Drozd a mluvící javor (I.část)

                                                          Drozd a mluvící javor (I.část)

               Léto bylo v plném proudu, když se snažilo ukázat svojí magickou moc. Vzduchem se nesla vábivá vůně polního kvítí, kterou sebou nesl vítr. Paprsky vycházejícího slunce překryly stíny některých stromů podél řeky a světlo postupně prostupovalo do světa lesního království. Ospalá nálada mírně ustupovala a les se spolu se svými spolubydlícími začínal probouzet k životu.
"Drdly-brdly-drdly! Drdbdly-dlb-dip!"
Zacvrdlikal Drozd a vyletěl z lesa. Vystoupal blíže k prozářeným nebesům.                                                                                                                      "To je výhled!"                                                                                                                                                                                                                Zaštěbetal si pro sebe. Obvykle nevydržel po ránu létat ve skupině s ostatními druhy, protože se nudil. Díky tomu žil svým vlastním životem a po svém. Během bezstarostného poletování vysoko nad korunami stromů se cítil svobodný. Křídla pozvolna ztěžkla a tak pocítíl přicházející únavu. Promyslel si přistávací manévr a šel na věc. Zklopil křídla a doplachtil do své oblíbené odpočinkové části kde poctil svou návštěvou starý a lese velmi uznávaný strom.                                                                                                                                                                                                         "Nazdar ty starej Javore. Zase budeš mlčet?"
Zaštěbetal a po zjištění, že je na bezpečném místě začal zaujatě cvrdlikat první ověřené šlágry. Kolem se zdaleka nic moc nedělo a les dále pospával. To byl ovšem jen prvotní dojem Drozda. V korunách stromů si dávali závody dvě rezavošedé veverky a dělali přitom pěknou paseku.
"Já vyhráju!"
"Nééé nikdy! Jsi bez šance, slyšís?!"
Řvaly na sebe a za jejich nožkami padalo lístí a jehličí. Tu a tam nějaká ta větývka neudržela jejich nápor a praskla.  
"Sakra práce. Musíte dělat takový vyrvál?"
Ozval se majestátně Javor a hned na to dodal.
"Rád bych si ještě přispal."
Drozd byl jak u vytržení, že ho slyšel poprvé promluvit.
"Hej Javore. Nazdar Javore! Já myslel, že ani neumíš mluvit. Vždy když tu sedím tak mlčíš."
Radostně poskakoval z větve na větev jako smyslu zbavený.
"Mluvím jen když uznám za vhodné. Jak pak ti vůbec říkají?"  
Drozd se zastavil a nechápavě pozoroval kůru v jednom místě.
"Myslíš mě?"
Javor se odmlčel.
"No tak odpověz mi. Asi myslíš mě. Myslíš mě? Ptám se protože si nejsi jen ledajaký malý stromek. Na tobě může být zabydlena spousta různých zvířat, kterých se můžeš ptát."
Pokoušel se udělat si z Javoru legraci, ale on nereagoval a dál podřimoval.
"Dobrá, dobrá.. Říkají mi buď Ničema, Budiž-k-ničema a nebo Výtržník. Pokaždé trochu jinak. Vlastně ani nevím jaké je mé pravé jméno."
Konečně se zastavil a oddechoval. Javor se otřepal, když zívnul tak, až se mu pokroutila kůra v dolní části kmene.
"Původně jsem tě chtěl dál ignorovat, ale když už mě nechceš nechat spát, tak se také představím. Myslím, že mi můžes dál říkat Javor pokud ti to nevadí."
Drozd odletěl pryč bez odpovědi. Javor se pousmál a oddychnul jsi a přitom dál pokojně podřimoval. Probudilo ho až nepříjemné škrábání na kořenech.
"Zdravím tě Javore. Neviděl jsi náhodou takového malého krajně upovídaného drozda?"
Vlk byl velmi nevrlý a po delším škrábání tlapou přiměl Javora promluvit.
"Od rána jsem zahlíd jen dvě vrány, jestli ti to pomůže."
 Grrrrr vlk zlověstně zavrčel.
"Jestli zjistím, žes mi lhal tak se vrátím a překousám ti vylézající kořeny."
Javor se prudce oklepal, až shodil pár klíšťat a hromadu listí. Zakašlal a dodal.
"Mě nemusíš vyhrožovat. Říkám ti pravdu."
         Vlk vycenil zuby a zadíval se přímo Javoru přímo do koruny kde měl ukryty kdesi pod kůrou svoje oči, uši a ústa.
"Co ti to vlastně provedl, že jsi tak rozzuřený?"
Vlk se posadil a zklidnil.
"Představ si, že jsi celou noc na nohou a hledáš něco k snědku. Máš takový hlad, že ani nemáš náladu vít na měsíc. Byl úplněk a ten si vždy užívám. Ovšem tentokrát tomu tak nebylo."
Javor nasadil važnější tvář až se mu zkroutila kůra na vrchní části pod nejsilnější větví.
"Pokračuj Vlku.. Prosím."
Ten se natočil na druhou stranu jakoby stále doufal, že někde zahlédne Drozda. Chvíli se odmlčel.
"Promiň Javore. Kde jsem to vlastně zkončil?"
 Javor se pousmál, až se mu pohnuly kořeny.
"Že jsi neměl úplněk jako ostatní vlci."
Vlk kývnul.
"Jo tak to bylo. Noc to byla dlouhá a krušná. Změnilo se to až k ránu, kdy se mi nasktla nevýdaná možnost snídaně."
Javor rychle zareagoval.
"Kořist, že?"
Vlk se škodolibě zakuckal. V očích mu zjevily zlověstné odlesky.
"A jaká Javore! Ležela tam v trávě mezi keři velká srna s dvěma mláďaty a spokojeně si pochrupovali. Nebyl jsem po větru, čili jsem měl jistou šanci na vydatnou snídani. Když v tom na křoví opodál přiletěl Drozd a hlasitě zaštěbetal.
"Dobré ráno... Dobré ráno lenoši! Vstávat a cvičit! Je krásné ráno."
"Zpozoroval jsem ho na jen na moment, než si rozložil křídla a zmizel v korunách stromů. Srna již uháněla spolu s mladými mimo můj dosah. Jen sem zaslechnul něco jako..
"Otrapa jeden!"
"Jistě si umíš představit jak jsem se pak cítil."
Javor zvážněl.
 "Co jsi potom udělal? Ten hlad tě musel dohánět k šílenství."
Vlk vypadal náhle posmutněle a lehce se mu třásla srst. Zluboka vydechoval a díval se do země.
"Snižil jsem se k tomu, že jsem snědl pár slimáku podél řeky. Něco tak hnusného jsem v životě nejedl."
Javor se sotva držel, aby se smíchy celý neotřepal.
"Nebylo mi potom moc dobře, na druhou stranu věřím, že jsem tím získal nějaké ty cenné vyživné látky. To nic nemění na to, že jsem zkončil v depresích celý nasledující den. Bezcílně jsem bloudil lesem, než mi došlo, že bych měl najít toho vrabce a pomstít se."
Javor se zamračil.
"Myslíš si, že je to spravedlivé, když sníš někoho jen proto, že ti vyplašil potencionální kořist?"
Vlk vykulil temně modré oči a hlastitě zavil na celý les.
"Já toho Drozda sním jako malinu!"