Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

4

29. 08. 2013
1
2
19
Autor
Madlen7

Čekám na polňačce. Nechce se mi pro něj jít do hospody. Pořád stojím a vyčkávám. Slíbil to, slíbil, že přijde brzo. Nemůžu se donutit, abych vyšla, protože pořád vidím ty obličeje, které viděly růžové slony, kdysi. Nevím, co mám dělat. Kopu botou do kamene na cestě. Chci se otočit a jít zpátky, ale matka by se ptala. Musela bych si vymyslet nějakou uvěřitelnou lež. Nenašla jsem ho. Nenašla jsem tu hospodu. Ne, nechci lhát. Já jí řekla, že tam nemůžu jít. Vrtěla hlavou. Prostě tady počkám, až půjde, nemůže mě minout. „Tati, kde seš?“Čekám už přes hodinu. Bude osm hodin. Přešlapuju z jedné nohy na druhou. Kolem mě tma. Najednou uvidím v dálce postavu s lucernou v ruce. Konečně! Ale pořád se nemůžu hnout z místa. Bojím se, v jakém je stavu. Přibližující postava jde rovně. Určitě nic nepil. Matka mu zase křivdila. Má moc práce prostě, usměju se pro sebe a jdu mu naproti. „Ahóóój,“ volá na mě a mává lucernou. Ztuhnu. Je opilej. „Ahoj, měly jsme strach.“ „To je mi líto, nemohl jsem přijít dřív, moc papírování,“ přehnaně se zasměje. Mlčím. „Ale víš, co Anežko,“ vezme mě kolem ramen, „jednou tam budu ředitel.“ „Aha,“ odvrátím se, cítím z něho chlast. „No ještě řekni, že na mě nebudete pyšný?“ „Samozřejmě.“ Ježiši kde to zase vzal? Jak by mohl dělat ředitele. Je mi to tak strašně líto, že zase začal pít. „Tati, neměl si…“ „Já si dal jenom trošičku,“ směje se napůl omluvně. „Trošička vypadá jinak.“ „Ale ale tady se nám někdo zlobí,“ šťouchá do mě. „Nech mě.“ Trochu zvážní: „Asi by to radši mohlo zůstat mezi námi?“ „Mohlo,“ usměju se, i když nechci. Zahýbáme a blížíme se k mlejnu. Táta ale uhne z pěšiny k potoku. „Kam jdeš?“ jdu překvapeně za ním. „Zkratka,“ zavolá a ani se neohlídne. Blíží se k náhonu. Běžím za ním a chytám ho za ruku. „Ne, ne, pojď normálně po cestě.“ „Proč bych to měl obcházet, přeskočím to.“ „Prosím tě, pojď normálně,“ pověsím se mu na ruku a snažím se ho táhnout pryč, „přece nemůžeš v tomhle stavu,“ zaprosím. „V jakým stavu?“ Vztekle se mi vytrhne. „Co tím chceš jako říct, holčičko?“ „Nic, nic promiň. Ale fakt bude lepší jít normálně.“ „Ale já nechci, já touhle zkratkou chodím každej den!“ „Tati,“ věsím se mu znovu na ruku, už napůl brečím. Nemám sílu. „Pusť mě!“ „Ne prosím, tati, pojď…“ „Nechci!“ Vytrhne se mi. Zavrávorám. Vidím, jak jde k náhonu. Lucernu si položí vedle sebe. Chystá se ke skoku. „Ne,“ zařvu. Ale stejně vím, že už je pozdě. Na všechno. Při skoku ztratí rovnováhu. Vrhám se k němu. Padá. Ještě se rukama snaží zachytit. Hmátnu po jeho ruce. Nejde to. Mizí mi. Nestihla jsem se mu podívat ani do očí. Popadnu lucernu. Dám se do běhu dolů podél náhonu. Svítím před sebe a… Uvidím tátu, jak tam leží v potoce, jako kdyby si tam lehl jen na chviličku, aby si odpočinul. Spěchám k němu, čvachtám teniskama kolem sebe. On je mrtvej, projede mi hlavou, ještě než se o tom přesvědčím. Lucerna mi vypadne z ruky. Oči má zavřené. Leží na boku. Jeho světlá košile svítí do tmy. Začnu s ním třást, aby se probudil. „Tati, tati prosím.“  Klečím u něj strašně dlouho. Čas se zastavil. Byla to jedna blbá vteřina a jeden blbej nápad, před kterým se mi ho nepodařilo zastavit. Stejně jak se třesu, ještě mi to nedochází. Táta už nikdy nevstane. Nikdy neotevře oči. Nikdy se neusměje. „Tatííí,“ začnu brečet, „proč si tak pil? Mohli jsme být třeba ještě šťastní.“ Lžu, vím, že nebyli. Některé věci už se nedají spravit, i když jsme se všichni tak snažili. Táta asi nejvíc. Nemůžu přestat brečet. Tady ty záchvaty znám, v těch dlouhých chvílích tak strašně málo znamenám. A pak mi stejně dojdou slzy. Možná kdybych šla do té hospody a zastihla ho v lepším stavu. Ne, nejde to vrátit a stejně cítím vinu. Zase mě hryžou výčitky. Nevím, jak jsem to udělala, ale vstanu. Musím to říct matce.

Jak? Jak mám volit slova, taková zpráva stejně strašně raní. Navíc matka drží pohromadě jen tak tak, jako slepená porcelánová panenka. Stačí trochu drcnout a… Zase se rozbije. Už se jednou rozbila. Kolikrát se může ještě rozbít a znovu slepit? Když vejdu do obýváku, sedí v křesle a okamžitě ke mně vzhlédne. „Kde je Standa?“ Hned se ptá. Nemůžu, prostě nemůžu jí to udělat. Zavrtím hlavou a z očí se mi znovu derou slzy. „Tak kde je, mluv!“ Jak? Vrhám se rovnou do propasti. „Je mrtvej,“ řeknu jenom, víc nedokážu. „Ale to není pravda, vždyť se zdržel jenom v práci. Za chvilku přijde, uvidíš.“ Ještě jí nechci říkat, že byl opilej. „Chtěl skočit přes náhon, ztratil rovnováhu a spadl tam.“ Zděšeně vrtí hlavou, nechce to pochopit. „Přijde. Za chviličku přijde.“ Říká pořád dokola, jako kdyby se zasekla. „Táta je mrtvej!“ Něco se s ní stane, v očích se změní odlesk. „Ten hajzl, byl určitě ožralej!“ Rozeřve se na celej obyvák až do kuchyně. „Ale mami…“ „Hajzl, nezodpovědnej hajzl je to. On si chce někde skákat, to jsou ty jeho opilecký nápady. A co my tady?“ „Mami, ale tak to není. Měl nás tak strašně rád.“ „Vykašlal se na nás.“ Ve vzteku není k utišení. „Nevykašlal. Byla to nehoda.“ „Vykašlal. Vykašlal se na nás v tom momentě, když chtěl ožralej přeskakovat náhon.“ „Mami, prosím tě přestaň.“ Zaprosím úplně zbytečně. „Ale to je celej náš Standa! Celou rodinu jsem stejně vždycky táhla já.“ Jenom kývu hlavou, děsí mě, co vidím v jejích očích. Bolest. Šílenství. Zase bolest. Začne brečet. Přes vzlyky pokračuje : „Zasranej alkohol!“ Nevím, co s ní mám dělat. Chci ji pohladit, ale odstrčí mě. Žene se do kuchyně. Spěchám za ní pořád v mokrých teniskách. Otevře kredenc a bere do ruky jeden talíř za druhým a s velkým rozmachem je háže na zem. Nechám ji. „Zasranej alkohol a zasranej Vlk! Lorna je pryč! Lorna je pryč! Stando, ty se o ni musíš postarat, sakra!“ Slyším přes řinčení rozbíjejícího se nádobí. Nechám ji. I kdyby rozbila všechno nádobí, co tu máme, náš starej život nám to nevrátí. Stejně pořád vidím, jak padá. Překvapí mě ticho. Matka přestala. Sesunula se na zem. „Odjedeme, holčičko. My odjedeme, co nejdřív, nemusíš se bát!“ Sedí na studených kachličkách a brečí do dlaní. „Proč, proč, proč, Anežko?“ Dřepnu si k ní. „Proč už nemáme Lornu. Já to nechápu. Byla to naše malá holčička. Proč tu není?“ „Já nevím.“ „Kdyby se vrátila, nemuselo se to stát.“ Mlčím, protože je to pravda a nemám, co bych řekla. „Půjdeme se podívat na tátu, ne?“ „To nedokážu.“ Nechci ji nutit. „Tak já za ním, půjdu sama. „Ne, je tma, Anežko. Ještě bys tam spadla taky.“ „Ale mami, já půjdu jenom dolů k potoku.“ „Už jsem řekla, že ne.“ Ticho. Slyším šumět déšť. Něco se ve mně sevře. Je mi líto, že táta mokne. Nemůže se jít schovat. „Já musím. Musím za ním!“ „Chceš tam skončit taky? Chceš?“ „Jo, chci!“ „Tak běž!“ Křikne na mě. Zase se klepu. Nejdu. Lorna tohle zažívat nemusí. Jsem krutá. Lorna přece zažila jiné věci, které my zažívat nemusíme.  

Tuhle noc nebudu moct spát. Moc papírování. Jednou tam budou ředitel. Pojď normálně. Zkratka. Je mrtvej. Nezodpovědnej hajzl. Měl nás strašně rád. Tak běž. Nejde vypnout zvuk ani obraz a nemůžu přestat brečet. Znova a znova to slyším a vidím. Už nemáme Lornu. Byla to naše malá holčička. Proč tu není? Taky to nikdy nepochopím. „A maminko, proč existují Vlci?“ Chtěla jsem se zeptat. „A jak je poznám?“ „Cení zuby přece,“ řekl by Standa a mně dojdou slzy. A zase ten pocit, že už se nic nestane.


2 názory

Madlen7
03. 09. 2013
Dát tip

Je mi 19 a překračuje moje zkušenosti :)


Lakrov
03. 09. 2013
Dát tip

Tahle (4.) kapitola vysvětluje lecos, co bylo v předchozích třech jen naznačeno. Oproti předchozí (3. kapitole) má tahle lepší slohovou úroveň. Je napsaná celkem spontánně -- natolik, že mi ani nevadí to poněkud netypické skládání přímých řečí dvou mluvčích do jednoho odstavce či řádku. Tady to nějak jde, protože je jasné, že to nejsou přímo přímé řeči, ale jen vzpomínka na ně, jejich rekapitulace. A ta je souvislá, nepřerušovaná, prostě spontánní.

Nějaké výhrady přece jen mám, ale nejedná se o příliš systematickou revizi textu.

Sloveso ...vyčkávám... v prvním řádku není výstižné pro tu sitaci. Z toho slovesa (vyčkávat) je v podvědomí cítit jakási vypočítavost, která v tomto případě porušuje spontánní podání zbytku odstavce.

V úvodu věty ...Najednou uvidím... (6. řádek) doporučuji změnit vid slovesa na nedokonavé vidím.

Návaznosti vět ...Přibližující postava jde rovně. Určitě nic nepil... neprospívá ta změna rodu (podmětu). Asi by stačilo vynechat slovo postava.

Jako text (tj. pominu-li tu tragédii) se to čte celkem dobře. Po obsahové stránce začínám mít obavu, nepřekračuje-li tohle téma tvé "zkušenostní" možnosti (vlastně doufám, že překračuje, přeju ti, aby překračovalo, protože...). Kolik že ti je?

Uvidíme v dalších dílech...


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru