Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Duše zdravotníkova

21. 06. 2013
1
2
452
Autor
Samael Mors

Myšlenky musely ven

To se tak člověk učí na zkoušku z anatomie, když se začnou vynořovat různé myšlenky, které by vůbec v této chvíli přicházet neměly. Vzpomínáte, myslíte a trpíte ….

Dnešní doba je uspěchaná, lidé jsou nepozorní a stávají se často obětí úrazů, které jsou často úplně zbytečné. Vlivem životního tempa se mění i pohled člověka na svět. Pacienti a lidé obecně se dívají na nemocniční zařízení jako na servis. Něco se mi porouchalo, opravte to, nejlépe na počkání a já jdu domů. Nicméně i v tomto servisu pracují bytosti lidské, o něco málo jinačí, než výše zmíněné. Jak se jim asi spí ? Jak se jim asi odchází domů z práce po těžkém dni ?

Nezbytná fakta na úvod. Jsem 21 letý student lékařské fakulty, ale nenechte se zmást věkem, mám toho za sebou, oproti svým vrstevníkům, hodně. Od 15 let jsem pracoval v menší okresní nemocnici, celkem jsem zde strávil krásných 5 let. Během toho jsem od 19 let spolupracoval se záchrannou službou a tato spolupráce dále trvá.

Jak to tak bývá, den nástupu do nemocnice jsem byl opravdu nervózní. Myslel jsem si, že to bude pouze prázdninová brigáda, ale uvědomoval jsem si její tíhu i zodpovědnost. Byl jsem mladý kluk plný představ a iluzí, který byl zblblý z akčních filmů a těšil se na minimálně ARO. To mi tak trošku zkazila hlavní sestra, když mě přidělila na interní oddělení. Jako by pro 15 letého kluka už jen tohle nebylo strašné, byl jsem přidělen na interní oddělení A. Pacienti zde byli výhradně ležící, imobilní a těžcí. Jedna polovina oddělení byla takzvaná sociální lůžka, to je něco jako domov důchodců a druhá část bylo standardní interní oddělení, ale na toto se umísťovali pacienti s onkologickými onemocněními, nebo terminálními, rozumějte konečnými, stavy svých nemocí.

První den byl příšerný, několikrát jsem se pozvracel při přebalování a domů jsem odcházel strhaný, unavený, se slzami a s tím, že už tam v životě nepůjdu. Kdybych tehdy věděl, co vím dnes, divil bych se.

Každý dalším dnem jsem se cítil silnějším a samostatnějším člověkem. Práce mne začala bavit, ba jsem si ji zamiloval a s kolegy jsme začali tvořit skvělou partu.

Nicméně tato povídka, výpověď, spíše bych to nazval zpovědí, není o prostředí ani o kolektivu. Je o mnohem niternějších a citlivějších věcech.

Zdravotník musí počítat s tím, že pracuje na oddělení, kde leží nemocní lidé, jejichž stav se může vždy zhoršit. Za celou dobu práce jsem se naučil nedělat si naděje a nedoufat, že se někdo uzdraví. Zní to možná drsně, ale každá odlišná událost znamená pro člověka ránu, ke které se přidávají další a další a pomalu jej jako závaží stahují na dno propasti, že které se velice špatně dostává zpět.

Velice často jsem si říkal, jak by bylo krásné nemít emoce a city. Mýlil jsem se. Tyto vjemy jsou velice důležité. Člověk musí s pacientem cítit, musí jej pochopit, porozumět jeho osobnosti, potřebám, obavám a strachu. Musíte pochopit podstatu pacientova jednání. Musíte jej respektovat, tolerovat a snažit se jej vyslechnout.

Časem se zdravotník dostává do situace, kdy začne člověka litovat a sdílet jeho trápení. Rovněž cesta do pekel, ale mnohem horší situace je, když začneme mít konkrétního nemocného rádi. Zde již nelze hovořiti o cestě, zde hovořme o otevřené pekelné bráně. Mít někoho rád a vpustit jej do svého srdce je naprostá sebevražda. Ano, tušíte správně, jsem mrtev. Byla to strašně milá paní, její jméno i obličej si budu pamatovat nejspíše do konce života. Trpěla rakovinou jater. Opravdu ošklivá nemoc. Během týdne se ze sympatické paní stal vychrtlý, trpící a křečovitě stočený uzlíček utrpení, jehož steny a řev zněl chodbami našeho oddělení. Zemřela. A kousek mne s ní. Řeknete si, cizí paní, umírala, trápila se, ano, jsem rád, že už se netrápí, ale její úsměv a věta: „pane Tomáši, pojďte si vzít pomeranč, dcera mi ho přinesla“ mi bude znít v hlavě hodně dlouho. Nikdy nic nevzdávala. Do poslední chvíle bojovala. Velice silná a inspirující žena.

Staří lidé jsou vesměs úžasní. Pro někoho, kolikrát i pro mne byli, velice otravní a protivní, ale stačí mít chuť a snahu pochopit je a překlenout se přes jejich obrannou zeď a získáte jejich respekt a úctu. Tito lidé nemají nic, umírají, často opuštění společností i vlastní rodinou a jsou velice rádi za každý okamžik, který jim dáte a kdy si mohou s někým promluvit. Za pohlazení, či stisknutí jejich ruky by byli schopni snést vám modré z nebe, kdyby mohli.

Toho velice často zneužívají příbuzní. Ti nejbližší, kteří byli mými pacienty vychování. Smutná podívaná. Někteří chodí pravidelně, jiní pouze po 15. dni v měsíci, další na narozeniny, nebo Vánoce. Několikrát jsem byl svědkem toho, jak rodina přijde, sebere nemocnému příbuznému veškeré peníze a odchází. Nechutnost, humus, hyenismus, totální absence empatie a lidskosti, absolutně odsouzeníhodný čin, který nemá v mých očích místa pro pochopení, natož odpuštění. Já ale nejsem tím, který by měl soudit a odpouštět. Nejsem věřícím člověkem v tom pravém slova smyslu. Věřím ve vyšší princip. Pro někoho to může být Bůh, pro jiného fyzikální zákony, já zůstávám někde ve středu. Věřím, že každý čin bude po zásluze oceněn. Jednou určitě a doufám, že slzy a trápení nemocných budou těžce zhoršujícím faktem, ke kterému bude přihlédnuto.

Tak nějak ztrácím smysl tohoto psaní. Možná ulevit sám sobě, možná přiblížit Vám, čtenářům proč se nemohu učit a proč jistě spousta dalších lidí nemůže spát. Jsou za tím spousty obličejů, jmen, hlasů, vět, citátů, příběhů a emocí, které ačkoliv se snažíte nevnímat a zkoušíte je ihned v dění odstranit, se vrátí. Vrátí se jako velký bumerang, který vám podrazí nohy, posadí vás na zadek a nutí vás si zavzpomínat. Někdy to jsou vzpomínky milé, jindy méně.

Kdybyste se mě zeptali, kdo ležel na trojce na posteli vpravo u okna, vybavím si obličej a u této konkrétní ženy i jméno. Stejně tak bych si vybavil všechny další obličeje a většinu jmen pacientů, které jsem zažil a se kterými jsem měl tu možnost a čest pracovat.

Pokud vše půjde dobře a stanu se lékařem, věřím, že budu opravdu dobrý a oblíbený. Pokud budu mít možnost pronést na promoci slavnostní projev, budu já osobně a sám za sebe děkovat samozřejmě své rodině, která mi dává obrovskou podporu a trpí se mnou, ale mé díky budou patřit i všem těmto duším, které ze mne udělaly silnějšího a lepšího člověka. Duším, které mi ukázaly, že i když je člověku nejhůře, vždy je naděje, duším, které mne naučily trpělivosti při verbálních konfliktech s nimi. Duším, které ze mne udělaly toho, kým jsem.

Pokud budete tuto zpověď číst, zkuste se nad ní a jejím obsahem zamyslet, protože my jezdíme tam, odkud vy utíkáte. Pracujeme na odděleních, kde se každý den svádí boj se smrtí. Prožíváme, zachraňujeme, osudy druhých a sami řešíme osudy vlastní. 24 hodin denně řešíme situace, o kterých si myslíte, že se Vám stát nemohou....

 

 


2 názory

Janina6
21. 06. 2013
Dát tip

Zdravotníků si vážím, vlastně mě dost překvapuje, kolik lidí tuhle práci dokáže dělat.

Vyjádřím se teď ale k samotnému textu. Hodně zobecňuješ, což je problém. „Pacienti a lidé obecně se dívají na nemocniční zařízení jako na servis.“ To je jen a pouze tvůj názor, ale předkládáš ho jako hotovou věc, jako fakt. Znám hodně lidí, kteří jsou jiní, než ti tvoji „lidé obecně“. Nevím, čeho jsi svým textem chtěl dosáhnout, ale tímhle mravokárným tónem mnohé čtenáře donutíš se podvědomě ohradit. Další věc je přemíra patosu (otevřená pekelná brána, mít někoho rád je naprostá sebevražda, závaží stahující na dno propasti a podobné efektní výkřiky mě spolehlivě odradí). Člověk potom nečte poutavé realistické vyprávění o zážitcích toho kluka, kterého jsi nám na začátku představil, ale zase ty obecné fráze, které jsou nám (třeba z televizních seriálů) už tak protivné. Někde si i odporuješ – v úvodu píšeš, že ses „naučil nedělat si naděje a nedoufat, že se někdo uzdraví“, v závěru děkuješ těm, kdo ti ukázali, že „i když je člověku nejhůře, vždy je naděje“.

Pozor na to, jak formuluješ věty, místy jako by se ztrácela souvislost. Třeba v úvodu – „…bytosti lidské, o něco málo jinačí, než výše zmíněné“. Jaké výše zmíněné? Výše zmiňuješ pouze ty „pacienty a lidi obecně“ – takže to tedy podle tebe nejsou bytosti lidské? Nebo když mluvíš o brigádě – „uvědomoval jsem si její tíhu a zodpovědnost“. Uvědomovat si tíhu brigády? Nejspíš jsi měl na mysli tíhu zodpovědnosti. „Každá odlišná událost znamená pro člověka ránu“ – tady mi není jasné, co máš na mysli, od čeho odlišná událost? A proč by měla nutně znamenat pro člověka ránu? Lidé nejsou všichni stejní a na události reagují různě. Zkrátka by bylo dobré se vyjadřovat tak, aby ti čtenář měl šanci rozumět.


srozumeni
21. 06. 2013
Dát tip
Kéž by takhle empatičtí byli všichni lékaři, na které člověk narazí. Věřím, že Tobě to zůstane, což je dobré. Tak hodně štěstí při studiu...***

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru