Démoní Lord Země III.

Třetí arch mého příběhu. Už mám rozepsaný i čtvrtý, ale ten ještě není dodělaný, kdo by však se zajímal o to, jak to bude dál, a třeba mě upozornil na nějakou nesrovnalost v příběhu, tak můžete sledovat zde:

https://www.facebook.com/pages/D%C3%A9mon%C3%AD-Lord-Zem%C4%9B/187762684642384

 

V každé válce jsou minimálně dvě strany. V té naší to byli obyvatelé Nebes proti zplozencům Pekla. A jelikož se bojištěm stala Země a zdrojem síly lidé, bylo jen otázkou času, kdy vzejde další strana tohoto konfliktu. A tou byli právě Čističi. Též známí jako Kristovi stoupenci, kteří po smrti Boha s Ďáblem získali sílu, s níž mohli bojovat. A jejich cílem nebylo nic menšího, než vytrhnout Zemi, a s ní i lidi, ze spárů Nebe a Pekla.

Úryvek z Wornixsových pamětí

 

Místo: Kdesi v Tokyu - Země

 

Liduprázdné předměstí Tokya skýtalo v pozdních večerních hodinách mnohá nebezpečí. Zvláště pak pro mladé ženy vracející se domů bez doprovodu…

 

‚Dneska budeš mou,‘ říkal si v duchu muž okolo třiceti let v džínách s proděravělými koleny, černým tričkem a koženou vestou, když mlsnýma očima z bezpečné vzdálenosti pozoroval svou nic netušící kořist.

Mladá žena hledala za chůze v kabelce klíče od bytu. Přitom se ohlížela, jestli ji někdo nesleduje. Když ale nic podezřelého nespatřila, zastavila a plně se soustředila na obsah kabelky, v níž stále nenahmatala svazek klíčů.

Nervozita na ní nešla přehlédnout. V okolí řádil násilník, který měl na svědomí za poslední dva týdny už tři oběti. Vždycky se jednalo o mladé ženy ve věku od dvaceti do pětadvaceti let, vracející se domů v pozdních hodinách. A tou právě byla i ona.

Násilník se plížil za kořistí, ukrývající se ve stínech. Jen zapálená cigareta prozrazovala jeho přítomnost. Byl si vědom toho, že riskuje. S každou další obětí se lovná zvěř stávala čím dál tím víc obezřetnější, ale nemohl si pomoci. Bylo to jako droga. Vždy čekal na poslední chvíli, těsně předtím, než se kořist dostala na dosah bezpečí svého domova.

Mladá žena byla už pár desítek metrů od bytovky, v níž měla pronajatý malý byt. S viditelnou radostí a úlevou zamířila k venkovnímu schodišti, když v tom k ní zezadu přistoupila neznámá osoba a drsná mužská ruka načichlá pivem a cigaretami ji zakryla ústa.

„Kam ten spěch, slečinko. Noc je ještě mladá. Co kdybychom se trochu pobavili,“ zašeptal o hlavu vyšší násilník své oběti do ucha. Potom levou rukou uchopil několik pramenů jejích vlasů, přiložil si je k nosu a pořádně nasál jejich vůni. Pak ještě ženě přes oblečení drsně ohmatal hruď a silou ji odvlekl za dům, kde u popelnic hodlal dále pokračovat.

Všechno měl naplánované. Dotyčnou sledoval už čtvrtým dnem. Vždycky se vracela ve stejnou hodinu a navíc sama.

Mladá žena se vzpouzela, ale nemohla soupeřit se silou násilníka. Nakonec byla dovlečena za dům, kde dostala tvrdou facku hřbetem ruky a omráčená padla na hromadu plastových pytlů a recyklovaného papíru svázaného do úhledných kupiček.

„Tak a dáme se do toho,“ prohodil tiše násilník a začal zručně vysvlékat kořist, jako lovec stahující ze svého úlovku kožešinu. Nejprve ženě rozepnul halenku, pak podprsenku. Chvíli se kochal pohledem na plná ňadra zalitá měsíčním svitem. Mlsně se olízl a nedočkavě začal vyhrnovat sukni nahoru.

„Když vidím takové, jako jsi ty, je mi na nic z toho, že mi v žilách koluje i lidská krev,“ zaznělo násilníkovi za zády a přerušilo tak jeho činnost v nejlepším. Rychle se otočil, v pravé ruce skleněnou lahev od mléka, kterou nahmatal mezi papírem, a plnou silou ji rozbil o hlavu dvaadvacetiletého muže. Na okamžik ustrnul údivem. S nezvaným hostem to ani nehnulo, dokonce neměl ani škrábnutí. Akorát mu ve vlasech a na honosné školní uniformě uvízlo několik střepů. Potom si v měsíčním svitu všiml ohromného meče v jeho pravé ruce.

„To bylo nebezpečné,“ odvětil Tar a levačkou chytil násilníka pod krkem. Ten se na okamžik setkal s jeho pohledem. Ty žhnoucí krvavě rudé oči se mu vryly hluboko do paměti. Potom mu vládce Desátého pekelného kruhu mírně sevřel hrdlo.

Násilník se pokoušel vzdorovat. Mlátil, kopal a škrábal, ale nedokázal s nadlidskou silou bojovat. Když jeho tělo ochablo a mysl se ponořila do světa bezvědomí, mrštil s ním Tar, jako s kusem hadru, za sebe.

„Tak a teď skončíme tu frašku. Tohle je mé území! A nikdo si tu bez mého svolení nebude dělat, co chce. I kdyby lovil jen lidský odpad,“ řekl vládce Desátého pekelného kruhu a v levé ruce se mu objevil jasný plamen, se kterým si posvítil na napůl svlečenou ženu. Ještě se pak ohlédl za násilníkem, ale jen, co natočil hlavu, na první pohled bezbranná oběť procitla a s drápy vysunutými z konečků prstů, jako nějaká kočka, se vrhla na svého zachránce.

Tar se lítostivě díval na démonku, potom se pravou nohou zapřel o její tělo a vytáhl z něho svůj meč, na který se mu sama nabodla, když jí ho nastavil do cesty.

Než se Vyhnankyně rozpadla v prach, objevila se kolem svého pána skupinka poddaných.

„Co uděláme s ním, můj pane? Máme se o něho postarat…,“ zeptal se jeden z Lovců svého vládce a prohlížel si omráčeného násilníka.

„Ne,“ odvětil Tar bez váhání. „Nechci svou říši budovat z takových podřadných existencí.“ Potom vrátil svůj meč do původní podoby dýky, schoval ho pod kabát školní uniformy a odkráčel pryč, jako kdyby se nic nestalo. Cestou na ulici pak míjel dvoumetrového muže v černém tričku s bílým nápisem ‚Security‘, opírajícím se zády o fasádu bytovky. Na okamžik se u něho Tar zastavil a řekl: „Udělal jsem to správně?“

„Výborně, můj pane,“ zněla stručná odpověď, po které vládce Desátého pekelného kruhu opustil místo činu.

 

Místo: Tokyjská zátoka – Země

 

„Dobrý večer. Právě se nacházím v Tokyjské zátoce, kde před několika dny došlo k požáru jedné ze skladištních hal. Ta se vznítila v pozdních večerních hodinách a shořela ještě dříve, než na místo dorazily první hasičské vozy. Žádné oběti na životech zatím hlášeny nebyly.

Prozatím nebyla zjištěna příčina požáru. Zda šlo o nešťastnou souhru náhod nebo úmyslný čin se stále neví. O dalších informacích vás budeme informovat.

Pro veřejnoprávní televizi, Mizuki Kawada.“

„Dobrý, balíme,“ zavelel zvukař a vydal se k dodávce spolu s kameramanem. „Tak, co je?!“ zavolal po chvíli na reportérku, která zpoza policejní pásky pozorovala skupinu vyšetřovatelů.

Mizuki nemohla umlčet svůj novinářský instinkt. Vyšetřovatelé, na které se dívala, jí přišli strašně podezřelí. Neměli sebou žádné přístroje, jen se procházeli po spáleništi, občas se někde na chvíli zastavili, ale to bylo celé.

Troubení klaksonu upozornilo mladou reportérku, že ostatní nehodlají čekat, a tak se donutila jít za zbytkem štábů. Pořád ještě chodila do školy a nemohla si dovolit přijít o tuhle práci.

 

„Cítíte to,“ zeptal se pohledný třicetiletý muž, vydávající se za vyšetřovatele, svých dvou učňů a hodil si cop z černých vlasů zpátky na záda.

„Ano, Mistře. Síra,“ odvětil jeden z nich. „Byli to démoni. Co uděláme?“

„Dejte vědět starším ve vesnici. Budeme muset Tokyo vyčistit od té špíny,“ pak se muž s prázdným pohledem, ve kterém se odrážela jen lhostejnost ke všemu, zadíval k policejní pásce, u které stála osamocená osoba v pršiplášti, a zamračil se.

 

„Hej, pane! Tady…,“ volal policista na osobu těsně za policejní páskou. Když k ní však přišel blíž a pohlédl jí do tváře, přísná a zamračená tvář muže zákona se změnila v přívětivou: „Proboha! To mi žena neuvěří. Jsme vaši velcí fandové. Prosím, mohl byste mi dát váš autogram?“ a usmál se, ale pak z něho promluvil opět policista: „Ale coby někdo, jako vy, pohledával na místě…“

Jasné oslnivé světlo na okamžik oslepilo muže zákona. Když zmizelo, byla osoba v pršiplášti pryč, stejně jako vzpomínky policisty z posledních několika okamžiků. Vůbec netušil, proč sem šel, ale když se chtěl poškrábat na hlavě, zjistil, že v pravé ruce drží papírek. Vytřeštil oči úžasem. Nechápal jak, ale byl to rozhodně autogram současného japonského idolu číslo jedna.

 

Místo: Toudai, Tokyo – Země

 

Poté, co se Tyrael vrátila zpátky do Devátého pekelného kruhu, byl Tar jako vyměněný. Nedokázal myslet na nic jiného, než na jejich poslední rozhovor, na jehož konci dostal od sestry kámen duší, ve kterém byla uvězněná jeho matka. Sdělení, že patřila k Čističům, pak mnohé vysvětlovalo. Především tu neobvyklou schopnost pohlcovat magické útoky. Možná svede vstřebat nejen sílu démonů, ale i Nebeských? Víc však, než nad tajuplnými silami a doposud neobjevenými schopnostmi, se vládci Desátého pekelného kruhu honilo hlavou něco jiného. Wornixs mu o Čističích řekl pouze to, že se nijak neliší od obyčejných lidí, až na to, že vládnou mocí, jako démoni a Nebeští. Ale Tara nejvíc zajímalo, jaká vůbec byla jeho matka?

Když žil ještě v Devátém pekelném kruhu, obklopen tíživou láskou Tyrael, nikdy se o ní nezajímal. Byla mrtvá, nic víc vědět ani nepotřeboval. Teď ale, od té doby, co žil na Zemi, se zajímal o věci i jinak. Chtěl vědět, kým byla žena, která mu dala život a proč vůbec svolila k tomu mít dítě s vládcem pekelného kruhu, když Čističi bojovali se zplozenci Pekla, stejně jako s Nebeskými. Jedna záhada zastírala druhou. Mohl se jí sice kdykoliv sám zeptat, kámen duší s ní uvnitř nosil neustále při sobě, ale doposud k tomu nenašel odvahu. Jeho lidská stránka se bála a ani nevěděl proč vlastně.

‚Klišé, jak z nějakého béčkového filmu,‘ řekl sám sobě v duchu a pak si povzdechl.

Zazněl zvonek a do třídy vstoupila postarší profesorka angličtiny.

Jin šťouchla loktem do svého vládce, který se na okamžik probral ze zamyšlení. Jang se mezitím proháněla po škole a hledala něco zajímavého, čím by vyplnila čas do konce školy.

„Ráda bych vám na úvod představila dva nové studenty,“ řekla profesorka a pokynula žákům čekajícím na chodbě, aby vstoupili. „Jednoho z nich vám nejspíš nemusím představovat.“

„Rád vás všechny poznávám. Jmenuji se Mevlin Mason,“ řekl mladý muž v mírném úklonu s přízvukem. Půlka osazenstva třídy spustila jásot. Dívky nedokázaly odolat půvabům Angličana s krátkými kaštanovými vlasy a zelenýma očima, který se už několik let úspěšně držel na předních příčkách hudebních hitparád.

„Utište se!“ okřikla studenty profesorka. Pak chtěla představit ještě novou studentku, ale náhle si všimla, že s Mevlinem nevstoupila do třídy. Šla se tedy podívat na chodbu a málem do ní vrazila.

„Omlouvám se, ale ztratila jsem se,“ spustila na profesorku Lily, ale víc ji mrzela ztráta podivné aury, kterou se pokoušela sledovat.

Profesorka si povzdechla: „Dobře, to se stává. Pojď se představit.“

Mladá Nebesanka se hluboce uklonila a téměř vykřikla: „Jmenuju se Lily Williamsová. Ráda vás poznávám.“ Tentokrát se zvedl bujarý jásot kluků. I Mevlin se podíval na pohlednou blondýnku, avšak u něho to bylo z úplně jiného důvodu.

‚A sakra,‘ mihlo se vládci Desátého pekelného kruhu hlavou a hned upozornil Jin, aby byla v blízkosti nové spolužačky opatrná. Potom uhnul pohledem, když ho Lily zpozorovala.

Na krátký okamžik se archandělka ve zkušební době zarazila, když spatřila povědomou tvář. Sice měl blond vlasy, ale pochybovala o tom, že by se nějaký člověk mohl tak dokonale podobat démonovi. Avšak necítila z něho ani slabou démoní auru. Pomalu došla na své místo nad ním a přitom Tara nespouštěla z očí.

Mevlin udělal to samé, jen se posadil o řadu výš, takže měl dobrý výhled na Lily i na Tara. ‚Tak tohle je ten nový vládce? Nevypadá zrovna silně,‘ řekl si a v duchu opět prošel všechny informace o vládci Desátého pekelného kruhu. Potom ještě jednou, tentokrát nenávistně, se podíval na Lily. Sice Čističi bojovali s anděly, stejně jako s démony, ale Nebeskými opovrhovali mnohem víc. Kdyby nebylo jich, Kristus by ještě žil!

Po zbytek dne se ve třídě vznášela podivná atmosféra, kdy Tar koutkem oka pozoroval Lily, ta pozorovala jeho a Mevlin si dával pozor na oba dva. Prozatím musel plnit svou úlohu pozorovatele, než Starší rozhodnou jinak.

 

Místo: Ubytovna bratří Demosů, Tokyo – Země

 

Arkill si vzal z lednice plechovku piva a jako každou středu, po čtvrté hodině, zamířil do obývacího pokoje, kde mu v televizi měl běžet pořad o motorkách. Bohužel zjistil, že ho někdo předběhl.

„… pro veřejnoprávní televizi, Mizuki Kawada,“ řekla mladá tmavovláska na obrazovce, s po ramena dlouhými vlasy. Potom Wornixs stiskl tlačítko pauzy na dálkovém ovladači přehrávače a pohlédl na Pekelného rytíře.

„Já myslel, že se ti lidské ženy nelíbí? Promiň, vlastně se ti nelíbí vůbec žádné,“ rýpnul si do Kronikáře Arkill a svlažil hrdlo. Musel uznat, že pivo mělo něco do sebe.

Wornixs si urovnal brýle na nose: „Nezajímám se o reportérku, ale o její práci! Na svůj věk má dobré instinkty. Když se podíváš na všechny její reportáže, mělo by ti dojít, že je ve své práci důkladná!“

„To pořád myslíš na tu potyčku s tím … jak jen to bylo?“

„Ďáblovým gangem?“

„Ano, těmi.“

„Vyšetřování stále ještě neuzavřeli. Mám z toho špatný pocit.“

Arkill zatřásl s plechovkou piva a zjistil, že je téměř prázdná. Smutně si povzdechl, otočil se a už chtěl zamířit zpátky do kuchyně pro další, když se na moment zarazil ve dveřích a opáčil: „Když bude slečna reportérka až moc důkladná, tak se o ní postaráme. Měla by sama nejlíp vědět, že práce novináře je často nebezpečná.“

„To bych právě nerad,“ odvětil Wornixs, když Pekelný rytíř opustil obývací pokoj. Přitom si vybavil, s jakou vášní mu během jeho přednášek protiřečila, ale pak to pustil z hlavy. Tehdy byl ještě Vyhnancem a teď je rádcem vládce pekelného kruhu. Ona už také není jeho studentkou potom, co si v letošním ročníku zvolila jiné předměty. Vypnul televizi a už se chystal jít si po své práci, když zaslechl křik.

„Průser!!“

Arkill s Wornixsem na sebe zmateně pohlíželi, zatímco se Tar občerstvoval. Podle toho, jak byl zpocený a v jakém stavu měl uniformu, to vypadalo, jako kdyby běžel celou cestu z univerzity. Netrpělivě tedy čekali, co se stalo, a když jim jejich vládce pověděl všechno o nové studentce, znovu si vyměnili pohledy.

‚Tak Nebeští začínají jednat. Děje se to dřív, než jsem předpokládal.‘ Kronikář nasadil vážnou tvář a podíval se na svého vládce: „Jenom klid. Zatím o nic nejde. Dokud nepoužijete svou moc, všechno bude v pořádku,“ snažil se Tara uklidnit. Potom lehce kopl Pekelného rytíře do holeně tak, aby Tar nic nezpozoroval.

„Jo, přesně tak,“ vyhrkl ze sebe Arkill a znovu se vrátil k bitevním strategiím, které se mu honily hlavou. „Kdyby něco, mám pár dobrých nápadů,“ dodal ještě s úsměvem nakonec.

Kronikář se praštil rukou do čela. Ten bojechtivý maniak udělal přesně to, co nechtěl, aby udělal.

 

Místo: Trůnní sál – 9. Pekelný kruh

 

Yerdol vstoupil do trůnního sálu spolu s půl tuctem gardistů, mezi kterými byl i Kadfir.

„Má paní,“ řekl Yerdol v pokleku na pravém kolenu a po jeho příkladu tak učinili i zbylí členové Rudé gardy, kteří s ním přišli.

„Jak pokračuje nábor?“ zeptala se Tyrael, aniž by odtrhla oči od pergamenu. Na něm si pročítala všechny úlovky Lovců za poslední dvě desetiletí.

„Dobře. Náběrčí získali v Tartaru dalších třicet Nečistých. Někteří z nich vypadají slibně,“ odvětil Yerdol s úsměvem na rtech. Nikdy by ho přitom nenapadlo, že přepad Nebeských během návštěvy Země, který podle všeho měl na svědomí Hádes, bude mít tak pozitivní vliv. I když si byl Yerdol důvodu, proč se Tyrael snažila zvýšit svou moc a posílit Devátý pekelný kruh, moc dobře vědom. Někdy si až říkal, jestli jeho vládkyně dokáže udělat i něco sama od sebe. A ne jenom věci, se kterými je nějak spojený její bratr.

„Ta krysa,“ vykřikla najednou Tyrael zlostně.

***

 

V tu samou chvíli

Místo: Hádova skrýš – Tartar

 

„Hepčí,“ Hádes kýchnul tak silně, až se jeho pracovna otřásla. „To by mě zajímalo, kdopak na mě myslí,“ pak pravou rukou prohrábl kštici stříbrných vlasů a dopil poloprázdný pohár archivního vína.

 

***

 

Vládkyně Devátého pekelného kruhu ještě jednou porovnala nově vypracované záznamy s těmi, které jí předkládal její strýc, a zlostně udeřila pěstí do opěradla trůnu: „Že jsem mu kdy důvěřovala!“ Nakonec Tyrael sčítání konečného počtu duší, o které ji Hádes okradl, ukončila a oba pergameny v ruce spálila. Bylo jedno, kolik jich ukradl, zrada byla pořád zradou a nic než dlouhá a bolestivá smrt ji v Pekle nemohla odčinit.

„Nějaká stopa potom zrádci?“ 

Yerdol svěsil hlavu a pokrčil ramena: „Žádná.“

Tyrael znovu udeřila pěstí do opěrky, ale pak se najednou zklidnila: „Potřebuji si to promyslet.“

„Má paní,“ vzhlédl Yerdol ke své vládkyni a čekal na další rozkazy.

„Všichni ven!“ vykřikla Tyrael.

Trůnní sál vládkyně Devátého pekelného kruhu se vyprázdnil v několika chvílích. Když pak Tyrael osaměla, vstala z trůnu a přistoupila k obrazu svého otce za ním. Na chvíli se na malbu zadívala. Ohnivé jazyky tančící v dokonalé souhře okolo lidské siluety. Obraz zachycoval jejího otce přesně tak, jak si ho pamatovala. Mocného a majestátního ohnivého démona, pro kterého neexistovaly žádné překážky. A když už se mu nějaká postavila do cesty, byla v několika okamžicích spálena na popel.

„Přísahám, otče, že nebudu mít klidu, dokud vlastníma rukama neukončím strýcův život!“ Potom Tyrael usedla zpátky na trůn, v ruce zhmotnila pergamen a začala do něho sepisovat jednotlivé pokyny. Nejprve se musela ujistit, že s útěkem jejího strýce zmizel z Devátého pekelného kruhu i jeho vliv. Podruhé už jí nepřipravenou nezastihne!

 

Místo: Toudai, Tokyo – Země

 

‚Vím, že jsem ho viděla, ale kam se poděl?‘ S touto myšlenkou Lily kráčela prázdnou chodbou, do které před chvílí zahlédla vládce Desátého pekelného kruhu vejít. Uprostřed ní se zastavila, rozhlédla na obě strany, aby se ujistila, že jí nikdo neuvidí, a vplížila se na jediné možné místo, kam se mohl ukrýt, pánské záchody.

„Asi se mi to jenom zdálo,“ řekla sama sobě, když opustila toalety a vydala se pátrat po Tarovi jinam.

Když Lily zmizela z dohledu, otevřely se dveře u dámských toalet, nalézajících se hned naproti pánským záchodům, a z nich vyšel Tar, následován Jin v těsném závěsu.

Vládce Desátého pekelného kruhu se zle podíval na svou poddanou: „Nechápu, proč jsi mě sem zatáhla?! Ještě se domů nechystám, tak není důvod se před Lily schovávat!“

Jin se uraženě nafoukla: ‚Jaká Lily?!‘ Potom se jí ale hned objevil na tváři úsměv, přivinula se k Tarovi a svůdným hlasem mu do ucha pošeptala: „Když já doufala, že strach z odhalení náš vztah více prohloubí…“

Tar s kamennou tváří od sebe poloviční démonku odtáhl, otočil se k ní zády a bez jediného slova odešel na opačnou stranu, než předtím Lily.

„Kruci! Příště už to vyjde,“ dodala Jin a začala vymýšlet další plán na svedení Tara.

 

‚Nevděčníci! Jeden jako druhý. A to jsem si dal tu práci, abych jim včera vtloukl do hlavy odpovědi na dnešní test. Mohl jsem tušit, že si to z nich nebude skoro nikdo pamatovat! Že já se na to…,‘ láteřil Wornixs v duchu během cesty do kabinetu s hromadou sešitů v náručí, když do něho nečekaně vrazila Lily.

Kronikář náraz ustál, narozdíl od mladé archandělky, ale i tak mu z náruče vyklouzlo několik sešitů. Ještě, než dopadly na podlahu, pokusil se je instinktivně zachytit pomocí svých démonických sil, ale pak si uvědomil, kdo to do něho vrazil a v tu ránu nechal všechny sešity spadnout na zem.

„Omlouvám se,“ řekla Lily, dnes už po několikáté, a stále přitom v duchu přemítala o tom, kam jenom Tar mohl zmizet. Potom se ale přece jenom probrala a začala sbírat spadlé sešity. Když se však dotkla jednoho z nich, úplně ztuhla: ‚Vždyť to je přece…‘

Wornixs nasadil kamennou tvář: ‚To mi dnes ještě chybělo.‘ Potom si všiml, že je Lily stále ještě duchem nepřítomná a nekouká na něho s typickou nenávistí, kterou chová každý Nebeský ke zplozenci Pekla. Rychle tedy posbíral ostatní sešity na podlaze, a když bral ten poslední Lily z ruky, slušně přitom dodal: „Děkuji.“

Lily přišla k sobě až potom, co jí Kronikář sebral důkaz o přítomnosti démona na škole. Potom jí došlo, že se měla podívat na jmenovku, aby ho mohla odhalit. Tolik se soustředila na Tara, až jí všechny podstatné věci unikaly. Hned se tedy postavila a chtěla svůj omyl napravit, ale to už si jejích záměrů Wornixs všiml a založil sešit mezi ostatní.

„Mohla bych se podívat, komu ten sešit patří?“

„Na co to potřebuješ vědět,“ opáčil pohotově Kronikář a už vymýšlel, jak se z nastalé situace vylhat.

Lily usilovně přemýšlela. Nemohla jenom tak vzít sešit učiteli z rukou. Těžko by to zdůvodnila a vyvolala by tím akorát nežádoucí pozornost. „Předevčírem jsem přestoupila, nikoho tu neznám a to jméno na sešitu mi přišlo povědomé, a tak…“

Wornixs se v duchu bavil nad tím, jak se pokouší přijít s uvěřitelnou lží. Bylo mu jasné, že nezahlédla ani písmenko ze jména vlastníka sešitu. A rozhodně to tak hodlal nechat i nadále. Přesto se podíval do hromady sešitů, našel ten, který měla Lily na mysli, a přečetl nahlas: „Tar Decimus,“ což samozřejmě nebyla pravda, ale Kronikář považoval za daleko lepší, když v hledáčku mladé archandělky bude jeho vládce, než on.

Lily víc slyšet nepotřebovala. Aniž by se přesvědčila na vlastní oči, řekla: „Děkuji,“ uctivě se Wornixsovi uklonila a vyrazila znovu pátrat po vládci Desátého pekelného kruhu. Možnost, že osoba před ní byla zdrojem démonické síly na sešitu, ji na mysl vůbec nepřišla.

Mevlin po celou dobu Lily z bezpečné dálky pozoroval a nechápal, co si má o ní myslet. Nebesanka a normálně se bavila se zplozencem Pekla. Navíc se na něho usmívala! Kdyby si nevšiml, že Lily sleduje Tara, myslel by si, že se stal svědkem nějaké konspirace.

 

 

Toho samého dne

Místo: Tokyjské centrální nádraží – Země

 

Desetičlenná hlídka démonů v lidské podobě se kousek od nástupiště handrkovala mezi sebou nad svými rozkazy:

„Taková otrava! Proč jsme hlídání museli odnést zrovna my?“ stěžoval si nováček ostatním a znechuceně se díval na svou vazalskou značku na pravém předloktí, kterou získal teprve před několika dny.

„Tak dost!“ okřikl ho velitel hlídky. „Generál nám udělil tyhle rozkazy a my je splníme. Kromě toho, nebýt našeho pána, všichni bychom se teď ještě pořád krčili ve stínech a jen čekali, až nás někdo oddělá.“

„Já vím, ale tohle je hrozná nuda. U předchozího pána jsem sloužil jako Lovec, na tohle nejsem zvyklej,“ bránil se nováček.

Zazněl zvukový signál a mimořádné hlášení přerušilo debatu démonů: ‚Na druhou kolej právě přijel speciál z Kjóta. Opakujeme, že na druhou kolej přijel speciál z Kjóta. Prosíme všechny cestující, aby uvolnili tamní nástupiště. Děkujeme.‘

„To snad ne,“ ozval se další člen hlídky, když uviděl nablýskaný Šinkasen pokrytý ozdobnými a ochrannými runami. Potom zahlédl vystupovat z vlaku jeho pasažéry a nebylo o tom pochyb. Ty odměřené pohledy, lhostejnost k okolí a vzpřímená chůze. Nemohl si je splést: „Onmyouji!“

„Tak přece jenom měl mistr pravdu. A já si myslel, že to hlášení bude ztráta času,“ promluvil na Tarovi poddané, přímo jim za zády, jeden z vymítačů, kteří včerejšího dne zkoumali trosky skladištní haly v Tokyjské zátoce.

„Běžte!“ zavelel velitel hlídky a sám zaútočil, zatímco jeho podřízení vyrazili přímým směrem od vlaku.

Dvacetiletý vymítač tasil meč ukrytý pod kabátem a vyblokoval jím čepel, která ještě před několika okamžiky byla démonovou pravou paží. Potom se otočil k o pět let mladšímu společníkovi a zavelel: „Běž!“

„Myslíš si, že ho nechám projít?“ zareagoval velitel a i svou druhou paži změnil v čepel, se kterou se ohnal po mladíkovi. Avšak nezasáhl, neboť starší vymítač využil chvilkové nepozornosti, odklonil čepel stranou a dostal se dost blízko na to, aby jej udeřil rukojetí katany do brady.

„Já jsem tvůj protivník!“

Ještě před nedávnem bývalý Vyhnanec a teď jeden z důstojníků vládce Desátého pekelného kruhu, vyplivl chuchvalec slin a krve: „Stejně na tom nezáleží. Dítě proti nim nemá šanci. A až se o tomhle dozví náš pán…“

„Moc žvaníš! A nepodceňoval bych ho. Možná je mladý, ale jeho touha po Vašich životech je větší, než kohokoliv jiného,“ skočil démonovi vymítač do řeči a učinil další výpad.

 

Devět démonů utíkalo, co jim síly stačili. Neměli dost moci, aby si posílili svá těla, ale jejich povinností stejně pro tuto chvíli nebylo bojovat. Měli pouze hlásit vše podezřelé.

Patnáctiletý mladík udržoval stejné tempo. Náročný trénink od útlého dětství přinášel své ovoce. Sice neměl tolik zkušeností z opravdového boje, ale měl cíl. Velmi prostý a tím byla pomsta za smrt rodičů, které zabili démoni. A možnost odplaty ho poháněla kupředu. Ještě o něco málo zvýšil tempo a od jeho kořisti ho dělilo jen pár metrů.

Když se nováček v hlídce ohlédl a uviděl jediného protivníka, zmocnila se ho nejčastější démoní vlastnost, namyšlenost. Devět proti jednomu a navíc chlapci, kterému ještě teklo mlíko po bradě. Pouhým pohledem se s ostatními domluvil a za příštím rohem, když se dostali na otevřené prostranství, přešli z útěku do útoku.

Mladík se jen o vlásek vyhnul noži, který sebou všichni členové hlídky nosili. Potom se prosmýknul kolem dvou dalších démonů a najednou se ocitl v obklíčení.

„Tohle si vychutnám,“ řekl nováček a olízl čepel svého nože. Potom, jako první, vykročil k mladému vymítači.

Mladík na to jen ze sebe shodil bundu na zem. Zůstal stát jen v džínových kalhotách a bílém tričku. Bohatá sbírka různých tetování mu zdobila obě paže. Potom si úmyslně pořezal bříška prstů o ostrou hranu na přezce opasku: „Světské tetování!“ a dotkl se lehce zakrvavenými prsty dýky a meče, vyobrazených na předloktí. Uvolnil trochu duchovních sil, tetování mu vystoupilo z kůže a zhmotnilo se. Pak mečem vyblokoval nůž a dýkou podřízl zaskočenému protivníkovi hrdlo v jednom rychlém sledu naučených pohybů.

Zbylí členové hlídky, šokovaní z nastalého zvratu, udělali pro démony naprosto typickou věc. Všichni najednou se vrhli na mladíka, nedbaje na svůj život. První z nich se svalil s dýkou zabodnutou v prsou, další dva ještě proklálo ostří meče, ale zbylých pět už nic nezadrželo. Už se většina z nich napřahovala k bodnutí nožem, když v tom zarachotila rolnička a všichni naráz ustrnuli.

„Nejednej unáhleně, Yoshi.“ zazněl kárný, ale přitom klidný a vyrovnaný hlas muže s dlouhými černými vlasy spletenými v copu, který se zjevil o kus dál. Potom katana, s jednou rolničkou na záštitě, zaklapla v pochvě a zbylých pět démonů se rozpadlo v prach.

„Ano, mistře,“ odvětil mladík v úklonu a vyvolané zbraně zmizely, když přerušil přísun duchovní energie.

„Tak tady jsi,“ zavolal starší vymítač. „Mistře,“ dodal vzápětí, když si všiml svého učitele. Potom k mistrovi dovlekl spoutaného velitele hlídky.

„Dobrá práce, Ryo,“ opáčil mistr, aniž by se podíval na svého druhého učně.

Velitel Tarovi hlídky, pomlácený a bez špetky moci, se podíval na nože, které jako jediné zůstaly po jeho podřízených. Potom pohlédl na muže, kterého jeho protivník nazval mistrem a řekl: „Škoda, že neuvidím, jak Vás můj pán zničí,“ pak se nečekaně vrhl na zem, kde popadl jeden z nožů a sám sobě ho zabodl do srdce.

„Takovou oddanost jsem ještě neviděl,“ promluvil nad rozpadajícím se tělem velitele hlídky Ryo.

„Jen oddálil nevyhnutelné. Jdeme,“ opáčil lhostejně třicetiletý muž s dlouhými černými vlasy spletenými v copu a opustil bojiště společně se dvěma učedníky.

 

Následujícího dne

Místo: Toudai, Tokyo – Země

 

Tar se zrovna připravoval na hodinu, když kousek od sebe zaslechl živou debatu několika svých spolužaček:

„Už jste to slyšely?“

„Jo. Nemůžu se dočkat!“

„Já taky ne. Živý koncert Mevlina Masona přímo tady ve škole. Koho by to jenom napadlo?!“

Zbytku konverzace už vládce Desátého pekelného kruhu nevěnoval pozornost, neboť právě začala hodina. Jenom se ještě ohlédl za sebe, přehlédl Lily, která ho neustále sledovala ostřížím zrakem, a podíval se na místo nového spolužáka, jenž dnes nebyl ve škole.

‚Koncert…,‘ pomyslel si v duchu Tar a vybavil si televizní záznamy několika světoznámých zpěváků. Sám doposud žádný nezažil. Přeci jenom démoni zrovna dvakrát umění neholdovali, nebo aspoň ne takovému, co by normální lidé pochopili.

Do učebny vstoupil Wornixs, a zatímco Tar nasadil otrávený úšklebek, Lily se radostně usmívala. Kronikář se v krátké době stal jejím nejmilejším učitelem. A jen, co Wornixs zahájil výuku, začala se mladá Nebesanka pohotově hlásit a odpovídat na otázky všeho druhu. Kronikáře to samozřejmě těšilo, neboť dlouho nezažil studenta, co by mu tak pozorně naslouchal. Až si v duchu přál, aby se i jeho vládce takhle angažoval, když se mu pokoušel vštípit nějaká moudra…

 

***

 

Tou dobou

Místo: Hotel Hilton, Tokyo – Země

 

„Vážně do toho chceš jít, Mevline?“ zaznělo z telefonu přímo do ucha současné největší hudební hvězdě v Japonsku, rozvalené na kožené sedačce v nejdražším hotelovém apartmá. „Nebude moudřejší počkat, až co na to řeknou Starší?“

Pohledný mladý Angličan se podíval z okna ve dvacátém patře a odvětil: „Připrav obraz, Miku. Mám pozorovat nového vládce. To dělám. Zabití jednoho z Nebeských je něco úplně jiného. Nevidím v tom žádný problém.“

Z telefonu nejprve zaznělo hluboké povzdechnutí, následované kapitulací: „Dobrá, zařídím vše potřebné, ale potřebuju nějaký…“

„Máš na to dva dny,“ skočil příteli Mevlin do řeči a dodal: „Chci tu mít tvůj obraz přesně v pátek ráno! Odpoledne mám koncert.“

 

 

***

 

„Opět správně, slečno Williamsová. Vaši spolužáci by si z vás měli vzít příklad,“ pochválil Wornixs Lily už po několikáté a přitom se zadíval na svého vládce, který mu pohled oplatil úšklebkem.

Zvonek ukončil hodinu a Kronikář na závěr dodal: „Příště si napíšeme menší test. Doufám, že se na něj připravíte aspoň z poloviny tak, jako slečna Williamsová.“ Potom si Wornixs začal balit učební pomůcky a chystal se opustit učebnu, když v tom k němu přistoupila Lily s tlustou knihou přitisknutou na prsa.

„Pane profesore, tady vám vracím knihu, co jste mi předevčírem půjčil. Měl jste pravdu, byla hodně zajímavá,“ řekla Lily a podala Kronikáři knihu.

 „To už jste ji stačila přečíst?!“ předvedl Wornixs hraný údiv a potom se pousmál: „Jsem rád, že se vám líbila. Pokud byste měla zájem, mohu vám půjčit i něco dalšího, neméně zajímavého.“

„To bych moc ráda,“ opáčila pohotově mladá Nebesanka.

„Doufal jsem, že to řeknete. Už jsem si pro vás jednu přichystal v kabinetě. Následujte mě,“ dodal Wornixs, potom sebral své věci a vydal se na cestu.

Lily se nejprve podívala na Tara. Byla na ní patrná nerozhodnost. Právě jim skončila poslední hodina a ona měla v plánu sledovat vládce Desátého pekelného kruhu při cestě domů. Zatím ho pokaždé ztratila z očí a dnes ráno se zapřísahala, že už se jí to podaří.

„Tak jdete, slečno Williamsová?“ zavolal na Lily Wornixs ode dveří.

Mladá Nebesanka se ještě jednou podívala na vládce Desátého pekelného kruhu: ‚Však zítra je taky den,‘ a vyrazila za Kronikářem.

Tar byl poprvé rád za Wornixsovu povahu. Už mu téměř docházely nápady, jak se ztratit Lily z dohledu. Rychle si sbalil věci a s Jin vyrazil k bráně univerzitního areálu, kde měl na parkovišti motorku od Arkilla.

 

 

 

 

 

Dva dny do koncertu

Místo: Ubytovna bratří Demosů, Tokyo – Země

 

 V suterénu ubytovny stál Arkill u stolu, na jehož desce byla rozložená mapa Tokya, posetá desítkami černých křížků. Pekelný rytíř si prohlížel obrazec značek, na kterých se ještě před několika hodinami nacházely hlídky. Křížky se systematicky šířily od nádraží do zbytku města.

„Generále!“ volal, celý uřícený, jeden z postradatelných nižších démonů, kterého Arkill spolu s několika dalšími poslal na průzkum.

„Hlášení,“ opáčil Pekelný rytíř podrážděně a nečekal přitom žádné dobré zprávy. Byli pod útokem, to bylo jisté. Otázkou bylo, s jakým nepřítelem měli tu čest? Nebeské a Církev hned zavrhl. Ti by nepostupovali tak nenápadně. Potom to mohl být leda Ďáblův gang, snažící se znovu získat Tokyo nebo ještě hůř, některý z vládců…

„Další dvě hlídky zmizeli,“ řekl nižší démon neochotně, připraven utržit ránu pěstí, jak to v podobných okamžicích už několikrát zažil. Úder však nepřicházel. „Generále?“ promluvil znovu na Pekelného rytíře.

„Můžeš jít,“ opáčil Arkill zamyšleně a na mapu Tokya udělal další dva černé křížky. Potom se na obrazec bodů znovu zadíval. Rozhodně nešlo o dezerci, na to bylo zmizelých hlídek až moc. ‚Až zjistím, kdo si to se mnou hraje na schovávanou, šeredně si to odskáče!‘

„Generále,“ oslovil Arkilla jeden z Pekelných samurajů a vytrhl ho tak ze zamyšlení. „Právě se vrátil náš vládce.“

Pekelný rytíř všeho nechal a vyrazil po dřevěném schodišti ze suterénu. Tara nalezl v předsíni v obvyklé společnosti dvojčat a obou Minionů.

„Ty jsi doma taky, Arkille?“ podivil se vládce, když uviděl svého dvoumetrového Generála, od jehož vyholené hlavy se odráželo světlo ze zářivek na stropě.

„Musím s vámi něco probrat, můj pane,“ začal hned z kraje Pekelný rytíř.

„Já s tebou taky. Chtěl jsem se na to zeptat Wornixse, ale když tě tu tak vidím. Celý den se cítím zvláštně… nevím, jak to přesně popsat. Nevíš, co se mi děje?“

Arkill se odmlčel. Možná dezerce byla právě vyloučena. Zmizelí členové hlídek byli mrtví. „O tom chci s vámi právě mluvit. Jsme pod útokem!“

Tar chvíli mlčel a pak se rozesmál: „Ty si ze mě děláš legraci. Jako vtip to není špatný, ale nemyslím si, že se to teď hodí.“ Vládce Desátého pekelného kruhu čekal na potvrzení svých slov, ale když nepřicházela a výraz ve tváři jeho Generála zůstal i nadále vážný, usoudil, že to vtip nebude. „Kdo to je? Jak jsou silní? Máme šanci je porazit?“ vyhrkl na Pekelného rytíře příval otázek.

„Jejich identitu zatím neznáme. Stejně jako sílu. Víme jen to, že systematicky likvidují všechny vaše hlídky ve městě. Už jsem vydal potřebné rozkazy. Všichni se do večera shromáždí kolem ubytovny a připraví na boj. Také teď na čas budete muset přestat navštěvovat školu. Aspoň do doby, než se situace uklidní,“ odvětil Arkill.

„Ne,“ řekl Tar rázně a bez zaváhání. Jestli ho střet s Ďáblovým gangem něčemu naučil, pak tomu, že útěk nic nevyřeší. Navíc si nehodlal nechat páteční koncert ujít. „Do školy budu i nadále chodit a nehodlám o tom diskutovat!“

Pekelný rytíř se odmlčel. Začal v Tarovi místy vidět skutečného vládce, který se nenechá v ničem omezovat: „Dobrá, ale bude vás doprovázet jednotka Pekelných samurajů.“

„Zamítá se,“ opáčil Tar. Zrovna, když mu Lily dopřávala volnost, by na sebe znovu upoutal její pozornost. „Svou ochranku ve škole už mám,“ dodal a ukázal na Jin, která se lehce začervenala, jako kdyby ji právě vyznal lásku. Pak však vládce Desátého pekelného kruhu zahlédl ve tváři svého Generála nesouhlas a snažil se vymyslet nějaké řešení. Jako na zavolanou do něho šťouchnul Kerberos čumákem a Tar dostal nápad: „Ale abych tě uklidnil, půjde se mnou do školy ještě Kerbie. Wornixs říkal, že takový vůdce smečky je stejně silný, jako démoni nejvyšší úrovně! A navíc démonická zvířata svou moc skrývají stejně jako Sukuby.“

„Ale vždyť je to ještě štěně,“ namítl Pekelný rytíř.

Dřív, než stačil Tar cokoliv říct, se Pekelnému psovi naježila srst, celý zrudnul a zvětšil se do velikosti koně, jak na sebe vzal svou skutečnou podobu. Potom Kerbie na Arkilla vycenil čtvrt metru dlouhé tesáky, shromáždil v tlamě trochu moci a vyštěkl. Pekelného rytíře zasáhla tlaková vlna a prohodila ho zdí. Pak se Kerberos vrátil do podoby obyčejného psa.

„Myslím, že už žádné námitky nebudou,“ řekl Tar a podíval se na svého Generála, ležícího mezi cihlami a omítkou, dírou ve zdi.

Arkill mlčel. Jen se nenávistně díval na Kerbieho, který mu pohled opětoval s vyplazeným jazykem a s širokým psím úsměvem.

Místo: Sens?ji, Tokyo - Země

 

Necelá třicítka Onmyouji usedla k podlouhlému stolu před svatyní v chrámu Sens?ji. Kolem nich pak stáli a v tichosti přihlíželi jejich učni. V čele stolu seděl Hideo, který do Tokya všechny svolal.

„Tak, kde je ta hrozba?“ zahájil rokování mistr Cho, největší odpůrce Hidea, jenž seděl po jeho levici. Stále se ještě nedokázal smířit s tím, že získal titul mistra už před třicítkou, kdežto on musel čekat až do svých čtyřiceti let.

Hideo zvedl ruku na znamení, že si bere slovo. Přitom zavadil o rukojeť svého meče a rolnička na záštitě se rozezvučela: „Ujišťuji všechny přítomné, že hrozba je skutečná.“

„To tvrdíš ty! Možná nedostatek zkušeností zatemnil tvůj úsudek,“ dodal odpůrce a mezi ostatními mistry se rozlehl šelest. „Já jsem v Tokyu narazil jen na samé slabochy. Rozhodně nevidím důvod, abychom se tu všichni scházeli.“

Nikdo z přítomných neměl rád tichého a samotářského muže s dlouhými černými vlasy, co se neustále povyšoval nad ostatní, jako kdyby nikdy neudělal žádnou chybu. Přesto nikdo nemohl pochybovat o jeho schopnostech. Zatímco ostatní museli spoléhat na Světské tetování a jiné techniky, on byl skutečným Světcem.

Hideo se napil čaje a potom, co se na něho upřely pohledy všech přítomných, klidně a vyrovnaně pokračoval: „Velmistr s mým úsudkem souhlasí. Pokud mi přesto někdo z přítomných nevěří, může jít prošetřit vyhořelou skladištní halu… Teď však mluvme k věci. Jak to vypadá ve městě, Ryo?“

Ryo opustil své místo a přistoupil ke svému mistrovi z pravé strany, kde poklekl a s lehce skloněnou hlavou promluvil: „Po celém městě narážíme na skupiny démonů. Jsou ve stejných počtech a mají mezi sebou velitele. Přesto jsou slabí a doposud jsme nenarazili na větší odpor.“

Gestem ruky poslal Hideo svého staršího učně zpátky na místo za svými zády a sám shrnul fakta: „Jejich vůdce se skrývá ve stínech. Dokud se neukáže, navrhuji kontaktovat naše příznivce v Tokyu a pokračovat v pátrání.“ Potom se podíval na tváře všech přítomných a řekl: „Ať jsou vaše kroky naplněny vůlí Abe no Seimeie,“ s těmito slovy ukončil zasedání.

„I tvé,“ opáčili jednohlasně ostatní mistři, až na mistra Choa.

 

Den do koncertu

Místo: okolí Toudai, Tokyo – Země

 

Tar s neskrývanou rozmrzelostí, že nemůže jet do školy na motorce, protože by bylo podivné, kdyby pes běžel sto kilometrovou rychlostí, s otráveným obličejem kráčel přímou cestou od stanice metra k vstupní bráně do univerzitního areálu. Jeho doprovod, narozdíl od něho, kypěl radostí. Dvojčata se usmívala a Kerberos spokojeně vrtěl ocasem.

Na jednu stranu byl vládce Desátého pekelného kruhu rád, že nemá v patách i jednotku Pekelných samurajů, ale na cestu po svých si už dost odvykl. Mohl sice využít Rankena, ale na chuť jízdě v limuzíně stále ještě nepřišel.

Kousek před vstupní branou Tar potkal podivného mladíka ze včerejška. Opět si s ním vyměnil pohled a beze slova kolem něho prošel. Úplně cítil, jak ho chlapec nespouští z očí. Ten samý pohled měla Lily. Pohled plný podezřívavosti, nedůvěry a především skryté nenávisti.

Pekelnému psovi se při pohledu na chlapce naježila srst, lehce zavrčel a vycenil zuby.

„Klid,“ řekl Tar šeptem a Kerberos hned uposlechl.

Jin a Jang neřekly ani slovo. I ony však cítily ve vzduchu tu zvláštní napjatou atmosféru.

Když vládce Desátého pekelného kruhu procházel se svým doprovodem vstupní branou, zastavil je hlídač s tím, že do areálu školy psi nesmí. Dvojčata na něho použila Okouzlení a potom je nechal bez námitek projít.

Za vstupní branou Tar jako první promluvil: „Ten kluk se mi nelíbí. Mám z něho špatný pocit.“

Dvojčata nic neřekla. Jin akorát vzala do ruky mobilní telefon a napsala stručnou SMS Pekelnému rytíři.

Kerbie se kousek za brannou od svého pána oddělil a ukryl v blízkém ozdobném keři, kde setrval do konce všech Tarových přednášek a připojil se k němu až na zpáteční cestě domů.

Den přečkal vládce Desátého pekelného kruhu bez jakýchkoliv problémů, i když sám ve svém nitru vnímal to pověstné ticho před bouří.

 

 

 

***

 

Lily, když viděla všechnu tu činnost okolo příprav na Mevlinův zítřejší koncert, na nějaké sledování Tara dočista zapomněla. O každé přestávce se jen motala v blízkosti pódia, které s každou hodinou rostlo. Už se nemohla dočkat zítřejšího večera, až uvidí jeho konečnou podobu.

A jak tak, po ukončení všech přednášek, pozorovala ze střechy hemžení dělníků kolem pódia, z oblak k ní slétla sněhově bílá holubice s malým pergamenem zavěšeným na krku, která přistála kousek od ní na zábradlí. Opatrně převzala od Nebeského posla zprávu a pak si pergamen přečetla:

 

Dávám ti poslední týden na tvé vyšetřování. Pokud na nic do té doby nepřijdeš, okamžitě se vrátíš!

 

 Lily se opět zadívala na pódium, tentokrát však už ne s radostným, ale s odevzdaným pohledem. S bratrem nešlo nikdy smlouvat, vždy muselo být po jeho.

 

***

 

Když desetičlenná jednotka Pekelných samurajů dorazila před bránu univerzitního areálu, podezřelého chlapce nikde nenašla. Velitel jednotky zavolal Generálovi a podal hlášení.

„Počkejte na našeho vládce a doprovoďte ho domů. Ale ať si vás nevšimne!“ zazněly nové rozkazy od Pekelného rytíře.

 

Místo: Hotel Hilton, Tokyo – Země

 

Hotelový poslíček předal Mevlinovi do rukou balíček a po obdržení velkorysého dýška se s ním rozloučil hlubokou úklonou.

Mladý Angličan, když za sebou zavřel dveře a osaměl, roztrhal nedočkavě papírový obal. Když mu v rukou zůstal jen obraz, na kterém byla malba pláže s přílivem, potutelně se usmál a nedočkavostí nechtě uvolnil trochu ze své moci. Kresba na několik vteřin oživla, další přílivová vlna dolehla na pláž a hotelový pokoj naplnil slaný mořský vzduch. Mevlin se hned vzpamatoval a raději položil obraz na drahou koženou sedačku. Potom přisedl ke klavíru.

Chvíli se Mevlin díval na ruce, kde mu všech deset prstů zdobily prsteny s blyštivými drahokamy. Pak si začal připravovat repertoár skladeb na zítřejší koncert.

 

Čističi, Nebeští a Pekelníci. Tři strany s rozdílnými cíli, které však spojuje jedna věc. Lidé. Slabí a bezbranní, kteří jsou nejčastějšími obětmi v naší válce, ale zároveň i důležitým zdrojem síly. Zatímco však Démoni lidi loví pro jejich duše, Čističi a Nebeští získávají moc skrze uctívání. Ironií je, že právě tyto dvě strany, které jsou si v mnoha věcech tak podobné, si jdou navzájem nejvíc po krku.

Úryvek z Wornixsových pamětí

 

Den koncertu

Všechny přednášky rychle utekly, jako kdyby se i samotní profesoři nemohli dočkat Mevlinova koncertu. Ten si navíc vynutil, aby všichni zůstali ve škole, dokud se nezačne stmívat. A tak se studenti po přednáškách ještě několik hodin rozvalovali v lavicích, povídali si, hráli různé karetní hry a všemožně zabíjeli čas, dokud jim nebylo povoleno vyjít ven.

Když nastala kýžená hodina a dveře se konečně otevřely, okolí univerzitního kampusu vypadalo, jak z jiného světa. Chodníky lemovaly hořící louče a koruny rozkvetlých sakur osvětlovaly lampióny.

Všichni studenti, v čele s Tarem a Lily, zírali na tu krásu. Personál je pak v klidu a spořádaně odvedl na předem vyhrazená místa, přičemž Mevlinovi spolužáci dostali VIP sedadla hned v první řadě u pódia.

Jakmile se všichni usadili, na pódiu začala komornější pyrotechnická show. Římské svíce a větrníky vystřelující zářivé jiskry na všechny strany nenásilně všechny přítomné umlčely a upoutaly jejich pozornost. Poté reflektory zabraly střed pódia, kde se v kuželu světla z kouře zhmotnila silueta klavíristy. Z pravé strany pak větrák odehnal dým a na Mevlina ještě vyslal stovky okvětních lístků sakury, které ho na malý moment znovu zahalily. A když uměle vytvořených vichr ustal, okvětní lístky klesly na zem, byl klavírista pryč.

„Všechny Vás tu srdečně vítám,“ řekl do mikrofonu Mevlin, nacházející se za zády všech přítomných. Odezvou tomuto kouzelnickému triku mu byl bouřlivý aplaus. „Jsem rád, že se Vám toto kouzlo líbilo. Možná dnes koncert zruším a předvedu pár dalších triků… Ne, to byl samozřejmě žert.“

Lily a Tar, omámení zábavnou podívanou ani nepostřehli, že nešlo o trik, ale využití moci. Jen dvojčata stojící opodál si to uvědomila a rozhodla se vyhledat Wornixse, dokud ještě k ničemu nedošlo.

„Hned na úvod jsem si pro Vás připravil svou zbrusu novou skladbu. Snad se Vám bude líbit,“ pokračoval Mevlin, nacházející se už znovu na pódiu. Potom dal signál asistentům, kteří k němu dopravili klavír. „Název skladby zní: Pád Nebes,“ pak se posadil ke klavíru a začal hrát.

Když z klavíru vyšly první tóny, všichni studenti se začali usmívat. Mnoho z nich si vyměnilo vlídné pohledy, dvojice se chytily za ruce a jeden ke druhému se přimkli. I Lily hned zapomněla na dopis od bratra a trochu pookřála.

Vládce Desátého pekelného kruhu však vnímal i něco jiného, než líbivou melodii. Zdálo se mu, jako kdyby v minulosti podobnou skladbu už slyšel, jen si nemohl vybavit kde a od koho.

Studenti se vlnili do rytmu Mevlinovi hry na klavír a s tím, jak se hudba posluchačům líbila, obdiv a zalíbení v nich se přeměňovalo v sílu, která naplňovala mladého Angličana. Nikdo si ničeho nevšiml, až když se něžná a harmonická melodie změnila ve zběsilý úprk Mevlinových prstů po klávesách, po nichž následovala teskná a bolestivá hra o několik tónin posazená níž. Potom teprve Tar a Lily zaregistrovali, jako jediní mezi posluchači, něco divného. Vlastně jako jediní nezírali na Mevlina s prázdným a upřeným pohledem.

‚Co se to…,‘ než stačila vládci Desátého pekelného kruhu vůbec hlavou prolétnout myšlenka, sáhl Mevlin do náprsní kapsy u svého saka a vyhodil do vzduchu nad pódium několikrát zmenšený obraz pláže. Ten se hned zvětšil do původní velikosti, kresba na něm opět ožila a tentokrát do sebe obraz začal vtahovat věci z okolí. Tedy jednu konkrétní.

Lily spoutaly neviditelné řetězy a táhly ji k obrazu. Marně se přitom snažila vzdorovat.

Tar ze zvyku sáhl po meči, ale byl sražen zvukovou vlnou a meč mu přitom vypadl z ruky. Ze země pak přihlížel, jak Lily už téměř celá zmizela v obraze. Měl sotva pár vteřin na rozmyšlenou, přesto nezaváhal. Posílil své tělo na maximum a hned se ocitl u Lily. Ta se na něho podívala stejně, jako tenkrát na staveništi, ale to bylo tak všechno, co stačila udělat. Pak je oba dva do sebe vtáhl obraz.

Mevlin dohrál skladbu, vstal od klavíru a obraz mu spadl přímo do náruče, když se z něho stalo opět pouhé malířské plátno v rámu s kresbou pláže. Potom se podíval na stále nepřítomné posluchače a řekl: „Koncert se Vám opravdu líbil. Za hodinu přijdete k sobě a rozejdete se v klidu domů. Zítra si koupíte mou novou desku a budete pět ódu na dnešní koncert,“ potom luskl prsty a všichni ve stejnou chvíli usnuli. 

 

Když dvojčata přivedla Wornixse k pódiu, bylo už po všem. Nalezli jen spící studenty, personál a několik profesorů, ale po Mevlinovi, Lily a jejich vládci nikde ani stopa. Kronikář si pouze všiml na zemi pohozeného Tarova meče, zvedl ho a beze slova se vydal na cestu do ubytovny, následován Jin a Jang.

 

Místo: Neznámé – Země

 

Přílivová vlna vmetla ledově studenou slanou vodu přímo Lily do obličeje a probrala jí tak z omráčení. Zvedla hlavu z písku a chvíli se rozhlížela po pláži. Nejprve si myslela, že to je sen, pak ji do tváře uhodila další vlna a rázem si vybavila koncert, Mevlina a Tara…

Vyskočila na nohy, přitom se mírně zakolísala, ale ustála to. Znovu se rozhlédla kolem sebe a o kus dál uviděla ve skalisku zaraženého vládce Desátého pekelného kruhu. Byl k ní otočený zády a vůbec se nehýbal. Jeho rudé vlasy démonickou auru přitom nešlo přehlédnout. Bez zaváhání začala shromažďovat moc, ale nic se nestalo. Zkusila to ještě jednou, a pak znovu, ale pokaždé bez účinku.

„Marná snaha,“ zavolal na Lily Mevlin a pomalu k ní kráčel po písečné pláži poseté balvany.

Lily se za klavíristou ohlédla a vykřikla: „Ty jsi Čistič!“

„Správně a ty Nebesanka. Asi nemusím říkat, co teď bude následovat,“ Mevlinovo tělo obklopila uvolněná moc a všech deset prstenů na jeho rukou se rozzářilo. Když potom na Lily namířil pravou ruku a luskl prsty: „Zvukový kráječ!“ vyrazil od něho neviditelný břit, jenž prozrazoval pouze ostrý tón a úzká strouha, kterou po sobě zanechával v písku.

Lily sotva postřehla, jak útok rozsekl ve dví balvan, stojící mezi ní a Mevlinem. Potom už byla neviditelná čepel u ní a ona pouze zavřela oči, aby nemusela hledět vstříc své zkáze.

Horký vzduch ovanul Lily tvář, a když opět otevřela oči, uviděla kolem sebe neproniknutelnou hradbu Tarových rudých plamenů.

Vládce Desátého pekelného kruhu se bez větší námahy vyprostil z balvanu, aniž by utrpěl nějaké zranění. Posílení těla mu zjevně zachránilo život. Pak se Tar postavil vedle Lily a řekl: „Nevím, o co přesně jde, ale na koncert jsem se těšil a jeho závěr se mi vůbec nelíbil…“

Mevlin se zamračil: „Zvukový kráječ!“ znovu přitom mířil na Lily, ale hned se teleportoval před Tara: „Infrazvuková rána!“ a pravačkou zaútočil vládci Desátého pekelného kruhu na břicho. Ten však jednou rukou úder zachytil a na místo bolestivého svíjení, které měl útok způsobit, se sám ohnal po udiveném klavíristovi a zasáhl jej do brady. Přitom jeho plameny stačily současně zastavit Mevlinův druhý útok na Lily.

‚Co se stalo?!‘ položil sám sobě Mevlin otázku a ze země se díval na Tara, kterému zpod rukávu levé ruky vykouklo na předloktí tetování. Na zahálku však neměl čas, neboť se na něho vrhly nenasytné rudé plameny, před kterými se musel teleportovat do bezpečí.

„Tss! Utekl,“ odsekl Tar, když aura moci jeho protivníka zcela vymizela. Pak ze sebe oklepal písek, protáhl se a bez dalších řečí zamířil do vnitrozemí ostrova. Lily se na něho omámeně dívala. Když dorazil na kraj pláže, zastavil a stále otočený k ní zády promluvil: „Jestli tu nechceš počkat, až se vrátí, tak pojď se mnou.“

Lily sváděla vnitřní boj. Na jednu stranu se Mevlinovi nemohla postavit, na stranu druhou jí pomoc z rukou démona přišla potupná. Zvláště od toho, který ji už jednou zachránil. Nakonec však zvítězil pud sebezáchovy její lidské části nad hrdostí Nebesanky a vykročila za vládcem Desátého pekelného kruhu.

 

 Mevlin otřesený ze selhání si ve své mysli dokola přehrával boj s Tarem. Nebylo možné, aby vyrušil jeho útok jen tak. Ale nárůst moci by vycítil, když se ho přímo dotýkal. Musel v tom být nějaký trik. Ale jaký?

Mick se na svého přítele chvíli soucitně díval, ale potom se zvedl a opustil úkryt v hoře ve středu ostrova. Na skalním převisu pak otevřel svůj skicák a tužkou v několika vteřinách namaloval detailní kresbu orla bělohlavého: „Zhmotnění!“

Když ze skicáku vyletěl dravý pták a začal kroužit nad skalním převisem, Mick ještě v rychlosti na čistý list sepsal hlášení, vytrhl ho a uložil do kovového pouzdra. To pak vyhodil do vzduchu a díval se, jak jeho výtvor zprávu zachytil v pařátech a zamířil s ní nad otevřené moře, směrem k Mevlinovu a jeho skutečnému domovu, Atlantidě.

 

Lily následovala Tara v těsném závěsu, když si prorážel cestu bujnou vegetací tropického ostrova. S každým krokem si pak stále víc uvědomovala, jak se stává na vládci Desátého pekelného kruhu závislou. Bez svých sil nebyla ničím, mohla jen sedět a čekat na smrt.

„Co teď budeme dělat,“ zeptala se po chvíli.

Tar se na Nebesanku za sebou ani nepodíval, jen odvětil: „Ty možná jíst nemusíš, ale já jsem poloviční člověk a potřebuju jídlo a vodu.“

Po těchto slovech se Lily na chvíli zarazila. Byl jako ona! Též si uvědomila, že základní potřeby pro přežití bude muset sama začít řešit.

Tar nakonec hlouběji ve vnitrozemí ostrova narazil na zdroj pitné vody. Pramen vyvěrající ze země s malým jezírkem, kolem kterého rostly i nějaké ovocné stromy. S chutí se zakousl do ananasu, zatímco Lily k jeho údivu zhltla pár banánů. Přesto se po ovoci necítil zrovna nasycený.

Jako na zavolanou se k prameni přišel napít jeden z obyvatelů ostrova. Drobný býložravec patřícímu k nějakému poddruhu antilopy.

Dřív, než se Lily stačila pokochat pohledem na nevinného tvora, posílil Tar své tělo, ve vteřině stanul u něho a v té další mu jediným úderem roztříštil hlavu.

„To jsem asi přehnal,“ konstatoval sám pro sebe vládce Desátého pekelného kruhu, pak mu ale zakručelo v břiše a hned začal vyvrhovat svou kořist. I když to nikdy v životě nedělal, počínal si velmi obratně a chybějící nástroje kompenzoval hrubou silou.

Lily stála opodál a jedla už čtvrtý banán. Ale ani ji velké a šťavnaté ovoce zcela nezasytilo. Proto se po očku dívala na Tara, a když skončil, vzedmula se v ní opět pýcha Nebeského: „A co teď? Sníš to syrové a ještě od krve?!“

Tar neodpověděl. Vzal jen úlovek do pravé ruky, došel s ním k prameni, kde ho důkladně omyl, stejně jako sám sebe. Potom se začal rozhlížet po okolí.

„Pochybuju, že tu bude nějaké suché dřevo,“ dodala Lily a poukázala na vlhkost ve vzduchu.

Vládce Desátého pekelného kruhu na výtky nereagoval. Pouze utrhl z nejbližšího stromu několik větví, ze kterých zhotovil hrubý táborák, jen bez ohniště, na něž umístil svůj úlovek připravený k opékání. „Já jsem ohnivý démon,“ řekl hrdě a v dlani levé ruky se mu objevil plamen. Tím potom začal opékat maso, zatímco druhou rukou úlovkem na podivném rožni otáčel. Sílu plamene pak reguloval vůlí a za krátko se do okolí linula vábivá vůně pečínky. I Lily se začaly sbíhat chutě.

 

Místo: Ubytovna bratří Demosů, Tokyo – Země

 

V suterénu ubytovny došlo opět k důležitému rokování. Wornixs, Arkill a kupodivu i Dito se sešli u jednoho stolu, na kterém ležel Tarův meč, jako upomínka toho, co je potřeba probrat.

„Takže naším dalším protivníkem jsou Čističi,“ shrnul fakta Pekelný rytíř.

„To si nemyslím. Útoky a únos našeho vládce jsou dvě rozdílné věci,“ oponoval Arkillovi Wornixs.

„Proč si to myslíš,“ připojil se k debatě Dito.

„Mevlin, který má na svědomí zmizení našeho vládce, je na škole už několik dnů. Myslím si, že o nás věděl už dávno předtím. Pravděpodobnější vysvětlení je, že šel po Nebesance a náš pán se jí rozhodl znovu zachránit,“ řekl svou teorii Kronikář a Dito souhlasně pokyvoval hlavou.

„To ale na věci nic nemění! Náš vládce je kdo ví kde a jestli zemře, se vším je konec!“ vrátil debatu na samý začátek Arkill.

Zatímco si Wornixs s Pekelným rytířem vyměnili pohledy, Dito se zahleděl na krvavý rubín v jílci Tarova meče a řekl: „Seženu potřebné informace. Do té doby se připravte na všechno, co může přijít.“ Poté bez dalších průtahů vytvořil portál a zmizel, aniž by víc vysvětlil, co má v plánu.

„Nelíbí se mi být s ním v jednom týmu,“ řekl Arkill a Wornixs přikyvoval: „Ani mě ne. Ale musíme Tara najít.“

 

 

 

 

Místo: Tokyo - Země

 

Temná bouřková mračna zahalila oblohu nad městem. Po několik následujících hodin pak metropoli bičoval silný vítr a prudký déšť.

Ditorax stál na špičce hromosvodu jednoho z nejvyšších mrakodrapů ve městě a shlížel do ulic pod sebou. Nepříznivé počasí s ním ani trochu nepohlo. Ruce měl natažené před sebou, jako kdyby v nich něco držel, ale nic vidět nebylo.

„Dlouho jsem vás zanedbával,“ řekl Ditorax vlídným hlasem, a když oblohu rozzářil blesk, osvítil malého chlapce pokrytého změtí vlnících se těl. „Chci, abyste mi někoho našli…,“ jeho další slova přehlušil kvílící vítr a s dalším bleskem už stál Ditorax na špičce hromosvodu sám, vyčkávající návrat svých mazlíčků.

 

Místo: Neznámé – Země

 

Tar a Lily si nalezli malou jeskyni u paty hory uprostřed ostrova, ve které se rozhodli přečkat noc. I když vládce Desátého pekelného kruhu mohl použít svou moc pro udržení ohně, raději nasbíral v okolí nějaké sušší dřevo a udělal u vchodu ohniště. Věděl, že se Mevlin vrátí, a tak šetřil síly. O pečínku se nakonec s Lily rozdělil, dokonce by řekl, že toho snědla víc, než on.

„Ty jsi taky poloviční člověk,“ řekl a koutkem oka pozoroval Nebesanku třesoucí se zimou, sedící těsně u vchodu do jeskyně.

Lily neodpověděla, už takhle se s Tarem zapletla dost a nehodlala to nechat přerůst v nějaké podivné přátelství. Navíc se jí teď honily hlavou jen myšlenky točící se kolem tepla. Tělo skoro necítila. Měla na sobě pouze školní uniformu, sukni nad kolena a sako s košilí.

Tar se už na Lily nemohl víc dívat. Vstal a vyšel z jeskyně, aby se po chvíli vrátil s další náručí dřeva, které pohodil kousek od ohniště.

Lily se pořád třásla zimou, jen si mezitím, co byl pryč, o něco blíž přisedla k ohni.

Vládce Desátého pekelného kruhu si povzdechl, zezadu přistoupil k Nebesance, poklekl a pak jí objal. Lily se lekla, začala se vzpírat a snažila se dostat ze sevření, ale Tar jí nepustil, řekl jen: „Jsem ohnivý démon. Vím, že o mou pomoc nestojíš, ale už se na to dál nehodlám dívat.“ Potom zvýšil teplotu svého těla a stal se živoucím topením. Lily se ještě chvíli vzpouzela, ale vyčerpání a náhlé teplo ji během chvíle uspaly.

Když Lily usnula, Tar jí přikryl svým kabátem, přiložil do ohně a sedl si vedle ní. Potom sáhl do kapsy a vyndal z ní kámen duší. Chvíli přejížděl pohledem z drahokamu na plameny před sebou, Lily vedle sebe a přemýšlel. Kam vlastně vůbec patří? Otec vládce pekelného kruhu, matka od Čističů a oba mrtví, protože mu dali život. I Tyrael přidělával samé problémy. Bylo vůbec správné, aby se bastard jako on narodil?

Tar se dlouze zadíval do plamenů a vybavil si tvář Wornixse, Arkilla, Dita, dvojčat, démonních bratrů, Paraela a dalších. Teď měl své poddané. Při vzpomínce na ně si uvědomil, že není sám. A i když je jen polovičním démonem, stal se vládcem. V jeho životě na nějaký sentiment nebo smutek už nebylo místo. Vrátil tedy kámen duší zpátky do kapsy, naposledy přiložil do ohně a šel spát.

 

Místo: Někde v Tokyu – Země

 

Ze zadního vchodu nočního podniku se vypotácel silně podnapilý muž. Neudělal však ani deset kroků a vyzvrátil před sebe obsah svého žaludku. Což bylo několik pistáciových oříšků, oliv a spousta různorodého alkoholu. Nebyl schopen normálně myslet, natož kloudně mluvit, a tak když se otočil a uviděl naproti sobě stojící osobu zahalenou v plášti, vypravil ze sebe: „Nemáš něco k pití?“ Místo odpovědi zpod pláště vyrazila ruka, prošla skrz koženou bundu s tričkem a vnikla ochmelkovi do prsou. Hned na to vyšla ven, celá od krve, svírající ještě stále tlukoucí srdce. Ochmelka naposledy zaostřil zrak, ale pak už se jen svalil na zem do vlastních zvratků.

Zahalený muž zpod pláště vystrčil druhou ruku, v níž svíral drobný drahokam. Ten přiložil k srdci, a jakmile se do něj přemístila duše oběti, nepotřebný orgán zahodil k odpadkům u popelnic, kde se o něj ještě tu noc popraly krysy a divoké kočky z okolí.

„Mazané, maskovat své vraždy za práci démonů,“ zaznělo od Ditoraxe, který vyšel na světlo pouliční lampy a v klidu kráčel k vrahovi. Ten jen uschoval drahokam do bezpečí pláště a zůstal nehybně stát. „Jsem rád, že jsi neutekl,“ pokračoval malý chlapec a přitom se shýbl, aby vzal do ruky drobného hada, který k němu zamířil ze stínu lampy. „Většina démonů si myslí, že jsou Stínoví hadi zbyteční. Jejich síla se samozřejmě nedá srovnávat s těmi Pekelnými, ale pokud jde o užitečnost, tak se jim nic nevyrovná.“

„Kdo jsi a co po mě chceš?!“ zaznělo z pod kápě vraha.

Ditorax se pousmál: „Takže si na mě nepamatuješ? Nemohu ti to mít za zlé, Bezejmenný. Nebo bych měl raději říkat Ji…“

„Ty jsi ten pošahaný démon z Devátého pekelného kruhu!“ skočil Ditoraxovi Bezejmenný do řeči.

„Pošahaný zní dost nehezky. Říkejme radši podivínský, ale o tom jsem se bavit nepřišel. Chci ti navrhnout obchod.“

Bezejmenný uvolnil stisk na rukojeti dýky, kterou měl připravenou k útoku, a počkal, až Ditorax přednese návrh.

„Chci vědět, kam mohli Čističi poslat Nebesanku a vládce Desátého pekelného kruhu, aby je tam nikdo nerušil.“

„Těch míst může být vícero, ale napadá mě jen jedno,“ odvětil Bezejmenný a zpod pláště vystrčil průsvitnou ruku, kterou napřáhl před sebou dlaní vzhůru.

Ditorax vytáhl z kapsy kožený váček, vložil ho Bezejmennému do dlaně, ale stále se ho ještě držel.  

„32,5° zeměpisné šířky a 139,8° délky,“ zaznělo zpod kápě.

„Jestli tam nebudou tak…“

„Vím, najdeš si mě a potká mě horší osud, než smrt,“ skočil Ditoraxovi Bezejmenný do řeči. „Je mi líto, ale tyhle výhružky na mě neplatí. Možná proto, že už jsem mrtvý.“

Když potom Dito pustil sáček, Bezejmenný v tu ránu zmizel. Sáhl do kapsy pro mobilní telefon a hned se spojil s Wornixsem, aby mu předal informace: „… zbytek je na vás.“

„Jako by se stalo,“ zaznělo v odpověď a Kronikář hovor ukončil.

Potom se Dito vrátil zpátky do ubytovny a vyčkával na Tarův návrat.

 

Místo: Residence Hondů, Tokyo – Země

 

Takashi v den Mevlinova koncertu nebyl vůbec ve škole. Bylo pro něj nedůstojné zúčastnit se něčeho, při čemž by nemohl nějakým způsobem vyčnívat nad ostatními. A tak jen zůstal ve svém pokoji, což byly čtyři místnosti v prvním patře jižního křídla domu o celkové výměře přes sto padesát metrů čtverečných. Tam ležel na drahé kožené pohovce obklopený přepychem, a jako vždy přemítal nad potupou, kterou mu Tar způsobil.

Dokud si myslel, že je člověk, tak byl schopen přijít s plánem, jak se mu pomstít. Ale po zjištění, že je démon, a dokonce ne nějaký řadový poskok, nýbrž něco jako král, se v něm střídala frustrace se záští. Zášť za to, že jej opět pokořil ve společenském postavení a frustrace pramenící z nejistoty, protože jak by se obyčejný člověk mohl pomstít démonovi? A lze to vůbec?!

Chvíli uvažoval o tom, že by zašel někam do kostela a tam Tara jednoduše udal, ale pak si vzpomněl na varování od profesora Demose, který říkal, aby se od kostelů a kněží držel dál, jestli nechce mít problémy. A i když ho varoval jeden z Tarových poddaných, tak sám nic nevěděl o válce mezi Nebem a Peklem. Sice už přečetl bibli, pátral na internetu a snažil se získat nějaké informace, ale vše bez sebemenšího úspěchu.

Zaklepání na dveře vytrhlo Takashiho z myšlenek a vrátilo do přítomnosti: „Vstupte!“ zakřičel nevybíravě.

Do pokoje vstoupil sluha a v úklonu oznámil: „Váš otec musel odjet kvůli neodkladné záležitosti a pověřil Vás, abyste se v jeho nepřítomnosti postaral o hosty.“

„Tss!“ sykl zlostně Takashi a v duchu zanadával na otce a tu couru, za kterou jel. Nevadilo mu, že je nevěrný, ale když kvůli jeho cizoložství musí lítat kolem nějakých buranů z Kjóta, které v životě neviděl a s nimiž neměl pranic společného, nebýt nějaké úmluvě uzavřené před pár stovkami let, to bylo něco jiného. Však si o tom s ním večer promluví, až se vrátí. Následoval tedy sluhu do haly, kde uviděl tříčlennou skupinu, skládající se ze dvou mužů a jednoho středoškoláka.

„Měl jste pravdu, Mistře. Je tu nějak zatuchlo…“ zaznělo od jednoho z hostů, který spolu s ostatními probodával Takashiho pohrdavým pohledem.

 

Místo: Přístaviště, Tokyo – Země

 

„Najděte to nejrychlejší, co tu je. A hněte sebou,“ zakřičel Arkill na jednotku Pekelných samurajů, kteří se spolu s ním a Wornixsem chystali na záchranu jejich vládce. Naneštěstí ostrov Čističů nebyl tak daleko od Japonska, ale pořád to nebylo dost blízko.

Místo: Neznámé – Země

 

„Mevline, nedělej to! Brzy dorazí rozhodnutí Starších…,“ při posledních slovech hrdlo mladého umělce sevřela pravá ruka jeho přítele a byl tvrdě přitlačen ke skalní stěně.

„Neříkal jsem ti snad, že není důvod je informovat, Micku!“

„Nemůžeš jen tak vyhlásit válku Pekelnému kruhu bez souhlasu Starších,“ zaznělo přidušeně.

„On není vládce! Je to vyvrhel. Ta banda Vyhnanců kolem něj neznamená nic. A teď už mi nezacláněj,“ s těmito slovy pustil Mevlin Micka.

Mladý malíř si chvíli masíroval hrdlo levou rukou a snažil se přijít na způsob, jak horkokrevného přítele zastavit, ale nic jej nenapadalo.

 

Mevlin vystoupal na nejvyšší bod ostrova a díval se na džungli pod sebou: „Nemyslete si, že se přede mnou schováte,“ řekl, promnul si prsty, jako kdyby zahajoval nějaké své vystoupení a shromáždil moc. Všech deset prstenů na jeho rukou se rozzářilo ve stejnou chvíli: „Nebeský klavír!“ před Mevlinem se pak ve vzduchu vznášely klávesy, a když začal hrát, zvláštní tóny se od něho nesly do dálky. Čistič zavřel oči a soustředil se na rezonanci. V jeho hlavě se vytvořil dokonalý prostorový obraz ostrova. Viděl přílivové vlny tříštící se o skaliska na severu ostrova, rodinku místních antilop u pramene, ale především Tara a Lily opouštějící bezpečí jeskyně, v níž přenocovali.

Vládce Desátého pekelného kruhu slyšel podivnou melodii, ale více ho znepokojovala aura moci s ní spjatá. Byla nepatrná, ale všude kolem něj.

„A teď teprve hra začne,“ opáčil Mevlin, usmál se a změnil melodii. Hudba z Nebeského klavíru se teď nerozléhala po okolí, ale soustředila se na jedno jediné místo.

Tar postřehl změnu melodie, zatímco Lily hudbu ani nezaslechla. Jeho instinkty byly na poplach, a tak když mladá Nebesanka zamířila zpátky do jeskyně, on včas posílil tělo a znovu jí zachránil, tentokrát před utrženým skalním převisem.

„Co se stalo?“ vyhrkla zaskočená Lily a hleděla na zavalený vchod do jeskyně, ve kterém ještě před chvílí stála.

„Utíkej!“ vykřikl Tar, popadl Lily za ruku a táhl ji za sebou džunglí, zatímco jim nad hlavou praskaly větve stromů a dopadaly kolem nich.

Takto však nevydržela dvojice utíkat dlouho. Ani ne po dvaceti metrech Lily zakopla, upadla na zem a před padajícími větvemi ji zachránily až Tarovi Plameny hněvu, které spálily vše do vzdálenosti deseti metrů od nich.

„To jsou všichni Čističi zbabělci nebo jen nebojují tváří v tvář,“ křičel vládce Desátého pekelného kruhu z plných plic, až se k němu z dáli vracel jeho hlas jako ozvěna.

Mevlin otevřel oči a přestal hrát. Klávesy Nebeského klavíru zmizely, stejně jako on sám, když se teleportoval přímo naproti Tarovi.

„Je čas na druhé kolo.“

„Vzal si mi to přímo z úst,“ odvětil klavírista a vrhnul se na Tara

 

***

 

Mick stál na nejvyšším místě ostrova, odkud ještě před chvílí Mevlin pátral po Tarovi a Lily. Chvíli přihlížel zuřivému boji jeho přítele s vládcem Desátého pekelného kruhu a pak se zahleděl na východ k Atlantidě. Narozdíl od ostatních Čističů netoužil po boji. Kdyby to šlo, zvolil by si život obyčejného smrtelníka, ale to bylo nemožné…

A jak tak mladý malíř opětovně přemýšlel nad svým životem, k ostrovu Čističů směřoval spěšný postel Starších, běžící po hladině oceánu.

 

V tu samou chvíli k ostrovu mířil i sportovní člun, na jehož palubě se nacházel Arkill s Wornixsem a jednotnou Pekelných samurajů, kteří se všichni do jednoho obávali o život svého vládce.

 

***

 

„Zvukový kráječ!“ Mevlin opakoval na Tara svou včerejší strategii a vysílal proti němu neviditelné čepele, aby zaměstnal jeho živoucí rudé plameny, a pak se mu hned teleportoval do zad. Ale i když se mu naskytla několikrát příležitost zasadit úder, pokaždé se zarazil. Stále měl v živé paměti včerejší neúspěch a potřeboval vědět, jak k němu došlo.

Vládce Desátého pekelného kruhu nezůstal Čističi před sebou nic dlužno a zakrátko bitevní pole zdobily četné krátery a plápolající ohně.

„Už mě to unavuje. Co kdybychom to konečně skončili,“ zvolal po další blokaci zvukové čepele Tar. Jeho zásoby Moci se sice narozdíl od většiny démonů obnovovaly, ale používání Plamenů hněvu mu ubíralo příliš mnoho sil. Bylo mu jasné, že boj v takovém tempu dlouho nevydrží. A přemýšlet dopředu bylo jednou z prvních věcí, které se od Arkilla naučil. I když se touto radou Pekelný rytíř sám mnohdy neřídil… Tarův plán byl tedy prostý, dostat Mevlina k sobě, aby mu ukradl jeho moc a následně jí proti němu samému použil.

„Co navrhuješ?“ opáčil klavírista. Sám už spotřeboval dost sil, ale především se mu nelíbila patová situace.

„Žádné pobíhání okolo. Jediný útok, který rozhodne boj… jestli se nebojíš.“

„Souhlasím.“

Kolem obou protivníků se začala tvořit silná aura moci, uvolňující se z jejich těl, připravená se přeměnit ve zničující sílu.

 

***

 

„Skvělé,“ řekl Mick a radostí chtěl pomalu skákat, když dočetl rozhodnutí nejvyššího Staršího. Potom vytáhl svůj skicák a začal spěšně kreslit.

 

„Vidím ostrov,“ zvolal jeden z Pekelných samurajů.

„Konečně,“ opáčil Pekelný rytíř skoro šeptem. „Wornixsi, šlápni na to!“

Kronikář však na Arkillova slova naopak ubral plyn: „Je tu spousta skalisek. Když přijdeme o člun, uvízneme tu.“

„Sakra,“ zaklel Arkill, pak ale v dáli uviděl vyšlehnout plameny vysoko k obloze a nemusel ani cítit Tarovu přítomnost skrze vazalskou značku, aby věděl, že tam bude. „Jdu napřed,“ pak posílil své nohy na maximum a skočil. Málem tím člun sám potopil, ale nad takovými detaily už nepřemýšlel.

Wornixs jen převrátil oči v sloup, zatímco se členové jednotky Pekelných samurajů snažili nespadnout ze člunu. Pravdou bylo, že Kronikář nezpomalil loď jen kvůli vyčnívajícím skalám nad hladinou, ale podobný čin od Pekelného rytíře očekával.

 

***

 

„Budeš první, kdo okusí mojí novou techniku,“ řekl Mevlin a několik listů bylo ve vteřině rozemleto na prach, když je vítr zanesl do blízkosti jeho levé ruky.

„Nápodobně,“ opáčil vládce Desátého pekelného kruhu a vzduch kolem pravačky se prudce ohřál na teplotu několika set stupňů celsia.

Lily celému souboji přihlížela přikrčená za kmenem ohořelého stromu. Už odmalička toužila bojovat, ale teprve dnes, naprosto bezbranná, si uvědomovala, jak hloupé přání to bylo.

Aniž by zazněl nějaký signál, Tar s Mevlinem proti sobě vyrazili. V hlavě neměli nic jiného, než vítězství a to za každou cenu.

„Zhmotnění!“

Souboj byl přerušen stejně rychle, jak začal. Oba protivníci stáli ani ne deset metrů od sebe, spoutaní oživlými Mickovými kresbami obřích hadů, kteří se omotali kolem jejich těl a výhružně odhalovaly doširoka rozevřenou čelist. Než však stačil Mick říci půl slova, mezi Tara a Mevlina spadl z oblohy Arkill.

„Černé meče!“ Po přivolání ebenových zbraní zaujal Pekelný rytíř bojový postoj, připravený rozsekat vše, co by se pokusilo ohrozit jeho vládce.

Posel Starších, několikanásobný olympijský vítěz a držitel mnoha světových rekordů v běhu, při pohledu na Arkilla začal připravovat své silné nohy k boji, ale Mick ho gestem ruky zarazil.

„Z rozhodnutí nejvyššího Staršího si Čističi nepřejí válku s Desátým pekelným kruhem. Zároveň doufá, že celý tento incident bude brát mladý vládce jako nedorozumění, které obě strany brzy zapomenou.“

Arkill se podíval na svého vládce. Ten mezitím přivolal ze zbylých sil Plameny hněvu a spálil oživlou kresbu hada.

„A co Lily?“ zeptal se Tar.

Mevlin se též osvobodil a pak se opovržlivě podíval na přítele. „Ta samozřejmě může odejít s tebou,“ dodal Mick a čekal na Tarovo konečné rozhodnutí. U toho se mezitím už shromáždila i jednotka Pekelných samurajů.

Vládce Desátého pekelného kruhu se z nadhledu podíval na celou situaci, a jako kdyby za sebou měl Wornixse, napřímil se a s vladařskou nadřazeností promluvil: „Přijímám Vaši omluvu,“ přitom se provokativně zahleděl Mevlinovi do očí. „Vyřiďte Staršímu mé srdečné pozdravy. Budu se těšit na naší budoucí spolupráci,“ a už chtěl odejít, když v tom se zarazil, sáhl do kapsy a vyndal z ní kámen duší s jeho matkou: „Tohle byste měli mít vy,“ zavolal a hodil ho Mickovi. Potom v doprovodu svých poddaných a mladé Nebesanky opustil bojiště.

Mevlin se teleportoval k Mickovi a aniž by se na něho podíval, řekl: „Nevím, proč největší zastánce války s démony v našich řadách takhle rozhodnul, ale plete se. Nechat ho jít je chyba, která se nám vymstí!“ Potom v klidu odešel.

Tar po chvíli přenechal své místo v čele skupiny jednomu z Pekelných samurajů a s úlevným úsměvem kráčel vedle Arkilla.

 

„Jsem rád, že jste v pořádku, můj pane,“ pronesl Wornixs uctivě na pláži v úklonu.

„Já taky,“ opáčil Tar úlevně.

„Na tohle si dávejte větší pozor,“ dodal Kronikář a podal svému vládci jeho meč. Zcela přitom ignoroval šokovanou Lily zírající na něho.

„Díky,“ řekl vládce Desátého pekelného kruhu, a když sevřel rukojeť zbraně, doplnil si moc skrz vazalskou značku svých poddaných v osobní dimenzi.

Když se všichni nalodili na člun a vyrazili na cestu zpátky do Tokya, objevila se tíživá atmosféra. Zatímco Tar se usmíval, s dobrým pocitem, že to nejhorší je za ním, jeho poddaní a Lily na tom byli úplně naopak. Mladá Nebesanka se sice nijak nevzpouzela, ale Arkill a členové jednotky Pekelných samurajů, kromě Wornixse, přemýšleli na plné obrátky.

„Můj pane, co s ní uděláme?“ přerušil napjatou atmosféru Arkill.

Než stihl Tar promluvit, Lily se vrátila její moc. Podívala se na stále se zmenšující ostrov Čističů, ale nedala znovuzískání svých sil na sobě nijak znát.

„Nedělej žádné hlouposti,“ promluvil na ni tiše Wornixs a díval se chvíli poklidně na oblohu, dokud nesáhl najednou po propisce a pak už se společně s Arkillem dívali směrem, odkud se k nim blížila nová hrozba. I Lily věděla, že přicházejí problémy.

Tar ještě přemýšlel, co by na Arkillovu otázku měl odpovědět a jako poslední ve člunu vycítil velkou auru moci, která nabývala na síle, jak se k nim blížila.

„Použijeme ji jako rukojmí,“ navrhl Pekelný rytíř a uchopil Lily za ruku. „Snad budou vyjednávat.“

„Co se zase děje,“ řekl vládce Desátého pekelného kruhu spíše sám sobě, než že by pokládal někomu otázku.

„Nebesané, můj pane,“ opáčil Arkill. „Jdou si pro ni.“

Tar přeskakoval pohledem mezi svými poddanými, ale na všech viděl jen obavy. Dokonce i někdo tak klidný jako Wornixs pevně svíral svou zbraň. Jejich protivníka nemohl podceňovat.

Lily viděla na všech beznaděj. I když kolem ní byli démoni, nedokázala o nich už přemýšlet jako o něčem, co je potřeba ze světa vymazat za každou cenu. Jestli jí čas stráveném na ostrově Čističů něco dal, pak to, že zničil všechny její názory. Už nedokázala říct, co je správné a co špatné. A tak, když sama od sebe řekla: „Nechte mě jít. Odvedu jejich pozornost, abyste mohli zmizet,“ nevěřila vlastním uším.

Zatímco se Wornixs mírně pousmál, Arkill okamžitě namítl: „Nemůžeme jí věřit!“

Vládce Desátého pekelného kruhu se podíval na svého Generála, potom rádce a nakonec na Lily. A i když jeho démonická polovina protestovala, ta lidská už to vzdala. Pochyboval o tom, že i s Lily jako rukojmím by blížící se Nebesané vyjednávali. Maximálně by tím boj jen o chvíli oddálil. A jelikož si ho dnes užil víc, než dost, jednoduše se usadil na sedačku a odevzdaně řekl: „Běž.“

Arkill pustil Lily, ale necítil žádný vztek. Naopak si trochu ulevil. Neměl rád podlé triky. A jestli má zemřít, tak jedině ve férové bitvě.

„Tímto jsme vyrovnáni,“ odvětila Lily, pak nechala zhmotnit svá bělostná křídla a po několika mocných mávnutích se rychle vznesla do oblak.

Pekelný rytíř protáhl ztuhlé tělo: „Raději bych bojoval na souši, ale aspoň to bude zajímavější.“

„Šetři si síly na jindy,“ opáčil Kronikář. „Rozložit!“ Potom oběma rukama uchopil své kopí a soustředil se: „Bariéra!“

 

Ezechiel s několika tucty archandělů vyrazil hned, jak Lily získala zpátky své síly a byl jí tak schopen vycítit. Od chvíle, kdy zmizela, nedokázal být klidný. V hlavě měl obraz jen své malé sestřičky, o kterou se staral už od útlého dětství.

Lily se ještě před příchodem svého bratra ohlédla, jestli je dostatečně daleko od Tara a jeho poddaných, ale člun ani nějaké stopy po démonické auře kupodivu nenašla. Z dalšího překvapení ji vzápětí dostalo silné bratrovo objetí, které díky jeho zlaté zbroji nebylo ani trochu příjemné.

„Tolik jsem se o tebe bál,“ řekl Ezechiel a ještě víc přitiskl Lily k sobě.

Když se Lily vymanila z bratrova sevření, mohl se i on více soustředit na to podstatné: „Co se stalo?!“ zeptal se a rozhlížel se po nějaké hrozbě.

„Zajali mě Čističi.“

„A kde jsou? Udělali ti něco? … Všechny si je podám!“ zpovídal sestru a proklínal všechny Čističe zároveň.

„Nevím, kde jsou. Vzali mě na nějaký ostrov, kde jsem ztratila všechny své síly. Potom mě naháněli dva dny a já nakonec ze zoufalství skočila do moře a plavala pryč, dokud se mi před chvílí síla nevrátila … jsem vyčerpaná a chci domů,“ při posledních slovech se Lily málem rozbrečela. Za ty roky věděla, jak to s bratrem sehrát, aby bylo po jejím, a tak když řekl: „Vracíme se domů,“ se v duchu vítězoslavně usmála. Naposledy se ještě podívala na hladinu oceánu, kde se pod neviditelnou kupolí skrýval člun s démonickou posádkou, a pak už následovala bratra do Nebes.

„To bych nevěřil, že se dá nějakému Nebeskému věřit,“ opáčil Arkill a díval se za vzdalujícími se nenáviděnými nepřáteli.

 

Po Tarově útěku z Devátého pekelného kruhu

Místo: 6. Pekelný kruh

 

Každý pekelný kruh se od těch ostatních v něčem odlišoval. A Šestý nebyl v tomto směru žádnou výjimkou. Tou nejvýraznější odlišností bylo, že démoni v něm žijící nepreferovali hrubou sílu. Jejich hlavními zbraněmi byl klam, přetvářka, lži a vychytralost. Druhou pak představovaly budovy v něm, které s bezduchými a chladnými stavbami ostatních pekelných kruhů neměli nic společného. Naopak vypadaly jako abstraktní díla nějakého šíleného umělce. Jediná věc v Šestém pekelném kruhu zkrátka nebyla stejná. Ať šlo o dveře, okna nebo jen zbroj strážných, ani jedno se při bližším pohledu neshodovalo s tím druhým. Všechno hýřilo barvami a návštěvník by si myslel, že sní anebo má halucinace.

Lewiru hned u portálu zadrželi vojáci, kteří ji odvedli rovnou do paláce. Architektonické divy jejího domoviště jí tak ani v nejmenším nezajímaly a cestou do trůnního sálu přemýšlela nad tím, co po ní její strýc může tak naléhavého chtít, když k němu musí jít hned po svém návratu a to v ozbrojeném doprovodu.

Po zdařilém útěku z ní opadla veškerá nervozita a obavy: ‚Nejspíše strýce zajímá, co se v Devátém pekelném kruhu děje,‘ odpověděla sama sobě v duchu při pohledu na nespočet svých obrazů, když procházela zrcadlovou chodbou, na jejímž konci byly dvoukřídlé dveře a za nimi trůnní sál.

Když Lewira vstoupila do křišťálového trůnního sálu, první věc, která ji přišla na oči, byl její zbitý otec, ležící na podlaze.

„Odneste ho,“ poručil vládce Šestého pekelného kruhu, líně rozvalený na trůně. Jeho vzezření působilo stejně, jako celá jeho říše. Z dálky by si každý pomyslel, že je v normální lidské podobě, ale při pohledu z blízka nešlo rozeznat, jestli je běloch, černoch, asiat nebo muž, či žena. Vypadalo to, jako by se vládce Šestého pekelného kruhu nedokázal rozhodnout, jak má jeho lidská podoba vypadat, a tak si vzal od každého zástupce lidské rasy něco. Ale aby toho nebylo málo, tak byl mezi ostatními démony známý především tím, že svou lidskou podobu pravidelně měnil.

Iluze Lewiřiny lidské podoby se mírně zachvěla: ‚Co se to děje?!‘

„Rád vidím svou drahou neteř,“ řekl vládce vlídným hlasem. Potom se zvedl z trůnu, prošel úzkou mezerou na schodech, kde se rozvalovaly jeho Sukubí konkubíny, a zastavil se těsně před Lewirou: „Nevěřila by si tomu, co jsem se před chvílí dozvěděl od Pravé ruky vládkyně Devátého pekelného kruhu. Můj hloupý bratr, tvůj otec, mě plánoval svrhnout! Ty o tom podlém spiknutí asi nic nevíš, má drahá neteři?“ při posledních slovech se celý křišťálový trůnní sál zachvěl lehce uvolněnou vladařovou mocí a kolem Lewiry se zhmotnily desítky mečů, s hrotem mířícím přímo na ní.

Lewira nesouhlasně pokývala hlavou: „Samozřejmě, že nevím, strýčku. Kdyby ano, hned bych ti o tom pověděla.“

„Hmm, to je ale problém. Mám teď věřit slovům svého zrádného bratra anebo jeho dceři?“ řekl sám pro sebe vladař nahlas.

‚Sakra!‘ zaklela v duchu Lewira a proklela otce. Na jeho místě by ho však udala ještě dřív, než by mučení vůbec začalo. Pak ale dostala nápad: „Strýčku, mohla bych ti dokázat svou věrnost?“

Vládce Šestého pekelného kruhu se vrátil zpět na svůj trůn, nechal zmizet meče a se zájmem opáčil: „Poslouchám.“

„Asi se o tom Pravá ruka vládkyně Devátého pekelného kruhu nezmínila, ale souvisí to i s důvodem, proč jsem se vrátila zpět. Můj snoubenec, milovaný bratr tamní vládkyně, uprchl na Zemi,“ odvětila Lewira a každé své slovo schválně natahovala, aby jejímu strýci dala čas k přemýšlení.

„A co má být?“

Lewira se usmála. Právě mohla začít našeptávat vladaři, když ze souvislostí sám nedostal ten nápad: „I já jsem se strýčku před časem dozvěděla, že tvou velkorysou nabídku k sňatku vládkyně Devátého pekelného kruhu bez jakéhokoliv vychování odmítla před ostatními vládci.“ Udělala krátkou pauzu, aby si její strýc vybavil tu potupnou událost, a když trůnním sálem znovu projela vlna moci, pokračovala s našeptáváním: „Co by se ale stalo, kdyby se milovaný bratr vládkyně a můj snoubenec dostal pod ochranu jiného z vládců? Jak by se pak vládkyně rozhodovala…,“ poslední slova nechala vyznít do ztracena, neboť víc nebylo třeba říkat.

Vládce Šestého pekelného kruhu se úlisně usmál. Na jeho překombinované tváři to udělalo pitoreskní grimasu a opáčil: „Dobrá, dám ti možnost dokázat mi svou věrnost. Půjdeš na Zemi a přivedeš mi svého snoubence.“

‚Skočil mi na to,‘ zajásala v duchu Lewira a hluboce se uklonila: „Jak si přeješ, strýčku,“ a už se chystala vydat na cestu k portálu, když jí znovu strýcovi vojáci obstoupili.

„Snad sis nemyslela, že tě nechám jen tak odejít,“ opáčil vladař a po jeho slovech se trůnním sálem rozezvučelo zacvaknutí ebenového obojku, který jeden z vojáků připnul Lewiře na krk. „Nechci tuto příležitost promarnit, a tak tvé dokazování věrnosti bude časově omezené. Teď můžeš odejít,“ dodal vládce a otočil se k neteři zády.

 

Před několika dny

Místo: Kdesi v Tokyu – Země

 

Po několika měsíčním pátrání, kdy už jí téměř vypršel čas, se Lewira konečně dostala na Tarovu stopu, která jí zavedla do Japonska. Nebýt otcových kontaktů, těžko by novopečeného vládce Desátého pekelného kruhu, jak se záhy o svém snoubenci dozvěděla, našla. Těžko říct, co původní cíl Lewiry, zachránit si holý život, pozměnilo, když začala opět spřádat plány, jak by si Tara omotala kolem prstu a udělala z něj svou loutku na cestě za usednutím na vladařský trůn…

 

Místo: Tokyo, Toudai – Země

 

Již druhý den po návratu z ostrova Čističů se Tar, i přes námitky svého Generála, vydal na univerzitu. Přestože problém s Onmyouji nezmizel, jen od včerejšího dne nenapadli v celém městě ani jednoho z jeho poddaných, nehodlal zameškat už žádné další hodiny. A předně Tar nevěděl o lepším místě, kde si odpočine od vladařských povinností, než právě ve škole. I tak byl ale vládce Desátého pekelného kruhu po celou cestu do univerzitního areálu zahrnut přízní svých poddaných. Zleva Dvojčaty, zprava Kerberosem a v dlouhém odstupu jednotkou Pekelných samurajů.

„Proč byl ráno Wornixs tak podrážděný?“ zeptal se Tar dvojčat.

„Včera večer volali z katedry. Zrušili mu dnešní ranní přednášku,“ odpověděla Jin, zavěšená o Tarovo rámě a provokativně se před svou přízračnou sestrou ještě silněji k vladaři přimkla.

 

 Po příchodu do učebny se Tar už vymanil ze sevření Jin a přítomnosti Kerbieho, který na svého pána jako obvykle čekal schovaný v okrasném keři u vstupních dveří kampusu. Vše se zdálo, jako kterýkoliv jiný den, jen s tím rozdílem, že nejpilnější žákyně chyběla. Nikdo však nepřítomnost Lily neřešil, neboť nikdo si na ní ani nevzpomínal.

Mevlin přišel až k Tarově lavici, Dvojčata se v reakci na to spojila a postavila za svého vládce, a pak mladý Čistič řekl: „Jednou náš souboj dokončíme.“

„Budu čekat,“ opáčil Tar a v klidu opětoval Mevlinovi pohled z očí do očí. Sám přitom nevěděl, zda je rád, že vzal ostatním spolužákům vzpomínky na Lily, či nikoliv. Cítil se trochu nesvůj, když ho Nebesanka neustále odněkud nepozorovala.

Těsně před začátkem hodiny dorazil Takashi. Tentokrát však jeho věrného patolízala Asogiho nahradil někdo jiný. Tar ho doposud ve škole ještě nezahlédl. Vysoký, statný a pohledný mládenec s dlouhými černými vlasy spletenými do copu. Takashi vedle něho působil nervózně. Při bližším pohledu by si jeden řekl, že to není ani on, ale někdo úplně jiný. Skoro neupravený, na pravé tváři velkou náplast, pod níž ukrýval modřinu, nestál vzpřímeně a i jindy jeho obvyklý povýšený výraz v obličeji nahrazovala spíše u něho nezvyklá podřízenost, jako delikvent, kterého právě přemohl někdo silnější. Naproti tomu jeho společník sršel sebevědomým. Úsměv rozdával na všechny strany a především dívkám. Jednu oslovil a během pár vteřin s ní začal flirtovat a domlouvat si schůzku.

Začala hodina, ale profesor fyziky hned po svém příchodu nařídil všem vstát s tím, že budou mít nácvik požárního poplachu.

Takashi se se svým společníkem zastavil u dveří, zatímco ostatní studenti spořádaně opouštěli učebnu pod vedení profesora.

Tar nikam nespěchal. Navíc to bylo jeho první požární cvičení, a tak se spíše díval po ostatních a napodoboval je. Vzal si jen to nejnutnější a pak opustil své místo. Přitom se podíval po Mevlinovi, jestli nekuje nějakou boudu, ale ten už dávno opustil učebnu.

Když vládce Desátého pekelného kruhu vstoupil do dveří, Takashi na něho z boku zaútočil. V rukou křečovitě svíral podivnou dýku se skleněnou čepelí, která ve svém nitru, ale i na povrchu měla krev. Těžko říct, co Tara zachránilo. Jestli to, že se v Takashiho přítomnosti vždycky cítil nesvůj a čekal od něho to nejhorší nebo jestli to bylo jeho nezvyklým doprovodem. Tak či onak posílil tělo, zachytil pravačku s dýkou a lehkým zesílením stisku donutil Takashiho zbraň pustit. Pak s ním lehce mrštil mezi lavice.

„Tss,“ sykl Takashiho doprovod a do mikrofonu v pravém rukávu své školní uniformy zvolal: „Plán B!“ Po chodbě se na to rozezvučel dupot několika párů bot, spěchajících do učebny. Sám pak sáhl po rukojeti katany skryté pod kabátem, ve vteřině tasil a v další už se ohnal po Tarovi. Stejně jako dýka, i ostří katany bylo pokryté krví. Ta vytékala z drobných otvorů po celé délce čepele a při švihu z ní odstředivou silou odlétávaly drobné kapky. Ale ani ostří katany nezranilo vládce Desátého pekelného kruhu. Bylo zastaveno obřím mečem, o který se zbraň roztříštila, a veškerý její krvavý obsah se rozletěl do okolí.

Tar byl před rudým deštěm z velké části ochráněn svým mečem a jen pár kapek mu potřísnilo nekryté ruce. Ani ho to moc nebolelo, jen to nepříjemně pálilo. Za to Jing a Jang, spojené, si na poslední chvíli zakryly obličej rukama a své předloktí použily jako štít. Po bolestném výkřiku se jim od zápěstí až po lokty na kůži objevily stále se zvětšující puchýře, jako kdyby je zasáhla nějaká kyselina.

Vládce Desátého pekelného kruhu popadl svou otřesenou ochránkyni a uskočil s ní ode dveří, kterými do učebny vběhli další Onmyouji. Než ale některý z nich zaútočil, proskočil oknem pekelný pes ve své pravé podobě a štěkl po nepřátelích svého pána.

Takashiho doprovod jako jediný z Onmyouji stačil zareagovat, vyhrnul si levý rukáv a prodral se před ostatní: „Světské tetování!“ Ale i přes vyvolaný štít byla tlaková vlna příliš velká, popadla dva nechráněné učně po stranách a prorazila s nimi zeď.

Když mladý Onmyouji nechal štít zmizet, byl už Tar a jeho poddaní pryč. Pak se chodbou rozezvučela rolnička a do učebny vstoupil Hideo.

„Je mi to líto, Mistře. Utekl,“ řekl Takashiho doprovod v úklonu.

Hideo se lehce pousmál: „Není třeba se omlouvat, Ryo. Plán vyšel na výbornou. Víme, kde bude. Teď shromáždí své poddané a my je zničíme všechny najednou!“

 

Místo: Ubytovna bratří Demosů, Tokyo – Země

 

„Měli to dobře promyšlené,“ pochválil Wornixs Onmyouji, zatímco ošetřoval Jing. „Nejprve mi zrušili hodinu, abych si ničeho nevšiml, a pak na vás zaútočili. Možná byla chyba uzavřít s Hondou juniorem smlouvu…“

„Je jedno, jak se to stalo,“ vmísil se Pekelný rytíř do hovoru. „Teď vědí, kde jsme a my víme, že oni to vědí. Na jejich místě bych protivníka nejdřív vylekal, nechal ho shromáždit všechny síly a pak ho rozdrtil. To první už udělali a teď čekají, co my na to.“

„Vy jste v pořádku, můj pane,“ obrátil se Kronikář na Tara, když skončil s obvazováním Jing.

„Nic mi není. Jak je na tom ona?“

„Měla štěstí, že je stejně jako vy polovičním démonem,“ odvětil Wornixs.

„Co to vůbec bylo? Na první pohled mi to připomínalo krev, ale ta přece nezpůsobí tohle,“ řekl Tar a ukázal zarudlé fleky na rukou.

„Byla to krev, ale ne obyčejná,“ opáčil Arkill. „Ta krev nebyla poskvrněná žádným hříchem.“

„Co tím myslíš?“

„Pokud to mám říct úplně jednoduše, tak my démoni jsme ti zlí a Nebeští jsou zase hodní. A máme mezi sebou vztah jako oheň a voda. Jeden se nemůže dotknout toho druhého,“ pokračoval Arkill ve vysvětlování.

Vládce Desátého pekelného kruhu chvíli přemýšlel, ale nikde neviděl spojení s Onmyouji: „A co to má společného s tou krví, co mě zranila?!“

Pekelný rytíř se prosebně podíval na Kronikáře v naději, že vysvětlování převezme.

Wornixs si po dlouhé době povzdechl, urovnal si brýle na nose a začal od samého začátku, jak bylo jeho dobrý zvykem: „Po poslední velké válce Nebe a Pekla, ve které zemřeli Bůh a Ďábel, se mnoho Nebeských vydalo na Zemi. Někteří cítili potřebu postarat se o odkaz Boha. Každý si to přebral trochu po svém, ale jeden z nich, Abe no Seimei, se rozhodl naučit lidi bránit před námi démony. První Onmyouji naučil světskému způsobu života. Díky němu měli neposkvrněnou duši a dokázali ovládat trochu moci. Časem si vytvořili určité techniky. Obě jste během útoku na Vás viděl. První bylo používání světské krve, druhou pak tetování. Obě velmi nebezpečné.“

„Co má být ten světský způsob života?“

„Onmyouji žijí v ústraní a izolaci od okolního světa. Od útlého dětství dodržují přísná pravidla, aby jejich duše nebyla poskvrněná hříchy. V dospělosti si pak vybírají, jak chtějí dál žít. Jestli se stanou bojovníky anebo řemeslníky. Vše přitom podřizují svému poslání, vyhubení všech démonů v Japonsku. A pro tento úkol neváhají položit život. Tam, kde se církev stáhne, když nevidí šanci na vítězství, tak tam Onmyouji ani nezaváhají, jen když sebou vezmou, co nejvíc démonů. A právě jejich fanatizmus je na nich to nejnebezpečnější,“ dokončil Wornixs vypravování.

„Proto je boj nevyhnutelný,“ dodal Arkill a čekal na vyjádření jejich vládce.

Tar se podíval na zraněnou Jing, která odpočívala na gauči. Vzpomněl si na úmrtí všech svých poddaných od příjezdu Onmyouji do města a pak záludný útok ve škole. A po druhé v životě Tara ovládla vladařská zloba. Teplota vzduch kolem něho se zvýšila o několik desítek stupňů a vládce Desátého pekelného kruhu se obrátil na svého Generála: „Jaké máme možnosti?“

Pekelný rytíř se usmál. Mírně se ho zmocnilo vzrušení, jako před každým bojem, a pak vyjmenoval svému vládci všechny strategické možnosti.

„Souhlasím s prvním návrhem. Připrav všechny k boji. Je čas skoncovat s tou hrou na kočku a myš!“ prohlásil Tar rozhodně a vydal se ke dveřím od pokoje, následovaný svým Generálem a rádcem.

 

Místo: Sens?ji, Tokyo - Země

 

Ryo kráčel hlavní chodbou vedoucí přímo do svatyně, podél níž v řadě stáli do půl těla vysvlečení Onmyouji.

Mistr Hideo seděl na zemi před svatyní, po pravé straně položenou katanu a před sebou obnaženého učně. Tomu právě dokončoval nebezpečně vyhlížejícího dravce na prsou.

Ryo přistoupil ke svému učiteli z levé strany a řekl: „Démoni se začali stahovat k ubytovně. Vše je jak jste předpokládal.“

„Informuj ostatní mistry. Brzy vyrazíme,“ opáčil Hideo a v klidu dokončil kresbu. Pak pokynul dalšímu učni, ten si s předešlým vyměnil místo, namočil jehlici v umně zdobeném obřadním šálku s temně rudou barvou a započal novou kresbu.

 

Místo: Ubytovna bratří Demosů, Tokyo – Země

 

Vylidněné ulice lemovaly cestu k ubytovně do vzdálenosti jednoho kilometru. Onmyouji to ale nijak nevyvedlo z míry. Díky konexím na radnici věděli, že celá část tohoto předměstí byla před nedávnem skoupena neznámou firmou, jejímiž vlastníky byli dva bratři. První z nich učil na Toudai a druhý pracoval jako šéf ochranky v nejznámějším nočním Tokyjském podniku. Bylo jen logické, že démoni nechtěli, aby o jejich přítomnosti a činnosti věděli smrtelníci v nejbližším okolí.

Hideo, v čele, zastavil necelé dvě stovky Onmyouji pár set metrů před ubytovnou. Tar s Arkillem vyšli na verandu, zatímco několik jednotek Pekelných samurajů se shromáždilo na parkovišti. Wornixs pak s Kerbiem vyčkával na střeše.

Obě skupiny si vyměňovaly nenávistné pohledy, aniž by kdokoliv z nich něco řekl. Nebylo, co říct. Žádné vyjednávání, žádná řeč, čekal je pouze boj na život a na smrt.

Tar tasil svůj meč zpoza pasu: „Rozložit!“ Ohromnou zbraň zvedl s lehkostí nad hlavu, hrotem mířícím k obloze a lehce uvolnil ze sebe sílu.

Několik Onmyouji specializujících se na boj z dálky natáhlo tětivy svých luků a namířilo na vládce Desátého pekelného kruhu šípy, jejichž hroty byly vytvořeny ze zmrzlé světské krve, avšak Hideo je gestem ruky zarazil. Byla to jasná provokace. Některý z démonů musel znát bojové praktiky Onmyouji, v níž bylo prvním pravidlem nenechat démona použít své nečisté síly. Pak se Hideo podíval po okolí, moc protivníků tu zrovna nebylo: ‚Past na toho, kdo sám naplánoval past,‘ řekl si v duchu, když si všiml jednoho nedovřeného poklopu od kanalizace.

Arkill se usmál. Jediná věc, která ho těšila skoro stejně, jako boj samotný, bylo zhotovování válečných strategií.

Hideo k sobě přivolal Rya a dal mu několik povelů. Mladý učeň rychle pochopil plány svého mistra a pak se ztratil v houfu ostatních.

‚Teď ty, Wornixsi,‘ přešel v mysli na další krok Pekelný rytíř a obrátil pozornost na střechu ubytovny.

Kronikář si povzdechl: „Zase musím oddřít to nejtěžší,“ postěžoval si, potom ze sáčku u pasu vyndal několik kamenů duší, spolykal je a dal se do práce: „Bariéra!“

Téměř všechny Onmyouji, až na pár výjimek, zřetelný nárůst démonické moci a lehce zešedlá obloha zneklidněla.

„Klid, jsme jen v bariéře. Není se čeho bát,“ zvolal Hideo, aby opět nastolil řád.

‚Tss, mít svou původní sílu, tak bych ti ukázal, co má Bariéra všechno dovede!‘ láteřil nad slovy Onmyoujiho Wornixs.

Arkill nevydržel a vyprskl smíchy. Hned na to se setkal s nechápavým pohledem svého vládce, okamžitě se uklidnil a šeptem opáčil: „Toho si nevšímejte, můj pane. Držte se plánu, vedete si skvěle.“ V duchu ale poděkoval nepříteli za toto chvilkové pobavení.   

Tar se vrátil ke své roli a opět uvolnil ze sebe moc, tentokrát ji však cíleně vkládal do svého meče. Rubín v jílci se silně rozzářil a jako na povel se Onmyouji vydali do útoku s bojovým pokřikem.

Onmyouji se rozdělili na několik skupin, přičemž každá směřovala k jednomu kanalizačnímu víku. To spěšně odklopily a do stok naházeli předem připravené bomby se světskou krví. Yoshi se usmíval při představě, že démoni žijí ve stokách a také na tak příhodném místě zemřou.

Arkill vzrušením vykřikl: „Teď můj pane!“ A vládce Desátého pekelného kruhu na povel vytvořil ve výšce několika metrů nad hlavami Onmyouji portál do své osobní dimenze, ze kterého se na protivníky hrnuli jeho poddaní s touhou po odplatě.

Hideo se marně pokoušel udržet disciplínu, ale v křiku démonů se jeho hlas ztrácel. Už nebyl prostor na nějakou taktiku, zůstal pouze boj.

Několik Onmyouji vystřelilo na Tara z luku, ale všechny šípy v mžiku srazil Pekelný rytíř. Před ubytovnou se rozhořela bitevní vřava. Převaha nejméně deseti na jednoho však Onmyouji nijak neznepokojovala. Všichni bojovali naplno, nehledíc na zranění anebo svůj život. A když pak některý Onmyouji pozoroval, že nemá šanci se ubránit anebo dál bojovat, vykřikl: „Ve jménu ABE NO SEIMEIE!“ a odpálil na sobě umístěnou nálož obsahující hroty ze zmrzlé světské krve.

Po několika výbuších, které sebou vzali několik desítek Tarových poddaných, ztratil Arkill hlavu a sám se vrhl do boje.

Hideo pomalu kráčel směrem ke strůjci všeho zla. Cestou přesekl ve dví každého démona, který byl natolik bláhový, že se k němu přiblížil anebo na něho zaútočil.

Tar stále přihlížel bitvě z verandy. Bylo to podobné bitvě s Ďáblovým gangem, kdy také mělo jeho vojsko přesilu, ale přesto jiné. Narozdíl od Vyhnanců, kteří ztratili hlavu, když jejich strana prohrávala, si Onmyouji počínali mnohem srdnatěji. Nehledíc na rány, které utržili, ani na nulové šance zvítězit, dál zuřivě bojovali. Musel uznat, že byli impozantními protivníky.

Kdyby vládce Desátého pekelného kruhu neucítil na sobě vražedný pohled, asi by sledoval bitvu až do samého konce. Ale jak Tarovi Arkill s Wornixsem mnohokrát vštěpovali do hlavy, nejdůležitější bylo, aby vládce neustále dokazoval svým poddaným svou sílu.

Tar seskočil z verandy přímo před Hidea. Ten měl katanu zastrčenou v pochvě, připraven tasit. Napřáhl levou ruku na svého protivníka: „Ohnivá koule!“ ale jeho útok Hideo přesekl ve dví bez jediné námahy, aniž by si všiml, jak tasí. Sebevědomí rychle vyprchalo z mladého vládce, když si uvědomil, že stojí před někým, koho není radno podceňovat.

Hideo vyrazil vpřed a opětovně bleskově tasil, ale to už Tar posílil své tělo na maximum, přeskočil ho a sám se po něm obřím mečem ohnal.

Když se démonický meč srazil s katanou Onmyoujiho, Tar si všiml, že na ní není ani kapka krve. Trochu ho to uklidnilo, polevil na ostražitosti, a v tom se po něm Hideo ohnal pěstí. Úmyslně se úderu nevyhnul, pouze zpevnil tělo, a čekal, jak si o něj jeho protivník zlomí ruku. Jaké bylo o to větší překvapení, když ho úder srazil dozadu a ještě mu na tváři udělal popáleninu.

Hideo nehodlal dát protivníkovi ani chvíli času na vzpamatování. Spoléhal na to, že patřil mezi pár skutečných Světců, jejichž síla se od obyčejných Onmyouji výrazně lišila, a při boji s ním byl každý démon na okamžik vyveden míry. A už chtěl vládce Desátého pekelného kruhu dorazit, když se před ním vztyčila hradba Plamenů hněvu.

Wornixs měl o veškerém dění uvnitř své Bariéry dokonalý přehled. O to víc v duchu nadával na Arkilla, že se nechal strhnout bojechtivostí a opustil jejich vládce. Nemyslel si, že by se v Tokyu objevil skutečný Světec. Zvláště v dnešní době. Sám se kdysi jako Vyhnanec s jedním střetl a měl co dělat, aby to přežil. ‚Tohle bude problém. Kdybych tak měl víc síly,‘ a přepočítal si zbývající kameny duší. Kdyby je použil, mohl by Tarovi pomoci, ale když by boj trval moc dlouho a Bariéra by zmizela, určitě přitáhnou pozornost Nebeských. Promyslel všechny možnosti, a pak si do úst vložil jeden kámen duší.

Hideo katanou přesekl Plameny hněvu a ty zmizely. To už však Tar dávno stál na nohou a vysílal proti němu jednu Ohnivou kouli za druhou. Všechny ale byly přeseknuty ve dví katanou.

‚Co teď?!‘ honilo se Tarovi hlavou a dál po nepříteli vysílal Ohnivé koule. ‚Uklidněte se, můj pane!‘ rozezněl se mu Wornixsův hlas v hlavě.

‚Kde jsi?‘

‚Pořád na střeše. Nemohu s Vámi mluvit dlouho, tak mě dobře poslouchejte,‘ snažil se nejprve Kronikář svého vládce trochu uklidnit. ‚Onmyouji před Vámi je Světec. Není jich mnoho, ale jsou velmi nebezpeční. Jejich život není poskvrněn žádnými hříchy, a tak Vás pouhým dotykem zraní. Vše, v jejich rukou, se stává proti nám démonům zbraní. A hlavně si dejte pozor na jejich vlastní…‘ konec zprávy se už však Tarovi vytratil z hlavy.

 

Arkill se procházel po bitevním poli. V rukou ebenové meče, se kterými spěšně dorážel Onmyouji, co se chystali odpálit. Jinak se do boje skoro nepletl. Nikde neviděl protivníka, který by mu stál za námahu. ‚Ty bojechtivej blázne!‘ zakřičel mu Kronikářův hlas v hlavě a hned mu tak zkazil náladu. ‚Co se děje? Vyhráváme, tak neotravuj,‘ opáčil rozmrzele.

‚Vyhrajeme bitvu, ale válku díky tobě projedeme! Co se stane, když přijdeme o vládce?‘ zaonačil Wornixs.

‚Nikoho silnýho jsem tu…,‘ začal se obhajovat Pekelný rytíř, ale už nedokončil větu, když zpozoroval Tara v úzkých. „Sakra!“ zaklel a vydal se ke svému vládci.

„Světské tetování!“ Yoshi vyvolal řetězy, které se omotaly Arkillovi kolem pravé nohy, a když ho zastavili, Ryo přiskočil a katanou se mu pokusil oddělit hlavu od těla.

Pekelný rytíř instinktivně jedním mečem vykryl katanu a druhým připíchl řetěz k zemi, když v něm ucítil tah.

„Náš Mistr je právě teď zaneprázdněný. Pokud ho chceš vyrušovat, musíš nejdřív porazit nás,“ řekl Ryo, opětovně zaútočil katanou, ale přitom druhou rukou sáhl po jedné z lahviček za pasem a hodil jí po Arkillovi.

Tarův Generál se vyhnul křehkému flakonku. Ten se roztříštil o zátylek démona za ním a během chvíle ho světská krev něm připravila o hlavu. „Tss,“ sykl Arkill a vší silou se ohnal po řetězu, který jednou ranou přesekl. „Vybrali jste si špatného démona,“ procedil skrze zuby a otočil se čelem k Ryovi.

 

Vládce Desátého pekelného kruhu se snažil od nebezpečného protivníka udržovat odstup, jak jen to šlo. Když nezabraly démonické síly, popadl první věc, co mu přišla pod ruku.

Hideo uskočil před letícím kontejnerem, a když se po něm Tar vzápětí ohnal dopravní značkou zákazu stání vytrženou ze země i s betonovým kořenem, přikrčil se a jakmile se obří kyj zastavil o pouliční osvětlení, levou rukou se jej dotkl.

Tar upustil provizorní zbraň a odskočil z dosahu Onmyoujiho. Pak si prohlédl nehezkou spáleninu na ruce. V boji z blízka měl jeho protivník značnou výhodu. Jedinou obrannou linií mu byl meč po otci. Ale nehodlal se vzdát, pořád měl před sebou dlouhou cestu! Ruku se spáleninou přiložil na ostří a udělal dlouhý táhlý pohyb, kam až to šlo. Po chvíli jeho vlastní meč připomínal zbraň Onmyouji.

Hideo to bral jako provokaci. Několika přískoky se dostal k Tarovi, a když zastavil jeho útok, měl v úmyslu dát mu pěstí přímo do obličeje.

„Hlupáku,“ opáčil vládce Desátého pekelného kruhu, v levé ruce vyvolal plamen a přiložil jej k démonickému meči. Následovala silná exploze, která oba protivníky od sebe odhodila a na moment přitáhla pozornost ostatních bojujících.

 

„Setnutí!“ Arkill poslal proti Ryovi svou větrnou čepel, ale jediné, čeho docílil, bylo zabití pár desítek Tarových poddaných a možná jednoho nebo dvou Onmyouji. „Sakra!“ znovu zaklel a ignoroval novou provokaci protivníka. Jeho bojový styl se hodil na sólo akce, do víru nepřátel, kdy se nemusel o nic starat. Když ale zpozoroval explozi, trochu se uklidnil, pousmál se a soustředil na protivníky před sebou. Dobře věděl, že oheň ohnivého démona nezraní.

 

 Tar odletěl několik metrů daleko, ale hned se postavil na nohy. Jeho riskantní plán zafungoval dobře, alespoň v to doufal.

Hideo přistál na kapotě auta. Náraz mu polámal několik žeber, ale pořád byl odhodlán pokračovat v boji. Myslel si, že má na blízko jasnou převahu, ale podcenil nepřítele. Oheň mu ožehl oblečení, ale víc jej démonické plameny nezranily. To až tvrdé přistání. Slezl z kapoty a dostal mírnou závrať. Nejspíš utrpěl i menší otřes mozku. Serval ze sebe zbytek vrchního ošacení a chvíli přemýšlel, co dál. Mezitím mu z ran na hlavě a po těle vytékala krev. Zranění nebyla tak vážná, ale pořád byl člověk a měl své limity.

Vládce Desátého pekelného kruhu sledoval, jak jeho protivníka začínají zdobit krvavé ornamenty. Krev to byla hustá, sytě rudá a při pohledu na ní měl divný pocit. Obzvlášť si všímal, jak mu stéká po pravé ruce, přes záštitu a nakonec pokrývá ostří katany.

Hideo zasunul katanu do pochvy a zaujal postoj k Iaido, rychlému vytasení meče, na vzdálenost větší než padesát metrů od svého protivníka: „Krvavý déšť!“ a jak bleskově vytasil, po úzké strouze na čepeli, vedoucí od záštity až k hrotu katany, odstředivou silou odletělo několik kapek přímo na Tara. To opakoval v rychlém tempu.

Tar vyvolal Plameny hněvu, ale střely ze světské krve proletěly hradbou z plamenů jako nic a dál mířili vpřed. Několik jich vládce Desátého pekelného kruhu škráblo, nezpůsobila vážná zranění, ale to jen díky tomu, že se netrefily.

 

Mistr Cho s několika svými učni využil zmatku, proplížil se k ubytovně a po požárním schodišti mířil na střechu. Hodlal si připsat nějaké zásluhy za každou cenu, aby veškerá sláva nepřipadla jen Hideovi.

Jeden z učňů mistra Cho vylezl po žebříku, vykoukl přes okraj, aby zahlédl Wornixse držícího kopí oběma rukama a udržujícího Bariéru. „Je sám, Mistře,“ zašeptal dolů ostatním, ale na to ho ovanul horký smradlavý dech. Otočil zpátky hlavu a díval se přímo do chřtánů Pekelného psa, které mu z tlamy odkapávaly sliny rozežírající zídku. Potom už jen ucítil jako dýka ostré zuby nořící se mu do těla a proudění vzduchu, když jej Kerbie popadl za hlavu a zahodil.

Mistr Cho a zbylí jeho učedníci, paralyzovaní při pohledu do přimhouřených očí Pekelného psa, se nezmohly na nic. Jejich smrt byla rychlá, když je tlaková vlna smetla i s požárním schodištěm a zarazila do země. Potom se Kerbie vrátil do podoby obyčejného psa a lehl si před Wornixsem, jak mu to Tar nařídil.

Kronikář se na to jen pousmál. Kerbie byl opravdu mazlíčkem pro vládce pekelného kruhu.

 

Lewira využila zmatku a pod příkrovem své iluze, maskující se za popelnici, se opatrně protáhla okrajem bojiště a nalezla si nejlepší místo na pozorování. Myslela si, že najde Tara, jak se krčí někde v koutě, strachy celý bez sebe, alespoň to si o něm doposud myslela, ale když ho teď viděla bojovat a pohlédla na všechny jeho poddané, mezi kterými viděla i jednoho z legendárních Pekelných rytířů, neměla slov.

‚Za tak krátký čas a tolik toho dokázal,‘ problesklo jí hlavou a zcela převrátilo její plány naruby. Její cíl se však nezměnil, jen k němu bude muset jít větší oklikou…

 

Arkill nechal jeden z mečů zmizet: „Částečná zbroj!“ a na své levačce vyvolal nebezpečně vyhlížející rukavici z černého kovu.

Yoshi ze sebe shodil lehkou bundu a serval bílé tričko. Potom si opět lehce poranil bříška prstů o drobné ostří na přezce opasku a přiložil je na další obrazy zdobící mu tělo: „Světské tetování!“ vyvolal celou plejádu dravců, až mu nezbylo téměř žádné tetování a všechny je vrhnul na Pekelného rytíře.

Ryo udělal to samé a po nebezpečném soupeři vrhl vše, co měl.

„Malé děti by si neměli zahrávat,“ procedil Arkill, napřáhl se levačkou: „Zemětřas!“ a udeřil do země pod sebou, čímž vyhloubil obrovský kráter, ale předně tlaková vlna smetla všechny Yoshiho dravce a úlomky asfaltu zastavili Ryovi flakonky a dýky se světskou krví. Potom Pekelný rytíř nechal svou výzbroj zmizet a jen s posíleným tělem přiskočil k Yoshimu, popadl ho za ruku a mrštil s ním na Rya.

Nad dvojicí Hideových učňů, zpola omráčených, řekl: „Až dospějete, tak se vraťte a můžeme náš boj zopakovat. Teď mi však za zabití nestojíte,“ a přivolal několik Pekelných samurajů, aby mladíky spoutali. Sám se vydal pozorovat závěr boje mezi jeho vládcem a Onmyoujim.

 

Tar těžce oddechoval. Síly se mu tenčili, ale nehodlal využít vazalskou značku, aby si je doplnil. Musel zesílit, to si na ostrově Čističů uvědomil až moc dobře. Pořád mu za zády někdo stát nebude, a jestli má být skutečným vládcem, musí předvést, co v něm je.

Hideo se ohlédl na bojiště, kde zůstalo pár posledních přeživších Onmyouji. Bitva byla prohraná, ale válku stále ještě mohl vyhrát. Musel však jednat, než se na něj zbylí démoni sesypou.

Vládce Desátého pekelného kruhu promýšlel další krok. Moc možností mu nezbývalo, většinu z nich už stejně použil. Zůstala mu poslední karta, kterou chtěl použít na Mevlina, ale proti Světci před ním to bylo riskantní.

Poslední bojeschopný Onmyouji sebral zbytky sil. Tělo mu ztěžklo a vidění se mírně rozostřilo. Bylo otázkou několika minut, kdy omdlí. „Za čest a slávu ABE NO SEIMEIE!“ zakřičel ze všech sil a vrhl se proti nepříteli.

Tar se rozhodl zariskovat. Levou ruku měl už do ruda rozpálenou. Bylo to, kdo z koho. Neměl sice tolik zkušeností, jako Arkill, ale spoléhal na to, že jej jeho protivník znovu podcení. Musel, nebylo jiného východiska.

Hideo uskočil doprava před obřím mečem, kterým se po něm Tar ohnal, a dostal se tak vládci Desátého pekelného do nechráněného boku, jak plánoval. Pak už jen bodl před sebe.

Arkill a ostatní Tarovi poddaní přihlíželi té scéně se zatajeným dechem. Pekelný rytíř však jako jediný při úskoku Hidea posílil tělo na maximum a vrhl se svému vládci na pomoc v marné snaze zabránit osudové chybě.

 

Lewira přihlížela závěrečným okamžiků s rozmrzelostí: ‚Teď si nenechám zkazit plány,‘ a vmísila se do souboje Tara a Hidea: „Šálení smyslů!“

 

Na krátký okamžik se Hideovi zdálo, jak se Tar natáčí a uhýbá před jeho výpadem, a tak na poslední chvíli upravil směr útoku. Jako nůž máslem pak projel hrot katany kůží, ale když narazila na kost, urazila ještě pár centimetrů, než se zastavila.

Tara útok Onmyoujiho nezasáhl do prsou, kam prvně hrot katany směřoval, ale probodla mu rameno, a když se světská krev mísila s jeho, zažíval nepředstavitelná muka. Málem ztratil vědomí, ale vzchopil se. Upustil svůj meč a pravačkou přes urputnou bolest uchopil ostří katany, aby mu nezpůsobila ještě větší zranění. Potom levou ruku přiložil na hruď Onmyoujiho: „Jeden tisíc stupňů Celsia!“

Hidea silný poryv horkého vzduchu z Tarovi ruky odhodil. V celém těle mu vřela krev, a když se z posledních sil podíval na svou hruď, uviděl v ní díru a kolem ní spáleninu. Onmyouji položil hlavu na studený asfalt, a jak mu tak život unikal z těla, přemítal nad svým životem. Nelitoval zasvěcení svého života v boji proti démonům, jediné, co mu vadilo, byla porážka a nedodržení přísahy u hrobu Abe no Seimeie. S těmito pocity se jeho duše odebrala vstříc Nebesům.

Vládce Desátého pekelného kruhu vytáhl katanu ze svého těla a hodil jí na zemi před sebe. Potom se mu podlomila kolena, ale to už ho Pekelný rytíř zachytil, podepřel a vítězoslavně mu zvedl pravou ruku vzhůru, načež se spustil jásot jeho poddaných.

Wornixs spustil Bariéru a s Kerbiem se připojil ke zbytku jásajících před ubytovnou. Zběžně pohlédl na škody, ale pokrčil rameny. Teď to bylo nepodstatné.

 

Lewira se s úsměvem vytratila z místa činu. O několik bloků dál se pak ebenový obojek na jejím krku rozzářil, jak jí čas vymezený jejím strýcem právě vyprchal, objevil se před ní portál, který ji do sebe vtáhl a přenesl zpátky do Šestého pekelného kruhu.

 

Arkill předal vládce Kronikáři a vydal se ke spoutaným Hideovým učňům, jediným přeživším Onmyoujim. Pekelným samurajům pokynul, aby je rozvázali, a pak ukázal na tělo jejich mistra: „Vemte si ho sebou a zmizte z Tokya. To teď patří našemu vládci!“ Potom je propustil, ale nechal je sledovat do doby, než opustili město v nablýskaném Šinkasenu a vrátili se zpátky do Kjóta.

 

Místo: Trůnní sál – Šestý pekelný kruh

 

Vládce Šestého pekelného kruhu se ze svého trůnu díval na zbitou neteř v okovech. V ruce měl přitom ebenový obojek a se zájmem si ho prohlížel: „Čekal jsem od tebe víc, má drahá neteři. Jediná věc, která tě zachránila od smrti, je nalezení tvého snoubence. Až se s ním zakrátko setkám, vyřídím mu tvé pozdravy,“ řekl vladař a mávnutím ruky nechal Lewiru odvést.

Když Lewiru stráže odváděli do vězení, nebyla vůbec skleslá nebo vystrašená, jako předtím. Její nový plán se už dal do pohybu.

„Přiveďte mého bratra,“ poručil si ještě vladař. „Vymyslel jsem pro něho nejlepší uplatnění … stane se mou Levou rukou,“ dodal si se smíchem pro sebe.

 

Místo: Nebeská brána – Nebe

 

Hideův duch se ocitl před Nebeskou branou. Všude kolem něho blankytná modř, bílá oblaka, klid a mír. Jeho duše se uklidnila a pomalinku nacházela pokoje.

„Vítej,“ opáčil archanděl ve zlaté zbroji namísto svatého, který obvykle přijímal zemřelé duše.

„Kdo jsi?“

Archanděl se vlídně usmál: „Mé jméno je Ezechiel a přišel jsem ti udělat nabídku.“ Hideo nijak neodpověděl, a tak pokračoval. „Máš dvě možnosti. Buď projdeš branou,“ ukázal přitom na majestátní průchod ze zlata. „Anebo přijmeš mou nabídku a vrátíš se na Zem, kde budeš opět bojovat s démony. Jaká je tvá odpověď?“

Hideovi se rázem připomněl pozemský život, když uslyšel o démonech, a bez jakéhokoliv zaváhání uchopil Ezechielovu nabízenou ruku.

 

 

 

 

Místo: Atlantida, Bermudský trojúhelník – Země

 

Nejvyšší Starší si do svých soukromých komnat nechal zavolat Micka. Ten mu v pokleku na pravém koleni vypověděl všechno, co se na ostrově přihodilo a nevynechal přitom jediný detail. Na závěr své řeči pak Staršímu předal kámen duší, který mu Tar hodil.

 „Děkuji, nyní můžeš odejít,“ řekl Starší, a když Mick opustil komnatu, propustil z drahokamu uvězněnou duši. Hned na to nedokázal zadržet příval slz, které se mu draly z očí a stékaly po zarostlých tvářích.

---