Den v životě sekuriťáka

Noc. Temnota. Hvězdná obloha. Sny. Tikot hodin, které jako metronom určují takty noci. Mlhavé obrazy s odérem prchlivosti. Kavalérie nelogičností. Bloumání o lásce. Padání z říms velkých domů. Chození po ulici. Ozývající se smích štěstí a výsměch vůči neštěstí. Když v tu najednou krutý a nepříjemný zvuk. Terorista. Nepřítel číslo jedna. Ničitel štěstí a snů. Patetický mravokárce. Likvidátor. Diktátor. Hajzl. Parchant. Kurva. Nenávistná svině.

Zkrátka a dobře budík do práce.

Přesněji budík na mobilním telefonu. Kdysi pěkná písnička vyňatá z počítačové hry, je dneska nejhorší noční můrou. Nenávidím tu písničku, stejně jako ten mobil, stejně jako mou práci a stejně jako mou kocovinu, co mám právě teď!!! Odlepim si oči od sebe a připadám si, že je mi tak sedmdesát let. Všechno mě bolí. Slézám z palandy, avšak přeležená pravá noha mě zrazuje a podlamuje se a já si zkracuju cestu krkolomným pádem.

„Do psí prdele!!!!!!!!!“ vztekle křičím.

„Že bych se na to nevysral!!!“ pokračuji v řevu.

Po ranním řvaní jdu na záchod se vymočit a pak si čistím zuby. V hubě jak v kanále, jako po každý pitce s mým bratrancem Frenkem. V tuhle chvíli nenávidim i jeho.

Oplachuju si obličej studenou vodou, která sráží můj post-alkoholový věk na nějakých padesát let. Už začínám fungovat.

Za nedlouho už kráčím s batohem do práce. Je to pár kilásků, takže to vyjde na dobrou půl hodinku cesty skrz celý městečko. Čistej vzduch mi dělá dobře a já se cítím líp. Už se začínám vracet k svému pravému kalendářnímu věku. Dvacet let. Mladej kluk po matuře, který ho v oboru nikde nevzali, se musí spokojit s prací strážnýho v supermarketu. Ačkoliv nejsem nejvyšší a vážím okolo šedesáti kilo, tak mám kuráž a nebojim se tuhle práci dělat a ačkoliv nemám tělesné proporce, abych někoho zastrašil, tak můj zjev – černé vlasy nagelované do číra, tmavé temné oči pod hustým černým obočím a tmavá nehustá bradka, podle některých lidí zjednává respekt a můj pohled popisují jako krajně nepříjemný.

Moje práce je v podstatě čumění do monitoru, na který jsou propojeny kamery z hypermarketu a já koukám po lidech jestli si nenávratně nepůjčují věci ke svému použití. Jednou za hodinu se vyměnim s kolegou a dělám v podstatě to samé jen stojím v krámě za kasama. Prostě chytám zloděje. Ano, jako malý kluk jsem vždycky chtěl chytat zloděje a předávat je spravedlnosti, ale musim si přiznat, že jsem si asi nikdy nepřipouštěl nebezpečnost práce a častou nudnost práce, což bylo horší. A co se týče zlodějů, tak asi z 85% to jsou cikáni, moderně označováni jako Romové i když hromadě cikánů toto označení připadá jako urážející. Je to prostě tak a nehraje v tom jakoukoliv roli všeobecný český předsudek. Avšak cikánům nikdo nevysvětlí, že jsem je nechytil kvůli rasistickým předsudkům, ale kvůli zboží, který mají v kapsách. Takže samozřejmě následuje vyhrožování s tim, jak si na mě počkaj v počtu větším než velkém a odehrajeme si drama, jak od Shakespeara v němž budou hlavní role hrát pěsti, chodník, možná pár nožů a moje tělesná schránka. No co, cikáni mi vyhrožovali i dřív a teďka je to jenom častěji. Člověk si zvykne. Párkrát se proběhne cestou domů, aby ho nezbili, a pak si je stejně za pár dní vyčíhá v práci, kde budou stejně jako před pár dny krást a vyhrožovat a křičet jaká jsem rasistická bílá svině. Ze začátku nepříjemné, potom rutina. A dnešní den nenaznačoval nic jiného.

Po procházení betonovou džunglí berounského sídliště konečně dorážím do svého zaměstnání. Kocovina ustupuje, avšak stejně bych se nejraději na pár hodinek ještě natáhnul. Střídám kolegu z noční – postaršího pána v důchodu, který si nočními přivydělává.

„Dobrý ráno, tak co jak to šlo?“

„Nazdar mladej, ale co ti mám povídat, dneska na hovno. Parta vožralejch debilů si tady hrála s nákupníma vozejkama. Tak jsem je šel zjebat, že na ně zavolám chlupatý, tak ty sráčové zdrhli. Zasraná diskotéka, ale jinak nic se nedělo až na tohle.“

Ta zasraná diskotéka leží asi 100 metrů od mého pracoviště, a když má člověk v den konání tý disko-sračky službu, tak je to opravdu zasraná paráda. Občas se zasměju, když se nějaký kreténi venku perou nebo jak se tam mladý páry venku hádaj, jakou náhodou holka upadla na péro nějakýho týpka na hajzlu. Ačkoliv je to fakt místama velmi komický, tak to nemám rád. Ne, že by se mi něco stalo, i když to pochopitelně taky, ale spíš, že někde taky nechlastám.

 Jo docela poměrně teďka chlastám. Se svým bratrancem jsme hospodský povaleči, který svět neviděl. Ale dneska, když mám klasickou denní nebo spíš celodenní šichtu, která trvá „nádherných“ 16.5 hodiny, bych radši svou ušlechtilou, romantickou a intelektuální prdel nechal doma. Jsem nějakej znavenej. Loučim se s kolegou z noční a jdu si sednout do kanclu. Zatím je fajn vzduch a teplota takhle ráno okolo šestý, ale počítám, že pak to bude zapocený, špinavý a těžký letní den. Navíc s kolegou, kterej snad neumí do pěti počítat. Ještě se jmenuje Opor a jak ho člověk vidí a mluví s nim, tak si přidává po prvním „o“ ještě „d“, protože občas ho k němu vyloženě nešlo nechovat. No ty vole, to bude den.

Avšak zatím to jde, a tak chvíli po převléknutí sedám do kanclu a během pár vteřin usínám jak dřevo. Jelikož kancl slouží jak vrátnice, tak mě za chvíli probouzí výšší tón hlasu jedné z pracovnic.

„Co jste dělal v noci, že tady tak chrápete?“

„To ani nechtějte vědět.“

„No je mi to jasný podle těch kruhů pod vočima. Dejte mi klíč od pumpy.“

„Jasně, tak se mi podepište.“

„Dej to sem a udělejte si pořádnýho turka, jinak tady nic nechytíte.“

„Provedu a sloužím vlasti.“ říkám ironicky.

„Chápu, mám vám do toho hovno co kecat.“

„To jste řekla vy.“

„To je fakt. Tak já mizim, zatím naschle.“

Usínám ještě na chvíli, ale pak už se jeden zaměstnanec valí za druhym. Začínáme. Přijíždí kolega, jako vždy na kole.

„Čaouú.“ povídá šišlavě a musim uznat, že jenom tim mne dokáže nasrat. Vady řeči mne vždycky sraly.

„Dobrej.“ snažim se říct nenaštvaně a trochu pozitivně.

„Copak, blbá nálada?“

Tak jsem to asi neřekl moc podle svých představ.

„Ne v pohodě, ale ještě bych si lehnul.“

„A máš co jíst? Mám tady kdyžtak buřt guláš. Jíš ho?“

„Jste moc hodnej, ale já mám svačinu.“

„Tak já ti ten guláš, pak nandám. To chce teplý do žaloudku.“

„To je dobrý, já ho nechci.“ už se poněkud nepokouším skrýt nasranost v tónu svého hlasu.

„Ale je dobrej, tak já ti ho pak nandám.“

„Ne já mám dost jídla s sebou a mám i peníze, takže si můžu něco koupit.“

„Prosim tě, co bys kupoval. Já ho mám dost, takže pak ti nandám.“

„Tak dobře no.“ rezignoval jsem a rezignoval jsem i na skrývání agresivního nasranýho tónu.

„Tak jo, tak já ti pak nandám, si pak řekni.“

„Ok.“

„Jdu otevřít krám.“

„Ok.“

Super, tak ke kopě jídla dostanu i buřt guláš. Zkusim si neříct a třeba si nevzpomene. Člověk by si mohl myslet, že odmítám člověka, kterej se snaží bejt hodnej, ale já chtěl odmítnout to co příde potom. A to bylo, že on si určitě o něco řekne. O půjčení prachů, o to, aby mohl ject dřív domů, abych já dělal nebezpečnější zajištění pachatelů, abych já běhal za zlodějem a případně a hlavně, kdyby se to zvrtlo, abych já dostal do držky. Hmm fajn. To bude den. Jdu si udělat toho zasranýho turka a pustim si rádio.

 Turek mne celkem probral. Taky jsem si tam dal asi 5 lžiček kafe do hrnku. Plus průběžně chlastám nějaký hnusný přeslazený energy drinky. Divim se, že to se mnou ještě nefláklo, protože moje bujaré noční pitky s bratrancem Frenkem, tak těch se za posledních pár měsíců vyskytlo víc než by bylo zdrávo. Plus moje chlastání asi pěti kafí denně, hromady energy drinků a minimum prospalých hodin není zrovna zdraví prospěšné a reklamy na zdravej životní styl se mne opravdu netýkají. No co, Frenk je na tom stejně. Lidský tělo toho vydrží hodně a pořádně se vyspíme až v hrobě. Stejně si neumim představit, že jednou budu starej, protože někdy se cejtim starej už teď. Zkurvenej život. Zkurvený lidi. Jsem často protivnej a nerudnej jak starej dědek. No ty vole a jakej budu, až budu fakt ten starej dědek? Právě proto si to neumim představit. Třeba starej nebudu a umřu jako mladej kluk. I to je možný a nebyl bych první ani poslední. Při těhle úvahách si uvědomuju, že navzdory množství kofeinu v mých žilách, tak zase chrápu na židli. No do prdele!!!

To je nuda. Začínám si hrát s kamerama a čumim na jednotlivá oddělení. Člověk si může přiblížit i cedulku na triku a zjistit, jestli buzík, co kouká na uplej svetřík v oddělení s hadrama, nosí emko nebo elko. Jinak na hovno je, že není moc vidět do pekárny, tam je totiž jedna moc hezounká holčina. Zatím nevim, jak se jmenuje, ale plánuju to zjistit. Je moc hezounká. Nemá sice klasickou modelingovou figuru, ale to je dobře. Je malá, taková lehce prdelatá a má i celkem slušný poprsí. Krásný tmavý vlnitý dlouhý vlasy a temný velký oči, v kterých by se utopil i velmi zručnej plavec a v nich, v těch studnách krásy, jsou takový malí poskakující čertíci. Vše podtrhuje nádhernej úsměv před kterym by roztál i největší bručoun a protiva na světě. Hrozně se mi líbila. Těšil jsem se, až jenom projde kolem mne, usměje se a pozdraví mne. To bylo moje povzbuzovadlo na celej den. Co mě však i velmi odrazovalo, to byla její matka, která také pracovala ve stejném pracovišti a nevypadala, že by byla nakloněna tomu, abych se dvořil její dceři. Pamatuju si ty její pohledy, když spolu odcházely domů a já se na její dceru usmíval a dělal fórky a snažil se pronášet vtipné a když ne vtipné, tak aspoň trochu chytré a zajímavé bonmoty, abych jí zaujal nebo pobavil. Je pravdou, že jelikož jsem po ránu nevypadal zrovna nejlíp, protože v osmdesáti procentech jsem měl kocovinu a trhavým pohybem hlavy a zaúpěním jsem reagoval na každý vyšší tón ženských hlasů, tak matka nezaujala stanovisko hodné pro budoucího nápadníka její, jak jsem potom zjistil, šestnáctileté dcery.

Teď jsem ale na ní, šestnáctiletou krásku, neviděl, takže jsem posunoval kamery do různých pozic, myslel na ní a doufal, že nic neuvidim, co se přivlastňování věcí týče, protože bych to mohl s tim debilnim kolegou Oporem řešit a to stojí většinou  pěkně za hovno. Jasně mohl bych to i zapřít a na týpka, co něco šlohne se prostě vybodnout a měl bych klid, ale je fakt, že na to jsem moc čestnej a prostě bych do toho šel.

Tak čumim po odděleních a snažim se zabít čas. Nuda. Tikající hodiny nechtějí zrychlit a mne čeká ještě pekelná dlouhá doba, než budu moci jít domů. Začíná mne přemáhat myšlenka, že bych šel do hospody. No uvidim, jak mi bude po práci, ale šel bych už kvůli faktu, že zítra mám volno, takže bych se i prospal.

Opět usínám na židli. Nudím se a moje tělo si myslí, že spánek je nejlepší možnost jak zabít stále stejně ubíjející nudu. A všechno ve mně nasvědčuje tomu, že je to dobrej nápad, ale nesmim se tomu poddat, jinak by to mohl být i solidní průser. Takže si jdu udělat další kafe.

Hodiny pomalu, ale jistě ubíhají. Je příšerný vedro a hodně lidí je nervózních. Musel jsem řešit nasranýho dědka s holí v zelenině. Byl opravdu starej, ale taky pěkně sprostej. Ani nevim, na co si původně stěžoval. Napřed se kvůli něčemu pohádal s jednou ženskou, co dávala zeleninu do regálu. Potom si stěžoval na to, že ho chci já vyhodit. Pak na to jakej jsme kapitalistickej stát a nakonec na všechno. Že on dříve těžce pracující člověk, nyní důchodce, celej život odváděl daně a že si nemůže ani postěžovat v krámě.

 „To je ta svoboda!!“ křičel po krámě „Když ani nemůžu říct vlastní názor.“

Tak jsem mu odpověděl: „Nepleťte si svobodu s hulváctvým.“

Na což odpověděl: „Co ty můžeš vědět ty smrade!!! A co si to ke mně dovoluješ, víš kolik mi je?!“

„Je mi to jedno, ale na váš věk byste měl mít trochu rozumu a hlavně špetku slušnýho chování.“ řekl jsem v klidu.

„Ty cucáku, víš co to je bejt v lágrech?! To si nezažil. Měl bys mít trochu úctu ke starejm lidem.“

„Já mám úctu jen k těm, co si to zasloužej, ať už jsou starý nebo mladý a vy si teďka seberete to, co máte v košíčku, zaplatíte si a bez keců potáhnete domů, jinak vás vyvedu bez toho, abyste si nakoupil a věřte mi, že to se mnou sranda nebude!“

„Cože?! Mně?!“

„Ano, vás!!!“ vybuchl jsem a čapnul ho za rameno a táhnul ho k pokladnám.

Jelikož na mě asi poznal, že bych mu brzo vzal tu hůl a narval mu jí do prdele, dokud by jí necejtil na patře, tak se přestal vzpírat a bez námitek šel k pokladnám, zaplatil a šel pryč.

Uff. Kretén. Jestli budu někdy takovej, až budu starej, tak se nechám zastřelit.

Najednou však den ubíhal, párkrát jsem se prohodil s kolegou a koukám, najednou už je pozdní odpoledne a já nakonec rezignovaně pojídám kolegův buřt guláš. Je docela dobrej, i když poněkud mastnej. Čekám, jestli se něco stane a stále se snažim neusnout. Podporuju to dalšim kafem a držim se. A najednou vidim na kameře zevláka, jak si strká flašku pod kabát. Beru vysílačku a říkám to kolegovi. Odpovídá mi, abych šel zezadu ze vchodu pro zaměstnance venkem ke vchodu krámu pro zákazníky. Klasická věc, kterou vymysleli další kolegové. Když totiž strážný u kas zastavuje potencionálního zloděje a ten by se pokusil utéct, tak ho druhý zastaví u východu z krámu. Nakonec pachatele zastavuju stejně já a to mám býti záloha. Klasickej Opor. Chlap byl totiž asi o hlavu vyšší než já a asi tak o třicet kilo těžší. Bylo mi to jasný už od začátku, že ho budu mít na starost, tak jsem rovnou začal:

„Dobrý den, já bych vás poprosil, jestli byste šel s námi? Nebojte se, jedná se o rutinní namátkovou kontrolu.“ pronesl jsem nacvičenou větu s procítěným úřednickým tónem a věděl, že o žádnou namátku nejde, protože namátkově se nikdo nekontroluje, vždycky se chodí najisto.

„Proč? Já nic neudělal.“prohodil a bylo jasný, že má docela solidně napito.

„Nebojte se, nic se vám nestane.“ujistil jsem ho.

Odvedli jsme ho k jeho nelibosti k nám ke kanclu a pak jsem spustil:

„Tak všechno z kapes, a sundejte si kabát!“

„Proč? Já nic neudělal.“ zopakoval  zevlák.

„Máme vás nahranýho na kameře, jak si dáváte flašku pod kabát.“ řekl jsem.

Chlápek rezignoval a flašku vytáhnul. Kolega prohodil, že se zavolá policie. Zevlák však začal protestovat:

„Ty vole, chlapi, já už to nikdy neudělám, já nechtěl, prostě mi nějak břinklo a ani nevim, jak se to tam dostalo, mám trochu nakoupeno, normálně bych to neudělal.“

„Tak nemáš chlastat.“ řekl neomaleně kolega.

„Ty máš co říkat! Sám si větší násoska než já, ty kreténe!!“ vykřikl zevlák na kolegu.

Ten se na nic nezmohl, tak jsem mu pokynul gestem, aby volal poldy.

V tom zevlák: „Ne! Nevolej je! Já potřebuju odejít! Fakt já už to nikdy neudělám.“

„Že, potřebujete odejít, to je váš problém, my máme povinnost to ohlásit policii.“ prohlásil jsem a divil jsem se, jak mi jde nasazovat úřednický tón.

„Ty vole, to mi nemůžete udělat, já musim jít, prostě musim.“

Zevlák se najednou sebral a chtěl odejít, tak jsem mu zastoupil cestu.

„Uhni!!“ vykřikl.

Neuhnul jsem, tak do mne strčil a já popostoupil pár kroků dozadu, ale hned jsem prudce vyrazil dopředu a chytil ho za kabát a za krk a vší silou ho narazil na zeď. Jelikož byl ve svém podroušeném stavu poněkud vláčný, tak mi to ani nedalo takovou práci ho na ní narazit. Zevlák byl docela zaskočenej mou reakcí a já mu koukal nasraně do očí, jak jsem nejlíp uměl. Jelikož mnou vláčela frustrace a únava z celýho dne, tak mi to ani nedalo moc práce. Vztek mnou opravdu cloumal a já měl náladu jemu a svýmu kolegovi, takřka okamžitě provést lobotomii mozku.

 Zevlák se vybodnul na jakejkoliv odpor a já usoudil, že ho můžu pustit.

Za chvíli jen prohodil: „Vopravdu potřebuju odejít. Navíc je mi tu blbě, potřebuju na vzduch.“

Dodal jsem: „Kdybyste nečóroval, už jste mohl být dávno pryč.“

V něm jakoby zazněla poslední vlnka odporu a řekl: „Nech si ty svý moudra.“

Pak už se jen čekalo a mlčelo, dokud policie nepřijela, což bylo v řádu páru minut. Zevláka si odvezli a my měli zase klid.

Zbytek šichty se nic zvláštního nestalo. Opět nuda a nuda. Opor podle očekávání chtěl odject dřív, tak jsem ho nechal, ať jede.

Před zavíračkou jsem dopil posledního turka „zabijáka“, prolítnul krám a začal se bavit s tou malou roztomilou pekařkou.

„Promiň, ale myslíš, že bychom si mohli tykat.“

„Jo, určitě. Ale je to zvláštní, se sekuriťákem jsem si ještě netykala.“

„Všechno je jednou poprvé.“

„To je fakt.“

„A jak se vůbec jmenuješ?“

„Jana a ty?“

„Robert.“

Potom jsme se ještě chvilku bavili, pak jsem doprohlídnul obchod, nahnal zbytek lidí k pokladnám a potom až všichni odešli, včetně zaměstnanců se zamknul krám a všichni jsme šli domů.

Jenže ještě předtím jsem vyřešil velmi důležitej hovor.

„Zdar Frenku, nezachlastáme?“

„Zrovna jsem ti chtěl volat, tak za půl hoďky v naší hospodě?“

„Ok.“

Dovětek:

Ráno jsem se probudil polonahej u kamarádky. Polštář a deka od krve. Avšak nebyl to důsledek nějakejch úchylnejch orgií, ale toho, že mi v jednom baru za mou nevymáchanou hubu nějakej týpek rozmlátil hlavu o kulečníkovej stůl. Holt někdy se rozhodnete špatně. Já měl určitě tu noc zůsta