Dům na okraji dějin

Nikdy bych nečekal, že budoucnost bude vypadat zrovna takhle. Ani ve snu by mě nenapadlo, že čas zrychlí a ztratí všechnu barvu, že se historie zhroutí sama do sebe.

Seděl jsem ve staromódním baru Future-Noir - dřevěné stoličky, vyřezávané skříně a police a světla pověšená tak nízko, že jsem se o ně mohl bouchnout do hlavy, když jsem vstával. Tenhle bar byl jedním z mála, které zůstaly po tom, co se světem přehnal požár digitálního kokainu. Na vedlejší stoličce seděl Neviditelný Muž a někde vzadu Bratři. Barman v bílé košili, černé vestě a kravatě se opíral o bar. Jednou rukou držel knihu a druhou si kroutil knírem.

Svět byl šedivý a pršelo. Už třetím rokem. Bez přestání.

Dvojitá whisky s ledem. Tenhle večer už druhá. Usrkl jsem.

Proč tohle vlastně dělám?

Nedovedl jsem si představit jinou cestu od té doby, co jsem se nakazil Šanghajskou krvácivou horečkou - jednou z nejděsivějších syntetických Chorob, kterou vytvořili v SGC, jenom aby na ní o čtyři roky později slavnostně objevili Lék - a v křečích téhle strašlivé choroby ztratil zrak. Infekce Horečky se rozšíří do zrakového nervu a očí a všem postiženým zničí sítnici. Pokud přežijí. A všichni čtyři roky umírali. Já byl jeden z prvních, koho ty svině z SGC vyléčily a komu voperovaly implantát do sítnice. Dostal jsem na výběr: buď vidět barevně, ale rozmazaně nebo vidět svět ostře jako v černobílém filmu. Zvolil jsem druhou možnost.

Někdy v té době začalo pršet, objevil se Neviditelný Muž, policie na všechno začala srát, ti blázni z CC vytvořili digitální kokain a z historie se stal pomíjivý hurikán. Nemohl jsem jinak. Můj svět se stal starým bezútěšným filmem bez barev a já v něm začal hrát roli detektiva. Musel jsem začít pracovat jako nezávislý vyšetřovatel, po operaci očí jsem si už nedokázal představit jinou cestu životem. A ta podivná vloupačka v tom starodávném domě ve mě zanechala divnou pachuť.

Začalo to, když jsem na radaru uviděl letku policejních Drone - autonomních létajících robotů - příliš velkou na to, aby jenom prováděli rutinní sledování. Vezli všechno náčiní k ohledání místa činu. Zjistil jsem jejich směr, naskočil do auta a vyrazil šedým deštivým odpolednem.

Ale nebyl jsem první. Na blátivé cestě už stálo dobře známé temně šedé auto, na kapotě nasprejovaná černá silueta Richarda Nixona a pod ní nápis: "I'm not a crook." Byli to Bratři. Stáli kousek u auta a v provazcích deště zářily dvě prométheovské cigarety, které vydržely hořet celé dny a nikdy nevyhasly.

Vystoupil jsem. Bahno mi čvachtalo pod nohama, voda bubnovala do kabátu.

Bratři se na mě otočili skoro současně. Oba dva vysocí, oblečeni do exoskeletů z inteligentního materiálu s hrubým povrchem, přesně takových jaké používá armáda. Bratři patřili mezi naprostou špičku investigativní novinařiny, i když to neznamenalo nic, protože konkurence prakticky neexistovala, utopená v moři irelevance algoritmické publicistiky - zpráv, které se doslova píšou sami, na míru každému čitateli. Vybudovali si jméno, když psali o Nemoci a podařilo se jim vystopovat její původ až k SGC. To byl zlom. Jak v jejich kariéře, tak i ve směřování společnosti. Od té doby psali o rozkladu a korupci státu a policejních složek. V té době založili organizaci Global Watchdog, která mě z části platila.

Tak co potom dělali právě tady? Jestli byl ten případ tak důležitý, pak tu nebylo místo pro mě.

Jeden z bratrů vyfoukl kouř a řekl, že čekali policii. Ale místo nich na místo zase dorazil jenom vyšetřovatel na vlastní pěst. Připravovali článek o úpadku policie, ze které se stávala jenom automatizovaná skořápka. Říkali, že tohle byl už osmý případ zachycený tento týden, ke kterému přiletěly jenom Drony. Nepřišel tam žádný strážník, policista, vyšetřovatel nebo detektiv. Nikdo. Přiletěly jenom Drony naložené fotoaparáty, kamerami, senzory a scannery, prořezaly se dovnitř přes nepoškozený zámek, všechno vyfotily, zaznamenaly, zarchivovaly a odletěly pryč. Lidskost zcela potlačena. Bratři měli ještě pár lidí, kteří na tom pracovali a snažili se zjistit, co se děje z druhé strany barikády, zatímco Bratři se brodili blátivými cestami v šedivém dešti. Měli podezření, že policie a vyšetřování už v podstatě neexistuje, že Drony jenom data vyklopí do databáze, proženou je smečkou algoritmů a programů, které se snaží něco zjistit a rozluštit případ, ale většinou neuspějí a případ uzavřou. Celý proces může být automatizovaný od prvního telefonátu až po podklady pro prokurátora a soudce.

Drony odletěly už dávno. Bratři se letmo rozloučili a odjeli pryč se svém pancéřovaném autě a přede mnou se v šeru tyčila silueta toho historického domu, jen o málo tmavší než okolní přítmí.

Když stroje případ zahodí jako nevyřešitelný, prohnalo se mi hlavou, je to problém, ale co když někoho skutečně obviní a odsoudí? Zcela automatizovaná spravedlnost zavedená z důvodu efektivity a úspor. Chladný systém strojů a programů, který bdí nad našimi životy a rozhoduje o našich osudech. Když někdo pozmění Stroj, pozmění i Pravdu? Budeme mít vůli a odvahu Stroji nevěřit a pokládat otázky a zkoumat jeho úsudek? Můžeme vůbec poznat jeho lež?

Ale to už jsem stál před vchodem do domu, který dýchal vlhkostí a stářím. Mohl být postavený před více jak čtyřiceti lety, v době před dějinami. Čtyři dekády a už z něj byla starožitnost, relikvie, artefakt hodný studia. V době instantní reality čas ubíhal stále rychleji a akceleroval k hranicím samotného reakčního času. Informace tady a teď. Nové věci se stávají zastaralými čím dál rychleji, novinky blednou jako hořící papír a my dál ubíráme mikrosekundy. Tempo dějin bylo strhující, jako vichřice, jako tropická bouře, jako vystřelený projektil, co se stalo včera, bylo staré, týden staré věci si už nikdo nepamatoval, a co se stalo před rokem byly už dějiny, historie po které lidé zase toužili a snažili se ji zase poznat a vstřebat.

Bratři říkali, že v domě chyběla jenom jedna velice cenná starožitnost, ale to mohla být každá věc, která ležela na jednom místě dost dlouho, aby se na ní usadil prach. Možná přijde čas, kdy se současnost a dějiny budou odehrávat jednom a v tom samém okamžiku.

Procházel jsem šedými místnostmi. Peníze ani elektronika neodcizeny, na zemi ležela stará kulovnice, další věc z doby před historií, v jednom pokoji jakoby stopy po zápasu, prádlo poházené po zemi, ale bůh ví jestli to neudělaly až policejní Drony. Žádní obyvatelé domu. Kam se jenom poděli?

Celé vloupání ve mě zanechalo špatný pocit. Zamířil jsem do baru Future-Noir, kde jsem potkal Bratry nad syntetickou kávou jak se k sobě nakláněli a polohlasem živě debatovali.

Sedl jsem si na stoličku a teprve pak jsem si všiml, že vedle sedí Neviditelný Muž. On byl naprostou záhadou, nikdo nevěděl co se s ním dělo, jak a proč, ale postupně začal ztrácet barvu a bylo vidět skrz něj. Stával se neviditelným. Toho dne ztratil už tolik barvy, že jsem musel sedět na vedlejší stoličce, abych si ho vůbec všiml.

Dopil jsem svojí druhou whisky a začal jsem mu vyprávět o případu a podivných okolnostech za kterých policie vyšetřuje.

Poslouchal mě a pak řekl: "Co když žádný zločin neexistoval? Co když neexistovalo ani vyšetřování? A co když to byla jedna věc?"

---