Ty

Když díval ses do slunce,

oči ti zářily

                dychtivostí tobě vlastní.

Snažil ses to skrýt,

ale zrovna sněžilo

a ty vločky

jakoby dokázaly tu dychtivost olemovat.

Uvízly v řasách,

které už nikdy nikdo nespočítá.

Každá z nich – jeden sen.

 

Nerozuměla jsem tvé touze

skrýt to nejlepší

co máš v sobě,

a přitom…

dělala to samé.

Těšila se na léto a zapomněla

na kouzlo blížících se Vánoc,

myslela na útěk

                z toho útěšného snu,

v který stěží dalo se věřit.

 

A tys tam stál

v té kouzelné chvíli

                odhodlán ke všemu.

Cítila jsem

jak svůdně protéká mi mezi prsty

a neudělala nic (ach nic!)

aby trvala věčně.

Nedotkla se tvého starého kabátu

a nesetřásla vločky z tvých řas.

Srdce bušilo tak silně

jako by toužilo překřičet hlavu:

„Aspoň jednou (projednou!) poslechni,

co v tobě je nejlepší!“

Ale já neposlouchala.

 

Zvedls ruku,

chytil vločku do dlaní

a já věděla,

že v tvých rukách neutaje.

Spolu s ní

uzavřels tak v bezpečí

jednu vzácnou vzpomínku

- jen pro mě.

---