STVOŘIDLA

STVOŘIDLA 96

Na Stvořidlech ,za ty roky, co tam jezdíme jsme zažili snad všechno.Sníh, mráz, tropické vedro, déšť, velkou žízeň, někdy i hlad, spacáky nasáté naftou z převrženého kanystru, zavřenou hospodu, otevřenou hospodu v zasedačce MNV, velkou hádku, šťáru příslušníků SNB v jednu hodinu po půlnoci a následné přestěhování celého našeho tábořiště do půl hodiny na asi 200 metrů vzdálený kemp..., jen jedno ne: Velkou vodu! To se ale mělo letos změnit, což jsme na začátku naší výpravy vůbec netušili. Z Olomouce jsme vyjeli za celkem dobrého počasí, které se ale velice brzo změnilo v průtrž mračen. Následoval hustý a vytrvalý déšť, který nás provázel po celou cestu a ustal až těsně nad ránem. Stany se v noci vůbec nestavěly, spalo se v autě. Ráno, po spatření řeky, jsme si všichni pochvalovali, že se konečně jednou nebudeme mlátit o šutry a že to konečně po dlouhých letech pořádně pojede. Ve Světlé nad Sázavou jsem s hrůzou zjistil, že mi Víťa zapomněl naložit s lodí sedačky. Ivan mě sice uklidňoval, že sice nemáme na čem seděl, ale zato máme úplně nové gumové kleky, čímž mě chtěl nenápadně upozornit na svoji zásluhu o dovybavení lodě. Kleky byly sice pěkné,přímo z fabriky kde můj háček zrovna pracoval, nicméně se museli z kusů desek sedačky vyrobit nové. A bylo to tady! Mohlo se jet! My, jako jediná otevřená loď, jsme s ostatními hrdě vyrazili vstříc osudu. Musím podotknout, že jsme neměli ani špricku , no nic, taky jsme ji ještě nikdy nepotřebovali, tak co! Nahoře, kde nejsou peřeje, tak to šlo. První jez jsme raději přenesli. Nechtěli jsme zbytečně v těch obrovskejch vlnách pod jezem nabrat do lodě vodu. Na jindy „ bezproblémovém „jezu se asi tři lodě cvakly, což nás mělo před dalším putováním po řece varovat, ale jelikož jsme byli posilnění alkoholem, tak nás nic nemohlo zadržet. Další jez jsme sjeli bez větších problémů a už nás čekal dlouhý úsek Stvořidel se svými nekonečnými peřejemi, tišinami a zase peřejemi. Pod tímto jezem zůstala utopená první loď, kterou již nikdy její majitel nespatřil.To jsme se ale dozvěděli až večer, zatím jsme neměli o této záludnosti dravé řeky ani potuchy. Nálada byla skvělá, zatím jsme se necvakli, takže vlastně o nic nešlo. Dokonce vysvitlo i sluníčko, které bylo přímo před námi. Bylo sice teplo, ale zase jsme kvůli slunci nic neviděl i. Kalná a vzpěněná řeka se před námi leskla jak zrcadlo. Bylo slyšet jen temný hukot. Po vjetí do prvních peřejí jsme již někteří začínali tušit, že bude asi veselo.

Co se dělo v ostatních lodích, to fakt nevím, neměli jsme totiž vůbec čas sledovat cvrkot kolem nás. Takže jen za naší posádku. Všechno by bylo v pořádku, byli jsme ale zvyklí na málo vody. Za normálního stavuje řeka poseta růženci balvanů od břehu ke břehu. Peřeje mají úctyhodný spád, vodu nebývá z horního konce téměř vidět. Zato ji bývá slyšet! Dnes to bylo o poznání horší. Celý kaňon naplňoval její řev a z řečiště stoupaly chuchvalce páry.Fičeli jsme o sto šest! Ale ne dlouho. Dole byly zabaláky jako domy! Naše „ vodácky umění „ /jestli ovšem nějaké je / nám bylo houby platné.Stačily dvě, tři obrovsky vlny a loď byla zalita a stala se neovladatelnou. S další vlnou jsme šli beznadějně ke dnu. Proud byl dosti silný a tak nám dalo dosti práce dostat loď plnou vody na břeh. Zrovna byl úsek bez peřejí, takže jsme proud asi po sto metrech nakonec přemohli. Uplavaly nám akorát námi ráno pracně vyrobeny sedačky a gumové kleky, které jsme nestačili vůbec vyzkoušet. Problémy jsme neměli sami. Problémy měli i lodě uzavřené a se šprickami. Například hned vedle nás loď z níž vyskočila úplně promočená dívčina - háček, zírala na nás vytřeštěnýma, nepřítomnýma očima a z jejích pohybujících se rtů nevyšel ani sebemenší zvuk. Zahodila bez jediného slova pádlo, strhla ze sebe záchranou vestu a s děsem ve vyvalených očích prchala do hlubokých lesů. Chuděra, strachy ztratila úplně řeč. Dokonce se mezi vodáky u táborových ohňů vypráví, že do dneška sama bloudí sázavskými lesy.

Mě ta obrovská síla řeky ještě stále moc nedocházelo, ani po té, co jsme právě viděli.Ivan to již věděl, nebo alespoň tušil. Byl jsem sice mokrý a bylo mi zima, ale jinač jsem byl v pohodě. Zcela ho proto šokovalo, když jsem zavelel: „ Jede se dál! „ Chvilku na mě nevěřícně civěl, ale když viděl, že to myslím vážně, sbalil tu záchranou vestu, co tam pohodila ona šílená dívčina, pořádně šiji utáhl, pokrčil rameny a jako správný háček sedl do lodi a vyrazili jsme.

Reka nás ohromnou silou vrhla do obrovských peřejí, jejichž hukot byl slyšet z dálky. Pak to šlo velice rychle. Obrovská vlna z pravá, ještě větší zleva a z lodi se stala ponorka. My jsme sice ještě seděli v lodi, ale po krk ve studené vodě a ještě k tomu uprostřed mohutných peřejí. Co teď ? Stačil jsem ještě celkem zbytečně zařvat: „ Vystupovat!", Ivan už tam dávno nebyl. Hlavou se mi honily divoké myšlenky.Hlavně klid, důležité je zachránit loď a pádlo! Rval jsem se statečně s živlem. V jedné ruce jsem držel loď, v druhé

pádlo. Ale jenom chvilku.Nejdřív jsem pustil loď / však ji někdo chytne/, potom pádlo / třeba ho někdo chytne / a potom jsem již jen bojoval o holý život / sakra POMOOOC ! chyťte mě! /! Celé peřeje jsem prohučel jako Plaváček . Ten měl ale aspoň košík ČÍ co. Já už vůbec nic! Teďkom jsem se už jenom modlil ať o Šutr ráno do hlavy, ať neztratím vědomí a ať se neutopím. Bylo naštěstí tolik vody,že jsem na dno vůbec nedosáhl .1 ty největší balvany byly na půl pod vodou, a co jich tam je ! Na ty menší co nebylo

vidět, na ty jsem radši nemyslel. Lapal jsem po dechu a snažil se udržet nad vodou a vyhnout se alespoň těm balvanům co ještě trčely z vody. Špatně se mi to popisuje a jen při vzpomínce mi hrůzou vstávají vlasy na hlavě, ale ten kdo jednou sjel Stvořidla, nebo je alespoň viděl ze břehu, ten ví o čem mluvím Asi po kilometru mé zběsilé jízdy jsem zachytil konečně o dno. Co na tom, že to bylo kolenem? V té době mě už moc sil nezbývalo, takže jsem byl vděčný o každý další úder kolenem o šutrák. Znamenalo to totiž jediné- končí peřeje! Zákonitě potom musí přijít mělčina. Ataky že jo ! Proud mě za chvíli vyhodil na mělčinu, kde jsem v té ledové vodě zůstal klečet na čtyřech ještě asi pět minut. Jenom jsem plival vodu a snažil se chytit dech. Kalhoty ze mne serval proudy visely mi jen na levé noze a na bundě a košili mi nezůstal ani jedem knoflík. No paráda! Stvořidla jsem už sjel na uzavřené lodi, sjel jsem je v otevřené Vydře, i ve Vertexce, sjel jsem je dokonce sám v otevřené kánoi, sjel jsem je v gumovým vojenským člunu, sjel jsem je dokonce i na raftu, ale po prdeli a bez lodi, to bylo letos poprvé! Zůstal bych tam patrně se svými myšlenkami ještě déle, ale najednou mě šíleně zamrazilo. Ivan ! Sakra kdeje Ivan! Panebože!!! Snad se to páko neutopilo! To by mě vážně naštval! Na to, jak jsem byl zbídačenej jsem v tom strachu zapomněl a vystřelil jsem z vody jako zajíc a utíkal co jsem mohl proti proudu řeky najít Ivana. Asi v půlce cesty mě zastavila taková malá vetchá a slabá stařenka, co sotva 9 hůlečkou chodila, a třesoucím se hlasem mi říká: „ Nfládenečku, nezlobte se na mě, já jsem vás viděla jírfĚ se topíte a chtěla jsem pro vás skočit do vody, ale víte, já jsem nemohla. Já už jsem měla dva infarkty a beru prášky, tak se na mě prosím vás nezlobte". Ta její upřímná slova mě moc zahřála u srdce. V běhu jsem ji poděkoval za projevenou snahu a ujistil ji, že se mi nic nestalo, a že jsem pomoc „vůbec" nepotřeboval a že o nic vlastně vůbec nešlo. Představil jsem si jak mi takový věchýtek skáče do dravé řeky na pomoc a zachraňuje mě.Tu by myslím vylovili až v moři. Aleje vidět, že se mnou alespoň cítila. Spadl mi ohromnej balvan ze srdce, když jsem uviděl Ivana, jak na břehu spokojeně popíjí rum. Ještě nikdy jsem ho tak rád neviděl jako teď. Trochu mě sice mrzelo, že on mě vůbec nepostrádal, ale takovej je

hold život. Nevím, čí to byl RUM (asi za půl roku jsem se to dozvěděl v daleké cizině, ve Skotsku, ale o tom až jindy), ale dosti mi pomohl ze zimy a ze šoku. Ivana zachránila jednak ta záchranná vesta, co mu zanechala „šílená vodačka", jednak taky to, že z lodi „vystoupil" na správnou stranu, tedy do leva, směrem ke břehu, kdežto já jsem „vystupoval" do pravá, směrem do strědu řeky, a hlavně kamarád Brácha, který ho z té vody vytáhl.

Až teď jsem se začal zajímat o naše věci. Ivan své pádlo držel v ruce, moje bylo ale nenávratně pryč(na Stvořidlech již druhy), a co loď? V první chvíli jsem si myslel, Že ji již nenajdeme, ale v té smůle jsme měli i trochu štěstí. Loď se zachytila na štěstí o dosti plochej balvan, sice kus od břehu, ale kamarád Brácha nám ji vlastně zachránil.Bal van byl natolik plochej, že se o něj v proudu nezlomila. Brácha se nechal na raftu zavést na ten balvan, tam ji se značným rizikem uvázal, a my, asi osm chlapů jsme ji za břehu doslova urvali z toho šutru a s vypětím sil ji vytáhli na břeh. Tímto Bráchovi ještě jednou děkuji. Kousek od naší byla totiž taky namotaná loď kolem šutru,ale ta byla úplně ztracená, zlomená proudem, zkrátka zničená, Že nemělo cenu ji ani vytáhnout. Na vodu jsme již nesedli. Jednak byla naše Vydra děravá, pocuchaná, unavená a pak my, my jsme toho měli taky plny kecky. Dotáhli jsme ji proto „potupně" lesem po břehu Sázavy až na tábořiště, kde jsme také po kratším hledání našli náš loďák,který někdo vylovil z řeky.

Večer při rekapitulaci jsme zjistili katastrofický stav. Dvě lodě utopeny a navždy ztraceny a tři nepojízdné, včetně naší.

Na druhej den jsme jeli s Ivanem na Avii, a po zdařilém večírku v perfektní hospodě, kterou hostinskej otevřel jen kvůli nám, jsme jeli další den stopem domů.