nenalezená.

NENALEZENÁ.

                  Tmavá ulička. Noc. Prší. Kapky stékají po oknech. Vítr řinčí do oken. Já stojím venku. Bez deštníku. Na sobě mám svůj tradiční vycházkový oděv – vysoké černé holínky, šedý balóňák, bílou šálu z ovčí vlny. Je zima. Jako každý normální člověk bych si přála sedět doma u stupidního pořadu a srkat horkou kávu z oblíbeného půllitru. Chtěla bych, ale dávno vím, že to nejde. Našla jsem si jinou vášeň – pozorovat lidi. Pozoruju lidi na ulici, v oknech, v autech, jak jsou neustále utahaní a ve stresu, stále někam spěchají, nemají čas na sebe ani na rodinu. Je mi jich líto. Žijou si ty svoje posraný životy a nemaj ponětí o tom, co se děje jiným lidem. Nestarají se o rodiče ani blízké, žijou svůj vlastní stereotyp, neohlížej se za sebe. Ráno si oblečou nejdražší hadry, upijou trochu kávy a uzobnou si kousek s čerstvého croissantu, který jim připravila hospodyně a svižným krokem vycházejí ze svého přepychového apartmánu. Jedou taxíkem, ti lepší mají luxusní auto a v něm řidiče.

                    Vím, o tom své. Jsem stejná. Byla jsem stejná. Arogantní sobec se svými potřebami. Nějak jsem tušila, že přijde trest. On přišel. Přišly děti, manžel odešel. Manžel odešel, odešly děti. Zůstala jsem sama. Tlustá, škaredá a nemilovaná.

                Stojím na ulici a porozuju, jak se v okně hádají dva staříci. Kéž bych se mohla hádat s nimi. Jak já se ráda hádám. Zatímco si domýšlím téma jejich rozhovoru, sedám si na mokré schody. Je mi to jedno. Na sobě nemám svůj nejnovější kabátek. Už dávno mi nevadí, že si ušpiním svůj zadek. Jak vás život dokáže poznamenat. Nepečuju o sebe. Je mi jedno, jak vypadám. Nezáleží na tom, co si o mně myslí ostatní. Žiju svůj život. Žiju ho sama za sebe. Jak dlouho mi trvalo si to uvědomit. Musela jsem všechno ztratit, abych byla šťastná? Nedokážu milovat, dokážu odpustit.

                Teď tu však sedím na schodech. Mokrá. Promrzlá na kost. Přemýšlím o životě, pozoruju lidi. To je můj životní smysl. Nemám cíl, nemám naději. Chci už dožít poslední léta a v klidu umřít.

                 Ale ne! Oni se usmířili! Kdyby nebyli tak staří, vsadila bych na to, že si to rozdají na kuchyňském stole. Ti si tak maximálně pustí televizi a kouknou společně na pořad o vaření. Nezávidím jim. Možná trochu. Nechci být osamělá. Nejsem v tom dobrá. Miluju večírky, lidi, emoce a osobnosti. Mám silnou osobnost, ale je skryta někde hluboko uvnitř mě. Těžko vylézá na povrch.

                  Pamatuju si ten den docela dobře. Jakoby bylo to včera. Poslední den staré Jasmine. Ta stará se mi líbila více. Ta stará uměla žít, uměla se bavit, poslouchat, vnímat, co se kolem ní děje. Ne, neuměla. Stále si říkám: „Jak to, že to přišlo tak najednou?“ Opustila mě má múza, opustil mě můj šarm, má rodina, mí blízcí, a to jen proto, že jsem chtěla uspět. Chtěla jsem být nejlepší, bez ohledu na ostatní. Na gymplu mi všichni učitelé říkali, že na svou namyšlenost a egoismus jednou doplatím. Voilá, tady to je! Jsem chudá, jak kostelní myš a povídám si se svým svědomím.

                „Slečno, nevíte kolik je hodin?“

               „Půl druhé.“

               „Děkuji.“

            Kde, jsem skončila?… Ano, už vím. Povídám si se svým svědomím. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem naposled něco vyřkla. Nahlas. Fajn, bylo to před minutkou, nemusíte se do mě hned navážet.

            „Necítíte se osamělá?“

            „Ano.“

            „Není vám zima?“

            „Ano.“

            „Pojďte se mnou. Zahřeju vás a něco vám ukážu.“

            To jsem opravdu, tak zoufalá? Nastupuju do pěkného černého auta cizího muže, kterého jsem potkala v té nejsmrdutější uličce velkého špinavého města. No co! Vypadá mile, nafoukaně a bohatě. Auto má bílé kožené potahy. Mám chuť se svléknout a pocítit tu kůži na vlastním nahém těle. Najednou jsem zapomněla přemýšlet nad životem. Hlavou mi vrtá jen přítomnost. Kdo to je? Kam mě veze? Co se mnou udělá? Asi vydávám divné zvuky, protože se najednou otočil a promluvil. Vůbec ho nedokážu vnímat, něco povídá a usmívá se. Cítím, jak blbě kývám hlavou. Úplně mě omámil. Ten jeho půvab a nádherně opálená kůže. Začínám se potit. Vzpomínám si, že jsem si ráno vzala to nejodpornější spodní prádlo, jaké mám doma. Nevadí. Jestli mě chce znásilnit, udělá to, nehledě na mé prádlo.

            „… no a tak jsem se dostal k vám.“

            „Velice zajímavé.“

            Blbost. Vůbec netuším, o čem vyprávěl. Neměl by se raději soustředit na řízení?

            „Ano. Pravda. Na povídání bude času dost.“

            On snad čte myšlenky. Možná, že jsem to vyřkla nahlas. Netuším. Co se to se mnou děje? Nikdy předtím, jsem se takhle necítila. Naposled, když jsem potkala manžela. Ne! On se mi snad líbí. To není možné. Tolik let, neprospaných nocí, a pak potkám muže svých snů v uličce plné odpadků a špinavých koček. Musím se plést. Zírám na něj.

            „Přestaň!“

            „Co jste to říkala?“

            „Nic…“ Tohle už jsem opravdu řekla nahlas.

            „Jsme tady.“

            Vykoukla jsme z okna, abych se podívala, kam mě tajemný, okouzlující muž odvezl. Než jsem se však stihla vzpamatovat, okénko mi drtilo bradu. Tak tak jsem stihla stáhnout hlavu zpět do auta jako hlemýžď, co po dotknutí zastrkuje růžky. Snažil se mě zabít? Nepochopeně a zvídavě jsem na něj hodila oko.

            „Překvapení.“

            Aha. Takže překvapení – zabiju vás až po tom, co si zahrajeme malou hru.

            „Teď potřebuji, abyste mi naprosto důvěřovala. Jsem Alex. Nechci vám ublížit. Věřte mi.“        

            Usmívá se. On se usmívá. Tak sladce se usmívá. Jsem sama, škaredá a tlustá, nemilovaná. Mým smyslem života je pozorovat lidi. Nikomu bych nechyběla, kdyby mě nějaký maniak zabil. Vlastní rodiče se na mě vykašlali a vlastně už ani nevím proč. Všechny moje vzpomínky odpluly s první vráskou, která přišla už v šestnácti. Manžel mě neustále podváděl a děti mě nazvali mrchou v kostýmu matky. Co můžu ztratit! Kývla jsem, usmála se a zavřela oči. Od té doby jsem už nad ničím nepřemýšlela a dělala všechno, co mladík, tedy Alex, řekl. Vystoupili jsme z auta a on mě chytil za ruku. Naskočila mi husí kůže a celé mé tělo se rozechvělo. Mohla jsem být vzrušená. Mohl to být strach, který jsem se snažila skrýt. Nicméně to bylo příjemné. Chybí mi fyzický kontakt. Dotknutí Alexe ve mně vzbouřilo hormony. Vzdychla jsem.

            „Jsi v pořádku?“ Kdy jsme si začali tykat?

            „Ano, jen mi není moc dobře z toho, co se děje.“

            „Za chvíli všechno pochopíš.“ Neviděla jsem mu do tváře, vlastně ani na cestu, nýbrž jsem měla přes oči jeho teplý šál, ach jak voněl a hřál. Neviděla jsem mu do tváře, ale určitě se usmál. Viděla jsem jeho sladký, milý úsměv před sebou a vedl mě do neznáma. Pod nohami mi křupaly spadlé větve a šustělo podzimní listí. Bylo ticho. Široko daleko nešlo slyšet nic jiného než štěkot psa. Netrvalo to dlouho a rozprostřela se před námi široká pláň. Už ani kvílení psa nešlo slyšet. Alex mě pevně chytl za ruku, jako by se blížilo nebezpečí. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Za mnou les a přede mnou mlha. Zleva se blížilo auto, silné světla mě oslepily. Trhla jsem sebou a polil mě studený pot.

             Zničehonic mě Alex za silně sevřenou dlaní táhl skrz keře přes pláň. Křičel: „Běž. Utíkej. Rychle.“ Utíkala jsem. Utíkala jsem, tak rychle jako nikdy předtím. Měla jsem strach, začala jsem tajemnému Alexovi věřit. Najednou zahnul doprava a já běžela stále za ním. Skoro mi nestačil dech, avšak adrenalin mě hnal kupředu. Doběhli jsme k ohromné železné bráně poseté malinkými bílými květy. Zde jsme zůstali stát.

            „Tady jsme v bezpečí. Omlouvám se za ten zmatek. Jinak to nešlo. Neměj strach, vše je v pořádku. To byli hlídači. Myslí si, že je to jejich pozemek, když si tady dali tuhle pitomou tabuli.“ usmál se a ukázal na zašlou tabuli s hnijícím nápisem „Soukromý pozemek“.

            Stále jsem na něj nechápavě zírala, po pár minutách jsem se přiměla promluvit. Můj hlas se třepal a byl neobvykle položený. Pískala jsem jako myš, občas se však po klidném nádechu a výdechu změnil v běžícího medvěda v říji. „Nikdy jsem nikomu nevěřila, tak jako tobě. To tě znám teprve…,“ koukla jsem na hodinky. Uplynula už hodina a půl, od té doby, co jsem potkala stále neznámého Alexe v té smrduté uličce. „…skoro dvě hodiny.“ dodala jsem nakonec. Usmál se a já mohla pokračovat. Po dlouhé době jsem ze sebe vyplodila souvislou větu s nějakou myšlenkou. Tou dobou nemyslím minuty ani hodiny, spíše dny a možná už i týdny.

            Vždycky, když mi bylo úzko, vytočila jsem náhodné telefonní číslo. Většinou to někdo zvedl. Hlasy byly různé. Ráda jsem si představovala člověka, který drží zaraženě telefonní sluchátko a nehnutě čeká, kdo se ozve z druhého konce. Ve většině případů si vymyslím, že jsem z cestovní kanceláře a nabízím výhodnou dovolenou v Katalánsku či si z nich jinak utahuju. Občas se na druhé straně ozve depresemi znuděný hlas, který já poznám na stovky mil daleko, jelikož mám přesně ten stejný. To si s tím člověkem, pak vždycky hezky popovídám. Já si vyslechnu jeho problémy, on zase ty moje.

            Nedávno, pamatuji si to docela přesně, jsem zase byla v depresích. Divíte se mi? Civět čtyřiadvacet hodin do bílých zdí a poslouchat, jak se sousedi hádají, bouchají postelí o zeď nebo po sobě házejí talíře. To je opravdu k nevydržení. Dělat tohle vše bez jediného slova, písmene. Někdy se stane, že se zpívám, ale copak to se dá považovat za komunikaci? Abych se vrátila k tomu telefonátu. Zvedl to muž. Podle hlasu bych mu tipla tak pětatřicet, měl hluboký hlas, ale velice příjemný, tak jsem si řekla, že on je má dnešní oběť a začala jsem mu vyprávět můj příběh. O tom, jaké jsem měla dětství, jak jsem dospívala a samozřejmě seznámení s manželem. Potom jsem přešla z radostného tónu hlasu na mírně depresivnější a začala jsem vyprávět o dětech, o rozvodu a o současném stylu života. Vypadalo to docela nadějně, jenže pak jsem z druhého konce uslyšela chrápání.

„To není možné!“ vykřikla jsem a už jsem sluchátko zavěšovala, když se z něj ozvalo:

                „Nezlobte se madam či slečno, jen jsem si z vás utahoval. Byl to velice zajímavý příběh a musím říct, že to opravdu nemáte lehké. Bohužel už musím jít. Mohu vám s něčím pomoci?“

              Byla jsem v šoku. Nikdy v mém krátkém životě na můj životní příběh nikdo nereagoval slovy: „Můžu vám s něčím pomoci?“ Šokovaně jsem odvětila: „Ne, děkuji za vyslechnutí. Jsem Jasmine. Těší mě. Doufám, že …“ „Píp, píp, píp“ nestačila jsem domluvit a druhá strana zavěsila. Fajn, tohle nebylo příjemné. „Alespoň mě zase jednou někdo vyslechl.“ řekla jsem si v klidu a usedla do nového křesla.

             Nevím, proč jsem si zrovna v tento moment vzpomněla na mou nedávnou zkušenost. Už vím proč! Ten chlap v telefonu měl podobnou barvu hlasu jako Alex. Náhoda? Začíná mi to být víc a víc podezřelé. Zase na něj divně koukám, ale on není vůbec vyveden z míry. Dokonce se potutelně usmívá. Podle mě ví přesně, o čem přemýšlí. Je to satan a vede mě do pekla. Ne! Jasmine, klid! Nepanikař. „Už mi vysvětlíš, o co tady jde?“ vyklouzlo ze mě! Řekla jsem to poněkud drze a naštvaně, jelikož jeho úsměv zničehonic zmizel.

             „Volala jsi mi,“ začal a mě bylo jasné, že mé tušení se blíží k pravdě, „tvůj příběh mne natolik ohromil a dojal, že jsem tě musel vyhledat a pomoct ti, i když o pomoc očividně nestojíš.“

               „To máš pravdu, nestojím,“ můj tón v hlase se změnil z vyděšeného na naštvaný, „vždycky jsem si se vším pomohla sama a to nehodlám měnit!“

                „Dej mi šanci, ukázat ti, že život na ulici není to nejlepší. Ne vždycky musíš být na světě sama a ne vždycky se ti to bude líbit. Jenže pak už může být pozdě. Za touto bránou se rozkládá něco jako camp. Ano, nazývejme to camp. Je určen pro lidi, jako jsi ty – bez práce, bez přátel, bez rodiny. Tito lidé si navzájem pomáhají. Nejsou to bezdomovci. Mají krásné byty, jen v nich žili osamoceně, proto se raději přestěhovali zde. Teď bydlí ve skromných chatkách, ale mají kolem sebe přátele, kteří je respektují a jsou jim neustále na blízku. Jedním z nich můžeš být i ty. Už žádné telefonáty ani proflákané noci sledováním cizích lidí. Tohle může být tvá rodina. Jak se rozhodneš?“ zase se usmál.

            Musím říct, že během toho vysvětlování jsem nad tím na sekundu i uvažovala, jenže pak mi došlo, že já vlastně ani jinak žít neumím. Jsem moc zhýčkaná životem, abych žila někde v lese a poslouchala problémy ostatních.

          „Raději se vrátím zpět do města. Je pozdě. Řekla jsem to v telefonu, říkám to teď – nestojím o pomoc. Chci být na světě sama za sebe, ne za ostatní. Odvezeš mě zpět, prosím?“

          „Dobře. Je to tvé definitivní rozhodnutí? Už to nemůžeš vzít zpět!“

Kývla jsem.

           Odvlékl mě zpět do auta. Bez jakéhokoliv slova nastartovala a vyrazili jsme zase zpátky do mého života. Asi jsem usnula, protože jakmile jsem otevřela oči, táhl mě ven z auta. Kouknul na mě a v tu ránu byl pryč. Celé se to odehrálo, tak rychle. Ani jsem si neuvědomila, kdo to byl a co jsem mu řekla. Bylo to zvláštní, ale zároveň magické. Vyhledal mě, aby mi pomohl. Jak však sám řekl, už je pozdě na změnu rozhodnutí. „Stejně o takový život nestojím.“ řekla jsem si v duchu a kráčela mokrou ulicí.

           Sedím na schodech mého domu. Je mokro. Zima. Tma. Vítr si pohrává s mými vlasy. V okně protějšího domu si prohlížím dva mladíky ve víru hádky. Hlavou mi přeběhne celý můj život až do budoucnosti. Ležím na zádech na písečné pláži o sto kilo těžší s odbarvenými vlasy a kolem mě pobíhá skupina dětí, které mi říkají této Jasmine.

            „Slečno, nevíte kolik je hodin?“

            „Půl páté.“ odpovídám bez přemýšlení.

            „Děkuji. Není vám zima.“

            „Ano.“ Člověk odešel.

             Má pozornost se vrátila zpět na mladíky. Usmiřují se. Usmívám se. Za několik minut si všímám rožnuté ho světla v kuchyni.

             Sedím na mokrých schodech svého domu ve svém vycházkovém oděvu. Mrznu. Usmívám se. Myslím na budoucnost. V okně protějšího domu pozoruju pár, jak si to rozdává na kuchyňském stole.

 

---