Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJaropláč a jiné básně
Autor
tidwell
Světlo
Stopám po schodech
k chrámu Svatého
k tvému světlu
které si omotávám kolem palce
příjemně chladí
a při tom
bílé vrány
opouštějí pískovcové stěny
a potají si sedají na
balustrády Slunce
- skleněný okamžik -
krok za krokem
čím dál výš
prozáření
tak
nalej
džbánky všech krásných chvil
z časoprostorů minulosti.
Malovat obrazy
Myslet si tak
že všechno splyne v celek.
Myslet si tak
že hodiny dávají smysl
celé Zemi
a jedinou silou
vytrhnutím ručičky
té, která udává směr
úplně všeho
zbavit se sebe.
Myslet si tak
že pavouk je umělec
a svou sítí
nás vplétá
do snů.
Myslet si tak
že život je obraz
který zabil
autora.
Tajemné fúze života
Tajemné fúze života
stovky neznámých kapalin
bublajících vteřinou
Všechno je pomíjivé
Láska je pomíjivá
Smrt je pomíjivá
Bůh je pomíjivý
nikdo neví
že Ježíš na kříži
zašeptal v
bolestných křečích:
„I Bůh mě opustil“
Lidé prý pálili Bible
toužili po svobodě
a zákonech
plakali
nad vlastní neschopností
nad tou VELKOU LŽÍ, s kterou žili
nad tou lží, která je donutila hořet
nad tou lží, která je nutí žít
nad tou lží, která je nutí lhát.
A ve vlastních řadách
hledali šiřitele všech nepravd
aby je vlastním strachem
a nenávistí
spálili.
Církevní
Nevíš prosím
jaký jsem
jak se mám
a co postrádám ?
Jsem tělo Ježíše
nebo Mohameda ?
ON: „Jen zrnko písku
oběť vraha.“
Trochu smrt
v bolesti zmatek
v poznání pýcha
v smrti……………….
nedýchám………….
Světlotma
SVĚTLO – TMA
kapky splynuly v déšť
barva jejích vlasů
zkropená tušením
deštěm nejistoty
oční linky
rozmazaný čekáním
snad i pláčem.
vybreč se do kalamáře
nahrajem ten zvuk
ubíjet se
vlastní terč
domy zhasly
duše zhasly
TMA - SVĚTLO
Ptáci
Stál jsem za oknem
a křídlem hladil mladé
světlo se houpalo
a malovalo nám stíny.
Zdi byly chladné
pod dveřmi táhlo
a sníh se snažil
pohřbít naše hnízdo.
„Mám strach, ale nevím čeho se bojím.“
řeklo mi to malé pískle.
„Podívej se na ty ptáky
taková zima, musí se hřát v hejnu.“
Seděli na větvi
skoro až v koruně největšího stromu
dívali se naším směrem
pod křídly měli mladé.
„A nezhynou ?“
„Nezhynou.“
Vítr mají rádi
a sníh teprv !
Zkrásní jim peří
a hrají si v něm - jako ty.
Ptáci pak rozepjali křídla
a rozplynuli se.
Vaše jméno
Tančil nahý na chodníku
skrývat už nebylo co.
V tobě tajemství
Vidím v Tobě tajemství
které chci uchránit.
Možná je to má vlastní slabost
a strach před sílou
kterou mě můžeš zničit.
Říkáš, že žádné tajemství nemáš
a že jsem blázen
co se bojí vlastního stínu.
Zapálím ti louč
a budu sledovat
jak se ztrácíš v údolí…
Děti Slunce
Zpětné vazby
jenž tě unáší
do víru vod
pozvednout
prapory a zvuk,
který se blíží
a uniknout nelze již
jen tam jít
kam míří další schod
vzbouřený čas
do minulosti nás mrští
poznat vlastní pramen
pramen utrpení
jsme jen svědky svých hříchů
Eva s Adamem
neštěstí Babylónu
pokusy lidstva zničit se
ten úděl musíme nést
jak loutky a diváci
na paravanu sedící
možná minulost je den
k rtům pozvedněme číší
Připíjím na budoucnost !
Ať život náš je zas jen sen !
Jarní
Čeří se voda
Zahálka mete
jabloň nám vykvetla
jaro ji tepe.
Jaropláč
Klíč a k němu
žádných dveří
vítr bez popela
smrt k lásce-milování
to jaropláč
rosa v stínu.
Z netopýra
V temnotě světla
upíjím z netopýra
krásu jeho očí
nevinnost
spletitost křídel
z netopýra
z netopýra
nositele tajemství
dávné pravdy
až po smrti, až po smrti…
Upíjím z netopýra
jeho klid
rozvahu
s kterou si pomažu
bolavá křídla
skutkem z Měsíční slasti
vyvrženým na chodník
obepínajícím svět.
Jeskyně dozrávají
jdu je utrhnout.
Záchvěv stínů
Já jsem záchvěv stínů
záchvěv stínů
v šílený rychlosti
zametám zběsilost
v hlavě plný hlíny
záchvěv stínů
unáší tě skřeti
zbavený vší posedlosti
rámusí kladiva
svaly a křeče
splývají s kamenem
záchvěv stínů
kladiva z oceli
proplouvají hlukem
šeptání prchavosti
proniklo na povrch
v zakletý skromnosti
jí zářili oči
netrpělivostí
strachem z bláznových rukou
táhnoucích jí
do okovů
vyvlastněné mysli
žalářníky plameny
světlo na konci tunelu
bojím se že už není
záchvěv stínů
hlas šílenství
padá peří z nebe
amnestie
trápení
nikdo neslyší
vlasy havrana
krve se napily
v záchvěvu stínů
v prázdných ulicích
po nichž šla sama
vyrytá navždy
navzdory
záchvěvu stínů
Vznik světa
Žádný velký třesk
tělo z prachu
Darwin a opice
Boží ruka.
Vypadli jsme z hnízda
Bez názvu
A probudí se do dalšího záchvatu
rovnováha Vašeho času
národ odmítal
v chvilkové agónii
poté ulehl a spal
pocítil váhu dálky
kterou překonal
poněvadž úmyslů skvostná je
a stydlivý mrav mu darovala.
V to nevěřím
krev se utišila
a proplížila se kolem stěny.
Nedokáži přijímat lásku
ctnostmi dobrého pána
v sobě žár
horoucí milosti.
Dívka, zdrcený režisér
i mladá kněžna.
Celková apatie jednoho dne
nevím jak s ní zacházet.
Jsem podezřívaný
mnohem větší poklad
který pojmu za manželku
studem se rdíc, dívko, rci
a po nevěstě nepřivezena
vraceje se, zboží nastřádané
na návsi
zmítá se
ve vlastním světě
pro ni
které si nevážil
očima pozorujíc
narušený prostor
kde je chyba ?
Mužný a chrabrý les
bývala v něm bělost pleti
čí jsi dcera ?
I nebylo posla
který bílé roušky své neodkládal
Neměl roucha ani dívku
kmetčinu
ztratil moudrost její
přestal komunikovat
ztratil se u bohatých nevěst.
A jak Tobě říkají?
Zvadlá růže leknutím rozkvetlá
Rozkvetli si v náručí
její dotyky pak smyl
S kamenem rozbitým o lásku
Cesty nás unáší po touze
a já chytám víly zpívající o smrti
s neviditelnými křídly
prolétnou
a už se nikdy nevrátí.
Čekání na odjezd
se mění v hru
na délku očního kontaktu.
Já prohrál
a teď mi v hlavě zní
tvůj hlas.
Už dlouho se mnou nikdo nemluvil
a teď zrovna ty
chtěl jsem se oběsit
stálým tichým průvanem
zkameněl
nemohli jsme ven
kde je venku ?
udusit se můžeš kdekoliv.
Vím, že podání linky
nočního autobusu
nesmaže tvou neochotu
se pustit opěradla
uvězněného v naší samotě.
Tak to má být
a dav lidí je stále uvnitř
i venku
aniž bychom si všimli něčí tváře
přiblížení nic neznamená.
Můžeš mnou prostoupit
a já zůstanu kamenem
rozbij mě jím.
Není to láska ?
V toužení
Ulice plné života
bezdomovci, lavičky, špína
náš řev v hluku zaniká
z obrazovek teče zábava
v toužení sebe víra ubývá
přejeli psa
jeho tělo hodili do popelnice
v toužení tebe víra ubývá
rakev s mrtvolami odpadků
kdo nás sem vhodil ?