl. A pak mě vykopl do kaluže, kde jsem ztratil peněženku a podstatnou část iluzí.
Smutek sevřel moje srdce a řekl jsem si, že v kostele se mi uleví. Je jich v tom městě nepočítaně. Hned v prvním mě ale vykázali ode dveří. Prý vandráky bez vstupenky Bůh nechce vidět. Tu poprvé jsem měl chuť ukázat jim kdo jsem, aby padli na kolena a…. ale ovládl jsem se ještě.
Seděl jsem pak na zábradlí velkého mostu. Pode mnou krásná stříbřitá řeka, loďky, parníky, na mostě plno soch svatých, dokonce tetičku Luitgardu jsem poznal. Jenže zbožného křesťana tam neuvidíš. A uvidíš-li, nepoznáš ho. Jak by řekl jeden můj známý Jára. Zato mouřenínů, mohamedánů a lidí žlutého plemene tam chodí jako mravenců v lese o polednách.
Z útržků rozhovorů jsem ale vypozoroval, že tuto údajnou matku měst nemají v lásce jacísi brňáci. Ajta! Zvolal jsem v duchu. Nepřítel mého nepřítele je mým přítelem, jak zase pravil jeden padouch v mých oblíbených mayovkách. A tak jsem se maličkým zázrakem (dálnice je prý hrbatá jak stádo dromedárů) ocitnul v Brně.
Ruchu velkoměsta jsem byl syt již z Prahy, tak jsem zašel na naši pobočku. Tedy na biskupství. Na věci liturgické se poptám, o neposkvrněném početí tady maminky zapolemizuji a lehkou disputací potrápím úředníky, říkal jsem si. To jsem si ale dal! Kdepak liturgie, kdepak disputace, otázky nábožensko-filosofické! Kdepak! Všichni buď zběsile běhali po chodbách, nebo civěli do obrazovek a řešili jakési restituce. Dvakrát jsem se na to slovo ptal a je to opravdu jen restituce. No i tak jsem byl notně zklamán. Zjevovat se v pravé identitě zrovna tady, to by asi valný smysl nemělo. Kdepak biskupství a náboženství.
Tak jsem odešel ven. Unavený a smutný, došel jsem až k náměstí. A jelikož bylo horko, usedl jsem pod slunečník na zahrádce. Myslím, že U tří mamlasů se to tam jmenovalo. Služebnému děvčeti jsem slušně řekl: „Přines mi, prosím, pohár vody, maličká.“ Odpověděla a já jsem nerozuměl. Řekla něco jako „kapikolasprajtmatonka.“ Tak jsem znovu požádal o pohár obyčejné vody. Děvče se zatvářilo jaksi kysele a již srozumitelně mi nabídlo džbán obyčejné vody za čtyřicet korun. Když jsem vytřeštil oči, nabídlo mi vodu z Alp za čtyřnásobek! A to už jsem nevydržel. Ty mě, Otče, znáš. Má trpělivost je nekonečná. Bez odplaty si nechám do těla hřeby vrážet. Ale sakra! Že už to tak musím říct. Žíznivé poutníky takhle natahovat? Bleskem z očí jsem podpálil čtyři slunečníky. Shořely v mžiku. Děvče vyjeklo a vběhlo do domu. Za chvíli se vyřítil jakýsi tlusťoch, hulákal na mě sprostoty, pupkem vytlačoval ze zahrádky a nakonec mi poradil, že socky chodí chlastat o pár metrů dál, k vodotrysku.
Uražen, odkráčel jsem k tomu vodotrysku. Nějací nuzáci se tam skutečně povalovali. Přitom jsem si vzpomněl na svatbu v Káni Galilejské. A udělal jsem ten fór znovu! Spokojení bezdomovci se scházeli, hromadili a následně usínali kolem zdroje. Zatímco já se zadostiučiněním odcházel.
Ne ovšem daleko. To, co jsem po pár metrech spatřil, mi vyrazilo dech. Vzpomínáš, Otče, jak strašně jsi nechal potrestat ty malověrné z kmenů Izraele, kteří ve víře poklesli a Zlatému teleti se v Sinajské poušti klaněli? To by ses divil, čemu se klanějí v Brně. Zlaté Zlaté tele! Nakonec,… jsi Všemohoucí, podívej se sám. Já se tady před maminkou stydím. Každou hodinu se před Ním shromažďují! Vzhlížejí k Němu! Ruce do něj strkají a jakési kuličky tam nacházejí! On prý jim snad ukáže čas, či co.
Já jsem tam ale ztratil poslední zbytek iluzí. Dokonce i chuť projevit se, napravovat, trestat,…zbytečná práce. Ech!“
Kristus máchl znechuceně rukou a toužebně se zadíval na osiřelé kanape.
„Jen si lehni, synku,“ pronesl Pánbůh a poplácal jej po zádech. „Když už nic jiného, poopravíš si měřítka. Já ti vždycky říkal, že ani Iškariotský, ani Pontský, nejsou žádní pořádní lotři.“ Pohladil pak Marii po ruce a opatrně se vytratili ze dveří.
Kdyby mumlání za dveřmi nebylo tak tiché, rozluštil by Kristus kapánek jízlivý Otcův hlas: „Je unavený, Maruško. Spálil čtyři slunečníky kvůli džbánu vody. Ale mně tam v té zemi nalezli komunisti do krajských zastupitelstev! No nic, brnknu Michaelovi,…
2 názory
Květoň Zahájský
05. 06. 2013Hlubší kritiky se nedopustím ale s povděkem kvituji, že jsem pobaven. Ne, že by dílko přímo sršelo, ale skvělé momenty v něm jsou, to zase jo.