Sonety

I. Symphonie za smutek

 

Šploucháme do rytmu, třeme se o nádobí,

jsme jako baletky tančící přesladce

 - menuet života… Každý nás napodobí!

Ve drátech z oceli, co reznou na skládce.

 

Labutí jezero ránem se rozlézá

do zaschlých kaluží s příměsí acetonu.

To srdce ochlastů zakryla pavéza,

pod kterou utoneš a s tebou i já ztonu.

 

Rozmělněn polibkem na sliny skáplé ze rtů,

mají pach bolesti a signum mrtvých čertů.

Prý nemoc říkali v mém mládí doktoři –

 

Jako by z jazyka přivanul něžný hlásek.

Zapáchá bezmocí - i dítě umoří,

když v chlorné mimice topí se konipásek.

 

II.  Letní adagietto

 

U prašné silnice válí se zbytky lauru,

listy jsou povadlé – schnou totiž na lebce.

V asfaltu zůstaly otisky od kentaurů,

je to jen ozdoba – letní dar pro slepce,

 

který se roztéká pod silou dnešních tropů,

počasí změnilo dokonce hábity.

V rozteklých tabulích uvidíš antilopu

a v pórech zábradlí poprašek stříbřitý

 

skapává na trávu. Je jako dětská ruka!

- Maličký android – necítí pohlaví.

Horko ho do země bezcitně zataví

 

i s tváří člověka, která se nevycuká

z pavučin vzpomínek – zůstane v grimase!

S pár verši jinošství, jimž tiše vzdala se.

 

III. Smutní

 

Prý každý archanděl prstem se zaklíní

do sytých neonů, kde skape jako světlo

na povrch poustevny – železných jeskyní!

Kam chladné předjaří pro nemoc nedolétlo.

 

Zemřelo v rampouších – jednou s ním roztajem

pod křídly z bauxitu a záři nočních sadů,

jen s jedním obolem, ten dáme za nájem,

a pak se na gauči vrhneme do rozkladu.

 

Dva malí chrobáci se sluncem u krovek

 – reklama na život říkám si potichu,

jako bych zapomněl na rodný dotek světla.

 

Utkaný v bezčasí z ocásků užovek,

než první z Adamů zaplet se do hříchu,

z nějž ani pokora nikoho nevypletla…

 

IV.  Socha

 

Čekala minuty, až sady zachvějí

svým svetrem z javorů a z oček vyjde tělo.

 - Budou lézt pletivem, jak červi trofejí,

než z pouhé figury odroste Donatello.

 

Bronzová slitina… co dýchá z tenkých ran

v srpnovém chaosu, v němž Prahou vzrůstá pěna.

Na Kampě ztroskotal sám Bludný Holanďan

 - a jeho posádka? Zůstala nepomstěna.

 

Svaly jí pulsují do drobných nitek kovu,

To mistr odlévá opilé hrdiny.

Několik feťáků – fízl je jediný!

 

„Milovník“ říkám mu - leskne se po olovu

když v ranní dopravě rozmělní dívčí ret,

falešným polibkem z nějž páchne prudký jed.

---