Démoní Lord Země II.

Druhý arch mého, už několik let psaného, díla.

Velká část démonů, po Ďáblově smrti, nevěděla, co si má počít. Mnoho jich vlivem zoufalství a nejistoty nad svou budoucností zešílelo nebo spáchalo sebevraždu. Jiní pak odešli na Zemi hledat nový život, tak jako já.

I když se však někteří démoni pokusili žít v míru mezi lidmi jako jedni z nich, poddaní nově zformovaných vládců a přetrvávající válka s Nebeskými jich většinu dostihla a připravila o život. Byli však i tací, kteří se sdružili do skupin, našli nový zdroj síly a dokonce začali ovlivňovat lidské dějiny, jako v případě Ďáblova gangu. A právě jim se dvakrát nelíbila přítomnost nového vládce v jejich blízkém sousedství…

Úryvek z Wornixsových pamětí

 

V potemnělé postranní uličce stáli muž a žena, tělo na tělo. Na první pohled se zdálo, že to jen jeden pár nevydržel nápor vášně s chtíčem a rozhodl se oddat milostným hrátkám, skutečnost však byla daleko jiná.

„Prosím, ušetři mě,“ snažil se Vyhnanec obměkčit nájemnou vražedkyni, zatímco bojoval s paralýzou svého těla.

„Ušetřit?! Jsi snad člověk, abys žadonil? Zdá se, že je pravda, co se říká. Pobit na Zemi dělá z démonů slabochy,“ odvětila démonka a omotala se kolem své kořisti, jako nějaký had.

‚Už mě to nebaví. Skonči to,‘ zaznělo vražedkyni v hlavě.

„Taky zkazíš každou zábavu.“

Vyhnanec nechápal, ke komu démonka mluví, ale na tom nezáleželo. Větší starosti si dělal o svůj život, než o její příčetnost.

„Nevzpouzej se. Buď rád, že to budu já, kdo ukončí tvůj život. Aspoň před svou smrtí zažiješ něco hezkého,“ řekla démonka, pak uchopila hlavu své oběti a pomalu se přibližovala k jejím rtům: „Polibek smrti!“

V několika okamžicích se tělo Vyhnance nejprve scvrklo, jak z něho byla vysána zbylá démonická síla, a poté se rozpadlo v prach.

„Ještě štěstí, že jsme za to dostaly zaplaceno. Zabít ho jen kvůli jeho síle, moc bychom si nepomohly,“ pronesla démonka ke své společnici, se kterou sdílela jedno tělo a vytáhla z kapsy papírový kapesník, aby si ze rtů setřela zbytky oběti.

 ‚Pozor, někdo přichází!‘

Nově příchozí se vynořil ze stínu kousek od nájemné vražedkyně: „Vidím, že jste dokončily další práci,“ opáčil jízlivě.

„Co nám chceš,“ odvětila démonka nevraživě.

I když byl od vražedkyně posel Tokyjského knížete Ďáblova gangu ani ne tucet kroků daleko, šly na jeho černé siluetě rozpoznat akorát zlověstně vyhlížející oči. „Jen vám nabídnout novou práci. Nic víc,“ řekl posel, zasmál se a celá jeho postava se přitom zavlnila, jako vlajka třepotající se ve větru.

„O co jde?“

Když posel vysvětlil vše podstatné, zeptal se přímo: „Tak co, berete to?“

„Kolik za tu práci bude,“ opáčila démonka.

„Jedno sto duší. Půlka teď a zbytek až dokončíte práci.“

„Platí.“

Posel Tokyjského knížete Ďáblova gangu pak vytáhl ze svého těla napěchovaný kožený váček a hodil ho démonce. Potom znovu splynul se stíny.

 

Místo: Toudai, Tokyo – Země

 

Stát ve státě. Tak by se nejlépe charakterizovala Tokyjská univerzita s necelými třiceti tisíci studenty. Do ní potom kromě těch obyčejných chodili i děti politiků, podnikatelů, významných finančníků a dalších vlivných a bohatých lidí. Tito vysokoškoláci se však kromě studií zabývali i tím, kdo z nich má největší vliv, moc nebo bohatství.

Takashi Hondo junior chodil do třetího ročníku a byl synem generálního ředitele největší Japonské banky. Díky tomu se stal ve své třídě, čítající zhruba padesát studentů, číslo jedna. Už odmalička byl Takashi svým otcem rozmazlován a podporován v tom, být nejlepší a nad ostatními. Když potom dospěl a vybral si za univerzitu Toudai, plánoval v ní navázat cenné kontakty a později předčít svého otce. A od tohoto cíle ve svých třiadvaceti letech stále ještě neustoupil.

Poslední model Mercedesu zatroubil na skupinu studentů na příjezdové cestě. Když autu následně překážka uhnula, dojel drahý a nablýskaný zahraniční vůz až před vchod univerzitní budovy. Tam následně zastavil, vystoupil z něj řidič, který poté otevřel zadní dveře u auta, aby mohl Hondo junior v na zakázku ušité školní uniformě nonšalantně vystoupit, coby jedna z největších celebrit v univerzitním kampusu Hongo.

Takashi se ani nerozhlédl a už byl u něho Asogi Ryon, syn menšího podnikatele, který se už od prvního ročníku stal jeho nohsledem. Ten mu následně vzal aktovku z rejnočí kůže za několik stovek tisíc Yenů.

„Něco nového,“ zeptal se Takashi, aniž by Asogiho pozdravil nebo jinak oslovil. Nepovažoval ho za sobě rovného, ostatně tak nebral skoro nikoho, a tak s ním jednal jako se služebnictvem doma.

„Dnes k nám do třídy přibude nový student,“ zazněla pohotová odpověď.

„Opravdu,“ odvětil Takashi zasněně. Jedna z jeho zálib byla předvádění se nováčkům. S až zvrácenou rozkoší si vychutnával, jak se mu všelijak snaží vloudit do přízně. Byl sice víc radši, když se jednalo o pěkné studentky, ale vzhledem ke svému současnému vztahu si nemohl dovolit žádné okaté rozptýlení…

Pak zazněl další klakson a přetrhl Takashimu myšlenky. Černá limuzína se prodrala zástupy studentů, kteří všichni s napětím očekávali, jakou celebritu může přivážet. Když auto zastavilo u vchodu a řidič v černém obleku otevřel zadní dveře, z auta vystoupil dvaadvacetiletý muž s krátkými blond vlasy, snědší barvy kůže a exotickým vzezřením v nové školní uniformě.

„Můj pane, v kolik si přejete, abych pro vás přijel,“ zeptal se řidič pokorně v mírném předklonu.

Nový student nejprve pohledem přelétl univerzitní kampus, pak dav udivených studentů a potom teprve odpověděl: „Není třeba, Rankene. Dorazím domů po svých.“

„Jak si přejete. Kdybyste si to však rozmyslel, stačí kdykoliv zavolat,“ dodal řidič, uklonil se, nastoupil do limuzíny a odjel.

„Chci vědět, kdo to je,“ řekl s mírným podrážděním v hlase Takashi Asogimu. A když je nový student míjel, probodával ho nenávistně pohledem.   

 

Zvonek oznámil začátek vyučování. Postarší profesorka angličtiny si stoupla před celou třídu a řekla: „Jak jistě mnoho z vás ví, dnes k vám do třídy přibude nový žák,“ pak na tabuli napsala jeho jméno a pokynula studentovi, čekajícímu prozatím na chodbě, aby vstoupil do třídy.

„Rád vás všechny poznávám. Jmenuji se Tar Decimus. Doufám, že spolu budeme vycházet,“ zazněla strohá úvodní řeč vládce Desátého pekelného kruhu v mírném úklonu.

Takashi přelomil v rukou propisku za několik desítek tisíc Yenů. Potom Asogiho chytil za límec, přitáhl si ho k sobě a řekl: „Zjistíš mi o něm úplně všechno!“

První hodina skončila a kolem Tarova stolu se shromáždil dav zvědavců, který ho zavalil hromadou otázek. Nejhorší dotazy měly studentky. Vládce Desátého pekelného kruhu nevěděl, co by měl odpovědět, když se ho zeptaly na oblíbený film, hudbu, či jestli dělá nějaký sport nebo jaké se mu líbí holky. Naštěstí se všichni spolužáci ptali současně, takže, než se vůbec stačil vylhat z jedné otázky, nahradila ji vzápětí jiná. Ve výsledku se tak pořádně nevyjádřil k ničemu. A takhle to pokračovalo každou přestávku.

Tar ke konci poslední hodiny už pomalu nevěděl, čí je. Chvíli si dokonce myslel, že má z těch otázek mravenčení, když si záhy uvědomil, že mu v kapse vibruje mobil.

Celý včerejší den učil Wornixs Tara, jak má s mobilním telefonem, počítačem a všemi dalšími moderními elektronickými výdobytky současné doby správně zacházet, aby při kontaktu s nimi nepůsobil jako z jiné planety. A tak si vládce Desátého pekelného kruhu za pomoci jedné ruky po očku v lavici přečetl textovou zprávu od Ňunose: ‚Nikdo nebude doma. Pro Vaši bezpečnost jděte za Arkillem. Zavolejte Rankena, aby vás odvezl.‘

Zvonek ukončil poslední hodinu a Tar se pořád ještě nerozhodl, zda má Rankenovi zavolat. Sice byla jízda limuzínou pohodlná, ale přitahovala pozornost a on se při vystupování a nastupování z ní cítil nesvůj. Proto se nakonec rozhodl do klubu, kde Arkill pracoval, vyrazit po svých. Bohužel neznal cestu, a tak se zeptal spolužáka sedícího hned za ním: „Nevíš, kudy se dostanu do klubu ‚Pekelná brána‘?“ Otázku však položil největšímu mluvkovi ve třídě a ten si to samozřejmě nenechal pro sebe. Krátce na to byl Tar zavalen prosbami, zda by nemohli jít někteří spolužáci s ním.

Tar byl ještě víc v úzkých. Neustálé žádosti doma a předchozí vyptávání o přestávkách způsobilo, že ho nenapadlo nic lepšího, než říct: „Ano,“ a vyrazil na cestu do klubu, doprovázen téměř dvaceti spolužáky. Mezi nimi byl i Asogi Ryon, který využil příležitosti a pokoušel se o novém studentovi získat nějaké informace.

Tarovi se cestou do klubu dostalo mnoho užitečných rad o tom, jak to na škole funguje. Též si hned získal i přízeň některých spolužáků, protože narozdíl od Hondy juniora byl přátelský, milý a nad nikoho se nepovyšoval.

„A řekneš nám, Tare, odkud jsi?“ zeptala se pohledná hnědovláska, která se mu zahákla za levé rámě.

„Prosím, pověz nám to,“ přidala se k žádosti stejně atraktivní bruneta a pověsila se na vládce Desátého pekelného kruhu z druhé strany.   

Pokud by Tar nepočítal svou sestru, mohl by říci, že jeho zkušenosti s ženami byly nulové. Proto mu blízkost dvou krásných spolužaček rozproudila krev v žilách. Naštěstí i na tuhle možnost Wornixs pamatoval a vymyslel krycí historku: „Vyrostl jsem na jednom ostrově v Indonésii,“ odpověděl Tar a vzápětí se na něho snesl příval dalších otázek.

Asogi se spokojeně usmíval. Na Shinu a Haru bylo spoleh. Známá dvojka si ve třídě hrála na neviňátka, ve skutečnosti však vymetala večírky, noční kluby a vždy se lepila na kluky, ze kterých mohly mít nějaký užitek. Dobře si pamatoval, když to zkusili na Takashiho. Ten si však s nimi jen užil a pak je odhodil, jako špinavý kus hadru.

Tar se nedokázal příliš soustředit, když cítil prsa dívek, co se na něho úmyslně mačkaly, a tak jim na otázku: „Ten ostrov patří tvé rodině,“ odpověděl nechtě: „Ano,“ načež si Shino s Haru vyměnily spokojené úsměvy. Právě našly svůj zlatý důl. Už chtěly Tara začít na místě zpracovávat, když se zpoza rohu ulice, po které šli, vynořilo tucet mužů, na první pohled podezřelých osob, možná hůře mafiánů.

Všichni studenti na místě zastavili a Tar s nimi.

‚Co budeme dělat? Utečeme?!‘ honilo se všem hlavou současně, jak se k nim podezřele vypadající skupina blížila. Některým z nich přitom bylo na těle vidět dokonce stejné tetování a všichni se vyděsili o to víc při představě, že jsou členy Yakuzy. Přece jenom část z nich měla bohaté nebo vlivné rodiče, takže únos nebyl úplně vyloučený…

Tar se zmateně rozhlížel po tvářích svých spolužáků, pokoušejíc se odhalit příčinu jejich záhadného chování, ale neúspěšně. Až když uslyšel: „Můj pane,“ z úst velitele jedné z jeho hlídek obcházející městem, pochopil. Na následnou otázku: „Chcete doprovodit,“ pak tvrdě a rázně odsekl: „NE!“ a vyrazil naštvaně vpřed. Opět zalitoval svého rozhodnutí stát se vládcem.

Všichni studenti Tara pohotově následovali, když uviděli, jak se před ním tucet rádoby „mafiánů“ ve strachu rozestoupilo. Připomínalo to téměř nějaký biblický zázrak.

Zbytek cesty ke klubu už naštěstí proběhl v klidu. Na otázku: „Kdo byli ti chlapi,“ však Tar neodpovídal. Asogi tak získal další cennou informaci pro Takashiho, i když se jemu samotnému dvakrát nezamlouvala. Trochu ho dokonce zamrazilo v zádech, při představě toho, co by mu Tar, pokud by byl synem nějakého mafiána, nechal udělat, kdyby zjistil, že o něm sbírá informace.

 

Místo: Pekelná Brána, Tokyo - Země

 

Kromě pondělí byla „Pekelná Brána“ otevřena dvacet čtyři hodin denně. Nejednalo se tedy o noční klub v pravém slova smyslu, ale spíše o jakési zábavní zařízení s téměř nepřetržitým provozem. Samozřejmě největší vytíženost byla v noci, kdy vystupovaly ty největší hudební hvězdy a klub navštěvovalo nejvíc lidí.

Z venku by asi ani nikoho nenapadlo, že zašlá několikapatrová budova v zapadlé části centra Tokya může být vyhlášený noční klub. Jediné dvě věci, které mohly něco naznačit, byly členové ochranky a dlouhá fronta lidí u vstupních dveří.

Tar, díky svému doprovodu, mířil přímou cestou ke klubu. U vchodu přistoupil k jednomu bodyguardovi, který měl krom stejného trička, jaké nosil Arkill, i podobně vypracované tělo s výškou blížící se dvěma metrům. Bez ostychu se ho zeptal: „Mohl byste mi zavolat šéfa ochranky?“

Bodyguard se na Tara zle podíval, ale hned na to do vysílačky řekl: „U vchodu se někdo shání po šéfovi. Jmenuje se…,“ hromotluk ještě jednou o Tara zavadil pohledem a ten na to doplnil: „Tar. On už bude vědět.“

„Hned tam budu,“ zazněla téměř okamžitá odpověď z vysílačky a hromotluk jen potvrdil: „Dobře, pane Demos.“

„Demos?!“

„To nemůže být přece on?“

„Jo, to je naprostá pitomost…“

Mezi Tarovými spolužáky se rozjela bouřlivá debata po zaslechnutí příjmení šéfa ochranky.

Uplynulo ani ne pět minut a z klubu vyšel šéf ochranky s vyholenou hlavou a ještě svalnatější postavou, než měli bodyguardi u vchodu, kteří se mu následně uklonili a slušně ho pozdravili: „Pane Demos.“ Tím začaly znovu bouřlivé diskuze mezi Tarovými spolužáky, ale jen, co k nim došel blíž, okamžitě utichly.

Arkill bez jediného slova přistoupil ke svému vládci, čekající nějaké vysvětlení. Ten mu jen podal svůj mobilní telefon, kde si přečetl zprávu od Ňunose. Bylo mu hned jasné, že to tak rozhodl Wornixs. Až se vrátí domů, ještě si o tom s ním promluví.

Když už se Arkill chystal znovu vejít do klubu, Tar ho zastavil: „Počkej!“ Způsobem jakým to řekl, překvapil jak členy ochranky, tak i své spolužáky. Znělo to, jako kdyby mu rozkazoval. Arkill se na Tara rozmrzele podíval a ten mu na to odvětil: „Slíbil jsem, že mohou jít se mnou,“ a ukázal přitom na početnou skupinku spolužáků za sebou. „Je v tom nějaký problém?“

„Ne,“ řekl po chvíli přemýšlení Arkill a pokynul bodyguardům, aby je pustili.

Jen, co byla cesta volná, nezůstal u Tara ani jeden z jeho spolužáků. Dokonce i Asogi Ryon odešel za zábavou. Přeci jenom toho pro dnešek zjistil o Tarovi víc, než dost.

Uvnitř klubu si vzal Arkill Tara stranou a okamžitě vyjádřil své rozhořčení: „Doufám, že se to nebude opakovat!“

Na to Tar řekl jediné: „Taky z toho nejsem nadšený, ale jinak to nešlo. A navíc, tolik se toho zase nestalo! Všichni pořád po mě jenom něco chcete: Udělej tohle. Nedělej támhleto… už mám toho dost! Jednou jste si ze mě udělali svého vládce, tak mě taky trochu poslouchejte!“ a naštvaně odešel od Pekelného rytíře.

Arkill se za Tarem díval, dokud mu nezmizel z dohledu. Musel uznat, že měl v některých věcech pravdu. Ale vzhledem k vážnosti jejich situace musel také pochopit, jak velké hrozbě čelí!

 

Tar se chvíli proplétal mezi lidmi na ohromném tanečním parketu, kde tanečníci už dávno ztratili pojem o čase a jen se bezduše kroutily do rytmu hudby od druhořadých muzikantů a DJ.

Zahalen v oblaku kouře a oslňován laserovou show se jako někdo, kdo vyrostl v Pekle, necítil dvakrát bezpečně. Obklopený davem lidí, mezi nimiž se mohl snadno ukrýt nějaký vrah, mu instinkty radili být obezřetný. Pocit nebezpečí navíc umocňovali opilí tanečníci a tanečnice, kteří se ze strachu před pádem věšeli na všechno ve svém dosahu, jeho přitom nevyjímaje.

Zrovna Tar ze sebe sundal jednoho mladíka, když si na sobě všiml upřeného pohledu mladé ženy u baru. Přeběhl mu mráz po zádech. Ten pocit Tarovi přišel nějakým způsobem povědomý, ale ať se snažil sebevíc, nemohl přijít na to čím. A čím víc o tom přemýšlel, tím víc polevoval na ostražitosti, až se stalo nevyhnutelné. Najednou se nebyl schopen vůbec pohnout. Byl úplně paralyzovaný. A pak mu to došlo. Tyrael! Ten stejný pronikavý pohled měla i jeho sestra. Vzápětí už věděl, s čím má dočinění.

„Nebraň se tomu,“ zazněl Tarovi do ucha svůdný hlas a ucítil hebkou ruku, jak mu přejíždí po hrudi.

„O co ti jde,“ řekl Tar a snažil se bojovat s uhranutím. Tím Sukubu zaskočil. Na chvíli se od něho odtáhla, ale potom její vrozená sebejistota převládla a znovu se na Tara nalepila, čímž zesílila vliv svého uhranutí.

„Jsi silný,“ polichotila mu a zezadu jej objala.

Tar byl poprvé v životě vděčný za sestřinu nenormální náklonnost, při které využívala i své Sukubí a ženské zbraně. Díky tomu si vypěstoval jistou odolnost, a proto s každou vteřinou na něho vliv útočnice slábl. Pak však uslyšel další svůdné zašeptání do ucha: „Neboj se, dřív tě políbím, než na tebe přestane uhranutí účinkovat.“

 

Arkill se začal přehrabovat v pracovních výkazech, ale po chvíli toho hned zase nechal. Neměl tuhle část své práce rád a taky nemohl dostat Tara z hlavy. Cítil se provinile, což bylo důsledkem toho, že patřil k Nulté generaci. Kdyby byl Nečistým démonem, nemusel by si s takovými emocemi dělat žádné starosti. „Sakra,“ zaklel a spěšně opustil svou kancelář. 

Díky vazalské značce se mu Tara podařilo najít celkem rychle. Když ale uviděl, že jen tak bez hnutí stojí uprostřed tanečního parketu a na sobě má doslova nalepenou nějakou holku, dostal zlé tušení. Necítil však auru žádného démona, ale to nic neznamenalo. Pokud to byla opravdu vražedkyně, mohla umět skrýt svou moc. Pro jistotu se ji rozhodl vyzkoušet. Uvolnil ze sebe část vlastní moci, a když se podezřelá lekla, byl si jistý. Vyrazil tedy k Tarovi přímou cestou.

‚Pozor! Někdo silný se blíží od baru!‘ zaznělo útočnici v hlavě. Ta se potom k Tarovi ještě jednou přivinula a na rozloučenou mu zašeptala: „Brzy na viděnou,“ pak ho políbila na tvář a vyrazila opačným směrem od blížícího se Arkilla.

 

Místo: Ubytovna bratří Demosů, Tokyo - Země

 

„Opravdu seš si jistý,“ zeptal se ještě jednou Wornixs Arkilla.

„Říkám ti, že to byla vražedkyně!“ 

Kronikář se přesto znovu pokusil závěr Pekelného rytíře vyvrátit: „Třeba ta Sukuba byla jen na lovu a spletla si ho s člověkem. Vždyť víš, jaké jsou,“ ale sám takovému tvrzení nevěřil. A navíc jejich vládce říkal, že mu slíbila brzké shledání. Nebylo o tom tedy pochyb, byla to vražedkyně.

Wornixs chvíli mlčel, pak si povzdechl a nakonec sáhl do náprsní kapsy u saka pro svůj mobilní telefon: ‚Tak k tomu přece jenom došlo. Nemám na výběr,‘ řekl si v duchu a zavolal démonovi, po jehož společnosti nejméně toužil, ale který jim v nastalé situaci jako jediný dokázal pomoci.

 

Místo: Základna Ďáblova gangu, Tokyo - Země

 

 „Selhaly jste,“ řekl Tokyjský kníže Ďáblova gangu. V hlase se mu odrážela nespokojenost, ale zároveň se i vysmíval najatým vražedkyním.

„Nikdo nám neřekl, že má ochránce!“ namítala jedna ze sester.

Jeden z šesti knížat Ďáblova gangu, oblečený v drahém, na zakázku ušitém, obleku, se na obě dvacetileté dívky před sebou usmál a přitom odhalil zuhelnatělé zuby: „Takže to vzdáváte?“ odvětil a vzal si z mahagonové krabičky na stole Kubánský doutník.

„To jsme neřekly!“ odsekla druhá. Potom si vyměnila se sestrou pohled a spojily se v jednu: „Tím chceme říct, že to bude dražší.“

Tokyjský kníže Ďáblova gangu si pořádně potáhl z doutníku, napil se výběrové whisky, a když prázdnou skleničku položil na desku stolu, řekl klidným a vyrovnaným hlasem: „To nebude problém. Bude stačit další stovka?“ Na to pokynul jednomu ze tří podřízených za sebou. Ten poté přistoupil k sejfu zabudovanému ve zdi, odkud vyndal napěchovaný kožený pytlík a hodil ho na stůl, kde se z něho vysypalo padesát krystalů s uvězněnými dušemi lidí.

 

Za svůj dlouhý život jsem poznal mnoho démonů. Někteří byli přehnaně agresivní, namyšlení, krutí, bezcitní a ve výčtu špatných vlastností bych mohl pokračovat, kdo ví jak ještě dlouho. S nimi se všemi se mi dařilo vycházet. Avšak byl tu jeden, kterého jsem přes všechno své úsilí nedokázal vystát…

Z Wornixsových pamětí

 

Místo: Tarova osobní dimenze

 

Od incidentu v klubu uplynulo už několik dnů. Celou tu dobu Tar strávil ve své osobní dimenzi, obklopen poddanými a hlavně pod Arkillovým dozorem. Ten si vzal v práci dovolenou a naplno využil příležitosti, aby ze svého vládce udělal silného válečníka.

Wornixs pak vyřízenému Tarovi, během krátkých přestávek, na otázku: ‚Jak dlouho to bude takhle ještě pokračovat?‘ Odpovídal pouze stručné: „Pár dnů. Jen, co dorazí …,“ nikdy však větu nedořekl. Pokaždé se zarazil ve chvíli, kdy se chystal vyslovit jméno a Tar se tak nedozvěděl, na koho se to vlastně čeká.

Nakonec přišel kýžený den, kdy Wornixs řekl: „Jedeme na letiště,“ a Tar s ním, Arkillem a Démonními bratry vyrazil v Rankenově limuzíně pro někoho, o kom Tar věděl jediné, a to že jindy klidného a vážného Kronikáře dokáže zcela rozhodit.

 

„Na třetí ranveji právě přistála pravidelná linka Řím-Athény-… -Tokyo.“ zaznělo z letištního rozhlasu a Wornixs dodal: „To je náš let.“ Potom se všichni společně odebrali k terminálu číslo pět, kde měli být cestující odbaveni.

„Jak ten dotyčný vypadá,“ zeptal se Tar, i když už měl v hlavě jistou představu. Určitě to bude někdo, kdo rozpláče dítě jenom tím, že se na něj zle podívá. Pak mu ale došlo, proč někoho takového potřebují, když to samé přece svedl i Arkill?

„Už jde,“ oznámil tiše Pekelný rytíř. Spolu s ostatními pak upíral zrak do tunelu, odkud vyšel dav pohledných letušek a mladých žen, v jejichž středu kráčel sotva viditelný muž s trvalou.

Na to uslyšel Tar kousek od sebe ženský výkřik: „To je přece Claud Shaffer!“ a všichni okolo jako kdyby zkameněli. Pouze onen muž v džínách a bílé, téměř rozepnuté, košili odhalující dokonale opálenou depilovanou hruď, vystoupil z obležení svých obdivovatelek, přistoupil k oné ženě a chytil ji za ruku: „To vskutku jsem. Mé srdce by však bylo šťastnější, kdybych znal Vaše jméno,“ řekl hlasem hladící na duši a políbil své nové obdivovatelce ruku.

„Nechcete mi snad tvrdit, že …,“ vysoukal ze sebe Tar, ale než stačil větu dokončit, Wornixs mu vrazil do ruky módní časopis, kde byl dotyčný muž před nimi na obálce se slovy: „Ano. Jmenuje se Parael nebo mu taky říkej Claude.“

„Ale … ale k čemu ho potřebujeme?!“ začal Tar namítat, protože se mu na démonovi před ním už od pohledu něco nelíbilo. Něco z čeho měl doslova husí kůži.

„Worníku!“ vykřikl najednou Parael, když si všiml hloučku známých tváří. Tedy až na jednu, kterou doposud nikdy neviděl. Potom k nim vyrazil, ale cestu mu zastoupil dav žen.

„K čemu?“ zopakoval Kronikář otázku svého vládce a povzdechl si. „Zaútočila na vás Sukuba! To je problém, se kterým nám může pomoci jedině on, protože je Sukubus!“

Parael vzdal pokusy o projití skrze živou zeď, a tak se místo toho napřímil, luskl prsty, a když se jeho obdivovatelky před ním s prázdným pohledem rozestoupily, usmál se na ně a řekl: „Děkuji, má sladká koťátka.“

 

 „Takže tím chceš říct, že dokud se ten problém se Sukubou nevyřeší, bude mě světoznámý model všude doprovázet?!“ Shrnul Tar fakta, když byl konečně se vším obeznámen. „NIKDY!“

„Není rozkošný, když zuří,“ prohodil Parael k Arkillovi, který jen převrátil oči v sloup, a pak si dál Tara se zájmem prohlížel.

Wornixs si povzdechl. Pak si uvědomil, že od Tarova příchodu to dělá v jednom kuse, ale s tím zkrátka asi nešlo nic dělat. „Musím na tom trvat!“ zvýšil hlas, což u něho nebylo vůbec obvyklé. „Pořád nemá nikdo z Vašich poddaných dost síly k tomu, abychom s tou Sukubou mohli bojovat jinak. Možná díky sestře máte nějaké zkušenosti a odolnost, ale pořád to není dost na to, abyste se jí dokázal ubránit sám! Navíc Sukuby dokáží skrýt svou démonickou auru a odhalit je pak dokáže zas jen jiná Sukuba, v našem případě Sukubus,“ ukázal přitom na Paraela, který mu na to zamával a poslal vzdušný polibek.

„Ale…,“ pokusil se Tar ještě namítat, avšak byl umlčen Paraelovým ukazováčkem na svých rtech.

„Vycházejme spolu dobře, můj pane,“ řekl Sukubus a nasadil svůj nejlepší úsměv, s kterým dokázal pobláznit všechny lidi, bez ohledu na to, zda se jednalo o ženy nebo muže. Tar se na něho však jenom zle podíval. ‚Sakra, zapomněl jsem, že jeho sestra je poloviční Sukuba!‘ „Ehm, teď jsem si vzpomněl ještě na jednu důležitou věc,“ poznamenal, když se zas odtáhl do uctivé vzdálenosti.

„Ano,“ odvětil Tar chladně, a kdyby měl Sukubus před ním jeho vazalskou značku, už dávno by nejspíš nežil.

„Ještě jste mi neudělal Vaši vazalskou značku,“ dodal Parael.

Tar se úlisně usmál. Vzpomněl si na to, co mu Arkill řekl po incidentu z prvního verbování Vyhnanců: „Pamatujte si, že díky vazalské značce nemusíte Vaše poddané hned zabíjet, ale můžete jim přivodit jen ohromnou bolest.“ A na Paraelovu poznámku odpověděl s úsměvem na tváři: „To máš pravdu! Kam by si ji chtěl?“

Sukubus se potom postavil k Tarovi zády a stáhl si kalhoty. Spodní prádlo nenosil. „Sem,“ ukázal na svou pravou hýždi a hraně se začervenal.

„Jenom klid. On dělá takové věci pořád. Nemyslí to špatně,“ uklidňoval Tara Wornixs a sám Paraelovi přítomnosti už dopředu litoval.

 

Místo: Toudai, Tokyo – Země

 

‚Ten má ale drzost! Nejprve se tu ukáže se vší parádou a pak si na celý týden zmizí,‘ honilo se hlavou Hondovi juniorovi před začátkem ranní přednášky. Rukama se přitom snažil zaškrtit propisku, která v jeho očích měla Tarovu tvář. Na klidu mu nepřidávalo ani to, co o novém spolužákovi zjistil Asogi. Syn mafiána?! Na jednu stranu tomu Takashi odmítal uvěřit, na stranu druhou by to vysvětlovalo dost věcí.

Náhle ho z úvah vytrhlo poklepání na rameno od jeho třídního poskoka, sedícího hned vedle něj. Když se na něho podíval, Asogi přesměroval jeho pohled prostým gestem ruky o několik řad před ně mírně doprava. Potom uviděl, jak na své místo usedá jeho nenáviděný protivník, obklopený zvědavci, které si už dokázal získat během svého prvního dne. ‚Hlupáci,‘ počastoval je urážkou v duchu a začal spřádat plány, jak z Tara udělat odstrašující příklad pro všechny, kteří by se nad něho chtěli povyšovat.

 

První přednáška skončila a Asogimu se během ní podařilo shromáždit další informace o Tarovi. Zvláště o jedné věděl, že se Hondovi nebude líbit.

„Cože?!“ div nevykřikl Takashi a zlomil další drahou propisku. Kdyby počítal, na kolik ho Tar už přišel, došel by už k nemalé částce. „Jak to, že on může mít ve škole sluhu, ale já ne.“

„Podle mých zdrojů, mu to zařídil profesor Demos. Dokonce i jeho přijetí na školu měl na starosti on,“ odpověděl bleskově Asogi a hned na to vyrukoval s dalším nepříjemným překvapením: „Jeho sluha je údajně světoznámý model,“ a podal mu módní časopis, který však Takashi vzal jen do ruky a roztrhal na několik kusů.

„Je mi jedno, jak vypadá. Jde o princip!“

Asogi ale až moc dobře znal Hondovi principy…

Pak se Takashi krátce zamyslel a bez jediného slova vstal a vydal se k Tarovi.

Z bezpečné vzdálenosti Asogi přihlížel tomu, co se bude dít dál. Byl sice Hondovým poskokem, ale jenom proto, že z toho měl výhody. Rozhodně nebyl takový blázen, aby riskoval, pokud z toho sám něco nebude mít.

„Ahoj. Já jsem Takashi Hondo. Ještě nebyla příležitost, abych tě u nás náležitě přivítal.“

Tar se podíval na Takashiho, který se na něho vřele usmíval a nabízel mu svou ruku. Wornixs něco o tomhle lidském gestu říkal, ale nenapadlo by ho, že se s ním střetne tak brzy. Důvěřivě tedy stiskl Hondovu ruku a přátelsky si s ním potřásl: „Díky za vřelé přivítání. Já jsem Tar Decimus,“ a sám se usmál.

Celá třída v oněmění přihlížela tomuto až příliš děsivému okamžiku. Takashi Hondo junior se právě choval přátelsky. Neuvěřitelné!

‚Však on ti ten úsměv brzy zmizí,‘ pak Hondo zahájil svůj plán na Tarovo ponížení: „Jsi už v nějakém kroužku,“ zeptal se nevině.

„Ne. Ještě nebyl čas nad tím přemýšlet.“

Takashi nasadil svůj nejvřelejší úsměv: „A nechtěl by ses přidat do fotbalového?“

Tar zaváhal: „Fotbal?! Já nevím, ještě nikdy jsem ho nehrál,“ odvětil upřímně.

„To nic není! My tě to naučíme. Pokud máš čas, zrovna dneska máme trénink a mohl by sis ho zkusit. Je to zábava, uvidíš!“ Takashi děkoval své prozřetelnosti, když se loni přidal do divadelního spolku.

„Když já bych vám to nechtěl nějak kazit,“ vykrucoval se ještě chvíli Tar.

„Neboj se, o nic nejde. A není šance, jak by si mohl něco zkazit. Takže?“

„Tak dobře,“ svolil vládce Desátého pekelného kruhu nakonec, i když Wornixsovi slíbil, že se po škole vrátí hned do ubytovny. Potřeboval však nějaké rozptýlení, a kdyby se něco náhodou stalo, tak Parael je poblíž.

„Výborně. Po vyučování se sejdeme u hřiště. Víš, kde je?“ Tar kývl na souhlas. „Skvělé, tak se budu těšit,“ s těmito slovy se Takashi odebral zpátky na své místo. První část plánu mu vyšla bezvadně.

 

Tar se podle slibu sešel s Takashim po přednáškách u hřiště. Tedy hřiště se to dalo nazvat stěží, protože Toudai měla vlastní fotbalový stadion s tribunami pro několik tisíc lidí! Paraela naštěstí donutil slíbit, že mu během hry nebude fandit, ani se k němu přibližovat. Rozhodně se chtěl vyvarovat všem trapným situacím, co by mohly nastat. Měl v plánu se jenom uvolnit a případně se spřátelit s dalšími lidmi. I když chápal, jak směšně to zní. Jeden z vládců se chce přátelit s lidmi, místo toho, aby usiloval o získání jejich duší.

„Jsem rád, že jsi přišel,“ hlásil se Honda junior v modrém dresu hned k Tarovi. Pak mu podal igelitovou tašku. „Sehnal jsem ti nějaké oblečení. Snad ti bude,“ a odváděl nenáviděného rivala do šaten.

Parael Tara z dálky sledoval. Z Hondova chování ihned usoudil, že něco kuje za pikle, ale rozhodl se nezasahovat. Jednak byl zvědav, co jeho vládce udělá a taky se nemohl dočkat, až Tara uvidí ve fotbalovém dresu: ‚Určitě mu bude slušet!‘ Dopředu si pak představoval, jak zbrocený potem poběží s míčem před sebou a nakonec vypálí mocnou střelu na bránu. Celý se z té představy začínal chvět. Pak začal litovat svého slibu, že nebude moci Tarovi fandit.  

Tar vyšel na hřiště v červeném dresu, černých trenýrkách a s kopačkami na nohou. Z tribuny se hned na to zvedla vlna oslavného pokřiku, pískání a tleskání, jak se Tara snažila povzbudit dobrá polovina studentů z kampusu Hongo.

Asogi udělal přesně vše, co mu Hondo nakázal. Rozhlásil po škole, že je nový student zázračným fotbalistou, a proto by si dnešní fotbalový trénink neměli nechat ujít, neboť to bude podívaná, jaká nebude mít obdoby! Sám se pohodlně usadil uprostřed hlediště a čekal, co se bude dít dál.

Tar se vyděsil. Tohle rozhodně nečekal a už se chystal zacouvat zpátky do šaten, když mu Takashi položil ruku kolem ramen a vedl ho ke středu hřiště. Cestou pak ještě mával divákům v hledišti: ‚Kdepak. Nikam mi neutečeš!‘

 

Zazněla píšťalka rozhodčího a Tar sotva postřehl rozehrání. Takashi mu sice vysvětlil základní principy ve fotbalu, zvláště zdůrazňoval, že musí neustále sledovat míč a pokaždé, když některý protihráč k němu s ním poběží, bude jeho úkolem pokusit se mu ho vzít. I tak to ale pro něho nebylo nic lehkého.

Dali ho na pozici prostředního záložníka, takže měl největší pravděpodobnost, že se s útočícím protihráčem střetne. A už se také k němu jeden řítil.

Takashi měl úplnou kontrolu nad celým hřištěm. Pro bohaté byla realizace pomsty zkrátka vždy jednoduchá. Proto se k němu po rozehrávce dostal hned míč a už se s ním řítil k Tarovi, který proti němu poslušně vyběhl. Bylo to tak snadné, že se téměř začal smát. Kopl vší silou do míče a mířil přitom na Tara. Toho zasáhl do levé holeně, zrovna ve chvíli, kdy pravou nohou našlapoval a tím ho doslova sestřelil jako kuželku v Bowlingu. Tar tvrdě přistál obličejem napřed a Takashi dal signál rozhodčímu, který pak přerušil hru.

„Jsi v pořádku? Nejsi zraněný,“ vyptával se hned s hranou starostlivostí Takashi.

Tar vyplivl kus trávníku a odpověděl: „Nic mi není.“

Takashi nasadil kající se tvář: „Omlouvám se. Jak vidíš, samotnému mi to moc nejde…“

„To je dobrý,“ skočil mu Tar do řeči. Sice přistání bylo tvrdé, ale proti Arkillovu tréninku to pořád nic nebylo.

Diváci na tribunách mlčeli. Mezi sebou si jen zmateně začali šuškat o tom, co to má být vůbec za zápas. Asogi Ryon mezi nimi se jenom napil koly a otevřel si sáček chipsů. Pochyboval, že by toho po jediném faulu Hondo nechal.

Znovu zazněla píšťalka rozhodčího a Tarův tým rozehrál. Zatím všechno vypadalo dobře. Dostali se s míčem až k velkému vápnu a zdálo se, že dostanou příležitost skórovat, ale i když útočník příležitost měl, Takashi učinil smluvené znamení a on pak nahrál Tarovi.

Vládce Desátého pekelného kruhu si v klidu zpracoval přihrávku, ale dlouho u něho míč nezůstal. Takashi se přiřítil z pravé strany a při skluzu mu hroty kopaček mířil přímo na kotník. Chvíli to vypadalo, že Tar své působení na hřišti bude muset ukončit, ale k překvapení všech se zvedl ze země a vrátil se zpět na svou pozici.

Do konce poločasu se hra nesla v podobném duchu. Jediný z Tarových poddaných, Parael, byl svědkem toho, jak je jeho vládce otloukán lidmi, plnící rozkazy Hondy juniora do puntíku. Možná bylo štěstí, že tomu přihlížel právě Sukubus. Vidět to Pekelný rytíř nebo jiní démoni, asi by tvrdě zasáhli. Parael se místo toho jen o pauze pokusil vplížit do šaten. 

„Tady nemáte, co dělat, pokud nejste členem týmu,“ vyštěkl na Paraela jeden ze dvou Tarových spoluhráčů u vstupních dveří do šatny, kteří měli zajistit, aby nikam neutekl.

„Dělejte, jako kdybych tu nebyl,“ odvětil Sukubus a pak na oba použil uhranutí.

Tar si masíroval bolavé modřiny a namožené svaly na nohou. Začínal litovat toho, že hned po přednáškách nešel do ubytovny. Pak nečekaně ucítil pár rukou, které mu začaly masírovat ramena.

„Jste moc ztuhlý, můj pane,“ prohodil Parael jakoby nic a pokračoval v masáži.

Tar byl až moc potlučený, aby se zmohl na větší odpor, a tak jen chladně řekl: „Co tu chceš,“ a dělal, jako kdyby s ním v místnosti Sukubus vůbec nebil.

„Přišel jsem vás jen povzbudit, můj pane,“ komentoval Parael Tarovo chladné chování vůči němu s hraným ublížením.

„To už jsi udělal. Teď můžeš zase jít, než tě tu někdo uvidí!“

Parael přestal s masírováním: „Jak si přejete,“ pak vyrazil ke dveřím, ale než opustil šatnu, ještě jednou ke svému vládci promluvil: „Chtěl jsem vám jenom říci, abyste se přestal chovat jako člověk. Začněte být tím, čím skutečně jste!“ Potom nechal Tara být a vydal se za rozhodčím.

 

Začal druhý poločas. Skóre bylo kupodivu pořád 0 : 0, ale o to během dnešního zápasu vlastně ani nešlo.

Tarovi se v hlavě pořád ozývala Paraelova slova. Přesto nechtěl použít svou moc. Jako někdo, kdo zažil bezmoc ve světě, kde síla rozhodovala o všem, by použití jeho démonických sil bylo vůči ostatním značně nefér. Po dalším tvrdém faulu a opětovném se zvedání z trávníku však Tar změnil názor a chystal se aplikovat Arkillův trénink v praxi. Přeci jenom už i jemu dávno došlo, že se děje něco divného, když je jako jediný na hřišti pořád faulovaný…

 

***

 

O několik dnů dříve:

Během čekání na Paraelův příjezd byl Tar ve své osobní dimenzi podrobován Arkillovu výcviku. Než ho však mohl začít něco učit, potřeboval vědět, jak je na tom: „Můžeme začít s posilováním a po několika dnech odhadnu, jak jste na tom. To je první způsob…“

Tarovi bylo samotnému jasné, že čas hraje proti nim a skočil mu do řeči: „Jaký je ten nejrychlejší?!“

Pekelný rytíř se usmál a bez varování udeřil Tara pěstí do břicha. Ten následně odletěl dobrých pět metrů daleko, kde jeho let zastavila až zeď. Jedna z výhod Tarovi osobní dimenze byla v tom, že pokud se v ní něco poničilo, samo se to po nějakém čase opravilo.

„To bude práce,“ komentoval Arkill stav svého vládce. Podle toho, co právě viděl, neprodělal žádný skutečný výcvik. Byl vesměs zázrak, že ho vůbec někdo naučil ten jeden magický útok, co uměl.

Tar se zvedl ze země. „Jaký to mělo smysl?“ zeptal se Pekelného rytíře a rukou si masíroval břicho. Kupodivu mu úder nezlámal žádné kosti, což ho samotného překvapilo.

„Chtěl jsem jen vědět, jak dokážete používat svou moc,“ opáčil Arkill. Nepřekvapilo ho, když se jeho vládci objevil ve tváři nechápavý výraz: „Určitě víte, že v Pekle jde především o moc! A jsou dva způsoby, jak ji lze používat,“ začal s vysvětlováním. „Ten první znáte. Mám na mysli Vaši ohnivou kouli. Druhý je neméně účinný a slouží k posílení vlastního těla.“

Tar moc dobře nechápal, kam tím Arkill míří. I když všichni předešlí učitelé, které Tyrael pověřila jeho výcvikem, se ve skutečnosti nikdy moc nesnažili vštípit mu něco do hlavy. Vždy svůj úkol považovali za jakýsi trest, když museli trénovat „bastarda“, který byl ztělesněným porušením nejvyššího zákona v Pekle. Navíc se k němu nemohli chovat ani nijak hrubě, jinak by je vládkyně Devátého pekelného kruhu zabila, takže si každý dával dobrý pozor a ve výsledku Tara nic kloudného nenaučili.

Arkill si odkašlal a probral tak svého duchem nepřítomného vládce: „Každý si myslí, jak je velikost důležitá. Že být větším znamená mít větší sílu. To však není pravda! U démonů rozhoduje o silnějším vždy moc. Můžete být třikrát menší, ale ve výsledku soupeře jednou ranou zabijete. Stačí si jenom mocí posílit tělo. A není to jen o síle. Posílením těla můžete zlepšit všechno. Odolnost, rychlost, zrak, sluch, hmat, ale dokonce i reflexy. A to budeme prozatím trénovat.“

 

***

 

Tar posílil své tělo. Ve vteřině získal dokonalý přehled o všem, co se kolem něho dělo. Všiml si i Hondových smluvených signálů, které naváděli jeho vlastního spoluhráče, aby se připravil, a když pak k němu dorazila přihrávka, vystřelil na Tara s úmyslem zasáhnout ho do zad. Vládce Desátého pekelného kruhu se však jen předklonil, míč ho sotva lízl po hřbetě, a místo toho zasáhl soupeře před ním do břicha.

Diváci na tribunách najednou zbystřili.

Tar se usmál, když zaslechl klení Hondy juniora. Potom se podíval na tribuny, kde seděl i Parael, který se spokojeně usmíval.

Rozhodčí píšťalkou zahájil další rozehrávku a Tar vyrazil k hráči s míčem. Dával si přitom dobrý pozor, aby jeho rychlost nebyla nijak přehnaná. Bez větších potíží se mu podařilo ukořistit míč a dostat se s ním úplně sám na území soupeře. Na spoluhráče nespoléhal, věděl, že by to nemělo smysl.

Jelikož už v prvním poločase okusil pozici hráče ve zdi, měl jasný cíl. Těsně před velkým vápnem zpomalil, počkal si, až mu nějaký protivník bude chtít skluzem vzít míč, a pak posílil své tělo.

Rozhodčí přerušil hru a nařídil přímý trestný kop. Brankař si nechal postavit zeď, do níž si stoupl i Takashi, který nenávistně probodával Tara svým pohledem. Bylo zřejmé, na co myslí.

Tar viděl slepé místo v obraně, kam by mohl kopnout míč a dát tak gól, ale i když by tím zajistil vítězství, nějak se nemohl zbavit pokušení. Nakonec to nechal plavat, rozeběhl se a pořádně nakopl míč.

Všichni diváci, i Asogi Ryon, se ve stoje dívali na hřiště. Byli svědky toho, co si většina z nich přála sama udělat, ale nikdy by se toho neodvážila.

Takashi Hondo junior se svíjel na trávníku po zásahu míčem s vyraženým dechem a nalomenými žebry. Přesto se mu naskytl dobrý výhled na to, jak Tar po jeho zasažení ještě vyběhl a podruhé kopl do míče, který pak skončil v bráně. Tím skončil fotbalový trénink, po němž Hondova nenávist k Tarovi opět o něco stoupla.

 

Takashiho odnesli jeho spoluhráči do šaten, ale jen, co to udělali, poslal je všechny pryč. Žebra ho nebolely ani zdaleka tolik, jako pošramocené ego. ‚Jak?‘ pokládal si tu otázku pořád dokola. ‚Jak mohl můj plán zklamat? Všechno vycházelo…‘

„Rád by si nějaké vysvětlení,“ zazněl hlas muže a Takashiho vylekal. Ani ne tak tím, kde se dotyčný v šatně najednou vzal, ale že reagoval na to, co se mu právě honilo hlavou.

„Kdo jste?“ zeptal se.

Nezvaný host se posadil na lavičku přímo naproti Takashimu. Chvíli si Hondu juniora, oblečeného jen v boxerkách, prohlížel a potom řekl: „Máš pěknou postavu, ale stejně mi je z tebe na nic.“ Když ohodnotil Takashiho, vrátil se zpátky k hlavnímu tématu: „Chtěl bys zvítězit, ale chybí ti síla!“

„Co můžete vědět o tom, co chci?!“ obořil se Honda junior na podivína před sebou, který v reakci na to jen zvedl ruku a umlčel další námitky. A to doslova, neboť se Takashi nemohl ani pohnout.

„Přišel jsem ti nabídnout pomoc, tak proč ta agrese? Nechci ti nijak ublížit,“ řekl muž a uvolnil Takashiho ze svých neviditelných pout. „Pokud změníš názor, přijď mě navštívit,“ dodal. Pak strčil Takashimu do sportovní tašky lísteček s adresou a opustil šatnu.

 

„Kde jsi byl? Nemáš mě náhodou chránit?!“ obořil se Tar na Paraela.

„Omlouvám se, můj pane, ale rozdával jsem autogramy,“ odvětil Sukubus a potom společně se svým vládcem zamířil na nejbližší stanici metra.

Na nástupišti Tar vzbudil velkou pozornost. Jednak si o něm studenti na Toudai už tak dost povídali po jeho příchodu na školu, ale když se provalilo, že má ve škole sluhu, který je navíc světoznámý model, byl žhavým tématem všech konverzací. A po dnešním fotbalovém tréninku, při němž pokořil Hondu juniora, se o něm mluvilo úplně všude.

Tar dělal všechno možné, aby ty zvědavé pohledy a přítomnost Paraelových fanoušků vydržel, ale bylo to nad jeho síly. Nakonec rezignoval, svalil se na lavičku a čekal na jejich spoj.

Sukubus nasadil jeden ze svých úsměvů modela, který po několika letech vypiloval k dokonalosti, a ochotně rozdával autogramy. Utrpení svého vládce v tuto chvíli vůbec nevnímal.

Když spokojeně odcházeli poslední Paraelovi obdivovatelé, dorazila k nástupišti pravidelná linka Čijoda. Tar a jeho Sukubí ochránce se už chystali nastoupit, když se v jejich blízkosti objevila silná démonická aura.

Parael si toho okamžitě všiml a Tara strčil do vagónu. Pak se odvážně postavil mezi svého vládce a neznámou hrozbu.

„Co chceš dělat,“ zeptal se Tar, neboť i on, s menším zpožděním, si dotyčného všiml.

Dveře vagónu se začaly zavírat. Sukubus se jen podíval na svého vládce, usmál se a řekl: „Plnit svou povinnost.“ Po krátké odmlce ještě dodal: „Chránit milovaného!“ Což k jeho povaze sedělo daleko líp a Tarovi z toho vyznání zamrazilo v zádech.

Parael nebojoval rád, ale to neznamenalo, že by byl slabý. Byl Sukubus, a tak spoléhal na úskoky, lest a nekalé triky. Stejně jako jeho ženské protějšky.

Potlačil svou démonickou auru a oběhl protivníka zezadu. Hodlal to ukončit rychle, než se do toho zapletou nějaké další strany. Hlavně netoužil po případném střetu s Vymítači. Na okamžik si vybavil kněžskou kutnu, křížek na krku a bibli v koženém pouzdře u opasku. Zřejmě právě to způsobilo, že polevil v soustředění a jeho cíl si ho všiml. Bleskově se otočil, chytil mu pravačku, ve které držel dýku, a pak s ním lehce praštil o zem. Až z podlahy Sukubus rozeznal protivníka. Byl jím Pekelný rytíř!

Arkill pomohl Paraelovi zpátky na nohy: „Co vyvádíš? Mohl jsem tě zabít!“

„Co vyvádím?! Co ty tu děláš,“ obořil se Sukubus na Pekelného rytíře, i když si uvědomoval, že měl pravdu. Být to opravdu nepřítel, využil by jeho slabosti a pak by si s ním mohl dělat cokoliv.

„Zpozdili jste se! Tak mi Eňos volal a já…,“ začal vysvětlovat Arkill, ale v půlce věty se odmlčel a snažil se přijít na nějakou vhodnou výmluvu. „… já vás šel zkontrolovat!“ vysoukal ze sebe nakonec.

„Ach tak,“ Parael si dal rychle dvě a dvě dohromady a už se chystal si do Pekelného rytíře rýpnout, když ten mu položil důležitou otázku: „Kde je náš vládce?“

Sukubus se otočil k nástupišti a ukázal na právě odjíždějící soupravu metra, kde ve třetím vagónu, hned za dveřmi, stál Tar.

Arkill si však kromě jejich vládce všiml ještě něčeho jiného. Někoho, koho by si rozhodně nepřál vidět. „Zavolej Wornixsovi a řekni mu, co se stalo. Já poběžím za ním,“ a rozeběhl se za soupravou metra, kde v posledním vagóně stála vražedkyně z klubu a s úsměvem mu mávala.

 

***

 

„Půjdeš dneska se mnou na jedno?“ zaznělo z vysílačky v kabině řidiče metra na pravidelné lince číslo 3 na trase Šibuja-Asakusa. Řidič soupravy odpověděl: „Promiň, ale dnes mám rande!“

„Stejně ti dá košem, tak se zbytečně nesnaž a pojď se mnou radši na panáka,“ zazněla reakce dispečera.

Řidič se zasmál a pak odpověděl: „Dík za tvojí důvěru, ale stejně to risknu,“ potom se ohlédl doleva a uviděl linku číslo 9, stavující se mimo jiné i na stanici Nezu, kde nastoupil Tar, jet v plné rychlosti. To by bylo možné jedině tehdy, kdyby vynechala zastávku v Yushimě. „Hele, zkontroluj linku Čijoda. Svou trasu jezdím už dobrý tři roky a za tu dobu jsem jí ani jednou neviděl! A o nějaké změně v jízdním řádu bych určitě věděl.“

„Odkdy se zajímáš o ostatní linky?“

„Jen se prosím tě podívej, nic víc nechci,“ naléhal řidič soupravy, ale pak na kolejích linky číslo devět uviděl ještě něco: „Víš co, zapomeň na to. Asi už toho na mě dneska bylo moc. Kam dnes vlastně chceš jít?“ řekl následně do vysílačky a raději si už zase všímal jenom svého.

Arkill uháněl v dráze kolejnic a snažil se dohnat soupravu před sebou. Měl štěstí, že na některých místech jezdilo v Tokyu metro i na povrchu, takže svůj cíl měl alespoň na dohled, ale pořád se mu ještě vzdaloval. Už teď běžel rychlostí 55 kilometrů v hodině. Přitom si všiml, jak po jeho pravé ruce na něho civí řidič metra jiné soupravy. Ignoroval ho a raději ještě zesílil posílení svého těla, aby co nejdřív dohnal Tarovu soupravu. Doufal, že se ke svému vládci dostane dřív, než se mu něco stane. Pořád v něm však hlodala nejistota.

 

 

 

 

 

***

 

Tar se posadil na sedačku. Trochu se o Paraela bál, ale snad věděl, co dělá. ‚Kdybych byl jenom silnější, ochranu bych nepotřeboval,‘ říkal sám sobě. Pak si z tašky vyndal sešit s poznámkami a začal studovat, aby přišel na jiné myšlenky.

Vládce Desátého pekelného kruhu uslyšel zaklapnutí dveří, když do třetího vagónu přešla ze čtvrtého jedna ze spolucestujících, ale nevěnoval tomu žádnou pozornost. Až když se tatáž osoba posadila naproti němu, vzhlédl a zkoprněl.

„Říkala jsem ti, že se ještě uvidíme,“ řekla vražedkyně z klubu. Poprvé si ji Tar mohl pořádně prohlédnout. Po ramena dlouhé černé vlasy, hluboké oči téže barvy, smyslné rty a velmi přitažlivá postava. Sebevědomá a dominantní, jako každá Sukuba. Tar si skoro připadal, jako kdyby před ním byla Tyrael, jen s tím rozdílem, že se po něm nesápala, ale chtěla ho zabít.

Vládce Desátého pekelného kruhu hodil po Sukubě sešit a utíkal do druhého vagónu. Jen, co však zavřel za sebou dveře, vrhli se na něho všichni spolucestující.

Na okamžik Tar zpanikařil a podvolil se skupině lidí pod vlivem okouzlení, ale potom posílil tělo a všechny je ze sebe bez větší námahy odházel.

„Takhle se chováš k ženám, co o tebe mají zájem?“ prohodila Sukuba a pomalu se k Tarovi přibližovala. Přitom si vychutnávala jeho rostoucí paniku. Bylo to zvláštní. Na jednu stranu z něho cítila velkou sílu, ale zároveň se vůbec nechoval jako démon. I když právě to ji asi trochu vzrušovalo. 

Tar hledal jakoukoliv únikovou cestu, ale byl v pasti. Za ním byl dav ovládnutých lidí a před ním vražedkyně. Mohl sice použít ohnivou kouli, ale Sukuby byly z části ohnivými démony a nemělo by to tedy na ní moc velký účinek. Na meč tu zas neměl dostatek prostoru. Navíc nemohl ohrozit cestující, protože jinak by se dostal akorát do větších potíží. Pokud byla pravda, co mu Wornixs říkal o tom, že město hlídají Čističi, Nebeští a nesměl zapomínat ani na ostatní vládce.

Sukuba se spokojeně usmívala. Očekávala, že se na ní Tar každou chvíli vrhne v posledním pokusu vzdoru. Tak jako všichni démoni, kteří nemohli před silnějším protivníkem utéct. Jaké bylo pak její překvapení, když uviděla vládce Desátého pekelného kruhu proskočit okýnkem a utíkat od kolejí pryč k nejbližší budově.

Tar sotva popadal dech. Ještě úplně neovládl posílení těla a za dnešek ho používal až příliš. K tomu všechny ty modřiny z fotbalu. Začínal být na hranici svého maxima. Jeho démonická část se sice snažila ze všech sil, ale ta lidská to už vzdala. S vypětím zbylých sil se doklopýtal k polorozbořené hale, v níž se ukryl za hromadou kartónových krabic.

„Hrajeme na schovávanou?“ zavolala Sukuba od vrat a potom se vydala na lov do útrob opuštěného skladiště.

Vládce Desátého pekelného kruhu byl v úzkých. Kdyby to bylo za jiných okolností a měl klidnou mysl, možná by si i vzpomněl, že s pomocí svého meče může z osobní dimenze kdykoliv povolat posily, ale na to ani nepomyslel.

„Co dostanu, až tě najdu,“ ptala se Sukuba a její svůdný hlas se rozléhal halou. Trochu si i přála, aby jí Tar znovu překvapil. Začínala o něm stále víc smýšlet jinak, než jako o své další oběti. Rozhodně měl takové zvláštní kouzlo…

Pomalu prohledávala polorozbořené skladiště, ve kterém kromě zrezivělých regálů, prázdných kartónových krabic, pavučin a vrstvy prachu byly akorát krysy, myši, všelijaká hmyzí havěť a jeden poloviční démon. Jako každá Sukuba měla ráda hry a tahle se jí obzvláště líbila.

 

***

 

Arkill doběhl soupravu metra, ale kromě zmatených lidí a drobných známek boje v ní Tara neobjevil. „Sakra,“ zaklel a pak se za pomoci vazalské značky pokusil najít pozici svého vládce. Stále doufal, že to stihne včas, ale život ho naučil, že dovede být až překvapivě krutý.

 

***

 

„Mám tě,“ vykřikla Sukuba, když nakoukla do další uličky mezi regály. Opět však Tara nenašla.

‚Už mě to nebaví,‘ zaznělo vražedkyni v hlavě.

‚Co navrhuješ?‘

‚Rozdělíme se.‘

‚Mě to nepřijde jako dobrý nápad, Jang,‘ odvětila své sestře Jin, ale ta na to jen vzdorně řekla: ‚Když myslíš … ale ty o všem nerozhoduješ!‘ a pak se tělo nájemné vražedkyně rozdělilo na dvě téměř identické části. První vypadala stejně jako před chvílí, ale ta druhá měla křídově bílé vlasy, mírně se vznášela nad zemí a byla průsvitná, jako duch.

„Počkej,“ vykřikla Jin, ale to už byla Jang dávno pryč.

Tar zkoušel přijít na způsob, jak uniknout z pasti. Sice už mohl použít ohnivou kouli nebo meč, ale byl přesvědčený, že by se mu vražedkyni nepodařilo ani zasáhnout. ‚Kdyby tak existoval způsob, jak pokrýt celou oblast,‘ přemýšlel v duchu a najednou dostal nápad. Z hluboka se začal nadechovat a pak vydechovat.

Jin ucítila ve vzduchu něco zvláštního: „Co mi to jen připomíná?“

„Našla jsem tě,“ vykřikla vítězoslavně Jang, když se vynořila z kartónové krabice přímo před Tarem.

„Zážeh!“ odvětil vládce Desátého pekelného kruhu a pak zachvátily celou halu, ve stejnou chvíli, plameny.

 

***

 

Včerejšího dne:

„Jsou ty svíčky opravdu nutné?“ zeptal se Arkill, ale dřív, než dostal odpověď, je poslušně zapálil jednu po druhé.

„Samozřejmě, že jsou!“ odvětil Parael a položil na stůl pizzu. „Už je to nějaký čas, co jsem vás neviděl a taky chci poděkovat našemu vládci, že se mě ujal,“ poslední slovo Sukubus řekl téměř s hranými slzami v očích, ale to všichni ignorovali.

Tar raději mlčel a Wornixs v duchu jeho moudré rozhodnutí pochválil.

Ňunos si mezitím přinesl ze spíže láhev koly a nalil si ji do sklenice na stole. Tar se díval na temnou kapalinu s bublinkami se zaujetím. Ještě kolu nikdy nepil.

„Chcete ochutnat, můj pane,“ zeptal se Ňunos, Tar přikývl, a tak mu taky nalil.

„Na radostné shledání a na našeho vládce,“ pronesl Parael přípitek a pak si všichni přiťukli.

Tar vypil sklenici koly na ex. Nechutnala vůbec špatně, ale podcenil sílu bublinek a pořádně nahlas si říhl. Jeho říhnutí následně vzplanulo od svíček a na krátkou chvíli obývací pokoj zachvátil oheň.

„Ještě uhaste záclony,“ volal na Démonické bratry Pekelný rytíř a s hrůzou si prohlížel ohořelé ostatky svého nejoblíbenějšího trička. Ostatní na tom nebyli o nic lépe.

„Co se stalo,“ ptal se vylekaný Tar Wornixse.

Kronikář si sundal z nosu brýle a začal si kapesníkem leštit očouzená skla: „Myslím, můj pane, že jsme právě byli svědky jedné z vašich schopností. Hořlavého dechu. Nejspíš vaše plíce přeměňují vzduch na vysoce hořlavý plyn, jako je etan nebo metan.“

 

***

 

Tar se nějakým zázrakem dostal z hořící haly nezraněn. Původně si to chtěl lépe načasovat, ale jak uviděl před sebou hlavu Sukuby, lekl se a pak už to nešlo vrátit zpět. Sice si nebyl jistý, jestli se mu podařilo vražedkyni zabít nebo alespoň zranit, ale pro tuto chvíli ho to nezajímalo. Vyčerpaný se svalil na zem, odkud si prohlížel oblohu, ke které se vznášel stoupající černý dým z hořícího skladiště.

Arkill našel svého vládce naštěstí v pořádku. Jen trochu očouzeného a potlučeného, ale jinak živého a zdravého. Hodil si ho přes rameno a potom s ním zmizel z místa činu dřív, než se objevili hasiči nebo někdo horší.

 

Místo: Ubytovna bratří Demosů, Tokyo - Země

 

Arkill s Paraelem seděli mlčky na pohovce, zatím co je Wornixs oba peskoval: „Kdyby vám bylo nějakých sto let, ještě bych to dokázal pochopit, ale na to kolik vám je jste se oba dva pěkně vyznamenali! Bylo štěstí, že to nakonec dobře dopadlo.“

Tar, ošetřován Démonickými bratry, si Kronikářův vztek užíval. Pro jednou nebyl cílem dlouhých a úmorných kárajících vět on, ale někdo jiný. Když se podívané dostatečně nabažil, zeptal se: „Takže od zítřka můžu do školy zase sám?“

Wornixs se na svého vládce zamračil: „To ani náhodou! Potom, co jste udělal, můžeme jen doufat, že to sem nenaláká všechny Nebeské, Čističe nebo Vymítače z okolí. Na otevřený střet nejsme pořád připraveni!“

Tar si zklamaně povzdechl. Alespoň získal nový útok. Když mu Arkill nedávno říkal, že klíčem k ovládnutí vlastních sil je především poznání sebe samého, a že zbytek je jen o velikosti moci a nápaditosti, tak mu nevěřil. Dnes konečně pochopil, co tím myslel.

 

Místo: Základna Ďáblova gangu, Tokyo - Země

 

„Tak co,“ zeptal se Tokyjský kníže. Potom vytáhl z náprsní kapsy svého drahého obleku Kubánský doutník a výbojem mezi palcem a ukazováčkem pravé ruky ho zapálil.

Podřízený, který podával hlášení, zbledl. Nikdo neměl rád posli špatných zpráv. Démoni už vůbec ne. „Selhaly. Cíl…,“ hlášení však nedokončil. Byl zasažen elektrickým výbojem o několika desítkách tisíc voltů. Zůstalo po něm jen ožehlé tělo a i to po chvíli zmizelo, když z jeho ostatků vyprchala zbylá moc.

„Shromážděte jednotky. Nebudu už nečině přihlížet, jak každým dnem sílí. Čas hraní skončil!“ rozhodl Tokyjský kníže Ďáblova gangu a potáhl z doutníku. „Bone, Kharku, chci, abyste se vydali do ulic a malinko je pozdravili…“

„Máme nechat někoho naživu nebo jen zanechat vzkaz?“ zeptal se menší z dvojice hromotluků stojících v pozoru kousek od dubového stolu.

„To už nechám na vás,“ dodal kníže, a když jeho dva nejsilnější podřízení zmizeli, přestal se o celou záležitost s vládcem Desátého pekelného kruhu zajímat.

 

Místo: Toudai, Tokyo – Země

 

Další den ve škole se projevily následky včerejšího fotbalového tréninku.

Hondo junior všechno a všechny ignoroval. Navenek sice působil klidně, uvnitř však zuřil. Včera neuspěl a dnes se to celé obrátilo proti němu. Neustále na sobě cítil ty výsměšné pohledy. Chtěl je nějak zarazit, ale byl si vědom toho, že kdyby to udělal, akorát by zesílily.

Když potom sáhl do tašky z rejnočí kůže pro sešit a rukou přitom zavadil o lísteček, co dostal včera od podivína. Původně ho chtěl hned vyhodit, ale z nějakého důvodu se k tomu nedonutil. Teď se ještě jednou podíval na Tara a všechny ty ubožáky, kteří se kolem něho motali, a hned popadl lísteček: ‚Ať to bude stát cokoliv, zničím ho!‘ rozhodl se.

Začala hodina a profesor před zahájením přednášky řekl: „Rád bych všem představil vaši novou spolužačku. Doufám, že ji mezi sebe přijmete s otevřenou náručí.“

Do třídy vstoupila krásná dívka s po ramena dlouhými černými vlasy a strhla na sebe pohledy všech, zvláště pak kluků. „Těší mě. Jmenuji se Jin,“ uklonila se a potom se vydala najít volnou lavici. Zamířila rovnou až do předposlední řady, v níž byl Tar, otočila se ke studentovi po jeho levé ruce a zeptala se: „Přenecháš mi svoje místo?“

„A-ano,“ zasněně ze sebe vysoukal student pod vlivem okouzlení. Potom si vzal všechny své věci a přesedl si.

Tar nedokázal nic říct. V krku měl najednou obrovský knedlík a po jeho levici seděla Sukuba, která se ho ještě včera pokoušela zabít. Marně se ohlížel po Paraelovi, sám však s podivem zjistil, že z dívky necítí žádnou démonickou auru. Wornixs mu říkal, že Sukuby jde vycítit pouze na malou vzdálenost a i to jde těžko, pokud nepoužijí svou moc.

Nechápal, proč nic z vražedkyně necítil. Použila přece okouzlení ani ne metr od něho!

„Ahoj, já jsem Jang,“ vybafla na Tara přízračná část Sukuby, která se oddělila od Jin. Jelikož vypadala jako duch, nikdo ve třídě, až na vládce Desátého pekelného kruhu, ji nebyl schopen vidět ani slyšet. „Ten včerejšek nás obě mrzí, ale odstoupily jsme od zakázky, takže na to můžeme zapomenout. Dobře?“ pokračovala Jang a pak se přemístila za Tara a ocitla se u něho tak blízko, že kdyby to šlo, cítil by její dech na krku. „Hele, nezlobíš se na mě, jak jsem tě včera vylekala? Za to se ti vážně omlouvám, ale nemohla jsem si pomoct. Byla to vážně…“

Tar si povzdechl. V krátké době druhý démon z řad Sukub, který mu, jak se zdá, bude ztrpčovat život. To byly se sestrou tři. Docela si říkal, zda někdy potká Sukubu, která by se chovala normálně.

 

O velké přestávce na oběd se Tar vydal na střechu, následován v těsném závěsu novou spolužačkou. Doufal, že po cestě se k němu přidá Parael, ale měl jen z poloviny štěstí. Na střeše nikdo nebyl, ale Sukubus se neobjevil, a tak alespoň sáhl po svém meči, připevněném vzadu na opasku a schovaným pod kabátem školní uniformy. Hned jeho hrot namířil na Sukubu.

„Čekala bych něco většího, ale jak se říká: I s malým Kašpárkem se dá hrát velké divadlo,“ prohodila Jin s menším zklamáním.

„Rozložit!“ Tar nechal zhmotnit skutečnou podobu svého meče a pak s ním jen lehce před sebou švihl, jako kdyby se rozcvičoval před tréninkem. Poryv větru ovanul Sukubu a její černé vlasy se na okamžik ocitly volně ve vzduchu.

„To už vypadá líp. Jakpak je asi velký…“

„Dost hraní!“ skočil nájemné vražedkyni vládce Desátého pekelného kruhu do řeči a připravil se na boj. „Co ode mě chceš?“

Sukuba se rozdělila a potom Jang za obě řekla: ‚Chceme ochranu,‘ pak se přesunula za Tara a přitom, jak ho zezadu objala, mu do ucha pošeptala: ‚Můžeme si tvou laskavost klidně i odpracovat,‘ poslednímu slovu přidala zvláště na svůdném tónu.

Tar nechal hrot meče klesnout, ale stále byl ostražitý: „Nejdřív mě chcete zabít a teď mě žádáte o ochranu. Kdo si myslíte, že jste?!“

„Jsme bastardi, zrovna jako ty,“ odpověděla Jin a znovu se spojila v jedno tělo s Jang.

„Budu si o tom muset promluvit se svými rádci,“ dodal Tar a prozatím ukončil tento rozhovor.

 

Místo: Ubytovna bratrů Demosů, Tokyo - Země 

 

„Co si o tom myslíte,“ zeptal se Tar, když ostatním shrnul vše, co mu Sukuba řekla.

„Já jsem absolutně proti,“ namítl hned od začátku Parael, ale nikdo jeho názor nebral moc vážně.

„Její schopnosti by se nám mohly hodit,“ odvětil Arkill.

Wornixs se ještě jednou podíval na vražedkyni. Rozhodně mohla být užitečná, když dokázala skrýt svou přítomnost tak, že ji ani Parael nezpozoroval, ale pořád tu bylo jisté riziko: „Jsi ochotná přijmout vazalskou značku našeho pána?“ zeptal se jí přímo.

„Klidně přijmu i něco víc,“ prohodila Jin a mrkla na Tara, zatímco Jang se mu už pověsila kolem krku.

Parael tohle chování obzvlášť těžce nesl, neboť jemu by to už dávno všichni vytýkali.

„Potom s tím nemám problém,“ dodal Wornixs a podíval se na Tara, který musel rozhodnout.

Vládce Desátého pekelného kruhu se krátce odmlčel, aby si vše důkladně promyslel, ale pak dostal výborný nápad: „Souhlasím pod jednou podmínkou!“

„Jakou?“ zeptala se mladá Sukuba a mírně znervózněla.

„Budeš mi ve škole dělat osobního strážce namísto Paraela.“

„To nemyslíte vážně, můj pane!“ ozval se pohotově Sukubus.

Wornixs zvážil prosbu svého vládce a potom dodal: „Myslím si, že to je dobrý nápad. Začínají se šířit zvěsti okolo žáka, který má ve škole sluhu, co je navíc světoznámým modelem. Tímhle tempem by náš vládce na sebe strhl pozornost i z jiných míst…“

„Dobrá, v tom případě je rozhodnuto,“ ukončil debatu Tar a už se chtěl zvednout a jít si udělat pár úkolů, když na něho skočila Jin a objala ho.

„Hned se půjdu nastěhovat do tvého pokoje,“ prohodila mimoděk s úsměvem, ale potom jí vládce Desátého pekelného kruhu od sebe odtrhl.

„Myslím, že budeme muset zavést určitá pravidla!“ dodal Tar zamračeně.

 

Místo: Trůnní sál – 9. pekelný kruh

 

Několik dnů po obdržení Tarova dopisu byla Tyrael v hluboké depresi a každý, kdo ji v tu dobu jakkoliv vytočil, skončil mrtvý nebo ještě hůře. Pak se však vládkyně Devátého pekelného kruhu pevně chopila vlády a veškerý svůj čas a energii, k Yerdolově velké spokojenosti, nasměrovala k posílení vlastní pozice mezi ostatními vládci.

Pořád se ale část jí nevzdala naděje, že se k ní Tar vrátí a všechno bude tak, jako předtím. I když si uvědomovala, že to už není možné. Zvláště po zradě jejich strýce. Už se k ní dokonce dostaly zprávy, že vládce Šestého pekelného kruhu nechal uvěznit svého bratra. Pouze neteř ušetřil své zloby. Byla tedy otázka času, kdy Hádes prozradí ostatním vládcům o Tarově útěku z Devátého pekelného kruhu. Pokud to už náhodou neudělal. Tyrael musela získat potřebnou sílu k ochraně mladšího bratříčka, ale ať se snažila sebevíc, tlačil jí čas…

„Má paní,“ promluvil Yerdol, stojící Tyrael po pravici a vytrhl svou vládkyni z myšlenek.

Tyrael se natočila ke své Pravé ruce a pokynula mu, ať pokračuje.

Yerdol se lehce uklonil a podal hlášení, které před chvílí obdržel od jednoho člena Rudé gardy: „Konečně se podařilo vyčistit vstup do sídla zrádce.“

„Výborně,“ odvětila spokojeně Tyrael. „Na kolik mě to přišlo?“ zeptala se bez většího zájmu, jako kdyby odstranění všech smrtících pastí jejího strýce byla hračka.

„Necelá stovka,“ odpověděl tiše Yerdol.

„Tolik?! … Co se dá dělat, strýce nejde podceňovat, když jde o pasti,“ pak se vládkyně Devátého pekelného kruhu krátce odmlčela: „Chci, abys všechny mé nepotřebné poddané rozdělil na dvě skupiny. Jednu pošleš sbírat duše na Zemi a druhou do Tartaru. Ztráty musí být, co nejrychleji, nahrazeny!“

„Jak si přejete, má paní,“ řekl Yerdol a vydal se k nejbližšímu gardistovi, dát mu potřebné rozkazy. Jen se však otočil, jeho vládkyně se zvedla z trůnu a zamířila ke vstupním dveřím. „Má paní, smím vědět, kam jdete?“

Tyrael se zastavila: „Jdu prozkoumat strýcův dům, pokud už nic nepotřebuješ,“ odvětila.

„Jen vydám rozkazy a hned…“

„Nespěchej,“ skočila své Pravé ruce vládkyně Devátého pekelného kruhu do řeči. Pak se na něho podívala a řekla: „Půjdu sama.“

„Ale to je příliš riskantní,“ namítl Yerdol, ale všechny jeho připomínky byly zamítnuty tvrdým nesmlouvavým pohledem vládkyně, značícím, že o tom nehodlá diskutovat.

„Zatím se o všechno postarej,“ zavolala ještě Tyrael ode dveří a pak se Yerdolovi ztratila z očí.

 

U vstupních dveří do Hádovy věže Tyrael naposledy zkontrolovala okolí. Opravdu se jejím poddaným - podle krvavých stop - podařilo odstranit všechny pasti. Pak sáhla na kliku a otevřela dveře. Na to z věže vyletěla ohnivá koule, zasáhla Tyrael do prsou a odhodila ji několik metrů daleko.

„Kruci,“ zaklela Tyrael a víc ji přitom mrzela ztráta oblíbených šatů, než skutečnost, že za svou pošetilost málem zaplatila životem. Kdyby nebyla jednou z vládců, posílení těla by ji ani v nejmenším neochránilo. Mohla však také předvídat, že si její strýc nachystal nějaká překvapení i uvnitř svého příbytku.

Tyrael znovu otevřela dveře, tentokrát bez toho aniž by se něco stalo, a nakoukla do věže. Tmu s jejím vstupem rozehnaly zelené krystaly na zdech a ona se poprvé v životě ocitla v příbytku samotářského strýce.

Jak procházela věží, nemohla Tyrael najít nic, co by jí o strýcových plánech něco prozradilo. Toužil po moci a chtěl vládnout Devátému pekelnému kruhu. To jí došlo okamžitě. Ostatně nebylo mezi démony novinkou, že se sourozenci nenáviděli nebo jeden druhému záviděl a končilo to následně smrtí jednoho z nich. Avšak Hádovi se podařilo vloudit Tyrael do přízně a dokonce jí pomáhal v začátcích její vlády. Proto si myslela, že je se svým postavením spokojený. Jak se ukázalo, nebil. Teď už Tyrael důvěřovala jedině Tarovi. Ten byl však pryč…

Když vládkyně Devátého pekelného kruhu prozkoumala přízemí věže, aniž by našla cokoliv užitečného, vydala se po schodech nahoru do strýcovy pracovny. Na schodišti narazila ještě na několik pastí, ale ty už sklaply naprázdno.

V Hádově pracovně nebylo nic nečekaného. Veskrze stejné vybavení vlastnila i většina démonních šlechticů. Jen jedna věc v ní vyvolávala zvědavost. Ohromná truhlice s masivním kováním v sobě mohla skrývat to, co hledala. Nebo šlo o návnadu, skrývající nejnebezpečnější past ve strýcově věži.

Tyrael přistoupila k truhle. Pořádně si ji prohlédla a pak se chvíli rozhodovala, co udělá. Podle prvotního ohledání byla truhla opatřena krvavým zámkem. Nemohla tedy zavolat nějakého postradatelného poddaného, aby ji za ni otevřel. Ale mohlo také jít o past určenou přímo jí! Měla před sebou dilema. Případný zisk cenných informací nebo smrtelná hrozba.

Uplynula notná chvíle, ale Tyrael se stále nedokázala rozhodnout. Nakonec odstoupila od truhly a posadila se na židli u démoního komunikačního zařízení. Okem zavadila o černý krystal uprostřed pentagramu a prohlédla si odraz vlastní tváře. Nevnímala přitom svůj vzhled, ale zbabělost, která se v ní odrážela. O čem vůbec přemýšlela?! Svůj život dala v sázku už v den, kdy se rozhodla Tara nezabít. A pokud jí věci v truhle dají aspoň malou šanci k jeho ochraně, riskovat proto má smysl!

Popadla obřadní dýku ledabyle pohozenou vedle pentagramu a znovu přistoupila k truhle. Neměla sice v žilách úplně tu samou krev, co její strýc, ale věřila, že to bude stačit. Muselo. Tasila už značně opotřebovanou dýku, pokrytou vrstvou zaschlé Hádovi krve, z pochvy, řízla se jí do dlaně, a když z rány vytryskla krev, přiložila ruku k zámku. Vnitřní mechanismus truhlice zapracoval, zámek cvakl a víko se otevřelo.

Tyrael obezřetně nakoukla do truhly, ale místo nějakých svitků, knih nebo jiných zdrojů informací objevila akorát sbírku bílých krystalů s dušemi. Věděla, co jsou zač a ani ji nález moc nepřekvapil. Vzala do ruky první, který ji padl do oka. Krystal se rozzářil a propustil uvězněnou duši. Ta se zhmotnila přímo naproti vládkyni Devátého pekelného kruhu, připravená splnit jakékoliv přání.

„Ale ty jsi přece…,“ vysoukala ze sebe udivená Tyrael a nenacházela ta správná slova.

 

Yerdol udělal vše oč ho Tyrael požádala a ještě něco navíc. Za pomoci vlastního důvtipu vyhradil dalších šedesát poddaných, kteří se mohli přidělit buď k výpravě do Tartaru, nebo na Zemi. Těšil se, jak dostane od své vládkyně pochvalu, ale pak si uvědomil, že už je pryč nějak dlouho. Začínal se trochu strachovat. Nešlo mu přitom ani tak o zdraví Tyrael, jako případné komplikace jeho vlastních zájmů: ‚Ještě aby se jí tak něco stalo?! Teď, když konečně…‘ Už se chystal za ní vydat, když vládkyně Devátého pekelného kruhu vešla do trůnního sálu, v úplně zničených šatech, že byla víc nahá, než oblečená. Přistoupila k němu a řekla: „Brzy navštívím Tara. Zařiď vše potřebné!“

 

Místo: Hádova skrýš - Tartar

 

Když nadcházel čas bratrovi popravy, cítil se Hádes opravdu šťastný. Konečně za ta dlouhá tisíciletí usedne na trůn. To si alespoň myslel, než bratr před svou smrtí pronesl žádost, aby jeho trůn zdědila Tyrael. Všichni ostatní vládci to přijali, neboť si nemohli dovolit mezi sebou bojovat o Devátý pekelný kruh, a tak skončily všechny Hádovi naděje a sny.

Hádes se však svého cíle nevzdal. Potřeboval jen odstranit bratrovu dceru z cesty, smrt jeho bastarda by všichni vládci jen s radostí přivítali. A to by se mu i podařilo, kdyby se v Devátém pekelném kruhu neobjevil Yerdol. Pořád stál Tyrael za zády a on tak nikdy nedostal příležitost k jejímu zabití. Právě tehdy se rozhodl hrát roly hodného strýčka. Dostal funkci rádce a vzal si na starost nábor nově zrozených démonů v Tartaru.

Už před bratrovou popravou se mnohokrát Hádes do té prokleté pustiny vydal. Zřejmě bylo osudem, že při jedné návštěvy objevil trhlinu a narazil tak na dimenzi v dimenzi. Pak už byla hračka vybudovat v ní své vlastní sídlo, sice malé, ale za to ukryté před ostatními vládci. Začal shromažďovat nečisté démony s mimořádnými schopnostmi, vybudoval si malou armádu a především místo, kam se mohl kdykoliv uchýlit. A právě do své skrýše se po útěku z Devátého pekelného kruhu vydal, aby začal spřádat nové plány. Pořád chtěl dosáhnout svého odvěkého cíle, stát se mocným vládcem!

„Můj pane, přišla zpráva od…,“ řekl jeden z Hádových vazalů v lidské podobě a obleku komorníka v úklonu, když vstoupil do jeho pracovny.

„Já vím, od koho,“ přerušil nečistého démona Hádes. „Co nového zjistil?“

„Vládkyně Devátého pekelného kruhu vstoupila do vaší věže a chystá se navštívit svého bratra.“

‚Hmm, toho by se dalo využít. Ještě, že jsem ho tam nechal.‘ Hádes se usmál a pak řekl: „Řekněte mu, že jsem s jeho prací spokojen. Až bude po všem, bohatě ho za jeho tvrdou práci odměním.“

„Ano, můj pane,“ dodal Hádův vazal pořád ještě v úklonu, při kterém mu dlouhé černé vlasy spadly do tváře. Když svůj účes upravil, odhalil svou vazalskou značku na čele v podobě pěticípé hvězdy, jako používali všichni ostatní vládci, jen bez římské číslice.

 

Místo: Kdesi v městské čtvrti Taitó, Tokyo - Země

 

„Napadlo tě někdy, brácho, že se jednou budeme přátelit s naším pánem?“ prohodil cestou z nákupu Eňos a usmál se na Ňunose.

„To jsi celý ty. Spokojíš se s málem.“

„Co tím myslíš?“

Ňunos si povzdechl: „Konečně máme možnost to někam dotáhnout a ty pořád uvažuješ jako minion.“

Eňos se na bratra nechápavě podíval: „Vždyť jsme minioni. Narodili jsme se jako sluhové a pořád jimi budeme. To se nikdy nezmění.“

Ňunos chtěl něco říct, ale rozhodl se mlčet. Nemělo smysl cokoliv říkat někomu, kdo byl se svým osudem smířený. Sám však nehodlal minionem zůstat navěky! Jednoho dne bude silným a pak všem, kteří se mu kdy smáli nebo ho utiskovali, ukáže. Jednou je všechny…

„Nezkrátíme si cestu,“ nadhodil Eňos a pak s Ňunosem nabrali směr k boční uličce.

Démonní bratři sotva zašli do úzké cestičky mezi dvěma několikapatrovými budovami, když proti sobě uviděli kráčet skupinu deseti mužů. Obě strany zpozorněli, když si uvědomili, že naproti nim stojí démoni. Zastavili se a vyčkávali.

Nakonec si Eňos duchapřítomně vyhrnul levý rukáv trička a ukázal druhé straně svou vazalskou značku na rameni. Druhá strana udělala to samé, a když zjistili, že jsou spojenci, s úsměvem pokračovali ve své cestě.

Eňos se postavil ke zdi a pokorně s pohledem upřeným do země počkal, až jedna z Tarových hlídek kolem něho projde.

Ňunos však udělal pravý opak. Postavil se hlídce do cesty, a když podle zmatených pohledů většiny démonů odhadl, kdo je velitel skupiny, rozkázal mu: „Hlášení!“

Velitel hlídky znejistěl. S něčím takovým se doposud nesetkal. V dřívějších dobách by takhle opovážlivého miniona na místě zabil, ale teď váhal. Sloužil novému pánovi, který razil úplně nové názory. Bylo mu také známo, že se v jeho blízko pořád motají nějací dva minioni. A sám byl svědkem toho, že i jeho nynější vládce své poddané klidně zabije. Jako to viděl té noci, kdy si po udílení vazalských značek zjednal u všech respekt usmrcením dvou démonů.

Ňunosovi narostlo hned sebevědomí. Něco takového si nedokázal představit ani v těch nejdivočejších snech. Démon čtvrté třídy ho respektoval!

Dřív, než přišla nějaká reakce od velitele hlídky, rozezněl se boční uličkou bouřlivý smích a u východu, kudy přišel Eňos s Ňunosem, se odmaskoval Khark. Pak k němu ze střechy seskočil Bone.

„Promiň, Bone, ale už jsem to nevydržel. Čím víc je pozoruju, tím jsou mi víc k smíchu.“

Druhá pravá ruka Tokyjského knížete Ďáblova gangu si promasírovala ztuhlý krk: „Dobrý, stejně je na tyhle ubožáky překvapivý útok jen plýtváním času.“

„S kým si myslíte, že mluvíte,“ obořil se na oba Vyhnance Ňunos.

„To mluvíš s námi, slouho?!“ řekl smrtelně vážně Bone.

„Já se o ně postarám,“ oznámil všem Ňunos a zamířil na Boneho pravou ruku zaťatou v pěst: „Kamenné dělo!“ Potom mu zkameněla ruka až po loket, kde se následně oddělila a vyletěla vstříc ke svému cíli.

Bone se jen usmál a zůstal stát, aniž by se pokusil chránit si alespoň hlavu. Minionův útok se roztříštil bez sebemenšího účinku o jeho hruď, kterou si následně Bone levou rukou oprášil s jízlivým komentářem: „Víc nesvedeš?“ Potom namířil na Ňunose pravačku: „Spár!“ která se změnila v pařát. Ta vyletěl jako kopí se čtveřicí hrotů přímo na drzého miniona.

„Větrný štít!“ zareagoval pohotově Eňos a na poslední chvíli zachránil Ňunosovi život, když za použití svého elementu změnil směr Boneho pařátu, který se zabodl do zdi po jeho pravé straně.

Ňunos otřesený tvrdou realitou jen stál se strachem v očích a jedinou myšlenkou v hlavě týkající se jeho bratra: ‚Jak může být takhle silný?‘

„Koukám, že ne všechen odpad je úplně k ničemu,“ prohodil Bone, když svou ruku nechal vrátit do původní podoby.

Velitel Tarovi hlídky se chopil situace a zavelel: „Na ně!“

„Musíme ty slabochy naučit, kde je jejich místo,“ řekl Khark a sáhl po vlastních schopnostech.

 

***

 

Tar se spokojeně vracel pěšky z univerzity a usmíval se na všechny kolem sebe. Jin šla ani ne metr za ním, Jang se vznášela vedle něho a neustále o něčem mluvila, ale to už vládce Desátého pekelného kruhu nevnímal.

Pak začal Tarovi vyzvánět mobil. Zvedl příchozí hovor od Wornixse: „Kde jste?!“ uslyšel zvýšený Kronikářův hlas, což vládce Desátého pekelného kruhu zneklidnělo. Wornixs nikdy nemluvil tak přímo, pokud nešlo o něco vážného.

„Na cestě do ubytovny,“ odpověděl.

„Hned se teleportujte do osobní dimenze. Útočí na nás!“ řekl Kronikář, potom z mobilního telefonu zazněl výbuch a dál byl slyšet jen šum.

„Kdo útočí? Wornixsi?! Odpověz,“ křičel Tar do telefonu, ale odpovědi se nedočkal.

„Mám vyvolat portál,“ ozvala se tiše Jin.

Tar schoval mobil zpátky do náprsní kapsy: „Ne. Nebudu se schovávat!“

„Tak co podnikneme?“ zeptala se Jang a přesunula se k Jin, odkud s ní společně pozorovala vážnou tvář jejich vládce.

‚Kdyby tak byl způsob jak zjistit…,‘ potom Tar dostal nápad: „Na jak velkou vzdálenost dokážete vycítit ostatní démony?“ obrátil se na dvojčata.

Jin a Jang se na sebe podívali. Jang nejprve dodala: „Doufám, že za to dostanu nějakou odměnu,“ mrkla na Tara a pak se s Jin spojila.

„Tak co?“ vyzvídal vládce Desátého pekelného kruhu netrpělivě.

„V okolí je spousta démonů. Budeme je nahánět postupně?“ odvětila dvojčata.

Tar si vzpomněl na část jedné z mnoha Wornixsových přednášek: ‚Všichni démoni jsou bojechtivý. Ale jen málo z nich bude bojovat se silnějším protivníkem, než jsou oni sami. Proto většinou stačí vyřídit vůdce skupiny a je hned po boji.‘

„Zaměřte se na ty nejsilnější!“ zněl vládcův příkaz a dvojčata vzápětí určila směr.

 

***

 

„Vypadá to, že je čas to skončit,“ pronesl Bone a podrážkou levé boty pomalu drtil Ňunosovu hlavu o beton. O kus dál ležel Eňos v bezvědomí a kolem něho se váleli všichni členové Tarovi hlídky až na velitele. Ten byl napíchnut na metrový bodec, do kterého se vsakovaly poslední kapičky jeho krve obsahující démonickou moc. Seschlou mrtvolou pak Khark mrštil na zem ke svým nohám, kde se krátce na to rozpadla v prach. Na to se uličkou prohnala ohnivá koule, která sežehla vše, co bylo metr nad zemí.

Khark a Bone před útokem vyskočili na střechu domu, kde na ně už čekal Tar. Dvojčata se mezitím podle plánu šla podívat po přeživších.

„Kdo si myslíš, že jsi, chlapečku,“ zeptal se Bone a jeho pravá ruka se opět změnila v pařát.

„Vládce Desátého pekelného kruhu. A kdo jste vy?“ zazněla odpověď a Tar už sahal po svém meči.

Bone a Khark si vyměnili pohledy.

„Zdá se, že dneska máme štěstí, Kharku,“ řekl Bone a olízl si jeden ze čtyř drápů na pařátu.

„Vypadá to tak. Aspoň tuhle trapnou záležitost rychle ukončíme.“

Potom se obě pravé ruce Tokyjského knížete Ďáblova gangu vrhli na Tara.

„Bariéra!“

Bone a Khark narazili na neviditelnou clonu mezi nimi a Tarem a o něco se stáhli.

„Jste v pořádku, můj pane,“ řekl Kronikář se svým obvyklým klidem.

„Wornixsi?! Já myslel, že jsi mrtvý,“ opáčil Tar.

„Mrtvý? Ale co vás nemá. To jen, že už jsem dlouho nebojoval. Přecenil jsem je. Na chvíli mě jejich početní převaha zaskočila, ale to byla jejich jediná výhoda.“

„Přestaň zbytečně žvanit! Je čas to tu vyřídit,“ upozornil na sebe jízlivě Pekelný rytíř.

„Arkille!“ otočil se ke svému generálovi Tar radostně.

„Kde ses zdržel?“ zeptal se Pekelného rytíře Kronikář rýpavě.

„Musel jsem se postarat o dotěrný hmyz,“ odpověděl Arkill.

„Opravdu? A kolik těch brouků bylo?“

„Tři-…“

„Já jsem se musel vypořádat s patnácti a jsem tu dřív, než ty,“ skočil Arkillovi Wornixs do řeči.

Pekelný rytíř následně spolkl zbytek své odpovědi a začal se ho zmocňovat vztek: ‚To by tak scházelo, aby jich dostal víc, než já!‘ s touto myšlenkou zařval: „Tihle jsou moji!“ a vyřítil se na Boneho s Kharkem.

„Pro dnešek se rozloučíme,“ řekl Khark, pak položil Bonemu ruku na rameno a oba zmizeli.

„Ukažte se. Zbabělci,“ křičel Arkill, ale nepřítel nemínil vyhovět jeho žádosti.

Jin zběžně ošetřovala Eňosova zranění, zatímco Jang zjišťovala, jestli náhodou není ještě někdo z hlídky naživu.

Když v tom se Khark odmaskoval Jin za zády, jednou rukou ji ucpal ústa, aby nemohla vykřiknout a s tichým zašeptáním: „Šéfa bude zajímat, proč si nedokončila svou práci, za níž si dostala už půlku předem,“ i s ní zmizel pryč.

 

Místo: Ubytovna bratří Demosů, Tokyo – Země

 

Všichni se usadili okolo malého konferenčního stolku v obývacím pokoji, aby začali rokovat o nastalé situaci a především zvážili další kroky. Pouze Dito a Ňunos s Eňosem se nezúčastnili. Zatímco Démoničtí bratři byli ve svých pokojích, kde se zotavovali z vážných zranění, démon v dětské podobě sbíral síly a sám střežil srdce Tarovi osobní dimenze.

„Musíme je zničit,“ pronesl Pekelný rytíř na začátku debaty. Stále byl pod vlivem zlosti, když před ním dva velitelé Tokyjského knížete Ďáblova gangu utekli.

Wornixs si povzdechl: „Ty se hlavně uklidni, Arkille! Rozhodnutí je na našem vládci, jestli půjdeme do války nebo ne.“

Na vládce Desátého pekelného kruhu se zaměřili pohledy všech v místnosti. Atmosféra zhoustla a Tar poprvé pocítil skutečnou zodpovědnost svého postavení. Jako poloviční démon cítil, jak mu v žilách koluje touha po boji, ale teď už nešlo jenom o něho, neboť svým rozhodnutím ovlivňoval i životy svých poddaných! „Jaká je nynější situace,“ zeptal se Wornixse.

Kronikář si vzal do ruky poznámkový blok, ve kterém si už dopředu připravil hlášení: „Po celém městě na nás útočí členové Ďáblova gangu. Předpokládané ztráty dosáhly již ke dvěma stovkám a stále se zvyšují. Nahradit padlé nebude takový problém, ale pokud něco nepodnikneme, žádný z Vyhnanců se k nám už nepřidá. Nařídil jsem, aby se všichni stáhli do vaší osobní dimenze.“

„Dobře,“ odvětil Tar a pak se podíval na Arkilla: „Jaké jsou naše šance?“

Pekelný rytíř se poškrábal na vyholené hlavě: „Je nás sice víc, ale oni jsou silnější. Narozdíl od nás sehranější a disciplinovanější, zatímco u nás stále přetrvává vzájemná nevraživost z předešlých dob. Pokud se budeme jen bránit, prohrajeme.“

„Chápu,“ řekl Tar a odmlčel se.

Arkill pak ještě dodal: „Naší jedinou šancí je využít početní převahu a zaútočit na ně jako první! Kdybychom tak znali polohu jejich základny a měli alespoň nějaké kameny duší…“

Jang seděla za Tarem a ani nemukla. Jin byla zajatá a oni teď řešili, jestli má vůbec smysl s Ďáblovým gangem bojovat? Nikdy nepatřila do žádného pekelného kruhu, ale tohle jí připadalo ubohé. Chtělo se jí z toho až křičet! Pak byla zasažena vlnou bolesti, jako kdyby jí někdo udeřil pěstí do břicha. Padla na všechny čtyři a za chvíli se celé její tělo zmítalo v agónii. To už nevydržela a vykřikla, čímž na sebe upoutala pozornost všech.

„Jang, co je ti,“ zeptal se Tar.

„To Jin, mučí ji,“ zněla slabým hlasem pronesená odpověď, po které následoval další výkřik.

Wornixs zpozorněl: „Jaké je vůbec vaše spojení?“

Tar se chtěl zeptat, kam tím míří, ale Arkill ho předběhl: „Ty myslíš, že mohou…“

„Nejspíš,“ odvětil Kronikář.

„O co jde,“ znovu se zeptal vládce Desátého pekelného kruhu svého rádce a generála.

Wornixs ignoroval Tarovi otázky a přisedl si blíž k Jang: „Můžete spolu komunikovat i na dálku?“

Jang kývla na souhlas a dál trpěla záplavou bolesti, kterou musela Jin snášet.

Arkill se s Wornixsem na sebe usmáli. Jejich šance se právě razantně zvýšily.

Tar trošku posílil své tělo a udeřil pěstí do stolu, který se pak proměnil v hromádku třísek. Když na sebe strhl pozornost, řekl: „Chci vysvětlení!“

Kronikář se na svého vládce usmál: „Díky spojení Jin a Jang získáme informace…,“

„… díky kterým jim nakopeme zadek,“ dokončil Pekelný rytíř.

Tarovi to rázem došlo. Jang od Jin zjistí pozici základny Ďáblova gangu v Tokyu a potom na ně zaútočí.

Parael, který doposud mlčel, se náhle přihlásil o slovo: „To nikoho nezajímá, proč její sestru zajali?“

„No, protože…,“ Tar se pokoušel přijít na důvod, ale marně. Jin a Jang odstoupily od smlouvy na jeho zabití, ale podle démonních zvyklostí by je neunášeli, ale spíš na místě rovnou zabili!

Sukubus se podíval na Jang: „Dostaly jste zaplaceno předem, co?“

Arkill a Wornixs okamžitě pochopili.

„Tak, kde to je,“ pokračoval Parael.

„Pod jednou podmínkou,“ vysoukala ze sebe sotva zřetelným hlasem Jang.

„Nejsi v pozici, abys mohla klást podmínky!“ obořil se na poloviční démonku Sukubus. „Když jste se staly poddanými našeho pána, všechno, co kdy bylo vaším, se stalo jeho!“

„To stačí, Paraeli,“ vmísil se do toho Tar. Jelikož byl také bastardem, tak chtě nechtě musel s Jin a Jang sympatizovat. „Jakou máš podmínku, Jang.“

„Zachráníte Jin?“

Vládce Desátého pekelného kruhu se na Jang usmál: „Nikdo nebude zabíjet nebo mučit žádného mého poddaného, aniž by neokusil mou zlobu! Jasně, že Jin zachráníme.“

Jang potom prozradila úschovnu kořisti jí a Jin, pro kterou se hned Parael vydal.

 

„Snad jich bude aspoň deset,“ nadhodil během čekání Arkill a podíval se na Jang, zmítající se v další záplavě bolesti.

„I kdyby měly jen pět kamenů, pořád lepší něco, než nic,“ odvětil na poznámku Pekelného rytíře Wornixs.

Když se Parael vrátil, měl na tváři nečitelný výraz.

„Tak co, kolik jich je?“ vyptával se Arkill nedočkavě.

Sukubus otevřel černý kožený kufřík, který sebou přinesl, a vysypal jeho obsah na stůl: „Ďáblův gang platí lépe, než bych čekal,“ prohlásil nad hromádkou necelé stovky krystalů s uvězněnými dušemi, které se rozkutálely po desce kuchyňského stolu.

„Můžu si jich půlku vzít?“ vyhrkl ze sebe Arkill, třesoucí se nedočkavostí, jako malé dítě při pohledu na sladkost.

„Nepotřebujeme jednoho Pekelného rytíře v jeho plné síle!“ obořil se na něho hned Wornixs.

„Nemyslím pro sebe,“ hájil se Arkill a pak začal vysvětlovat: „Jak všichni víte, každý pekelný kruh má svou elitní jednotku. A jednu takovou jsem se rozhodl vytvořit i pro Desátý pekelný kruh. Se svolením našeho vládce bych rád představil ‚Pekelné samuraje‘!“ Potom vyvolal rudý portál a z něho vyšlo třicet démonů oblečených do černého obleku. Ti se pak seřadili do dvou řad. Všichni měli stejný sestřih vlasů, tvrdý pohled a vyzařovala z nich zvláštní aura strachu a síly.

Kronikář si povzdechl: „Nikdy by mě nenapadlo, že tě pět století života strávených v Japonsku může tolik ovlivnit.“

Pekelný rytíř probodl Wornixse smrtícím pohledem: „Přiznávám, že mě lidé v této zemi zaujali, ale to na věci nic nemění! Tohle jsou ti nejlepší z nejlepších, kteří se k nám přidali. Sám jsem je vybral a ručím za ně. Pokud to bude nutné, položí za našeho vládce i život!“

„Který démon dobrovolně položí za svého pána život? To slyším prvně,“ řekl Wornixs a dál si Arkilla dobíral. Ten ho už ale ignoroval se samolibým úsměvem, když uviděl reakci jejich vládce.

Tar nevěděl, co říct. V Devátém pekelném kruhu už odmala obdivoval Yerdola a celou Rudou gardu. A teď bude mít svou vlastní úžasnou elitní jednotku!

Pekelný rytíř se nemusel ptát na rozhodnutí. Stačil mu jediný pohled do uchvácených očí jeho vládce. Akorát ještě dodal: „Přijímají rozkazy pouze ode mě, nebo od vás, můj pane,“ aby si triumf nad Wornixsem pořádně vychutnal. 

Wornixs nedával Arkillovu vítězství velký význam. S jistotou dalších příležitostí se obrátil na Tara s prostou otázkou: „Kdy vyrazíme, můj pane?“

Vládce Desátého pekelného kruhu se podíval na Kronikáře, pak přelétl pohledem i ostatní a nakonec řekl: „Dnešní noc se Ďáblův gang přesvědčí o tom, kdo je skutečným pánem Tokya!“

 

Místo: Základna Ďáblova gangu, Tokyo – Země

 

Jin zavřely v malé zatuchlé místnosti a připoutaly ji ke zdi okovy na zápěstích. Byla v bezvědomí, dokud jí neprobral mořský vzduch a silná rána do břicha od Boneho.

„Vstávej! Máme na tebe pár otázek,“ řekl Khark a usmál se. S velkou oblibou zabíjel a mučil ženy. Jestli šlo o Nebeskou, lidskou nebo démonku, to už pro něho nehrálo žádnou roli.

Tokyjský kníže Ďáblova gangu na Jin vycenil své zuhelnatělé zuby: „Víš, že mě to trochu mrzí. Měly jste potenciál a takhle ho promarnily.“

Jin zvedla hlavu, podívala se na pána svých věznitelů a potom mu plivla do tváře.

„Ty jedna…,“ řekl Bone a už chtěl Jin znovu udeřit.

„Zadrž,“ okřikl ho kníže. „Mám rád divoké šelmy. Ze všeho nejraději je krotím.“ Potom napřáhl k Jin pravou ruku: „Výboj!“ a pustil do ní z konečků svých prstů pár tisíc voltů. Takto si vychutnával bolest a utrpení Jin ještě několik minut, dokud ho nevyrušil jeden z bezvýznamných podřízených.

„Můj pane, zásilka právě dorazila.“

„Výborně. Hned tam budu,“ odvětil kníže a obrátil se na Boneho s Kharkem: „Dostaňte z ní, kam ukryly ty kameny a potom to s ní skoncujte.“

„S potěšením,“ opáčil Khark s úsměvem a už chtěl začít Jin vyslýchat, když ho Bone chytil za rameno.

„Zapomněl si? Tentokrát jsem na řadě já!“

Khark se podíval na Boneho, potom na Jin a pak řekl: „Co si takhle o její život zahrát,“ a vytáhl z kapsy dvě šestistěnné kostky. „Když vyhraju, necháš mi ji.“

„A když vyhraju já?“ zeptal se Bone.

„Bude tvá a k tomu dostaneš můj měsíční žold.“

Bone se usmál: „Platí.“

Zatímco Bone s Kharkem hráli kostky, Jin se pokusila sebrat aspoň trochu síly. Snažila se přijít na plán útěku, ale bez spojení s Jang byla v tuto chvíli více člověk, než démon.

‚Jin, slyšíš mě,‘ zaznělo jí v hlavě.

‚Jang! Jsi v pořádku?‘

‚O mě se teď nestarej. Musím ti něco důležitého říct,‘ pak Jang zasvětila Jin do celého plánu.

‚Nejsem si jistá, kde přesně jsem. Omráčili mě. Ale ve vzduchu je cítit sůl a občas zazní i nějaká siréna!‘

‚Dobře. Brzy tě přijdeme zachránit, ale bude to ještě chvíli trvat. Pokus se získat nějaký čas,‘ řekla Jang.

Jin se na chvíli odmlčela: ‚Zkusím ještě vydržet a pak jim prozradím náš úkryt. Snad mě nechají naživu, dokud si to neověří.‘

‚Dobrý nápad. Zbytek nechej na nás!‘

„Sakra,“ zaklel Bone. „Určitě podvádíš!“

Khark se rozchechtal a odvětil: „Dobrá, abys neřekl, příští ženskou budeš mučit ty,“ a schoval cinknuté kostky do kapsy s vědomím toho, že i příště Bone jeho nabídce neodolá. Potom se zamyslel nad tím, jak své výhře způsobí, co největší bolest, aniž by ji přitom hned nezabil.

Několik desítek minut Jin s vypětím všech sil snášela Kharkův sadistický způsob výslechu, při kterém se pokoušela zachovat si kamennou tvář a nedopřát mu potěšení ze své bolesti. Stálo jí to několik zlomených žeber, hromadu podlitin a krásný obličej, jejž teď pokrývala spousta drobných tržných ran. Po tváři jí stékala krev, na kterou se následně lepily její vlasy. Tělo už necítila, bolest z jednotlivých zranění se slila do jedné velké agónie.

„Máš docela výdrž,“ prohodil Khark a olízl si z kloubů pravé ruky krev. „Jenom mě mrzí, že nekřičíš. Abys však neřekla, že jsem jen surovec, pokud nám řekneš, co chceme vědět, dopřeju ti rychlou smrt,“ lhal Jin do očí a nemohl se dočkat jejího nenávistného výrazu ve tváři, až zjistí, že si s ní jenom pohrává.

„Dobře,“ řekla Jin a pokusila se u toho znít poraženě. Pak prozradila místo úkrytu a na oko se zhroutila.

„Někoho pro ty kameny pošlu,“ nadhodil Bone.

„Vyšli jich víc, kdyby náhodou po cestě potkali ty ubožáky z Desátého pekelného kruhu. Já ji zatím nechám trochu se sebrat před velkým finále,“ dodal Khark a úlisně se přitom usmál.

 

Místo: Ubytovna bratří Demosů, Tokyo – Země

 

Přípravy byly dokončeny. Nastal večer a Tar se svými nejvěrnějšími a jednotkou Pekelných samurajů vyrazil do své první války. Akorát Jang prozatím zůstala v ubytovně. Musela si trochu odpočinout, ale před propuknutím bitvy se měla k ostatním připojit.

Cestou ke stanici metra Iidabashi, na sebe nesourodá skupina necelých čtyřiceti mužů strhávala velkou pozornost lidí. Ti však rychle, při pohledu na některého ze členů Tarovi speciální jednotky, rychle sklopily svůj zrak a klidili se jim z cesty.

Zatímco si Wornixs v duchu zoufal, že nejsou ani trochu nenápadní, Arkill se spokojeně usmíval. Parael, jako obvykle, na všechny strany rozdával úsměvy s malou dávkou okouzlení. Jenom vládce Desátého pekelného kruhu byl z celé skupiny duchem nepřítomen. Přišla chvíle, kdy poprvé své poddané povede do bitvy. Cítil se dost nervózní, ale když se podíval na Kronikáře, Pekelného rytíře nebo některého z Pekelných samurajů, uvědomil si, že v tom není sám.

Když už měli stanici metra na dohled, Arkill všechny zastavil. Přímo před nimi prošla dvacetičlenná skupina Ďáblova gangu, která měla za úkol vybrat kameny duší z úkrytu Jin a Jang.

Tar už chtěl vyrazit a postavit se jim, ale byl zadržen Pekelným rytířem.

„Myslím, že přišel čas, aby se předvedli,“ potom pokynul Pekelným Samurajům a ti se vydali do stanice metra.

 

„Tady to je,“ prohodil jeden z Vyhnanců patřící k Ďáblovu gangu a nasměroval celou skupinu k řadě bezpečnostních skříněk, mezi nimiž byla i jedna patřící Jin a Jang. Dvířka z železa byla sice na klíč, ale i ten nejslabší démon čtvrté třídy měl dostatek síly k tomu, aby je dokázal vytrhnout z pantů.

„Dyť tu nic není,“ pronesl další Vyhnanec zjevnou skutečnost a velitel skupiny sáhl do kapsy pro mobilní telefon, aby informoval nadřízené.

„Nulová viditelnost!“

Celá ulička se z ničeho nic ponořila do mlhy, ve které nebylo vidět ani slyšet na krok od sebe. Do ní pak naběhla dvacítka Pekelných samurajů, každý z nich přitom s taseným krátkým mečem, co doposud ukrývaly pod sakem.

Mlha sice upoutala pozornost lidí, ale když zmizela, byla ulička prázdná. Jen mobilní telefon na zemi před vypáčenou bezpečnostní skříňkou byl důkazem toho, že se něco událo. Těla Vyhnanců, které Pekelní samurajové v mlze během chvíle pobili, se rozpadla v prach.

 

Arkill chvíli, po odchodu Pekelných samurajů, počkal, ale potom hned vyrazil na cestu se slovy: „Je zbytečné tu čekat. Doženou nás,“ a vedl ostatní na nástupiště, odkud mířila jejich linka metra na stanici Tatsumi v přístavišti, kde se v jedné skladištní hale u Tokyjské zátoky nacházela základna Ďáblova gangu.

Než přijela souprava, připojili se ke svému pánovi i Pekelní samurajové, kteří pro něho zabrali celý jeden vagón. Na námitky některých spolucestujících pak vždycky použili zlý pohled, po kterém si všichni raději vystoupili a počkali na další spoj.

Tar nastoupil a posadil se na sedačku. Po jeho pravé straně si sedl Arkill a naproti němu Parael s Wornixsem. Když se pak souprava rozjela, myslel si vládce Desátého pekelného kruhu, jak jde zatím všechno přesně podle plánu, ale to ještě nevěděl, že je sledován.

 

Když dorazili do cílové stanice, připojila se k nim hned na nástupišti Jang. Ta je díky spojení s Jin dovedla až k základně Ďáblova gangu, kde drželi Jin. Jakmile od ní byli na dohled, celá skupina se zastavila.

„Můj pane,“ pronesl Arkill klečící na pravém koleni a jeho příkladu následovalo i všech čtyřicet Pekelných samurajů. „Vydejte rozkazy.“

Tar tasil svůj meč: „Rozložit!“ Pak se naposledy podíval na ostatní a pokynul Wornixsovi.

Kronikář vyndal z kapsy jeden krystal s uvězněnou duší. Ten si následně položil na špičku jazyka a nechal ho sklouznout do krku. Následně se vlna čisté energie života rozlila celým jeho tělem a změnila se v moc. Wornixs vytáhl z náprsní kapsy propisku: „Rozložit!“ a hrot svého kopí zabodl do země před sebou. Podle plánu měl na starosti, aby se o tomto incidentu nikdo nedozvěděl a hlavně se do něho nikdo další nezapletl. Pro tento účel dostal dvacet kamenů, aby si mohl průběžně doplňovat síly. „Bariéra!“

Když ochranná kopule obsáhla celou skladištní halu a přilehlé okolí, pozvedl Tar svůj meč nad hlavu. Nad sebou pak vyvolal krvavě rudé portály, odkud se po desítkách hrnuli jeho poddaní z osobní dimenze a shlukovali se do zástupů před ním.

„Do útoku!“ vykřikl vládce Desátého pekelného kruhu a rozeběhl se spolu s Pekelným rytířem, Sukubusem a jednotkou Pekelných samurajů za svými poddanými, kteří tvořili první útočnou vlnu.

 

Asogi Ryon nemohl uvěřit vlastním očím. Připadalo mu to jako sen, iluze, ale i když se několikrát štípnul, pořád se to, co viděl, nezměnilo. Nový student vedl podivnou armádu lidí proti skladištní hale, ze které na ně vybíhal houf podobných šílenců. Vzduchem poletovaly ohnivé koule, blesky a další úkazy, které si nedovedl nijak vysvětlit.

Rozhlížel se, jestli někde neuvidí kamery a filmařský štáb, ale nikoho nespatřil. Vůbec nechápal, co se děje a to si zprvu říkal, jaké má dneska štěstí, když na Tara na stanici Iidabashi náhodou narazil. Myslel si, že získá nějaké další cenné informace pro Hondu juniora, ale tohle rozhodně nečekal. Neustále sám sobě pokládal otázku: ‚Co je ksakru zač?‘

Když se však Asogi rozhodl vzdálit dál od bojiště, narazil do jakési neviditelné zdi, která mu bránila v cestě. Chvíli se v ní pokoušel najít průchod, ale potom, co kousek od něho dopadla zbloudilá ohnivá koule, zanechal marných pokusů a raději zalezl za hromadu ocelových trubek, kde vyčkal, až bitva skončí.

 

Místo: Tokyjská zátoka – Země

 

„Bone, nemyslíš si, že jsme jich pro ty kameny poslali nějak hodně?“

„Taky si říkám. Ti ubožáci z Desátého pekelného kruhu se teď někde nejspíš třesou strachy, než aby plánovali odvetu.“

Khark se zasmál: „Pamatuješ si ještě na toho jejich vládce?“

„Jo,“ přikyvoval Bone. „Ten ubožák by mohl vládnout tak akorát Minionům.“

„Ale stejně jim to trvá nějak dlouho,“ dodal Khark a jak se znovu podíval na hodinky, rozezněla se základnou Ďáblova gangu poplašná siréna.

Bone s Kharkem si vyměnili pohled. Úsměv jim zmizel z tváře při myšlence, že na ně útočí Nebeští, Čističi, Vymítači nebo některý z pekelných kruhů. Zapomněli na Jin a zamířili na bitevní pole před skladištní halou.

 

Tokyjský kníže Ďáblova gangu stál ve dveřích a díval se do své pracovny, kde uprostřed místnosti stála bedna o rozměrech jednoho metru na šířku a dvou na výšku. V širokém úsměvu cenil své zuhelnatělé zuby a doslova se chvěl vzrušením, při představách toho, co má na dosah, až se drahocenné zboží probudí.

Všechny, kdo s bednou přišli do kontaktu, pro jistotu nechal zabít. Nemohl riskovat, že její obsah bude cítit poslušnost ještě k někomu dalšímu, než jemu. Stálo ho to hodně a také dost riskoval, ale dnes konečně přišla chvíle pro zaslouženou odměnu.

Vzal páčidlo položené na víku a s ním pak bednu rozdělal. Dřevěná prkna odházel k dubovému stolu a polystyrénovou vycpávku rozházel všude po podlaze.

Když nakonec spatřil, jako noc černé, obří vejce, málem neudržel svou lidskou podobu.

Už natahoval ruku a chystal se, před zpečetěním pouta, dotknout temné skořápky, když se rozezněla poplašná siréna. To knížete probralo, uklidnil se a sáhl do náprsní kapsy svého saka. Když naplno potáhl z kubánského doutníku, usmál se: „Tak přece jenom přišel,“ řekl sám sobě a potom opustil svou pracovnu. Když za sebou zavíral dveře, naposledy se podíval na vejce a s myšlenkou: ‚Ještě chvíli vydržím. Potom to bude mnohem lepší,‘ zamířil k Jin, dělat jí společnost do chvíle, než dorazí její vládce.

 

Všude kolem probíhal boj a Tar se poprvé ve svém životě ocitl na bitevním poli. Sice ho trochu mrzelo, pro jakou strategii se museli uchýlit. Přece jenom tři až čtyři jeho poddaní proti jednomu členovi Ďáblova gangu nebylo dvakrát férové, ale utěšoval se myšlenkou, že pokud zvítězí a někdy v budoucnu budou muset opět čelit nepříteli, bude to úplně jiné.

Pak najednou přestala první útočná vlna postupovat. Úplně se zastavila a vzduchem začali létat Tarovi poddaní, jako kdyby byla smítka prachu větru.

Arkill zastavil celou skupinu a vykřikl několik povelů.

Bone a Khark zabili poslední opozdilce ve své blízkosti, ke kterým se rozkaz o ústupu ještě ani nedostal. Pak spatřili pána útočníků.

„Tak jsi měl pravdu, Bone. Opravdu to je nějaký otravný hmyz,“ řekl Khark a hodil sáček s deseti kameny duší svému parťákovi.

„Musíš se naučit vycítit zoufalství. Jak jinak vysvětlíš tenhle útok?“ odvětil Bone a usmál se na Tara: „Aspoň dokončíme to, co jsme předtím začali,“ pak zamířil svou pravačku v podobě pařátu se čtyřmi smrtelně nebezpečnými drápy na vládce Desátého pekelného kruhu: „Spár!“

Tar se připravil vykrýt útok mečem, ale Arkill ho předběhl.

„Černé meče!“ Pekelný rytíř se postavil před svého vládce, překřížil před sebou dva vyvolané meče, zapřel se a zcela zastavil Bonův útok: „Nejdřív si srovnáme účty my dva!“ řekl, a když se Boneho končetina zkracovala na původní délku, posílil své tělo, přiběhl k němu a udeřil ho hlavicí pravého meče do brady.

Khark si povzdechl: „Zase musím oddřít všechnu práci,“ potom se jeho levá ruka od lokte změnila v metr dlouhý bodec: „Kamufláž!“ a zcela splynul s okolím. „Doufám, že své poslední okamžiky prožiješ v hrůze a beznaději,“ zněl Kharkův hlas kolem Tara. Pak se na okamžik odmlčel a až zpoza svých zad uslyšel vládce Desátého pekelného kruhu: „Zemři!“

„Kam ten spěch,“ zvolal Parael a s posíleným tělem odkopnul Kharka do hromady vyskládaných dřevěných beden: „Každý, kdo chce ublížit mému sladkému vládci, musí nejprve porazit mě!“

Arkill odskočil od Boneho a potom zavolal na Tara: „Běžte napřed. My to tu vyřídíme a pak vás doženeme.“

Tar byl vyveden z míry. Všechno se seběhlo tak rychle, že kdyby nebylo Paraela a Arkilla, určitě by byl už mrtvý. Nejvíc ho však mrzelo, že nebyl schopný vůbec zareagovat.

Ale potom, co na něho zavolal Pekelný rytíř, si dodal odvahy, pevněji sevřel rukojeť meče od otce a se slovy: „Jdeme!“ vedl jednotku Pekelných samurajů do základny Ďáblova gangu s Jang po svém boku.

 

„Zdá se, že se přece jenom trochu pobavím,“ řekl kníže Ďáblova gangu a usmál se na Jin, která pořád ještě předstírala bezvědomí. Pokoušela se prostřednictvím spojení s Jang Tara varovat, ale z nějakého neznámého důvodu se se svým dvojčetem nemohla spojit.

„Měla bys zvednout hlavu, jinak přijdeš o představení,“ promluvil na Jin kníže. „Jestli se snažíš zkazit překvapení, tak se díky tomuhle,“ dodal a vyndal z kapsy malou krabičku zdobenou runami. „snažíš marně. Tenhle šikovný artefakt nejen, že zabrání, aby mi někdo vlezl do hlavy, ale také jedince s takovou schopností ve své blízkosti učiní bezbrannými.“

„Seš si jistá, že je Jin za těmi dveřmi,“ zeptal se Tar a potom, co Jang kývla na souhlas, se obrátil k Pekelným samurajům: „Zajistěte budovu!“

„Můj pane, nemáme nejdřív…,“ začal namítat jeden ze členů speciální jednotky, ale jeho vládce ho zarazil.

„Ne,“ a potom, co Pekelní samurajové odešli splnit rozkaz, otevřel Tar dveře.

„Jsem rád, že se konečně setkáváme,“ řekl Tokyjský kníže Ďáblova gangu a teatrálně se vládci Desátého pekelného kruhu uklonil.

Tar se podíval za svého protivníka, kde uviděl ke zdi připoutanou Jin. Známky mučení byly patrné i z velké vzdálenosti. Bez dalších řečí se ohnal mečem po knížeti Ďáblova gangu.

„Ach to mládí. Je čím dál netrpělivější,“ prohodil kníže, když uskočil z dosahu meče. Potom napřáhl obě ruce před sebe: „Výboj!“ a vyslal na Tara několik tisíc voltů.

Vládce Desátého pekelného kruhu však útoku pouze nastavil levou ruku a démonickou moc nepřítele jednoduše vstřebal.

„Tak takhle jsi porazil mé Lovce na tom staveništi?! Vskutku užitečná schopnost,“ komentoval Tarovi dovednosti kníže a uskočil před ohnivou koulí.

„Dost řečí! Bojuj,“ vykřikl vládce Desátého pekelného kruhu. Jeho démonická část zuřila vzteky, když ho jeho protivník nebral vůbec vážně.

Kníže Ďáblova gangu potáhl z doutníku a pak jej odhodil na zem: „Bojovat říkáš? Jak si tedy přeješ,“ odvětil, vycenil na Tara zuhelnatělé zuby a napřáhl před sebe pravačku: „Kulový blesk!“

Tar se připravil znovu vstřebat útok, ale tentokrát se metr od něho elektrický výboj zastavil, udělal půl kruh a zasáhl nechráněný bok. Pak byl vládce Desátého pekelného kruhu odhozen na zeď, přičemž navíc upustil svůj meč.

 

„Nevím, jak si to udělal, ale podruhé se ti to už nepodaří,“ řekl Khark, když vylezl z hromady dřevěných beden, z nichž dobrou polovinu při dopadu rozlámal: „Kamufláž!“

Parael jen zavřel oči. Přestal vnímat zuřící bitvu okolo a soustředil se pouze na prostor kolem sebe do vzdálenosti tří metrů. Víc nepotřeboval. A jakmile vycítil démoní auru, opět posílil tělo, vyhnul se a podruhé Kharka odkopl mezi dřevěné bedny. „Já jsem Sukubus! Proti mně jsou ty tvoje triky k ničemu.“

 

Bone vyplivl chuchvalec slin, krve a dvou zubů. Potom si změřil Arkilla pohledem a tentokrát už lépe vážil svá slova: „Vypadá to, že nový pekelný kruh má přece jenom pár schopných jedinců.“

Pekelný rytíř však místo slov udělal další útok, který Bone svým pařátem stěží vykryl. Proto i svou druhou ruku nechal změnit do skutečné podoby a ohnal se po Arkillovi z obou stran současně, aby si od něho udělal aspoň malý odstup.

„Nic víc, než se chvástat, nesvedeš?“ hecoval Pekelný rytíř Boneho.

 

„Neříkej mi, že už máš dost?“ řekl kníže a kopnul vládce Desátého pekelného kruhu do žeber, když se po jeho předešlém útoku stále ještě nepohnul.

Tar byl sotva při vědomí. Oba boky ho příšerně bolely, ale odmítal se vzdát. Levou rukou vyblokoval další kop a sám pak pravou nohou zasáhl knížete plnou silou do holeně. Potom se odkulil z jeho dosahu.

Jang se mezitím spojila s Jin, ale i když se z nich stala plnohodnotná démonka, neměly dost síly k přetrhnutí řetězu. A tak pouze bezmocně přihlížely probíhajícímu boji.

„Výboj!“

Tar oběma rukama absorboval útoky svého protivníka, čímž se jeho podivná kérka na předloktích stále víc rozšiřovala po obou pažích, až už mu přes černou vrstvu nebyl vidět ani kousek kůže. Potom vládce Desátého pekelného kruhu bolestivě pochopil význam tetování, když už nedokázal vstřebat další útoky.

„Copak se stalo? Už nedokážeš pohlcovat mé útoky nebo si to snad vzdal?“ odvětil kníže a vychutnával si Tarovi výkřiky.

Tar sebral poslední zbytky sil a všechno vsadil na svůj další útok: „Ohnivá koule!“

Kníže Ďáblova gangu se však slabému útoku lehce vyhnul, vysmál se Tarovi, a pak ho podaroval další várkou elektřiny.

 

Wornixs spolknul předposlední kámen duší, co měl. Nečekal, že vytvoření bariéry těchto rozměrů bude až takový problém. Na okamžik se politoval, jak slabým se stal, a potom se zase soustředil na práci.

Tara sice neviděl, ale aspoň Paraelův a Arkillův boj se podle toho, co z dálky viděl, zatím vyvíjel dobře.

 

Khark zuřil. Po očku se podíval na Boneho, který zas koukal na něho. Kývnutím si dali navzájem svolení. Nemělo cenu snažit se zvítězit férově. Potom se na okamžik oba vrátili do lidské podoby, strhly si kožené váčky, co jim vysely na krku, a jejich obsah si nasypali do úst.

Parael i Arkill odstoupili od svých protivníků, jejichž těla prostoupila ohromná démonická síla, jak najednou spolykaly několik kamenů duší. Pak na sebe Vyhnanci, ve službách Tokyjského knížete Ďáblova gangu, vzali svou skutečnou podobu.

„Teď teprve začne ta pravá zábava,“ řekl Bone, shlížející při své třímetrové výšce na Pekelného rytíře před sebou. Jeho obrovské masivní tělo pokryté kostěnými pláty připomínalo nezdolnou horu a oba pařáty, na dlouhých pažích, se mu nedočkavě svíraly s touhou roztrhat Arkilla na kusy.

Khark si narozdíl od Boneho zachoval výšku průměrného člověka. Jinak na váze spíše ztratil, než získal. Vychrtlé a šlachovité tělo s bledou barvou kůže působilo na první pohled slabě, ale jinak ho tvořily samé svaly. Z každého lokte, kolena a ramene pak trčel špičatý bodec, zatímco ruce od předloktí dál se změnila v metr dlouhá kopí.

Parael se ušklíbl při pohledu na Kharkovu ohavnou scvrklou hlavu a otočil se k Arkillovi: „Nevyměníš si ho se mnou?“ než však stačila přijít odpověď, musel se začít ze všech sil uhýbat před Kharkovými zuřivými výpady.

Pekelný rytíř se jen na moment ohlédl za hlasem Sukubuse, ale v tom byl zasažen jedním z Boneho pařátů a odhozen do skupiny podřízených Tokyjského knížete Ďáblova gangu, kde se rozpoutala bitevní vřava.

„Teď už snad konečně vidíš, kdo z nás je silnější,“ zavolal na Arkilla Bone a otočil se k druhé útočící vlně Tarových poddaných.

Parael stále uhýbal před Kharkovými výpady. Čekal na šanci k protiútoku, ale ta nepřicházela. Potom si uvědomil, že jeho protivník změnou do své démonní podoby získal především na rychlosti. Pak zavadil o jednoho na zemi ležícího spolubojovníka a Khark mu proklál levým bodcem rameno. Zranění nebylo smrtelné, ale najednou se z jeho těla začala vytrácet síla. Pravou rukou sevřel Kharkův bodec, osvobodil se a rychle odskočil do bezpečné vzdálenosti.

„Vidím, že chápeš rychle,“ vyšlo z Kharkových bezretých úst. „Z každého, koho nabodnu, mohu vysát všechnu jeho moc,“ potom napíchl na zemi ležícího Tarova poddaného, a když z něho vysál poslední zbytky moci, odhodil na Paraela vyschlou mrtvolu, která se rozpadla v prach ještě předtím, než dopadla na zem. „Už rozumíš? Nemáte proti nám žádnou šanci!“

Parael se usmál: „Tak ukaž, co umíš.“

Khark se připravil k závěrečnému útoku: „Kamufláž!“ a splynul s okolím.

Sukubus na to znovu zavřel oči a soustředil se na nejbližší okolí do vzdálenosti deseti metrů.

 

„Oko hurikánu!“

Podřízení Tokyjského knížete Ďáblova gangu, mezi které Arkill vletěl, byli v několika vteřinách rozsekáni na kusy. Jako kdyby se ocitly v nějakém obrovském mixéru. Uprostřed hromady částí těl pak stál Pekelný rytíř, celý od krve: „A to jsem si chtěl nějakou moc ušetřit,“ povzdechl si Arkill.

Bone se zastavil. Pak se pomalu otočil a uviděl Pekelného rytíře, jak k němu pomalu kráčí.

„Teď se teprve ukáže, kdo z nás dvou je silnější!“ zavolal na Boneho Arkill a zastavil se od svého protivníka na vzdálenost deseti metrů. Lehce se rozkročil a překřížil před sebou černé meče tak, že připomínaly rozevřené nůžky, čekající jen na příležitost něco svisle rozstřihnout.

Bone učinil nápřah oběma pařáty: „Dvojitý spár!“ a bleskově vyslal proti vyzyvateli smrtící končetiny s vytasenými drápy.

„Setnutí!“

Dva pařáty a okem neviditelné vzdušné ostří z Arkillových mečů se srazily. Na okamžik to vypadalo, že se Boneho spáry přes útok Pekelného rytíře dostaly, ale metr od cíle se začaly rozpadat na kusy, oddělené dokonale hladkým řezem.

Bone se svalil na zem a vrátil se do lidské podoby. Po celém těle měl řezná zranění, ruce useknuté těsně u ramen a s obtížemi sotva dýchal.

Arkill přistoupil ke svému protivníkovi.

„Myslíš si, že tohle je konec?“ vycedil skrze zuby Bone. Místo odpovědi mu hlavu o beton rozdrtila černá okovaná bota Pekelného rytíře.

„Jo. Opravdu si myslím, že tohle byl tvůj konec!“

 

Khark se rozhodl pro tu samou strategii, co použil u Tara, jen s tím rozdílem, že tentokrát byl jeho cílem Parael.

Sukubus předvídal myšlení svého protivníka. Ostatně, jak lépe dokázat někomu, že je silnější, než mu zaútočit do zad. Ale i když věděl, odkud přijde útok, tak neuhnul. Pouze se k němu postavil čelem a nechal se oběma Kharkovými bodci probodnout.

Khark zíral Paraelovi do tváře ze vzdálenosti několika desítek centimetrů v němém úžasu: „Proč,“ zeptal se a v duchu přemítal nad tím, jestli to Sukubus vzdal a zvolil si alespoň důstojnou smrt v boji nebo jestli šlo o nevydařený obranný manévr.

Pramínek krve Paraelovi vytékal z úst a stékal po bradě dolů na zem. V hrudi měl dvě obří díry a rychle mu ubývala síla. Přesto se usmál, jako kdyby právě zvítězil: „Protože jsem Sukubus,“ řekl, pak pevně uchopil Kharkovu lysou hlavu bez uší a doslova se přisál, jako pijavice, k jeho bezretým ústům: „Polibek smrti!“ Přitom z něho začal vysávat démonickou moc a životní sílu, se kterou vyléčil svá smrtelná zranění. Těsně před Kharkovou smrtí přestal, odstrčil ho od sebe a pohlédl na kašmírovou košili s párem děr z obou stran. Na chvíli se zamračil, ale potom hned nasadil dokonalý vyrovnaný úsměv modela a dodal: „Nikdy si nepouštěj Sukubu k tělu! To ti nikdo neřekl?“

Khark se z posledních sil rozhlédl okolo sebe. Na zemi se váleli desítky raněných, stačilo pouze udělat pár kroků a vzít si od nich moc. Dal pokyn pravé noze, ale pohyb udělalo pouze stehno, neboť se mu chodidlo s lýtkem odlomilo od těla v koleni. Hned na to se převážil dopředu a zřítil se tváří k zemi. Pak se rozpadl v prach, který mořský vánek rozfoukal po přístavišti.

 

„Nějaká poslední slova?“ zeptal se Tokyjský kníže Ďáblova gangu, když se rozhodl už nudnou hru ukončit.

Tar, ležící na zádech, se vzepřel z posledních sil na loktech, podíval se svému protivníkovi do očí a řekl: „Jenom, že jsi prohrál.“

Kníže vytřeštil oči, ale pak se od srdce zasmál. Jestli před svou smrtí přišel o rozum, tak ho alespoň dobře pobavil: „A můžu vědět, jak k tomu došlo?“

Vládce Desátého pekelného kruhu se usmál: „Protože narozdíl od tebe, já tu nejsem sám!“ Pak dvojčata zezadu objala knížete, čímž ho paralyzovaly a začaly z těla odčerpávat moc.

„Vy,“ procedil skrze zaťaté zuhelnatělé zuby kníže, přitom se ohlédl a to se stalo jeho osudovou chybou.

„Polibek smrti!“ Když se Tokyjský kníže Ďáblova gangu rozpadl v prach, bylo dobojováno. Dvojčata pomohla svému vládci postavit se na nohy. „To bylo riskantní. Mohly jsme utéct,“ a podívaly se na přepálený řetěz, na který Tar zacílil svůj poslední útok.

„Mohly. Ale neutekly,“ opáčil Tar s úsměvem.

Když potom vládce Desátého pekelného kruhu sebral z podlahy svůj meč, vtrhl do místnosti jeden z Pekelných samurajů.

„Můj pane, budova je zajištěna.“

„Dobrá práce.“

Člen speciální jednotky však ještě s hlášením neskončil: „V jedné místnosti jsme nalezli něco, co byste měl vidět…,“ pak zavedl svého vládce a dvojčata do pracovny zesnulého knížete.

 

Krátce po ukončení všech bojů došli Wornixsovi síly. Bariéra se zhroutila a riziko odhalení některou z nežádoucích stran se zas o něco zvětšilo. V tu chvíli to však Kronikáře ani v nejmenším nezajímalo. S kopím, které použil coby hůl, vyrazil na bojiště k Arkillovi a Paraelovi. S nimi potom vstoupil do Tokyjské základny Ďáblova gangu.

 

Tar zíral na obří vejce s pusou otevřenou dokořán. Nikdy nic podobného neviděl. Obsidiánová skořápka jej vábila a než se nadál, stál na krok od vejce a dotýkal se ho.

„No to mě podržte,“ zaznělo ode dveří a do místnosti vstoupil Wornixs, Arkill a Parael.

„Co je to,“ zeptal se Tar.

Kronikář si urovnal brýle na nose: „Tohle je vejce Kerbera, pekelného psa. A podle barvy skořápky soudím, že se z něho vylíhne vůdce smečky,“ dodal a přistoupil blíž k vejci.

„Jak k něčemu takovému přišli,“ nadnesl další otázku Arkill. „Kerberové jsou vzácní, natož pak vůdci smečky!“

Tar se znovu podíval na vejce, na němž stále ještě spočívala jeho ruka. A pak se to stalo. Na skořápce se objevily první praskliny a než se všichni v místnosti nadáli, Kerberos se vylíhnul.

Vládce Desátého pekelného kruhu němě zíral na pekelného psa, který se svým vzhledem vůbec nelišil od obyčejného dospělého psa s dlouhou srstí, nejvíc podobnému německému ovčáku. Jako malý od Tyrael o Kerberech slyšel, ale podle vyprávění si je představoval jinak. Minimálně děsivější. Potom však nad tím v duchu mávl rukou. Vzhled u démonů nikdy moc neznamenal. A jak se tak na štěně díval, vybavil si svou dětskou touhu mít mazlíčka. Tyrael mu nikdy žádného nedala, ať se jí snažil přemluvit jakkoliv. Bála se, že by ho některé démonické zvíře mohlo zranit. A když se pak Tar chystal novorozence pohladit, Kerberos se mu zakousnul do ruky.

Arkill se hned chystal vyvolat meče a eliminovat hrozbu, ale Wornixs ho zarazil: „Náš vládce právě uzavřel s pekelným psem smlouvu. Od této chvíle je jeho pánem až do své smrti.“ Potom Kronikář s Pekelným rytířem přihlíželi tomu, jak se novorozený Kerberos vrhá na Tara a hravě ho oblizuje, jako nějaký obyčejný pes.

Vládce Desátého pekelného kruhu po chvíli ze sebe Kerbera sundal, podíval se mu do očí a s dětskou radostí prohlásil: „Právě mě napadlo, jak tě pojmenuju. Od téhle chvíle budeš Kerbie,“ pekelný pes na to radostně zaštěkal.

„Nechci kazit oslavy, ale musíme zmizet,“ připomněl všem po chvíli Wornixs.

Venku před skladištěm se Tar zeptal svého Generála: „Jsou všichni venku?“

Arkill se podíval na velitele jednotlivých čet a po jejich přikývnutí svému vládci odpověděl: „Ano, můj pane.“

„Dobře.“ Tarovi ruce byly stále ještě plné démonické síly, kterou vstřebal z útoků knížete. Připadal si, jako kdyby mu měla roztrhat ruce. Musel ji uvolnit, a tak pozvedl nad hlavu obě ruce: „Ohnivá koule!“ a vložil ji všechnu do jediného útoku, který následně vrhl proti skladištní hale.

 

Asogi Ryon padnul na zadek, když k nebi vyšlehl obří sloup ohně, jenž ve vteřině smetl celou skladištní halu z povrchu zemského. Zmocnil se ho strach, ale přesto mu problesklo hlavou: ‚Musím to říct Hondovi!‘

 

 

Místo: Trůnní sál – 9. pekelný kruh

 

Tyrael se neklidně vrtěla na trůnu, zatímco Yerdol zařizoval poslední přípravy k její návštěvě Země. Nejraději by za bratrem vládkyně Devátého pekelného kruhu vyrazila okamžitě, ale nemohla si dovolit příliš riskovat. Pokud by se jí něco stalo, nebyl by už nikdo jiný, kdo by Tara před ostatními vládci chránil.

Potom do trůnního sálu vstoupil Kadfir, uklonil se své vládkyni a pak se obrátil k Yerdolovi: „Tady je ten seznam,“ a podal nadřízenému pergamen.

Yerdol přelétl soupisku třiceti jmen gardistů, kteří byli vhodní do Tyraeliny eskorty, a vrátil pergamen Kadfirovi: „V pořádku. Vyber ještě několik minionů a pak je připrav na cestu.“

„Rozkaz,“ odvětil Kadfir, potom se znovu uklonil Tyrael a opustil trůnní sál.

„Tak, kdy už budu moci konečně vyrazit?“ zeptala se po chvíli vládkyně.

Yerdol si v duchu povzdechl: „Brzy, má paní.“

Tyrael převrátila oči v sloup. I když si byla všech rizik dobře vědoma, musela Tara vidět za každou cenu: „Co ještě zbývá zařídit?“

Pravá ruka vládkyně Devátého pekelného kruhu nakoukla do rozpisu a odpověděla: „Už jen informovat Vašeho bratra.“

„Tak na co ještě čekáš? Běž to zařídit!“

„Jak si přejete, má paní,“ pak se Yerdol uklonil a vydal se k portálu.

 

Místo: Toudai, Tokyo – Země

 

Asogi Ryon netrpělivě čekal na Hondu juniora, aby mu mohl povědět nejnovější informace o Tarovi. Byl nejen zvědavý, na jeho reakci, ale chtěl vědět, jak s tím, co zjistil, naloží.

Bohužel se Takashiho nedočkal na začátku, ba ani v průběhu vyučování a opět tak zalitoval, že mu syn generálního ředitele nejvýznamnější banky v Tokyu na sebe nedal telefonní číslo.

Avšak Hondo junior nebyl jediný, kdo se dnešního dne neukázal na univerzitě. I vládce Desátého pekelného kruhu chyběl na svém místě.

 

 

Místo: Residence Hondů, Tokyo – Země

 

Takashi ležel na lehátku, svlečený do půl těla a nechal se masírovat od polonahé dívky. Na školu dnes neměl ani pomyšlení. Sžírán neúspěšnými pokusy pokořit Tara by se při pohledu na jeho tvář cítil ještě hůř. A tak se pokoušel přijít na nějaký nový plán. Ale ať se snažil sebevíc, nic ho nenapadalo.

Mohl by sice zaplatit nájemného vraha – jeho otec měl pár kontaktů s podsvětím - ale nepřál si Tarovu smrt. To by bylo příliš jednoduché. On ho chtěl pokořit, ponížit, zadupat do země! A jak se tak oddával svým myšlenkám, ani si neuvědomoval, že v rukou muchlá papírek od podivína ze šatny. A když na něj pak přece jenom pohlédl a přečetl si adresu na něm napsanou, rozhodl se. Hrubě poslal masérku pryč, oblékl se a ve svém luxusním sportovním voze, s hřebcem ve znaku, vyrazil na cestu.

 

Honda juniora se podivil, když ho GPS navigace dovedla k prosté ubytovně v maloměstské části Tokya. Ale jakmile zaparkoval a vystoupil z vozu, uslyšel za sebou mužský hlas.

„Tak si se přece jenom rozhodl požádat o pomoc,“ řekl Parael a usmál se.

„Tyhle řeči si schovej pro jiného! Nepřišel jsem se s tebou kamarádit,“ odvětil na pozdrav Takashi nevraživě.

„Rovnou k věci, to se mi líbí.“ Potom Sukubus před sebe natáhl pravou ruku, kde se mu v dlani zjevil pergamen: „Nejprve musíme uzavřít smlouvu.“

Takashi se zalekl: „Co jsi zač?!“

„Démon,“ odvětil Parael klidně. „Nějaký problém?“

Honda junior se na okamžik odmlčel a pak řekl: „Takže ti jako teď dám svou duši nebo co?“

Sukubus si povzdechl: „Samozřejmě, že ne. Myslíš si, že by mi ji takhle někdo zaprodal, kdyby o ni hned přišel? Takhle to vůbec nechodí! Zpravidla se čeká, až do smrti, což u tebe bude až za takových padesát a víc let. Jen výjimečně je tomu jinak.“

Takashi stále váhal.

„Hele, mě na tom zas tolik nezáleží. Když to nepodepíšeš ty, podepíše to někdo jiný. Nehodlám tu trčet, kdo ví jak dlouho, než se rozhodneš,“ a už se pomalu Parael dával na odchod.

„Počkej,“ vykřikl Hondo junior a sáhl do náprsní kapsy pro propisku.

„Vlastní krví,“ dodal Sukubus a v levé ruce Takashimu nabízel černý brk.

„A co bude dál,“ zeptal se Honda junior, když podepsal smlouvu.

„Teď se vydáme za mým pánem. Ten ti dá sílu, kterou si žádáš.“

„Fajn, už se nemůžu dočkat.“

„Já také ne,“ dodal Parael, uchechtnul se a vyvolal krvavě rudý portál.

 

Takashi, po průchodu portálem, nevěřil svým očím. Ocitl se na nádvoří ohromného hradu, celého zbudovaného z rudých krystalů. Nad ním se rozprostírala iluzorní obloha v odstínu červené a všude kolem něho pobíhali sloužící, kteří vykonávali své rutinní povinnosti bez nároků na plat, jen pro dobro svého pána.

„Půjdeme,“ promluvil Parael na Hondu juniora a probral ho tak z omámení.

Uvnitř hradu to pro Takashiho nebylo o nic méně udivující. Ze všeho čišela velkolepost. Podél zdí pak stála stráž v pozoru. Potom najednou Takashi uviděl několik démonů v jejich skutečné podobě a hned přidal do kroku, aby dohnal Paraela, který se mu v dlouhé chodbě pomalu vzdaloval.

Sukubus se usmál, když zpozoroval Takashiho strach.

Před dvoukřídlými dveřmi, vedoucími do trůnního sálu, dvojice zastavila.

„To nepůjdeme dál?“ zeptal se Honda junior, zvyklý nechávat čekat ostatní, ale nedostal odpověď.

Po chvíli se vstupní dveře otevřely a Takashi se hned chystal vejít, ale Parael ho zadržel se slovy: „Musíme počkat, až nás k sobě zavolá!“

Takashi z pravého ramene shodil ruku Sukubuse, opřel se o zeď a se založenýma rukama na prsou uraženě čekal dál.

Z trůnního sálu vyšla pětičlenná skupina, v jejímž čele stál obrovský hromotluk, vysoký přes dva metry, s rudou barvou kůže, výrůstky po těle a dlouhými blond vlasy. Na chvíli se zastavil před Hondou juniorem, prohlédl si ho od hlavy až k patě a znechuceně si odfrkl. Potom pokračoval dál chodbou, kterou Parael s Takashim přišli.

 

Tar si po Yerdolově audienci povzdechl a oči upřel do stropu trůnního sálu.

Kerberos, ležící hned vedle trůnu, si sednul a začal čumákem strkat do pánovy pravé ruky položené na opěrce, dokud se nevzpamatoval a nezačal si ho všímat.

„Nic mi není, Kerbie,“ promluvil Tar na pekelného psa a podrbal ho na hlavě.

Kronikář si odkašlal, a když se na něj jeho vládce podíval, řekl: „Je tu ještě záležitost týkající se zaprodání duše.“

Vládce Desátého pekelného kruhu se nelibě podíval na Wornixse: „Nemůžeš to za mě udělat ty?“

„To nemůžu!“ obořil se na Tara Kronikář, pak se zklidnil, urovnal si brýle na nose a zahájil svůj další úmorný proslov: „Jak jsem Vám už říkal, ten člověk si výměnou za svou duši přeje sílu. Tu získá jen tak, když dostane Vaši vazalskou značku. A to…“  

„Dobře, dobře. Udělám to,“ skočil Tar Wornixsovi do řeči. Víc, jak povinnosti vládce, nesnášel už jenom zdlouhavé a nudné přednášky svého rádce. 

 

Dvoukřídlé dveře se znovu otevřely. Nejprve se Honda junior podíval na Sukubuse a až s jeho přikývnutím vstoupil do trůnního sálu. Hned mezi dveřmi pak ustrnul údivem ještě víc, než po příchodu portálem do Tarovi osobní dimenze.

Takashi nenacházel slov. Přímo před ním seděl na majestátním trůnu jeho úhlavní nepřítel, obklopen davem sloužících. Bláhově hledal pomoc u Sukubuse, ale ten jen cestou k trůnu, když ho míjel, se k němu naklonil a pošeptal mu: „Příště si někoho dobírej, až když budeš vědět, co je zač,“ a pak se postavil po Tarově levici.

Takashi nevěděl, co si má počít. Chtěl pryč, ale dvoukřídlé dveře se za ním zavřely a Parael na něho mával nezrušitelnou smlouvou, kterou sám a dobrovolně zpečetil svůj osud.

Tar se podíval na Paraela, který se s překvapením všech včerejšího dne sám pasoval do funkce velitele Lovců, a čekal nějaké vysvětlení. Místo něj se mu akorát dostalo svůdného úsměvu, a tak to raději hned vzdal. Podíval se na Takashiho a pak, po připomenutí si všech naschválů, došel k závěru, že to není zase tak špatná věc. Nakonec sáhl po svém meči, aby si připravil inkoust k vytvoření další vazalské značky.

 

 

 

Následující den

Místo: Toudai, Tokyo - Země

 

Asogi Ryon se zaradoval, když uviděl Hondu juniora ve škole. Hned, ještě před začátkem první přednášky, ho zatáhl na střechu, kde mu v soukromí pověděl o všem, čeho se stal svědky.

Takashi, po vyslechnutí živého převyprávění bitvy v přístavišti, mlčel. Ještě teď se užíral vzteky. Vazalská značka, kterou mu včerejšího dne Tar udělal na prsou, ho pálila, kdykoliv si na ni vzpomněl. Sice jí nemohl vidět žádný člověk, ale vědomí, že jeho život byl v rukou nenáviděného rivala, bylo pro něho tím nejhorším trestem, který mohl dostat.

„To mi je teď už tak na dvě věci,“ řekl Takashi na Asogiho informace sotva slyšitelným hlasem a poprvé v životě zalitoval, že nikdy nikomu na sebe nedal své telefoní číslo.

 

Místo: Portál – 9. Pekelný kruh

 

Třicet gardistů, spolu s šesti miniony, čekalo u Portálu na svou vládkyni. Ta přišla s velkým zpožděním v doprovodu své Pravé ruky, nastrojená a nalíčená víc, jak obvykle.

Tyrael netrpělivě očekávala tuto chvíli, že ani nepřemýšlela o tom, co si vezme na sebe. A tak, když konečně nadešel kýžený den, nedokázala se vůbec rozhodnout, které šaty by se nejlépe hodily pro setkání s jejím malým bratříčkem. Nakonec zvolila rudé s dlouhou vlečkou, hlubokým výstřihem až k pupíku a rozparkem na pravé straně, končícím až příliš vysoko nad koleny.

Kadfir přistoupil blíž k Portálu a za pomoci krystalů nastavil vše potřebné k vytvoření průchodu mezi Devátým pekelným kruhem a Zemí. Když se pak utvořil modrý vír a kolem něho procházela Tyrael s eskortou, uklonil se své vládkyni a řekl: „Přeji radostné shledání s Vaším bratrem, má paní,“ potom se postavil vedle Yerdola, který dostal celý Devátý pekelný kruh na starost.

Yerdol se díval na Portál, ve kterém zmizela Tyrael, a nemohl se přitom zbavit zlé předtuchy…

 

 

 

Místo: Toudai, Tokyo – Země

 

Tarova zranění od boje s Tokyjským knížetem Ďáblova gangu se už úplně zahojila. Problémy a naschvály od Hondy juniora ustaly a jeho moc se každým dnem zvětšovala. Dalo se proto říci, že vládci Desátého pekelného kruhu nic nescházelo ke štěstí a radosti. Přesto se Tar nedokázal usmát. Seděl na svém místě v lavici a s bezduchým pohledem upřeně koukal do prázdného místa na tabuli.

Dnes se měl po dlouhé době znovu vidět se sestrou a jeho hlavou se honilo mnoho věcí. Nejvíc se bál toho, že se na něho Tyrael bude zlobit. Snažil se obrnit a dodat kuráž myšlenkou na to, že udělal správně, když utekl z Devátého pekelného kruhu, i tak se však nedokázal uklidnit nebo alespoň myslet na něco jiného.

Když skončila škola, zašel Tar v doprovodu s Jin a Jang na nejbližší stanici metra. Tam se s dvojčaty rozloučil a sám zamířil nejbližším spojem do městské čtvrti Šibuja, kde se měl po včerejším ujednání s Yerdolem sejít s Tyrael. Podle nepsaných pravidel sebou mohl mít maximálně třiceti člennou jednotku strážců, avšak Tar se rozhodl jít sám. Chtěl především vidět sestru, nebral to jako oficiální setkání dvou vládců.

 

Místo: Hádova skrýš – Tartar

 

Hádes seděl v přepychovém koženém křesle ve svých komnatách a díval se do plamenů v krbu. Přitom popíjel archivní víno a vzpomínal na dobu, kdy byl jeho bratr ještě naživu. Znovu si vybavil frustraci, kterou zažíval po každém neúspěšném pokusu být lepší, než on.

„Prý Génius,“ řekl nahlas znechuceně a ve zlosti hodil poloprázdnou křišťálovou číši do krbu. Plameny na krátký okamžik mohutně zaplápolaly a staly se jediným svědkem Hádova šíleného záchvatu smíchu: „Už brzo tě překonám!“

Klepání na dveře vyrušilo Háda, který se otočil ke dveřím, kde stál jeden z jeho poddaných v obleku komořího. „Mluv,“ rozkázal.

„Všechno bylo zařízeno, jak jste si přál, můj pane,“ odvětil sluha, uklonil se a odešel z komnaty.

‚Výborně! Dnes zemře Tyrael a zítra se zmocním Devátého pekelného kruhu,‘ pomyslel si v duchu Hádes. Potom zvedl karafu na víno ze stolku po své pravici, odhodil skleněnou zátku na podlahu a vypil celý její obsah na ex. A jak mu tak víno stékalo po bradě, představoval si bolestivou smrt své jediné neteře.

 

Místo: Šibuja, Tokyo – Země

 

Tar mířil přímou cestou k místu setkání. Nervozita v něm sílila s každým krokem. Srdce mu splašeně tlouklo v hrudi a hlavou se honily všelijaké myšlenky na to, co se může při setkání se sestrou přihodit.

To způsobilo, že si Tar až se zpožděním uvědomil, jak jde už delší čas po rušné ulici úplně sám. Nikde v dohledu nespatřil žádného chodce, ani automobil, či cyklistu, prostě nikoho. Byl tu jen on a mrtvolné ticho všude kolem.

Když se Tar podíval na oblohu, uviděl, že se ulice, ve které se teď nacházel, ocitla v kuželu jasného světla. Pak si všiml další podivné věci. Jeho démonická moc se vytrácela, jako kdyby mu ji nějaká Sukuba vysávala z těla. Krátce na to zazněl kousek od Tara ohlušující výbuch.

Vládce Desátého pekelného kruhu se hned a bez přemýšlení rozeběhl k místu exploze, i když jeho instinkty byly na poplach a pud sebezáchovy nahlas křičel: „UTEČ!“

 

„Zdá se, že ta informace byla přece jenom pravdivá,“ řekl archanděl v zářivé zbroji ze zlata a nakopl Tyrael ležící uprostřed silnice do žeber. Všude okolo se pak válely ostatky členů její eskorty, zmasakrovaných přímo před jejíma očima.

„Za tohle budete určitě povýšen, veliteli,“ ozval se jeden z andělů a přistoupil k nadřízenému.

„To máš pravdu. Přece jenom se nestává každý den, abychom dostali některého z vládců! I když tahle moc silná zrovna nebyla,“ odvětil archanděl a přišlápl Tyrael levou ruku tak silně, až vykřikla bolestí. „Taková ubohost. Ani jste si nevšimly, že na Vás dopadá Svaté světlo!“ Potom se velitel jednotky sklonil k vládkyni Devátého pekelného kruhu a se zvráceným potěšením dodal: „Ještě, že se tak lehce zrazujete mezi sebou. To nám vždycky usnadní práci.“

Tyrael se pokusila sebrat zbylou moc k poslednímu vzdoru, ale hrot vysvěceného kopí jí probodl stehno a ona jen znovu vykřikla bolestí.

„Vzdej to. Nemáš žádnou šanci.“

Vládkyně Devátého pekelného kruhu hleděla na svůj odraz ve výlohách obchodů podél ulice a nikdy v životě si nepřipadala tak ubohá. ‚Opravdu přišel čas mé smrti?‘ položila sama sobě otázku, na kterou nedokázala odpovědět. Pak si však vybavila Tarovu tvář: ‚Ne, nemůžu zemřít!‘ i když si však tohle v duchu řekla, zbraň Nebeského jí téměř připravila o všechnu zbývající moc.

Archanděl pevně sevřel kopí oběma rukama, připraven zasadit smrtící ránu: „Nechceš se vyzpovídat ze svých hříchů?“ zeptal se pro pobavení svých podřízených. Potom udělal nápřah a než se kopí mohlo zabodnout do těla vládkyně Devátého pekelného kruhu, zadrželo ho zvolání od jednoho z andělů stojících okolo.

„Veliteli!“

Archanděl pohlédl na udýchaného mladého muže s blond vlasy, jako na zjevení. „Jak ses sem dostal?“ zvolal udiveně. Potom ho napadlo, že musí být médium. Jinak by se do bariéry Svatého světla těžko mohl dostat. Jedině kdyby to byl démon, maximálně Čistič, ale ani jeden by se nepostavil Nebeským takhle zpříma. Nakonec však pokrčil rameny. Jeho přítomnost nic neznamenala. Své povýšení měl na dosah ruky a znovu se připravil zasadit poslední ránu.

„Přestaň!“ vykřikl vládce Desátého pekelného kruhu a snažil se popadnout dech.

„Ta … re,“ vyklouzlo Tyrael ze smyslných úst, které teď zdobila nepěkná podlitina a natržený ret.

„Cože?! Víš, s kým mluvíš, člověče. Právě se tu snažím vykonat Boží spravedlnost! Dělám to pro dobro všech lidí, tak proč mě chceš zastavit?“ zvolal archanděl a upřel na Tara zlostný pohled.

Vládce Desátého pekelného kruhu ze sebe uvolnil veškerou zbylou moc, kterou z něho Svaté světlo ještě nestačilo vysát. Vzduch kolem něho se zavlnil a zem mírně roztřásla. Blond barva mu doslova stekla z rozpálených vlasů a odhalila skutečný odstín, krvavě rudý. I jindy hnědé zorničky zčervenaly: „Dej ty svý špinavý pracky pryč z mojí sestry!“ zavolal Tar plný zlosti.

„On je démon,“ vykřikl jeden z andělů a pevněji sevřel rukojeť meče.

Archanděl změnil postoj: „Nevím, jak si dokázal skrýt svůj původ, ale na tom nezáleží. Zemři!“ a hodil po vládci Desátého pekelného kruhu své kopí.

„Uteč,“ vykřikla ze zbývajících sil Tyrael a doufala, že poslední věc, kterou před smrtí uvidí, nebude smrt jejího bratra.

Tar sahal po meči, ale bez posílení těla, na které už neměl žádnou moc, byly jeho pohyby proti rychlosti vrženého kopí, jak ze zpomaleného filmu.

„Černé meče!“ Arkill se objevil těsně na poslední chvíli před svým vládcem, připraven zbraň Nebeského vykrýt, ale než to mohl udělat, Tarův Kerberos kopí chytil ve vzduchu, jako by šlo o nějaký aport, a potom ho překousl na dva kusy.

„Arkille, Kerbie, co tu děláte?“ vykřikl Tar.

Pekelný rytíř na pekelného psa vrhl nenávistný pohled, ve kterém říkal: ‚Tentokrát si vyhrál, ale příště neprohraju!‘ Potom se otočil k Tarovi: „Nehodlám si hledat nového pána! Navíc by bylo ostudné, nechat svého vládce bez ochrany,“ na to se odevšad vynořili další Tarovi poddaní, kteří úplně obklíčili skupinu Nebeských. „A teď je čas podat si ty přerostlé mouchy!“

Dřív však, než stačil Arkill nebo jiný poddaný zaútočit, vykřikl vládce Desátého pekelného kruhu: „Stůjte!“ a strhl na sebe pozornost úplně všech. „Tihle jsou má kořist,“ potom si Tar, prostřednictvím vazalské značky, ze svých poddaných doplnil moc a obrátil se k archandělovi. Ten ještě pořád stál nad zbitou Tyrael a jak se podíval na sestru, zmocnila se ho obrovská nenávist k Nebeským, jakou nikdy předtím v životě nezažil: „Jak se opovažujete zranit mojí SESTRU!!“ Vzduch kolem vládce Desátého pekelného kruhu vzplanul a obklopily ho rudé plameny. Pak Tar pravou rukou ukázal na archanděla, kterého oheň sežehl v několika okamžicích.

‚To jsou přece Plameny hněvu! Jedna z nejvyšších technik ohnivých démonů. Kdy se stal takhle silným,‘ problesklo Tyrael hlavou a vzpomněla si na otce, který tuto techniku měl ve velké oblibě. A zatímco byla ponořená v minulosti, Nebeští, jeden po druhém nalezli smrt v plamenech živených Tarovou nenávistí a ovládaných jeho vůlí a rukama.

---