Filipika

Duše básníka,

leč prostá se zdá,

zůstává záhadou opředená.

 

Pak pozvednu kalich

s ruměným štěstím opojným,

hned chápu ten šťastný neklid.

 

Tak v každém z nás

dřímá a touží duše básníka,

jenž bez rýmů, lapaje múzu, teskní.

 

 

Stále zůstávám své duši dlužen

rým, verš, sloku.

 

 

Kýženou múzou

zůstává Nemesis, jíž jedenkrát dotkneš se

a hořce pak svítí každá svíce.

 

Smál byses,

bys věděl, kudy ubírá se světlo,

však žhneš nevědomím.

 

Teď sypu popel

na duše všech, kteří dřímou,

aniž se jedenkrát dotkli.

---