Svědomí.

Vidím ženu černě oblečenou, jak kráčí temným parkem v dešti. Jde pomalu a tiše. Všude je hrobové ticho a já slyším jen klapot podpatků o mokrou zem.

Najednou se zastaví. Vzhlédne vzhůru k nebesům. Vzhlédnu s ní. Zničehonic se z černého nebe a z kapek deště vynoří postava oděná do černého dlouhého hábitu s kápí. Nepoznávám ji. Netuším, zda je to žena či muž. Postava beze jména, bez identity. Jakmile se snese na zem, zvedne se vítr a mě polije chlad. Je to, jako by na mne sáhla smrt. Kouknu se na ženu, která stojí před tajemnou postavou. Něco jí podává. Musím se naklonit, abych ten předmět rozeznala. Je to dýka, stříbrně se lesknoucí dýka. Žena ji podává postavě. Mám strach. Sedám si na mokrou zem a pláču.

Nechci vědět, co se stane, přesto neuhnu pohledem z ženy. Modlí se. Postava ji obchází dokola a pozoruje každou část jejího těla. Znenadání se žena postaví. Vidím, ak se jí po tváří kutálí jedna slza za druhou. Všimnu si, že drží v náruči dítě. Malé dítě v bílých šatičkách. Zamrazilo mě ještě více. Žena natáhne ruce k postavě. Vím, co se stane. Chci tomu zabránit. Udělám krok vpřed, ale nejde to. V ten moment se celý obraz změní. Vidím, ženu s dítětem před sebou. V ruce držím dýku a cítím, jak se pomalu zabodává dítěti do srdce. Je to jako by mě ovládla neznámá síla. Než se vzpamatuji, je pozdě. Po bílých šatičkách se roztéká rudá krev malého děvčátka. Sesouvám se k zemi a žena se mnou. Klečíme na mokré zemi v potoku krve a čekáme na spasení. Nevědomky se mi zavírají oči. Bráním se tomu, nesmím spát. Zase mě ovládá ta tajemná síla. “Překonám ji.” říkám si.

Ano, otevírám oči a okolo mne se rozprostírá zase jiný obraz než předtím. Žádný park, žádná temná noc. Zmizela dokonce i žena s dítětem. Jsem tu jen já a v dáli ta postava. Úplně totožná, jen teď má bílý plášť. Dokonce rozeznávám i její tvář. Je to mladá dívka s dlouhými světlými vlasy a jemnými rysy. Je to snad anděl, jenž mě zbaví mých hříchů? Podává mi ruku, usmívá se. Vznášíme se. Letíme mezi mraky, vidím svou rodnou ves, mé rodiče. Plujeme mým životem. Vzpomínám si na krásné chvíle mého dětství - moje první kolo, nástup do školy. Jsem šťastná. Pociťuji úlevu, ale v hloubi duše cítím tíži. 

Něco mě táhne k zemi. Padám z oblak dolů, bez anděla, bez pomoci. Nacházím se zase v parku, ležím vedle děvčátka, bez maminky. Jsem tam jen já, holčička a mé trápení. Ležím na mokré zemi v potoku krve , pláču a sním.