Tulákův osud

Na otevřené poušti slunce pálí. Žhne jako pominuté do tulákových zad. Ten se naklání ze strany ke straně, klopýtá a se sklopenou hlavou se snaží dojít do cíle, aniž by tušil, kde se to prokleté místo nachází. Jde a létající písek se mu zařezává do očí, proto je má skoro nepřetržitě zavřené. Jak jedno pootevře byť jen na malý kousíček, zrníčko se mu zaryje do rohovky a do panenky a škrábe jako kočičí dráp. I pod šaty se mu ta prokletá zemina dostává a lepí se na upocené tělo. Náhle upadne, tulák, a leží. Válí se v dunách béžové hmoty bez hodnoty a snaží se opět postavit. Trvá mu to proklatě dlouho, ale má kuráž. Vláčí se po kolena zabořen v zemi. Za chvíli na jeho kolenou klečí. Chce se mu brečet jako malému klukovi. Chce se mu křičet v naději, že ho někdo na konci toho nekonečna uslyší. Ale nemá sil. Už snad chce jen zapomenout.

            Náhle však, z ničeho nic, se před ním objeví kus zelené země. V tohle už opravdu nedoufal. Doběhne na tu oázu potěšení a ulehá uprostřed. Slunce mění tvář a barvu a mění se i jeho poslání. Náhle žehná tomuto tulákovi, jenž si už připadal v zapomnění. Náhle slunce pálí jinak. Jak tak leží a z radosti se mu před očima míhá spousta nepolapitelných myšlenek, zahlédne něco nádherného. Záře žluté koule není tak jasná jako oslnivé barvy lístečků z jedinečné květiny. Zdánlivě obyčejné lístky nastřádané jeden vedle druhého hrají různými barvami. Vycházejí z nitra rostlinné duše a plápolají ve větru jako hedvábný šat. Stonek štíhlý jako tělo neodolatelné ženy, pohupující se rozvážně a s lehkou elegancí. Toto překvapení dodává muži sílu a plní jeho duté a vyprahlé tělo hřejivým pocitem. Tulák je v sedmém nebi. Jeho oči patří jen této rostlině, jeho tělo se nechává vtáhnout do jiného, nového světa. Jeho srdce se nechává unést pokaždé, jak se opět setká očima se září této krásy. Nechává se unést a buduje v sobě pocit, že tento kvítek je tím nejlepším, co ho kdy mohlo potkat. Polehává vedle květiny v trávě, vypráví si s ní a každou chvilkou musí přivonět k tomu jemnému a nasládlému aroma. Vyňal ji z hlíny, jako by nechtěl, aby patřila někomu jinému, jen jemu. Mazlí se s ní a tiskne na svou hruď. Směje se, aniž ví čemu.

Svět se zúžil. Už neexistuje něco jako široká a nikde nekončící poušť, už není potřeba vnímat ani zářící slunce nad hlavou. Je tu pouze on, tulák, a ona, květina.

Po krátkém spánku se tulák probouzí s úsměvem na tváři a s obrovským chtíčem květinu opět spatřit. Pomalu rozevírá víčka, jako by si ten moment chtěl vychutnat co nejvíce, jako by dlouhý okamžik prodloužil i prvotní uspokojení. Krása, krása, krása… jen to dokáže vyslovit. Je šťasten, naplněn zvláštním a zmateným pocitem touhy, chtíče a radosti. S pocitem bezpečí. Tulák se konečně postaví na nohy, aby protáhl svůj hřbet. Jeho pohled však vyrazí muži dech. Krása, kterou považoval za jedinečnou, se rozprostírá všude kolem. Jas a barvy, které pro něj byly jedinečné, nyní obklopují celou louku. Květina vedle květiny, lístek vedle lístečku a jedno slunce pálící a osvětlující tuto scenérii. Jeho vyvolená není jedinou. To ne. To zklamání. Tulák je zdrcen a padá zpět na zem vedle své už nezajímavé společnice. Ta během zlomku vteřiny ztrácí tulákův zájem. Myslel si, že to našel. Myslel si, že objevil něco nenapodobitelného, úchvatného a výjimečného. S tím se tulák nedokáže smířit.

Po oáze přichází opět poušť a po poušti další oáza a osud svírá pevně tulákův život v dlaních. Muž jde dál.