Strážci

Lidé jsou odjakživa zlí tvorové, kteří se ohlížejí jen na sebe. To je krutá pravda tohoto světa, ale jak se říká výjimky potvrzují pravidlo a i tady je tomu tak a mezi lidmi jsou někteří, jenž v sobě hledají to dobré a snaží se pomoci všem ostatním. Tito lidé to nemají jednoduché, společnost je nechápe a velmi často odsuzuje. Díky těmto reakcím se v těchto lidech probouzejí „démoni“, kteří jim v jejich vnímání světa dělají chaos. Udržet si tuto zlatou povahu je pak skoro nemožné a společnost pak vidí pouze ony „démony“ a s nimi spojené špatné vlastnosti a neuvědomují si, co vše tito lidé pro ně udělali, berou jejich vstřícnost jako samozřejmost a jejich obětavost chápou jako věčně stojící opěrný sloup, jejich náruč jako tichý kout, do kterého se mohou kdykoli schovat a slova útěchy jim slouží jako neproniknutelný štít. Neuvědomují si však, že oni jsou taky jen lidé. Lidé, jenž sdílí vaše utrpení a vaše zármutky a dávají jim přednost před těmi svými. Jediné v co doufají na oplátku je čas, čas oněch lidí, se kterými chtějí být. Tito lidé se sami považují za „ochranáře“ a nemusí být šampioni v bojovém umění, protože jim nevadí fyzická nevýhoda, neboť oni mají co chránit a za co se prát. Spousta sobeckých lidí možná všichni pomyslí alespoň jednou na sebevraždu, ale když stojí na hraně, kde si musí vybrat mezi životem a smrtí většinou se rozhodnou pro život. Proč? Protože vědí, že mají svého „ochránce“, který jim podá pomocnou ruku. Bohužel tito „ochránci“ tento pocit nemají, proto se říká, že umírají ti, co si to nezaslouží. Oni se na kraji střechy nerozmýšlí, jestli jim stojí za to skočit dolů, oni vědí, že když už jsou nahoře, dolů skočit musí, neboť ve světě je nečeká nikdo s otevřenou náručí. Ano tito lidé mají své chyby a jedna z nejdůležitějších je, že si neuvědomují cenu svého života pro ty, jenž chrání. Oni potřebují společnost a potřebují vědět, že jsou pro někoho důležití. I když se snaží myslet na ostatní, tak tato chyba je způsobena lidským sobectvím, kterého ani oni nejsou ušetřeni, někteří touží po majetku a slávě, oni však po společnosti a pocitu účelnosti.
Neříkám, že jsem dokonalý a nikdy jsem nebyl, měl jsem do ní dál než většina z vás, avšak mohu s čistým svědomím říct, že jsem se snažil být jedním z těchto „ochránců“.  Udělal jsem za život mnoho chyb, některé i vícekrát a pár těch, které si do smrti neodpustím. Ale nikdy nebudu litovat věcí, které jsem vykonal pro své blízké, ať už rodinu nebo přátele, důležité však je, že jsem tu byl pro ně a snažil se pomoci, jak to jen šlo. Ano, to „byl“ v minulé větě není omyl je tomu tak, už jsem zmínil, že tito lidé když už je napadne myšlenka na sebevraždu, dotáhnou jí do konce a já nebudu jiný, protože zatímco Vy čtete tyto řádky, já ještě stále padám a to co tu čtete je mé pochopení lidí, kteří našli to lepší v nich samotných. Zamyslete se, neboť na to máte víc než pár pater….