Boží mlýny melou pomalu, ale jistě

Víte, co mě fakt mrzí? Dnešní svět. Ono je to spíš o lidech samotných. Každýmu jde jen o jeho vlastní blaho. Každej si hrabe na svým písečku, a i takový hnusárny, jako jsou podvody, úplatky, nevěra, lži, násilí, psychickej nátlak  a tak dále mu nejsou cizí, jen aby se on sám měl dobře. O rodinách, párech, který na veřejnosti vypadaj jako ta nejzamilovanější dvojice nebo spořádaná ideální rodinka, se poslední dobou dozvídám docela hnusnou, krutou pravdu. Ale ti lidi si to dělaj sami. Že by nějakej novej systém, jak co nejrychleji zničit lidstvo? Jak co nejrychleji zničit sebe? Ano, sebe. Každá osoba si musí uvědomit, že ač třeba jen pasivně, tak i ona je součástí tady toho všeho. Toho kolotoče. A jak všichni víme, když se kolotoč začne točit moc rychle, nebezpečně rychle, nebývá nám potom, zrovna nejlíp. A mě už je z toho špatně teď. To opravdu některý lidi nemaj takovou tu věc, který se říká SVĚDOMÍ? Ale ano, každej ho má. Jen mám pocit, že některý lidi se už naučili to svý svědomí natolik oblbnout, že je jim to vlastně jedno. Přijde mi, že štěstí maj svině. Že s tím, že je člověk čestnej a hodnej dneska daleko nedojde a je na něj nahlíženo jako na toho naivního a je mu do hlavy vtloukáno,  aby přestal žít v pohádce. Že tohle je prostě REALITA. Lidi uvědomme si, že takhle ubližujeme jen sami sobě. A samozřejmě v neposlední řadě sobě NAVZÁJEM. Stejně věřím, že se to jednou obrátí. Boží mlýny přeci melou pomalu, ale jistě.