Neonky 1 - Rok do dospělosti (1/2)

Tokio, neonové město provrtané ulicemi. Zde žije Hana, čerstvá studentka na vysoké škole, na kterou šla jen kvůli rodičům, protože se chtěla po střední věnovat hlavně své kapele. Během toho, co Hanu v životě potká bolestivá událost, co jí změní život, se do Japonska vrací jeho starý dobrý obyvatel, zlo, které kdysi uteklo, aby se zase mohlo jednoho dne vrátit.

Omlouvám se, že je hned první kapitola na části, ale je docela dlouhá a netuším, jak tady mají lidé v oblibě dlouhé věci. Druhou část přidám, jakmile to bude možné.

Pozn. Daisuke -  [Dajske]

Hana se odrazila od skokanského můstku. Ruce prorazily hladinu vody a její tělo rázem obklopil chlad. Vydechla přebytek vzduchu ze svých plic a rozhlédla se pod hladinou okolo sebe. Oči se zastavily na Daisukeových nohách a části hrudníku. Rychlými tempy k němu doplavala a vynořila se z vody. Své dlouhé černé vlasy si zastrčila za lehce odstáté uši a pohlédla mu do jeho nevýrazné, ale pohledné tváře. Věnovala mu přátelský úsměv a odhrnula mu pár pramenů, které měl přilepené k obličeji, takže zabraňovaly vyniknout jeho čokoládovým chápavým očím.

„Možná by ses neměla otáčet,“ promluvil ve chvíli, kdy by to od něj nikdy nečekala. Rukama klesla na jeho šlachovitý hrudník. Sklonila hlavu. Z vody se na Hanu díval její vlastní odraz. I když to bylo od Daisukeho varování, zvědavost ji nakonec přece jen nedala a ona se otočila. Celá ztuhla. Kendži Aizawa právě vycházel z pánských sprch. V ruce se mu pohupoval ručník a malá taštička, ve které nosil své věci na plavání. Byl to opravdu vynikající plavec. Účastnil se snad každé plavecké soutěže. Před pár lety takhle úspěšně reprezentoval střední školu, na kterou chodil. Navíc měl opravdu moc hezký obličej. Mezi dívkami byl samozřejmě velmi oblíbený, padaly mu k nohám. Co se Hana doslechla, vždy chodil na schůzky slušně oblékaný, choval se mile a pozorně. Sama do něj byla zamilovaná. Bohužel nepatřila zrovna k jeho typům, spíš do skupinky těch, které odsuzoval. Vždy působila dojmem velmi chytré a stydlivé dívky, za kterou se nikdo ani neohlídne. To ale neznamenalo, že byl Kendži namyšlený kluk s vysokými nároky a vymytým mozkem.

Daisuke s ním také nikdy nevycházel dobře. Vždy mu vadili lidi, jako byl Kendži. Proto se nemohli nikdy stát přáteli. Ale přece jen spolu měli tihle tři něco společného. Lásku k hudbě. Ale o tom neměl samozřejmě Kendži ani potuchy.

„Tady už nebudu ani minutu,“ povedlo se Haně promluvit. Rozhodně si nepřála, aby ji tu s Daisukem viděl.

Doplavala ke schůdkům a vylezla z bazénu. Přehodila přes sebe ručník a co nejrychleji se vydala k šatnám. Daisuke ji dohnal a zabránil jí dál pokračovat.

„Přece kvůli němu neodejdeme.“ V očích se mu lesklo vyčítání.

„Vždyť víš, jak to s námi má, Daii. Vážně si nepřeju, aby mi zkazil den,“ vysvětlila mu Hana.

„Jak chceš,“ prohodil ledabyle Daisuke, jako by ho to už přestalo zajímat, a zamířil do sprch.

Hana udělala totéž. Snažila si pospíšit, protože věděla, jak Daisuke nerad čeká, i když jí to vždy toleroval. Rychle se oblékla do svých černých potrhaných džínů, tílka stejné barvy a kožené ocvočkované bundy. Vlasy si jen profoukla a svázala do neúhledného drdolu.

Daisuke na Hanu dávno čekal. V ruce držel plastový kelímek určitě se svou oblíbenou hořkou čokoládou. Z dálky už viděla, jak se usmívá. Pozvedl ruku a zamával jí, oplatila mu úsměv i zamávaní a spěchala k němu.

„Vážně to chceš udělat?“ zeptal se hned, jak k němu došla, a dopil poslední zbytek teplého nápoje.

„Chci,“ odpověděla mu na to a pohlédla mu rozhodně do očí. Natáhl ruku a zastrčil Haně dlouhý pramen jejích vlasů, který jí při vyčesávání vyklouzl, za ucho.

„Bude jich škoda,“ pohladil dívku po vlasech. Hana mu na to přikývla. Věděl, že to neznamená souhlas, ale pouze to, že ho chápe. Než stačil cokoliv dalšího říci, chytla ho za ruku a vyšla s ním ven.

Daisuke si hluboce povzdechl a promluvil: „Co tě znám, měla jsi je vždycky takové.“

„Já vím,“ přikývla za svižné chůze.

---