Nepadej!

Všichni známe ten pocit, kdy zažijeme něco, co nechceme, aby se už nikdy, za žádných okolností opakovalo. Něco, co nás už jednou srazilo na dno. Už nechcete znovu zažít ten pocit bezmoci. Beznaděje. Ale najednou se to vrátí, vrátí se to skoro v té samé podobě, přestože jste si řekli, že toto už nikdy zažít nechcete. V tuto chvíli je nejdůležitější nepoddat se těmto pocitům beznaděje, méněcennosti. Znovu už nespadnout na dno. Strašně těžko se z něj zvedá. Říkat si „ Na dno mě nikdo nedostane, tu radost vidět mě spadnout až dolů nikomu neudělám!!“ poté, co si tohle řeknete, hrdě zvedněte hlavu, nedejte znát, jak moc vám to ubližuje, nedejte znát, že se bojíte. Nedejte znát, že máte strach z toho, jak dlouho ještě dokážete tohle všechno zvládat. Nikoho se o nic neproste, nepadejte před nikým na kolena. Nemáte to zapotřebí. Zvedněte hlavu a jděte hrdě dál. Z každé klece vede cesta ven, vždyť všechno se dá vždycky nějak vyřešit. Na konci každýho tunelu je přece světlo.