Kdyby se každej staral sám o sebe...

Upřímně? Je mi z toho, jaký jsou lidi svině, na nic. Omlouvám se za možnou vulgaritu, ale tohle je fakt moc. Ano. Jsme jen lidi a občas prostě potřebujem někoho, komu bychom sdělili všechny naše starosti, radosti, problémy. Někoho, kdo by k nám byl fakt upřímnej, ale přitom to s náma myslel dobře.  Někoho, kdo by nás vyslechl, objal a řekl, že všechno bude určitě dobrý, že se to vyřeší a všechno bude fajn. Jenže často si vylíváme srdíčko na špatným místě. Ne každej, to s náma myslí dobře, ne každej nám chce opravdu pomoci. To, co je smutný je to, že některý lidi maj radost z cizího neštěstí. Přímo se na něm pasou. Touží po něm. Omlouvám se za možná nevhodně zvolená slova, ale je mi z toho fakt na blití. Problém je, že po tom, co jsme takto důvěřivý a často až naivní, po tom co se spálíme, už prostě nevíme KOMU, můžeme věřit. Bezmezně důvěřovat. Často je to jen jedna osoba. I já už věřím jen jedné osobě. Už se snažím říkat vše jen jí. Někdy se to nepovede. Často je to jen jedna osoba. Tou osobou jste někdy VY sami.

Další věc, kterou se chci zaobírat souvisí s textem výše. Proč se lidi pletou do života, vztahů i jinejch  záležitostí druhejm?! Co z toho mají?! A jsme zase u toho. Radost z neštěstí druhýho. Je snad to, jak je to mezi mnou a někým jiným pro ostatní životně důležitá informace?! Není! Možná byste mohli namítnout, že nějaké vyjimky by se našly. To jsme ale zase někde úplně jinde. Kdyby se každej staral jen o sebe a svůj život, nepletl se do věcí druhých, když ho o to ten člověk sám nepožádá, bylo na tom světě mnohem líp.