Posel smrti V: Kapitola XXII - Milenci a vrazi

Panství Black Mirror je pokryté vrstvou sněhu. Letošní zima přinesla opravdu nebývale chladné počasí. Jen málokdo pamatuje větší mrazy, vždyť ručka teploměru už dobrých sedm dní nevystoupala přes 0 °C. Stále sněží a je mrazivá zima, která snad nikdy neskončí. Celé panství je ponořeno do hlubokého spánku. Cesty jsou povětšinu dne prázdné a lidé jen málokdy vycházejí ze svých domovů. Zdá se, jakoby se vše zastavilo v čase, až takhle mrtvolná atmosféra tu je. K Warmhill se právě blíží vůz rodu Gordonů – černý čtyřdveřový pick-up s korbou.
Uvnitř seděl Edward a přivážel zpět na panství Samuela, Kasumi, Akiru, Rachel a Desmonda. Terry a Mark se na panství vrátili už včera a to vlakem, ostatně do auta by se nevešli. Edward téměř celou cestu vyprávěl Samuelovi vše, co se na panství během posledních měsíců událo. Nebylo toho zase tak moc - povětšinou zde panuje klid a mír, ale Samuel chtěl být zcela v obraze.
„Takže říkáte, že je vše v pořádku? Akademie je tak, jak byla, nikde se neobjevil žádný z netvorů, lidé se uklidnili…“
„Ano, pane. Vše je tak, jak má být. Tedy až na tu zimu. Když jsem před dvěma dny vyjížděl odsud do Walesu, ručka teploměru byla na minus patnácti stupních. To je opravdu velká zima!“
„To ano, Edwarde,“ řekla Rachel, „však to cítíme i tady. Přitopte trochu, copak chcete, aby malý prochladnul?!“ Edward poslechl, ostatně ani jemu nebylo kdovíjak teplo. „Už abychom byli v teple na zámku,“ řekla Rachel a tiskla chlapce k sobě, aby se netřásl zimou.
„No, víte, paní. Nechal jsem Markovi vzkaz, aby všude zatopil, ale i tak pochybuji, že v zámku bude o moc tepleji. Těch pár krbů celý zámek nevytopí.“
„Máme teď jiné starosti než jen sehnat teplo,“ řekl Samuel.
„Stále nemůžu uvěřit tomu, že jsem svolila, aby…“
„Tady nejde jen o tebe, Rachel. Děláš to i pro Desmonda. Jsme ve smrtelném nebezpečí a musíme s tím něco udělat,“ řekl Samuel.
„Chmm, zatraceně přidejte trochu, Edwarde!“ křikla Rachel, které pociťovala čím dál větší nervozitu.
„Vydržte, paní, už se blížíme. Právě míjíme Warmhill, takže do deseti minut jsme tam, ale… co to?“ podivil se Edward, když zahlédl jakýsi tmavý flek na jinak zatažené obloze.
„Vidíte to, Edwarde?“ zeptala se Kasumi a rychle stočila okénko.
„Zavři, fouká sem!“ řekla Rachel, ale Kasumi neposlechla. Naklonila se z okénka, aby viděla, co to je. Edward výrazně zpomalil a poté raději zastavil, když stejně jako Kasumi poznal, že podivný předmět se zvětšuje.
„To bude jen velký pták,“ řekla s klidem Akira. Samuel to přes přední sklo sledoval mlčky, ale už teď věděl, že tady žádný takhle velký pták nežije. Kasumi poznala, že tvor má velká křídla, ale to bylo tak vše. Zatím byl ještě daleko, ale mířil přímo k nim a to velikou rychlostí.
„To je… rychle, kryjte se,“ vykřikla Kasumi, když byl tvor tak blízko, že ho poznala. Zachytil se svými ohromnými pařáty za střechu auta v místě, kde Kasumi sundala okénko a s lehkostí ho převrátil. Auto se otočilo na bok a poté padlo na střechu. Tvor zaskřehotal, mohutně zamával blanitými křídly, zvednul se do výše a z protáhlé tlamy, pokryté černými šupinami, vychrlil trochu ohně, který pohltil převrácený vůz. Poté se s dalšími skřeky, ve kterých jakoby se skrývala radost, odletěl směrem k pobřeží.
Samuel byl během celé události při vědomí, což se nedalo říct o všech. Nevěděl, jak na tom jsou, ale doufal, že to nebude nic vážného. Desmond hlasitě plakal a to znemožňovalo komukoli se soustředit. Edward a stejně tak Samuel si odepnuli pásy a snažili se dostat ven.
„Panebože, panebože, my hoříme!“ vykřikla Rachel a vši silou k sobě tiskla plačícího Desmonda, který naštěstí neměl kromě pár šrámů žádné zranění. Edward se konečně vypotácel z auta a okamžitě se snažil otevřít zadní dveře, aby pomohl ven ostatním. Samuel se snažil o totéž a podařilo se mu z auta vytáhnout bezvládnou Kasumi, která se silně udeřila do hlavy a omdlela.
„Pospěšte, Edwarde, rychle,“ povzbuzoval ho Samuel, protože oheň se šířil a bylo otázkou času, kdy pohltí celý vrak úplně.
„Pojďte, paní Rachel!“ řekl Edward a vzal si od ní Desmonda, aby mohla vylézt. Samuel rychle vynesl Kasumi ven do bezpečné vzdálenosti, položil ji na zem a vracel se pro Akiru, která dopadla patrně nejhůř. Skončila zaklíněná mezi předními sedačkami. Samuel se pokoušel ji uvolnit, ale kouř a rozšiřující se oheň mu to ztěžovali. Edward se vrátil k autu, aby z pod korby vytáhl veliký kufr, který vypadl, když se vůz převrátil.
„Pane Samueli“ běžte pryč!“ křičel Edward, když si všiml, že z nádrže pomalu vytéká benzín. Každou chvíli mohlo dojít k jeho vznícení a pak… Samuel tam ale nechtěl Akiru nechat, obzvlášť když už byl skoro u ní. Podařilo se mu vypáčit sedačku a už vytahoval Akiru ven. Edward s Rachel raději ustoupili ještě kousek dál, ale to už Samuel pospíchal s Akirou co nejdál od vozu. Ozvala se obrovská rána a auto vybuchlo.
Samuel spadl k zemi a zakryl si tvář. Poté se otočil a zjistil, že z auta je jen hromada šrotu a stále hoří. Bezprostřední ohrožení života však už nehrozilo. Rachel se snažila utišit Desmonda, ale přitom byla sama celá rozrušená. Edward se společně se Samuelem věnoval Kasumi a Akiře. Kasumi neměla žádná velká zranění, ale patrně se musela silně udeřit do hlavy. Akira dopadla o něco hůř. Měla krvácející ránu na čele a zřejmě zlomenou levou ruku.
„Musíme ji dostat k doktorovi, pane,“ řekl Edward a opatrně si vzal Akiru do náruče.
„To ano, jenže nemáme čas a…“
„Ehh, co… co se stalo?“ ptala se probírající se Kasumi a držela se za bolavou hlavu.
„Jen klid, všechno je zase dobré,“ lhal Samuel a uvědomoval si, že plán se hroutí jak domeček z karet.
„Ten, ten drak! Ano, viděla jsem ho. On… existuje!“ řekla Kasumi a snažila se se Samuelovou pomocí vstát.
„Ta bestie musela uniknout z Akademie, ale jak je to možné?“ ptal se Samuel a pohlížel přitom na Edwarda, jakoby očekával vysvětlení.
„Ech, já opravdu nevím, pane Samueli. Ještě před pár dny bylo vše tak, jak má být, ale když nad tím tak přemýšlím… možná se vlivem deště a mrazu uvolnily další kameny a vytvořily skulinu, kterou ta… věc prošla. Já… měl jsem to předpokládat.“
„To budeme řešit později, Edwarde. Teď rychle za Terrym. Anebo raději ne. Vraťte se všichni na zámek a já Akiru do vesnice odnesu sám.“
„Nemůžeme otálet, Samueli,“ řekla Kasumi, „kromě toho není dobré se tam ukazovat.“
„Ano, Akiru zanesu do vesnice já, souhlasíte?“ nabídl se Edward. Nikdo nic nenamítal a tak zatímco Edward pospíchal k Willow Creek, Samuel si z kufru vzal revolver s náboji a Kasumi svoji katanu. Zbraně chtěli mít raději u sebe, ale kufr rozhodně nemínili nechat zde. Stále v něm bylo dost důležitých věcí. Tlačil je čas a tak všichni mířili nejkratší cestou k zámku.

Edward Akiru vlastně ani neznal. Ve vile ve Walesu pobyl jen krátce a během té doby se ani nestihli seznámit. Na rozdíl od Rachel se k němu ale Akira chovala velice slušně a uctivě, ale to bylo asi dáno tím, že neměla takové postavení. I Kasumi s ním jednala na úrovni a přemýšlel, jestli se to změní, až z ní jednou bude paní Kasumi Gordonová. Věděl od Marka, že k tomu není daleko a byl za to i rád, neboť Samuel měl i přes všechny ty starosti viditelně lepší náladu než dříve a dával i před ostatními najevo, jak moc má Kasumi rád. Ani ona nezůstávala nijak pozadu a tak se zdálo, že na zámku to brzy začne opět žít a dost možná se jinak pochmurnými místnostmi bude co nevidět ozývat pláč dalšího dítěte. Teď ale nebyl čas pomýšlet na takové věci. Pospíchal po cestě k vesnici a doufal, že se drak již nevrátí. Napadlo ho, jak moc mu může vadit tahle mrazivá zima a doufal, že opravdu hodně. Na křižovatce zabočil doprava a během pár okamžiků zahlédl v dálce mezi stromy několik sloupů kouře.

Edward se blížil k Willow Creek, ale co to?! Když doběhl blíž, poznal, že kouř je mnohem větší a že z komínů rozhodně nevychází. Vesnice byla v plamenech a výsledný obraz děsu a beznaděje jen dokreslovalo vzdálené skřehotání draka, který musel být někde blízko. Edward neudržel slzy, když viděl tu zkázu všude kolem. Právě tady přece vyrůstal a prožil tu téměř celý život a teď… Spousta domů byla v plamenech. Na náměstí stál hasičský vůz, ale nebyla šance vše uhasit včas. Lidé pobíhali sem a tam. Někteří podléhali panice, jiní se snažili nabírat vodu z řeky do kýblů, hrnců na nádobí, sudů,… zkrátka do toho, co bylo po ruce a snažili se zachránit své domovy, které se jim hladové plameny pokoušely sebrat. Muzeum, radnice, kavárna, všechny tyhle budovy byly v plamenech a s nimi téměř desítka dalších obytných domů nebo stodol. Zmatený Edward pobíhal se a tam s Akirou v náručí a nevěděl, co si počít. Z některých domů, dokonce zaslechl nářky zvířat. Ani kravín, jež byl na okraji vesnice, se nevyhnul plamenům a všechna zvířata v něm pohlcovaly plameny. Jejich bolestivý řev se mísil s ruchem na ulicích. Edward došel až na náměstí a rozhlížel se kolem sebe. Záleželo mu na spoustě lidí, co tu žili, ale nejvíce tíhnul přeci jen k Denise, přestože mu tak ublížila. Za poslední půl rok se ale dost změnila a tu a tam za ní dokonce zašel a přinesl jí kytici, jako důkaz, že na ni zcela nezanevřel. Její kavárna teď hořela a kdoví, co s ní je. On se však musí starat o jinou věc. Věděl, že Samuel na něj spoléhá a přestože to nemohl nijak ovlivnit, cítil vinu za to, co se kolem děje. Proč jen nedával na Akademii větší pozor? Proč jen si neuvědomoval to nebezpečí? Měl pocit, že katastrofě, ke které tu dochází, se dalo předejít, kdyby alespoň vesničany varoval, že hrozí nějaké nebezpečí. Otáčel se na náměstí zoufale kolem dokola a sledoval, jak kolem něj probíhají unavení lidé, kteří bojují o svůj majetek a také o své životy. Plameny občas přeskakovaly z jednotlivých domů a zdálo se, že takto může zanedlouho shořet celá vesnice. Všude kolem ruch, všude křik a také nářky zraněných. Kolik životů si asi už vzaly plameny a kolik si jich ještě vezmou?
K Edwardovi přiběhl Harry. Byl celý udýchaný a táhl za ruku Ephrama.
„Díky bohu Edwarde, že tu jste. Dějí se hrozné věci.“
„Kde je Denise a Terry... Terry je u sebe?“
„Denise je v pořádku, a co se Terryho týče, tak… bude někde poblíž. Pomáhá hasit. Já… já nevím, nevím co se to tu děje. Je to šílené! Přilétl sem nějaký pták a…“
„Tady slečna je zraněná a potřebuje pomoc.“
„Ukažte, já ji dopravím někam do klidu a seženu Terryho.“ Harry si Akiru opatrně vzal, tak aby jí zbytečně neublížil. „Poslyšte, Edwarde, já… mám to tady na starosti a nemůžu se vybavovat, ale můžete mi pohlídat kluka? Nemůžu se pořád ohlížet kde je a tady pro něj rozhodně není bezpečno.“
„Já se ale musím vrátit na zámek. Gordonové jsou zpět a já jim musím být po ruce.“
„To nevadí, ostatně na zámku bude v bezpečí.“ Edward chytil Ephrama za ruku a odváděl ho pryč, když Harry zavolal: „Nechtěl byste požádat někoho z Gordonů, aby nám pomohl? Každá ruka se bude hodit.“
„Oni se snaží, Harry. Mají něco v plánu, a sice vám nemohu vysvětlit víc, ale věřte mi - pan Samuel udělá vše pro to, aby nám všem pomohl.“ Harryho to docela překvapilo, ale byl za to rád. Edward nemohl dále otálet, navíc se nedalo vyloučit, že drak bude co nevidět zpátky. Urychleně pospíchal k zámku.

„Neboj se Ephrame, všechno bude dobré.“
„Já se nebojím, ale mám strach, že táta odsud zase po tom všem odejde a já budu muset s ním. Mně se tu moc líbí a nechci pryč, i když jsou tu ti zlí tvorové. Víš, ještě nikdy jsem neviděl draka. Všichni myslí, že žijí jen v pohádkách, ale ono to tak není.“
„Jo, to je hezké… Ještě kdyby nás ten drak nechtěl zabít.“
„Edwarde, co se stalo té legrační paní? Vyprávěl jste nám, co všechno tu udělala a já nechci, aby umřela. Uzdraví se, že jo?“
„Tohle není ona, Ephrame. Tohle je… to je Akira a jsou to kamarádky,“ řekl Edward, ačkoli vůbec nevěděl, jaký vztah mezi Akirou a Kasumi je. „Paní Kasumi je teď na zámku.“
„Vážně?! Takže ji zase uvidím?“ Ephram se takřka rozzářil radostí. Přestože viděl Kasumi jen jedenkrát, tak na ni nezapomněl, protože Edward se o ní často bavil s Harrym. Celé ty dlouhé měsíce se snažil jak Samuela tak i Kasumi mezi ostatními vesničany ukázat v dobrém světle, tak aby si jich ostatní začali vážit a přestali je nenávidět. Vyprávění o tom, jak Kasumi poprvé potkal na zámku, kde mu zachránila život a jak se s ní poté vypravil do močálů, aby zahubili netvora na Ephrama zapůsobilo. Samuel v jeho očích zase tak zajímavou osobou nebyl, neboť Edward o něm nevyprávěl podobně napínavé příběhy.

Edward dovedl Ephrama k zámku, který naštěstí nebyl ani z části zasažený běsněním draka. Doufal, že se jeho zloba neobrátí právě na zámek, neboť když si vzpomněl, jak dopadl po požáru před rokem, nepřidalo mu to na náladě. Uvnitř zámku v hlavní hale u krbu na pohovce seděla Rachel s Desmondem. Snažila se vyrovnat s tím, co se stalo.
„Dobře, že jdete, Edwarde,“ řekla Rachel. „Jak je na tom Akira?“
„Stále stejně. Vesnice je ale v plamenech.“
„Cože?!“ vykřikla nevěřícně.
„Je to tam hrozné a lidé doufají v rychlou pomoc.“
„A snad ji dostanou,“ řekl Samuel, který se právě vracel společně s Kasumi z knihovny a nesl s sebou černou kouli. Byla to ta, kterou před více než rokem nalezl Adrian v mohyle u močálů a použil ji k otevření portálu pod Stonering. Když se mu povedlo oživit Samuela, vrátil ji pro jistotu do schránky, kterou dříve používal William.
„Jé!“ vykřikl Ephram, když zahlédl Kasumi
„Co je to za kluka?“ zeptala se.
„Nevzpomínáte si na mě? Jsem Ephram, syn pana Harryho z Willow Creek. Jdete nás všechny zachránit?“
„Ve své podstatě ano,“ řekla Kasumi, která si stejně jako Samuel dobře pamatovala, co napsal Mordred a věděla, že až porazí Samaela, jeho hlídači portálů z celého okolí se neudrží v tomto světě a zmizí. Trochu litovala, že se tak nestane u všech portálů na celém světě, ale ty měli dostatek energie, aby netvoři mohli v jejich blízkosti existovat i nadále. Pět menších portálů na Black Mirror, mezi které patřil i ten pod Akademií, však nedokázaly udržet netvory zde, pokud byl jejich pán uzavřen v Pekle.
„Takže vy jste zabíječka draků?“ zeptal se Ephram a připadal si jako v pohádkách, kde vystupují velcí hrdinové. Kasumi mu však jeho iluze utnula.
„Ne a mlč už! Potřebujeme vyrazit a ne tu celou dobu žvanit!“
„Edwarde, odveďte chlapce nahoru a dejte na něj pozor. Kdybychom se nevrátili…“
„Vrátíte se, pane. Já jsem vždycky věřil, že Gordonové nejsou zlí, jak se často tvrdilo. Jste přece potomek Marcuse Gordona a ten vždycky držel ochranou ruku nad celým panstvím a lidmi, kteří tu žili. Vy to dokážete!“ Samuela tyhle řeči povzbudili. Pohlédl na Edwarda a poznal, že na něj spoléhá, stejně jako Ephram. Poté provedl ostatní přes jídelnu a kuchyni do sklepa. Byla tu velká tma, ale na to, aby nalezl správný kanál, nepotřeboval moc světla. Odsunul mříž od šachty vedoucí do podzemí a pobídl Kasumi a Rachel, aby sešplhaly dolů. Sám poté slezl s Desmondem.

Všichni stanuli v prostorách hluboko pod hradem. V kanálech se tu dlouhé desítky let držela stojatá voda. Zápach byl ohavný a Rachel se kvůli němu brzy rozbolela hlava.
„Bože, co je to za zatuchlý smrad? Smrdí to jak rozkládající se zdechlina.“
„Předpokládám, že tudy, Samueli,“ ukázala Kasumi na můstek vedoucí skrze nádrže plné odporně páchnoucí vody a řas.
„Ano, jdeme,“ řekl Samuel. Vrátil Desmonda Rachel, a vyrazil jako první. Po pár minutách přišli do větší místnosti se schodištěm vedoucím dolů. Nebylo nijak velké, a když po něm sešli, stanuli před otevřeným vchodem do katakomb. Táhl z něj chlad. Kasumi si zaujatě prohlížela kamennou desku, na které byl podivný mechanismus. Bylo tu několik okének a na pěti z nich svítily symboly smrti. Uprostřed mechanismu byl do prohlubně zasazen prsten rodu Gordonů. Samuel ho tu takto nechal, když před lety z Rituální komnaty odcházel. Neviděl tehdy důvod katakomby uzavírat. „Radši ten prsten nech být. Nevím, jestli by se tím katakomby zase neuzavřely,“ řekl Samuel. Rachel mezitím zírala na nápis nad vchodem do katakomb. Byl psaný v podivném jazyce, kterému nerozuměla, a Samuel na tom byl stejně. Kasumi si nápis prohlédla také a poznala, že je to stejné písmo jako to, kterým vyvolala Samaela. Znala ho, ostatně společně s Cyem se ho naučili už před dlouhou dobou.
„Stojí tam: Smrt stihne ty, kteří nedbají na varování mnohá, a pokusí se projít na Bránu pekel.“
„Samueli,“ řekla vyděšená Rachel, „to není dobré. Nevrátíme se?“
„Už jsem tu byl a vím, co a jak. Jdeme dál ale dejte si pozor. Nesahejte na nic a raději se nepřibližujte k otvorům ve stěnách. Je to tu opravdu nebezpečné,“ řekl Samuel a vykročil dál.

Obě ženy si prohlížely kořeny stromů, které sahaly až sem pod zem, hromady kostí, které patřily Marcusovým a Mordredovým vojákům a také dokonale opracované svícny na stěnách, které byly tvořeny podivnými koulemi, ve kterých svítilo něco, co nikdo nedokázal rozeznat. Vzduch všude kolem byl skoro nedýchatelný a to ticho! Kasumi to tu připadalo jako v hrobě. Všimla si, že některé chodby byly zavaleny hromadami hlíny, kterou strop už neudržel. Doufala, že je tu něco nezavalí. Došli ke zlatému podstavci, jenž byl umístěn za zvláštními mřížemi z načervenalého kovu. Mříže byly už otevřeny a to díky amuletu, který zde kdysi Samuel nalezl. Snadno tak mohl umístit černou kouli na podstavec. Když odsud před lety Samuel kouli vzal, portál pohasl, ale světla na zdech zůstala svítit a tak se ani stěna kryjící portál neuzavřela. Patrně k tomu bylo nutné světla zase zhasnout, ale to tehdy neudělal, neboť neměl důvod. Dovedl ostatní k portálu, který byl hned vedle. Kasumi si konečně mohla prohlédnout pravou tvář netvora, který na sebe vzal její podobu, neboť jeho hlava byla vytesána nad portálem. Byla to ohavná rohatá nestvůra s rudě zářícíma očima.
„Je to tu, takže poslouchejte,“ řekl Samuel, „ta stvůra nás možná bude chtít vyřadit tím, že nás znehybní. Mordred tvrdil, že na to musí být člověk připravený a poté k ničemu nemůže dojít. Nezmiňoval se o žádném předmětu, nebo zaříkadlu, zkrátka máme s Kasumi za to, že stačí se soustředit, být zcela v klidu a ovládat se. Pamatujte na to a nenechte se jakkoli zmámit. Ty Rachel zůstaň v koutě a o nic se nesnaž. Já si Desmonda vezmu a nechám trochu jeho krve, aby ukápla na oltář. Nejprve ale tu svini zastřelím.“
„Samueli!“ řekla Kasumi, která se obávala, že s tím Samael počítá.
„Už jsem řekl, miláčku. Když to nevyjde, je tvůj, ale prosím, nenech se zabít.“
„Chmm, nikdy jsem neměla větší motivaci přežít.“
„Pošleme ho tam, kam patří,“ řekl Samuel a jako první prošel portálem. Kasumi a Rachel ho následovaly.

„Tak se opět setkáváme, Samueli,“ řekl obrovský šedý démon Samael a vstal ze svého trůnu. Samuel mlčel, ale ani na vteřinu nespustil ze Samaela oči. Očekával, že ucítí něco podivného, co by předznamenávalo Samaelům pokus o znehybnění, ale nic se nedělo. „Ha, ha, vím, na co čekáš, Samueli, ale můžu tě ujistit, že k tomu nedojde. Na moji vlastní krev to použít nejde a ani na ty, kteří si tím již prošli. No a ta štětka mě za to nestojí.“
Samuel chtěl vytasit revolver, ale uvědomil si, že ho nemá. Byl si jist, že ho držel v dlani, když vstupoval do portálu, ale teď byl pryč. Bylo na něm znát, že ho to rozrušilo a Samael si to užíval. „Ha, ha, myslíš, že jsem hlupák, že sem můžeš přitáhnout zbraň, proti které se nemohu bránit? Neuvědomuješ si, jakou mám moc? Já nejsem člověk, Samueli, já jsem mnohem víc. Podcenil jsem tě, ale nezískal jsi víc, než pár měsíců života. Víš, kolik let potrvá zformovat opět mé věrné, o které jsem přišel? Uvědomuješ si, jak těžké to bylo? Za to zaplatíte všichni!“ zařval a vztekle vykročil blíž k Samuelovi.
Do cesty se mu postavila Kasumi s mečem.
„Neříkal jsi, že bys mě rád získal pro sebe? Že bych se vyjímala ve tvé sbírce mrtvol? Máš možnost, zkurvenče!“ vyštěkla Kasumi a ohnala se po něm katanou. Samael byl rychlejší než čekala a svými drápy snadno odrážel veškeré rány. Měl je neuvěřitelně pevné a navíc se nemusel bát, že o ně přijde, že je upustí.

Samuel mezitím s Desmondem přistoupil k oltáři, dítě poškrábal a nechal ukápnout jeho krev na oltář. Chybělo jen jediné. Zatímco Rachel byla bledá jako stěna a doslova se třásla strachy, Samuel se vzrůstajícím napětím pozoroval Kasumino snažení. Samael se ji snažil zabít, ale nedařilo se mu, neboť Kasumi byla oproti němu mnohem drobnější a také se od něj držela dostatečně daleko. Déšť úderů ji ale viditelně unavoval a navíc si musela stále dávat pozor na to, kam šlape. Nejednou došlápla na samotný kraj propasti a stačilo jen málo, aby tam spadla. V jednu chvíli spatřila, jak ze Samaelovy hrudi vychází něčí hlava. Vypadalo to, jakoby ji měl uvnitř těla a ona chtěla ven. Rozeznala tu tvář – patřila Ivanovi. Brzy poté se začaly na Samaelově těle objevovat další a další tváře, až jeho celé tělo jakoby nabobtnalo. Bylo to ohavné a Kasumi to rozrušovalo. Věděla, že už dlouho nevydrží, že musí něco udělat, něco, s čím Samael nepočítá. Zaháněl ji do kouta, neboť se zdálo, že s každou další hlavou jakoby nabíral větší rychlost a zlepšovaly se mu reakce. Kasumi využila jeho velikosti, shýbla se a kotoulem mu proklouzla pod nohama. Než se Samael stihl otočit a vzpamatovat, přesekla mu šlachy na obou nohách u kolenou. Samaelovi se po dlouhých letech v očích objevil strach. Klesl na kolena a nemohl vstát. Věděl, že jeho existence zde nebude trvat dlouho, ale tentokrát nebude škemrat o slitování, tentokrát ne!
„Jsi posel smrti, Kasumi, ano je to tak. S sebou přinášíš jen smrt! Jen bolest a chlad. Tak moc by ses vyjímala mezi ostatními, neboť Samuel přestože kdysi dokázal víc než ty, tak dnes už je to pryč, kdežto ty jsi stále smrtonosná.“
Kasumi ho obešla a pohlédla mu do očí. „Zase mi nabídneš věčný život? Strč si ho do prdele!“ Samael natáhnul svoji ruku k portálu a ten se začal měnit - energie v něm pohasínala. Kasumi mu okamžitě ruku uťala, ale Samael se jen zasmál, protože už bylo pozdě.
„Jen dva, Samueli, už jen dva lidé dokáží projít tím portálem a ty víš, kdo to bude. Uvidíme se v pekle!“ Samael začal slábnout a začal se doslova ztrácet před očima. Byl už takřka průhledný, když se Kasumi otočila k Samuelovi, aby ho pobídla k dokončení rituálu. Jakmile tak učinila, Samael sebral zbytky sil a jedním ostrým drápem probodl Kasuminy záda. Zasunul jí svůj dráp hluboko do těla. Na její tváři se objevilo překvapení a údiv. Z rukou jí vypadla katana, zařinčela o zem a spadla až do hlubin. Otevřela ústa, ze kterých se ven dral úzký proud krve. Zachrčela, jakoby chtěla něco říct, ale nešlo to. Samael se definitivně rozplynul a Samuel nespouštěl oči z Kasumi. Udělala jen dva pomalé kroky směrem k oltáři a na víc se už nezmohla. Samuel jí chtěl jít naproti a snad jí pomoci, ačkoli nevěděl jak.
„Dokonči to,“ zachroptěla tiše. Samuel nevěděl co dělat, byl úplně vyřízený. S vytřeštěnýma očima sledoval, jak se Kasumi pomalu hroutí k zemi. Přemohl se a začal s verši.

„Zodocare, Busadire
Im Coraxo Zodere
Matorebe Matorebi,
Vax Dasobra Vei
Maliore Vax Dasobra,
Maliore Im Ibute
Amena Vei Busadire,
Amena Vax Zodocare!“

Brána pekel se pomalu uzavírala a Samuel hleděl na Kasumi, která klečela na kolenou, tak jako předtím Samael. Zírala do země a ztěžka dýchala. Samuel rychle předal Desmonda Rachel a přiběhl ke Kasumi, aby jí pomohl. Strhal ze sebe oděv, aby měl jak zastavit krvácení.
„Vydrž, lásko, zase bude dobře,“ řekl a velice opatrně ji vzal do náruče. Poté pohlédl na portál a vzpomněl si na Samaelova slova: jen dva mohou projít...

Samuel zíral s otevřenými ústy na Rachel, jak v náručí drží Desmonda. Udělala s ním pár kroků k portálu a poté se otočila na Samuela.
„My… odcházíme, Samueli.“
„Néé, to ne. Kasumi je zraněná, potřebuje pomoc. To ona odsud odejde!“
„Nebuď sobec, Samueli! To přece nemyslíš vážně, že ne? Nemůžeš nás tu nechat!“
„Kasumi odsud odejde, Rachel! A teď odstup od toho portálu, kurva, jasný?!“ řval naprosto zoufalý Samuel.
„Jsi blázen.“
„Já ji miluju, chápeš, co to znamená?“
„Přece bys tu nenechal malé dítě?! Riskovala jsem jeho i svůj život, když jsem sem šla. Poslechla jsem tě a pomohla ti, ale teď je s tím konec.“
„Kasumi neumře, slyšíš, co říkám?! Zůstaneme tu spolu, Rachel. Každý máme svého milovaného a tomu dovolíme přežít. Je to tak spravedlivé, nebo snad ne?“
„A co myslíš, že se stane, až se ocitnou na druhé straně? Myslíš, že se dostanou z katakomb? Batole a umírající žena? Přemýšlej trochu!“
„Pak zemřeme všichni,“ Samuel vzal kouli ze stojanu, která tu byla. Očekával, že portál se vypne, ostatně tyto podstavce sloužili k nastavení východu z portálu, jenže se nestalo vůbec nic. „Co to sakra?!“ Zoufalý Samuel se otočil se na Rachel a sledoval, jak se chystá vkročit do portálu. Naposledy se ohlédla.
„Všechno jednou skončí. Dostal jsi svoji druhou šanci, ale je konec. Každý zemře Samueli, každý.“ Rachel prošla portálem a energie v něm nadobro pohasla. Samuel přistoupil blíž a snažil se jím projít. Zkusil to snad desetkrát, ale nebylo to nic platné. Byla tu jen stěna a nic víc. Vrátil se ke stojanům a do každého zkusil umístit kouli. Doufal, že se alespoň jeden portál probudí k životu, ale nestalo se nic. Opřel se o stěnu u trůnu a klesl k zemi. Kasumi držel v náručí a hladil ji po tváři.
„Jsem slaboch a zbabělec. Mohl jsem tomu zabránit, mohl jsem je zastavit a odejít s tebou lásko, ale… já na to nemám! Nedokázal jsem to zase udělat, zase někoho zabít. Ale teď… zabil jsem nás oba. Odpusť mi prosím, odpusť mi to.“
Kasumi se chmurně usmála. „Ne, to není tvoje vina,“ řekla tiše, „kdybych ho zabila včas, anebo alespoň dávala pozor... To kvůli mně teď zemřeš, stejně jako zemřely mé děti.“
„Nemluv tak a nevysiluj se. Už to nejde vzít zpět a tvoje vina to není.“ Samuel se odmlčel a zahleděl se na oltář, na kterém stále byla čerstvá krev Desmonda Gordona. Věděl, že kdyby pronesl opět verše, tak by se Brána otevřela.
„Myslí si, že to tu nevydržím, že skočím dolů, abych vše urychlil. Chce mě mít ve své moci, ale to se nestane. Já tu zůstanu s tebou Kasumi a to napořád. Nerozdělíme se.“ Kasumi se hodně přemáhala, aby nezavřela oči. Bála se, že to bude nadobro a ona nechtěla přijít o ten pohled na svého milého. Celé ty dlouhé roky nepotkala opravdovou lásku, skoro si myslela, že ji ani potkat nemůže, a teď když ji přeci jen nalezla… Ptala se sama sebe, proč to musí končit takto? Pociťovala nepříjemný chlad a tiskla se k Samuelovi, jak jen mohla. Těžko se jí dýchalo a cítila, že ji pozvolna opouští život. Bylo to pomalé, hodně pomalé, ale nezadržitelně to pokračovalo. Jedna jediná chyba ji bude stát život. Věděla, že až její život pohasne, Samuel tu bude dál, ještě dlouhé hodiny nebo snad dny, to pokud se opravdu dokáže obrnit a místo skoku dolů zde umře žízní. Ona tomu ale nevěřila. Měla za to, že tak silnou vůli nemá. Dokonce jí proběhlo hlavou, že se ho pokusí nějakým způsobem zabít, aby jeho duše neskončila v Pekle, ale zavrhla to, ostatně ani by na to nenašla dost sil. Cítila, jak její mysl ochabuje, jak se jí honí hlavou čím dál tím větší nesmysly. Teď se dokonce viděla s vlastními rodiči. Měla pocit, že je dospělá tak jako nyní a zdálo se jí, že jde v parku alejí s otcem a matkou a prohlížejí si rozkvetlé sakury. Pak se přistihla, jak myslí na své děti a na Tokutara. Viděla sama sebe, jak se sklání nad jeho bezvládným tělem. Uvědomila si, že Tokutaro vlastně vyhrál, ačkoli se o to ani nezasloužil. Poté se myšlenkami přesunula ke své sestře. Přemýšlela, jaká asi je, a jak vypadá. Rozplakala se, když pomyslela na Samuela. Vzpomněla si na tu chvíli, kdy mučila jeho syna a pak, když vyvolala Samaela. To bylo to, co rozhodlo o její zkáze. Vkročila do neznáma, tak jako již mnohokrát, ale tentokrát tam nalezla smrt. Tak už to někdy bývá... Také si ale uvědomovala, že kdyby nebylo toho, co zde před pár měsíci učinila, nikdy by se nesetkala se Samuelem a nikdy by nepoznala takovouhle lásku. Jemu se podařilo ji změnit, ale na tak krátkou dobu… Bylo pro ni stále těžší a těžší držet se vzhůru. Chtělo se jí zavřít oči a už je neotevřít. Usínala, jenže věděla, že tenhle spánek neskončí, že nepřijde nový den, že se neprobudí. Už nikdy se neprobudí… Bylo to tak, jak řekl Samael – rozsévala kolem sebe smrt. Zabila tolik lidí, že jen málokdo by jí mohl konkurovat, a přesto necítila vinu. Přišlo jí to nevyhnutelné a správné. Jenže smrt si přijde pro každého, i pro ni, a teď je tady. Vzpomněla si na tu chvíli, kdy to všechno začalo. Na okamžik, který rozhodl o jejím životě…

Velká hala, kdesi v podzemí, ukrytá na opuštěném místě, tak aby ji nenalezli zvědavci, co tu nemají co dělat. Jen pár zasvěcených ví o tomto místě, o místě, kde se z mladých dívek stávají vraždící monstra, která žijí jen pro jedinou věc – pro svého pána. Tokutaro Watanabe, muž, jež se nikdy nesměje a který se dokáže rozčílit i pro sebemenší maličkost, hledí nyní z vyvýšeného postu, společně se čtyřmi dalšími muži dolů na železnou klec, kde svádí deset devatenáctiletých dívek boj na život a na smrt. Tokutaro může mít deset skvěle vycvičených mladých žen, ale on chce něco jiného. On chce jen jednu a to tu nejlepší z nejlepších. Chce tu, která dokáže plivnout smrti do tváře a co nevidět ji nalezne. Z klece se ozývají bolestivé nářky, prosby o smilování, praskání kostí a kloubů, steny umírajících dívek a další a další zvuky, které dávají tušit, že tam dole řádí smrt. Tokutaro pozorně sleduje především jednu dívku, která jak se zdá má před ostatními navrch. Už zabila dvě dívky a to bez jakýchkoli obtíží. Teď se právě domlouvá s jednou další. Zdá se, že se chtějí společně postavit pěti zbývajícím dívkám, které zatím utvořili spojenectví, aby vzdorovali té, kterou považují za největší hrozbu. Zdá se, že budou stát dvě proti pěti, ale co to? Tokutarova favoritka se kácí k zemi, když jí její „spojenkyně“ zlámala vaz. Boj pokračuje, když se zbývajících pět dívek vrhá na tu jednu. Zdá se, že nemá žádnou naději, ale kdepak… Ona je poráží a to neuvěřitelně brutálním způsobem. Neštítí se vypíchnout svým protivnicím oči, láme jim ruce i nohy, zabořuje prsty svým obětím do krku, škrtí a rdousí,… Brzy zůstává na nohou jako poslední. Před ní se na zemi v bolestech svíjí další dívka, ale přestože se nebrání a dokonce prosí o slitování, láme jí vaz a tělo nechává dopadnout na chladnou zem potřísněnou krví.
S těmihle dívkami trávila posledních pár let svého života. Byla s nimi takřka čtyřiadvacet hodin denně po čtyři dlouhé roky. Teď zůstala jako jediná z nich naživu. Zabila šest svých kamarádek a to proto, aby přežila, protože jak Tokutaro na začátku řekl: „Z klece bude vypuštěna ta poslední z vás, co zůstane naživu.“ To ona byla poslední a už dolů spěchal muž, aby klec odemknul a dovedl ji nahoru k Tokutarovi.
Klesla před ním na kolena a sklopila zrak, tak jak byla naučená jednat s lidmi, kteří jsou něco víc než ona.
„Jak že se jmenuje?“ zeptal se tiše Tokutaro muže, který výcvik dívek vedl.
„Je to Kasumi. Kasumi Sato.“
„Hmm, takže Kasumi… Vstaň!“ Kasumi se okamžitě zvedla, ale očima ani nepohlédla na Tokutarovu tvář. Věřila, že není hodna na ni pohlédnout. Tokutaro ji chytil za tvář. Trochu pootočil její hlavu a prohlížel si ji ze všech stran. Prohlédl si její oči, přičemž si dopomohl prsty, aby roztáhl víčka a dobře viděl, jak reagují zorničky. Nadzvedl horní ret a prozkoumal, jestli má zdravé zuby. Poté jí strhl vrchní oděv a sledoval její držení těla. Prohmatal si ho, aby zjistil, jak na tom je. Vše se mu zdálo dobré a nijak zvlášť poškozené od předcházejícího boje.
„Od teď si moje. Jsi můj majetek, tak jako třeba můj oblek nebo moje kravata. Nic neuděláš bez mého svolení a to co ti přikážu, splníš bez řečí a za každou cenu. Nesmíš mě zklamat, nikdy mě nesmíš zklamat, neboť jsi moje zbraň a ta nesmí selhat. Já jsem tvůj pán, jsem ten, kdo v rukou drží zbraň a vede ji. Od nynějška už nejsi člověk, jsi stroj a ten slouží svému pánovi, protože to je jeho osud, to je důvod, proč existuje – má sloužit. Určitě víš, co se stane se strojem, když není funkční nebo nesplňuje požadavky svého majitele. Nebudu se zdržovat tvoji opravou, a proto musíš fungovat dokonale, bez jediné chybičky a to napořád.“

Kasumi hleděla na Samuelovu smutnou zachmuřelou tvář. I on nyní vzpomínal. Vybavila se mu chvíle, kdy si zničil celý život a pak se už nikdy nedokázal vymanit z těch strašlivých vzpomínek. Stále to bylo tak živé…

Zámek Black Mirror je zahalen temnými mraky. Déšť buší na střechu a kapky z ní stékají dolů, kde vytváří velké bahnité kaluže. Uvnitř zámku se prochází Catherin s lampou v ruce a snaží se najít svého muže, který zmizel neznámo kam, tak, jako již mnohokrát. Neví, že Samuel tak často prchá pryč právě kvůli ní. V poslední době ho sžírá zloba a nenávist ke své ženě a to přesto, že ani sám nechápe, odkud vlastně pramení. Cítí, že je jiný než dříve a neví čím to je způsobeno. Copak se snad pomátl? Zešílel, tak jako již mnozí? Utíká pryč vždy, když na sobě pocítí něco neznámého, protože obává, že udělá něco špatného, něco, čeho bude litovat. Unavuje ho to ale a teď když silně prší a je navíc bouře a vichr… je těžké zůstat přes noc venku. Musel jít na vzduch to ano. Potřeboval si pročistit hlavu, ale ono to tentokrát nepomáhá.
Samuel se raději vrátil zpátky. Byl jako omámený nějakou silnou drogou, jakoby ani nevěděl o světě. Vystoupal ke svému pokoji, kde bydlel s Catherin a vstoupil dovnitř. Doufal, že jeho žena spí a že bude moci ulehnout vedle ní a probudí se druhého dne zase svěží a v pořádku. Všimnul si, že jeho žena je ale vzhůru. Stojí u stolu a prohlíží si nějakou knihu. Otočila se na něj a vylekala se když ho zahlédla. Něco mu povídá. On však ani pořádně nevnímá.
„Co? Kde… kde jsi byl? Hledala jsem tě. Slíbil jsi, že už znovu takhle nezmizíš.“ Catherin byla rozrušená to je to jediné co poznal, ale vůbec nebyl schopen postřehnout, co to povídá. Strčil do ní. „Au,“ vykřikla. Chtěl aby se vzpamatovala a mluvila srozumitelně, ale chyba nebyla na její straně. „Co to s tebou je? Já... tě nepoznávám, vlastního muže nepoznávám! Každou noc někam zmizíš, mluvíš se mnou, jen když je to už nezbytně nutné. Kam zmizel ten Samuel, kterého jsem si vzala?! Chci zpátky svého manžela!“ Catherin do něj začala jemně tlouct, jakoby doufala, že ho probere z toho stavu ve kterém trčí už dlouhé dny. Ale on to nepochopil… 'Ubližuje mně, chce mě ublížit a to si přece nenechám líbit,' říkal si v duchu. Silně do ní vrazil, aniž by vlastně věděl, co to dělá. Catherin narazila na stůl, kde stála lampa. Ta se převrátila a spadla na zem. Koberec vzplál a brzy byl v plamenech celý pokoj. Catherin byla po ráně mírně omráčená ale už se zase vzpamatovala. Samuel však již v pokoji nebyl. Zkusila rychle otevřít dveře ven ale byly zamčené. Samuel zamknul, aniž by si uvědomoval, co to dělá.
Poté sešel dolů před zámek a teprve tady na dešti se probral. Potřásl hlavou a snažil se
vzpomenout na ten sen. Co to jen bylo? On ublížil Catherin?! To by přece neudělal ale co to… otočil se a spatřil za okny svoji milou, jak zoufale buší na sklo a za ní se rozmáhají smrtící plameny. Klesl na kolena a pochopil, že se mu to nezdálo. Tohle je skutečnost!
„Co jsem to udělal?! To jsem přece nechtěl! Néé, néééé!“ Padl na bok, protože se ani nedokázal udržet na nohou. Hleděl na svoji ženu, jak marně bojuje se smrtí v nesnesitelném žáru. On za to může, to on a nikdo jiný. Ptal se sám sebe, proč to vlastně udělal? Nenacházel jedinou odpověď, vše bylo jako v mlze. Zvedl se. Pohlédl na své dlaně a cítil, že je vrah. Nemohl se vrátit do zámku, prostě to nešlo. Jak by se jen mohl po tom všem podívat Williamovi nebo Victorii do očí?! Rozeběhl se pryč k bráně, a co mu síly stačily, utíkal co nejdál, co nejdál od tohoto děsivého místa. Věřil, že sem se už nevrátí a vlastně ani nemůže. Už nikdy nevkročí na panství Black Mirror!

„Myslel jsem, že před sebou máme opravdový život plný radosti a štěstí a místo toho je všechno pryč,“ řekl Samuel a nepřestával se tisknout ke Kasumi, „chtěl jsem mít děti, rodinu a začít žít, tak jako kdysi. Dlouhá léta jsme oba prožili v bolesti a smutku. Věřil jsem, že to skončí, že už to stačilo. Myslel jsem, že se vezmeme a hlavně že budeme pořád spolu, tak jak jsme si to plánovali...“
„Vždyť budeme, lásko. Navždy spolu… tak, jak to má být.“