Nářek ztrápené duše

Den je noc a noc je den,

růžové líčko, bílý sen

hřebem je na skráň přilepen

a čeká jen.

 

Čeká, až vzejde slunce svit,

až vodu z dlaní budu pít,

v náruč světa nesmyslně jít

a žít.

 

Studánku slzí v očích mám,

zraněnou pýchu, krutost, klam,

na oltář svoje tělo dám

k tvým hrám.

 

Nechat své srdce touhou plát,

na cáry duši rozervat,

den co den pomalu umírat

a dál stát.

 

Stále jen štěstí předstírat,

marnou láskou se utýrat,

nechat se zaživa pohřbívat

a nic zpět brát.

 

Každý si nese vlastní kříž,

na bedrech světa mrtvou tíž,

když konec každým dnem je blíž…

Ach, mlčím již.

---