Za to, co jsem neudělal I.

Jedná se o první kapitolu příběhu popisujícího city a vjemy jisté věkové kategorie...

Ticho, prázdno a nicota, ta děsná nicota, která nás pohltila, už nejsme děti a do dospělosti máme ještě přebytek času.

Co vlastně jsme? Kdo jsme?

Jsme něco mezi… ani děti, ani dospělí. Na něco moc velcí a naopak na spoustu věcí moc malí. Ale ta zodpovědnost, co po nás chtějí nás táhne jako fakt těžký závaží ke dnu, dnu, ze kterého se už nevyškrábeme. Aspoň už ne jako děti.

Před spoustou věcí musíme zavírat oči a dělat, že jsme je neviděli a možná by bylo lepší na ně zapomenout, ale copak se to dá?

Myslíme si, že jsme rozumnější než dospělí, kteří nás shůry pozorují. 

Myslíme si, na holky, na kluky, na postel...

Myslíme si, že dokážeme poznat, kdy přestat, kdy skončit, kdy to zalomit.

Máme rozdílné povahy, jsme frajeři nebo tiší šprti, ale jedno máme společné- jsme těmi zkurvenými haranty, co všem lezou na nervy.

Oči se nám plní prvními slzami z lásky, kterou si nezasloužíme, z jednoho prostého důvodu- prej jsme moc malí na lásku, na vztah, na život…

Chceme stát tam nahoře, na okraji střechy, chceme sedět na chladných dlažičkách a objímat svou  nejvěrnější  „kamarádku“, chceme si zvídavě prohlížet tátův kolt…chceme se svobodně rozhodnout.

Ale my nesmíme chtít, protože si to dospělí nepřejí.

Trpíme, za vlastní nerozvážné hříchy a chyby, kterými se neučíme, ale zabíjíme.

Brečíme, když něco chceme mít, i když předem víme, že nám to nikdy patřit nebude.

Křičíme, když nám o něco jde, nám o hodně.

Přáli bychom si být neviditelní, tak, aby na nás nikdo nemohl vztáhnout ruku a abychom nemohli ubližovat sami sobě.

Nejlépe rozumíme strachu, lžím, a  čiré lidské nenávisti.

Nemluvíme na rozkaz, mlčíme, uzavíráme se do vlastního světa, lepšího.

Neusmíváme se, totiž ono vlastně v celku není čemu.

Slepě následujeme svoje dětské idoly, ty,  kteří vydělávají na naší dětské naivitě.

Topíme se v laciné hudbě, která na nás zanechává jizvy moderního světa.

Jsme sirotky mezi množstvím „zodpovědných“ lidí.

Jsme oběti sama sebe, svojí vlastní idey.

Bože, nedokážeme si pomoct …

Stárneme, ale dospělí nás pořád vidí jenom jako malé děti, které hrají bezcitnou, odpornou hru, hru na dospělé. Děti si hrají a dospělí si myslí, že jsou nad věcí, tak je vše v naprostém pořádku, ne?

Možná… Možná takhle hierarchie nikdy nebyla v pořádku, ale jak to můžeme vědět, když jsme to nikdy nezkusili změnit.

My jsme jen diváky té kruté hře o peníze, o lásku, o slávu nebo dokonce i o život.

Ovšem pokud někdo vstupuje na scénu, chodidly cítí divadelní prkna života, dopadne jako já, když jsem si začal hrát. Nešťastný, sám s  věčně zarudlým bělmem a s pohledem pevně přišpendleným k zemi.

Nedívám se lidem do očí, to se rovná jisté sebevraždě, nekonečným otázkám, na které je každá odpověď mrháním našeho cenného času. Nedá se na ně odpovědět, protože žádná odpověď je dostatečně neuspokojí…ale to chápeme jenom my.

Život nám krátí sociální sítě a další výstřelky moderní doby, ale my to potřebujeme pro vlastní pocit sebeuspokojení.

Už to nedokážeme ovládat, ono TO totiž ovládá nás, my jsme jenom dřevěné loutky na nitích. Nikomu to nepřijde jako týrání, omezování osobních práv,  prej je to úplně v pořádku.

Nevidím cestu ven z vlastních svazujících pocitů. Ona je totiž celá pokrytá sněhem, už nevím, kudy mám jít, proto se mi zkracuje dech na vlastních nechutných představách.

Kdy na to přijdeme, že jsme všichni sprostí zrádci, zrádci svých dětských povah, svých zažitých rituálů, právě padá konečné rozhodnutí. Teď se rozhodujeme o tom, v jakém stereotypu strávíme zbytek svých dní.

Ale nejhorší je, že nevím, kolik času mi ještě zbývá. Kolik kroků ještě stihnu udělat. Kolikrát se ještě nadechnu. Kolikrát se ještě stihnu zamilovat a kolikrát skončit.

Můžeme si plánovat, předpokládat, ale ve vteřině může z našeho benátského zrcadla zbýt jenom střepy, střepy, poslední naděje. Takové naděje, která umírá jako poslední.

My chceme žít podle sebe a udělat zásadní rozhodnutí, které by se našim nelíbilo a ani líbit nebude.

Možná, taky jednou dospějeme a zapomeneme, jak nám bylo zle z nekonečných výslechů, večerek a zákazů, které nás pokoušeli.

Jednou se budeme chtít svým potomkům pomstít za nás. Za naše bolesti, starosti, nechuť…

 …ale těžko říct jestli tahle generace bude chtít žít, tak nepohodlně s novými dětskými úsměvy, které si čas vezme zpátky jako konečnou daň za jejich dětství.

Sbohem poslední cáre z mého dětství, bylo mi s tebou skvěle, škoda, že už tě musím opustit…NAVŽDY.

Myslíme  si, že s plnoletostí přijde i dospělost, ale já si myslím, že jsme dětmi ještě dlouho poté…

Procházel jsem tam, kde se už město připravovalo na noc, těmi prázdnými ulicemi, osvětlenými kalným žlutým světlem z pouličních lamp.

Pomalu přicházel podzim. Zvedal se vítr. Odnášel s sebou propagační letáky a listí, kterého bylo tady ve městě jen poskromnu.

Vzduch nepříjemně změnil teplotu, což mě donutilo k nošení palestiny, i když to nebyl jedinej důvod.  Spíš jedinej snesitelnej argument pro rodiče a okolí.

Ruce jsem měl v kapsách džín, kapuci pevně přitisknout na nagelované vlasy.

V jedné ruce pomačkaný papír s textem.

Bylo mi příšerně sice jsem nepatřil k lidem, co si jen matně vzpomínali na včerejší noc, ale i přes to jsem měl slabé chvíle, chvilky nekontrolované rozumem.

Nefetoval jsem, nechlastal a jednoduše jsem se nebavil jako děti dvacátého prvního století.

V tomhle jsem byl dost konzervativní. Hnusily se mi nalitý děti a ještě víc holky, co byly povolný snad ke všemu…

Nesnášel jsem, když na mě plivali, nadávali mi, kopali, když se sjeli.

Chovali se jinak, hůř než normálně, věděl jsem to. Doprovázel jsem ho domů.

Ten křik, co vyluzoval jsem nemohl vymazat z hlavy. Hrál ve mně pořád dokola.

Bejt jedinej příčetnej není zrovna med, protože jsem přesně věděl, co dělám a to mi kolikrát svazovalo ruce jako slinej provaz.

Nechutnalo mi nic z toho, co si ostatní užívali.

Byl jsem mezi nimi jako černá ovce, nebo hůř jako dozor.

Dělal jsem všechno, co se nemá, ale ostatně oni dělali mnohem horší věci. Ubližovali ostatním lidem.

Kdež to já jsem ubližoval jen sám sobě. Svému pokryteckému egu, jež se nehodilo k typickým rysům dnešního dítěte.

Už nebylo proč se dívat na holku sedící na zábradlí v pevné klučičím objetí.

Neměl jsem proč žárlit, pro mě byla láska bezcitná, hnusná… mrtvá. Aspoň pro teď pro tenhle moment.

Zvedl jsem oči, nevěřícně zakroutil hlavou a opět jsem zaryl pohled do svých bot.

Na  jednu stranu byl život bez lásky nudný, fádní, ale na tu druhou jsem byl svobodnej, patřil jsem sám sobě.

Už bych znova nesnesl mít na svých rukou cizí krev z hříchu jménem láska.

Láska bolí… horší je, že, už ani nevím jestli to vůbec stojí za to… Stojí za to objímat holku, která mi potají z kapsy vytahuje peníze, líbat holku, která mi za rok řekne, že už tu není pro mě místo, ať vypadnu do svého světa?

Na co brečet pro holku, která mě nemiluje. Je jenom skvělou herečkou.

Bože, kdybych tušil, jak to tady na světě vypadá, tak bych se radši oběsil na pupeční šňůře.

Slyšel jsem svůj podvědomý hlas, který mi radil, abych přidal, co, když už je pozdě?

Bože, co když…

 

---