Tramvajové (za)valení

Ranní cesty tramvají

mají smysl humorný,

ty zapomenouti se nedají,

dělaj život úmorný.

Jen co do ní člověk vleze,

začne živé představení.

Utrpení často nezná meze,

vznikaj chvilky pobavení.

Zazněl signál, vagón trhnul,

v očích lidí panika.

Dozadu lidí dav se hrnul,

pozdě hledat viníka.

Žena sádlem oplácaná

se svou váhou zápolila.

Náhle přišla silná rána,

jak lavina mě zavalila.

Já po ránu zpomalená,

nestihla jsem uhnout stranou,

sklátila mne tato žena

svou sádelnatou vanou.

Nožky se mi podlomily,

ruce nápor neunesly.

Oči se mi zamlžily,

společně se k zemi klesly.

Jak dvě trosky lidské rasy,

tramvají se kutálíme.

Vydáváme směšné hlasy,

kdypak mi se zastavíme?

Lidé smíchem téměř brečí,

ostatní zrak odvracejí.

Na kolenou člověk klečí,

hystericky při tom kleji.

Když se ze mne odvalila,

hbitě jsem hned povstala.

Ona s kily zápolila,

vtipná chvíle nastala.

Bylo třeba statných hochů

k pozvednutí této dámy

váhou blízko stádu hrochů.

Na mém těle zbyly šrámy.

Hanbou zrudlé obě líce

oprášila jsem, co se dalo.

Srážkou pohmožděná levá plíce,

přemítám co se to stalo.

Své sebeúcty beru zbytky,

z paty vytahuji trochu sil.

Před očima stále mžitky,

otřesný zážitek to byl.

Na paměti proto mějte,

kam se máte postavit.

Na tlusté si pozor dejte,

mohli by vás zavalit!!.-))