Mladý pojišťovák

Srovnal si papíry ve složce a pohlédl ven z okna autobusu. Na papírech pod kravatou, uvázanou na mladém krku, byly jeho rukou zapsány jména klientů. Dvaatřicet jmen. U dvou z nich bylo obyčejnou tužkou přimalované kolečko. Ještě nezaplatili první splátku. Kolem poloprázdné zastávky mezi městy se prohánějí tři děti. A kapky na skle autobusu z nich dělají veselá světélka.

“Děkuji za tužku”, podává kousek modrožlutého plastu, obsahující inkoust, paní Alžbětě. Je docela rád, že jede s ní. Příště do Orlové pojede již sám. Kravata mu tlačí na ohryzek jako kousek suchého chleba. Sluší jí to. Občas si to uvědomuje velmi zřetelně. Ty krátce zastřižené vlasy, překrásné rty, které nepotřebuje k mluvení. Mluví očima. Její slova jsou podbarvená příjemnou modří rohovek. Obě její dcery mají něco z tohohle kouzla…

“Jaký byl ten včerejší film?” Byl včera v kině s Veronikou a s kouzly její matky. Na poslední chvíli to spletl a šli do druhého kina, kde dávali namísto lákavého filmu o nepokořené přírodě ten druhý, který vidět nechtěli. Těhotný Schwarzeneger.

Usmála se “Ano, Verča mi to vyprávěla.”

Vystoupili u novostaveb a stoupali pomalu po schodech bělostně bílého paneláku. Jen u balkonu byly vidět zčernalé stopy rzi. Rozdělili si dům na půl a dohodli se na setkání.

“Hodně štěstí a fajn lidi !”

Vyběhl několik pater s lechtající radostí u srdce. Poslední dvě patra šel pomalu, aby se vydýchal... první crrrn.. Málokdy má odvahu zazvonit dvakrát. Zatímco lehce odkašlával, prohlížel si barevně oxeroxované Hradčany a vedle les s potokem. Vedle zvonkového tlačítla vyryté srdce.. Do jeho úsměvu otevřel pán. Co si přejete? Pozdravil a začal povídat o životní pojistce dříve, než si jej pán splete se Svědkem. Kolikrát ho napadlo, že by se lidí raději ptal třebas na škrábance u zvonků.

Tímto způsobem prošel zpět dolů tři patra a pozdravil psa s malou holkou. Další plechový štítek na dveřích. Pan Pešín. Tolikrát jsou na zvoncích jen mužská jména. Crrrrrrrn. Šouravé kroky donesly ke dveřím staršího muže s brýlemi v rukou. Představil se, čekaje odmítnutí. Pán ho však uvedl dovnitř. Vstoupil do jiného světa. V pokoji se setkal se ženou muže, která byla téměř stařenkou. V pokoji, kde bylo šedivo a nevoňavé teplo, se nezačal cítit jistě. Zíral na vysoké, modře pruhované peřiny zastlané na chromované posteli. Takové vídal v nedělních pohádkách. Usadil se do židle. Zavrzala do prvních slov. Řekl šest obecných vět s vědomím, že tyhle lidi nemůže pojistit. Předložili před něj hrubou složku různých smluv. Mezi nimi tři, čtyři vybledlé fotografie a ústřižek z novin. Do jeho zmatených slov odťukával silný budík vteřiny jejich života. Přáli si, aby se v těch lejstrech vyznal a ulehčil jim. On však musel čelit jejich budíku. Jeho slova neměla tu sílu. Trvalo snad hodiny než se dostal z dosahu tikání.

“Byl jsi tam dlouho. Jak se Ti vedlo?”

“Můžu vás, paní Alžběto pozvat na kafe?”