Pseudothánatos

„Nondum omnium dierum sol occidit.“ (Ještě nezapadlo slunce všech dní.)

I.

Ozval se zvonek u dveří a Lillianne věděla, že bude mít zpoždění.

„Lilly, kde jsi? Isaac už čeká dole!“ křikla nahoru matka.

„Ano, mami, už běžím!“ odpověděla ze svého pokoje Lillianne, zapnula si poslední knoflík na blůzce, popadla futrál se svým violoncellem a běžela ze schodů dolů.

„Dnes budeme zkoušet dlouho, paní Maxwrightová,“ říkal zrovna Isaac Lilliannině matce. „To víte, koncert se už blíží…“

Stella Maxwrightová ale měla pro děti pochopení. Věděla, že Lillianne do kvarteta chodí ráda, že smyčce jsou její vášní. Byla na svou dceru náležitě pyšná. Vždyť už v devíti letech vyhrála celostátní soutěž na celé čáře a překonala i mnohé starší děti ve své kategorii. Je neuvěřitelně nadaná, ta naše Lillianne, říkala si Stella vždy, když svou dceru viděla vystupovat na pódiu. Dnes již sedmnáctiletá Lillianne chodila do smyčcového kvarteta spolu se svými spolužáky z konzervatoře. Měla rok před maturitou, členství v souboru i v orchestru a škola jí šla jedna báseň. Těžko byste hledali spokojenější rodiče než Stellu a Matthewa Maxwrightovy.

„Hlavně na sebe dávejte pozor,“ varovala ještě Stella děti, políbila Lillianne na čelo a sledovala, jak oba míří k Isaacově malé dodávce, ve které vozil celé kvarteto na zkoušky.

Lillianne opatrně naložila nejdřív své cello, a pak si nastoupila za svými kamarády. Byla poslední, kterého vždy na cestě na zkoušky brali, takže v dodávce už seděl Isaac za volantem a vzadu první houslista Colin a druhá houslistka Blanche. Isaac hrál na violu a Lillianne kvarteto doplňovala samozřejmě violoncellem. Znali se všichni z konzervatoře, i když nestudovali v jednom ročníku. Isaac jako nejstarší měl už devatenáct a z konzervatoře již jako student odešel, i když pravidelně přispíval do školního repertoáru a působil i v orchestru. Blanche chodila do ročníku s Lillanne a byla vlastně iniciátorkou toho, aby společně vytvořili komorní soubor. Byla také ohromně nadaná a pečlivá a výborně si s Lillianne rozuměly. Colinovi bylo osmnáct a chodil o ročník výš, takže letos měl skládat závěrečné zkoušky. Všichni ostatní ze souboru mu měli vystoupit na závěrečném koncertu jako hosté, a tak už nyní nacvičovali čísla, která chtěl Colin předvést. Zároveň však jeli nacvičovat i na nadcházející vánoční koncert.

Isaac měl všechny ostatní na starosti, ale jelikož byl zodpovědný a vždy slušný, měl důvěru všech rodičů a nikdy nebyl problém mu je svěřit. Jezdil s autem obezřetně a pozorně, na zkouškách ani jinde netrpěl alkohol a vůbec nikdy nebyl nijak rozjívený. Stejně jako Maxwrightovi, i ostatní si jej vážili a měli radost i klid, že jejich děti hlídá někdo takový.

Když dorazili na místo (zkoušeli v jedné z učeben konzervatoře, od které měl Isaac klíče), vyložili své nástroje a čekali před budovou v chladném podzimním mrholení, dokud se Isaac potýkal s dveřmi. Pak všichni vděčně vešli do školy a mířili k učebně. Cestou potkali učitelku a korepetitorku paní Hoffmanovou, která tam na ně často chodila dohlížet a občas je obdařila nějakou radou.

„Dobré odpoledne, děti. Dneska večer se nemůžu moc dlouho zdržet, takže vám pak přijdu dát vědět, až budu odcházet, a zamknu vás tu,“ vyřídila jim spěšně, když chvátala do svého kabinetu.

„Dobrá, děkujeme,“ řekl Isaac a odemykal prázdnou učebnu.

Jako první se rozhodli zopakovat si klasický Minuet pro smyčcový kvartet Luigiho Boccheriniho, jen tak na rozcvičení. Vždycky se u hry skvěle bavili, byli výborně sladění, hudba je naplňovala a málokdy mívali nějaký problém. Paní Hoffmanová si přišla vždycky ráda poslechnout, jak hrají a šťastně se u toho usmívala. Dnes však zřejmě měla hodně práce, a tak do učebny jen jednou nakoukla, aby je zkontrolovala, a hned zase běžela vyřizovat svou práci.

Lillianne jejich zkoušky opravdu zbožňovala, protože to byla doba, kdy nemusela na nic tíživého myslet a jen se oddávat rytmu a melodii. Jejím vzorem byla Jacqueline du Pré, měla od ní doma spousty gramofonových desek se záznamy jejích koncertů sólových i komorních, hlavně její interpretace Edwarda Elgara. Vždy se jí chtěla vyrovnat a když zrovna nehrála a relaxovala, pouštěla si její desky na starém gramofonu, který doma měli. Zavřela na posteli oči a prostě se nechala unášet hudbou.

Zkouška byla dnes průměrně úspěšná, trochu zadrhávali hlavně na nově zkoušených kusech, jako byl Joseph-Maurice Ravel a jeho smyčcový kvartet F dur, ten byl pro ně trochu moc náročný; avšak Colin si jej vybral jako součást svého repertoáru na závěrečné zkoušky, a tak jej zkoušeli velice často.

II.

Na hodině dějin kultury zrovna probírali Lillianniny oblíbené impresionisty, přesto Lilly jen seděla v lavici a nepřítomně hleděla kamsi na podlahu. Ani promítání obrazů, ani pouštění ukázek Debussyho hudby ji nedokázalo z hlubokého stavu zamyšlení vytrhnout.

Myslela totiž na svou babičku Olivii. Nevěděla vlastně, jak jí vůbec přišla na mysl, ale nutkání to bylo silné. Lillianne vzpomínala, jak ji babička kdysi v dětství ke hře na violoncello přivedla, když sama působila v orchestru, ač hrála na violu a někdy na klavír. Jak bylo její vedení přísné, ale zároveň vstřícné, takže Lilly od hraní a tvrdého tréninku neodradilo. Babička Olivia ji často doprovázela na klavír a také jí pouštěla ukázky klasické hudby; díky ní Lillianne objevila Jacqueline du Pré a její violoncello.

Babička Olivia však před šesti lety podlehla stáří. Lillianne to tehdy velice těžce nesla. Skoro půl roku odmítala na violoncello hrát, pořád jen smutnila a zhoršovala se i ve škole. Brzy poté si však uvědomila, že tím, jak bude pokračovat ve studiu a hře na cello, dokáže vzpomínky na milovanou babičku navždy uchovat a s každým zahraným taktem si ji bude neustále připomínat. To byl také hlavní důvod, proč jí hra poté tak dobře šla. Pokaždé, když zasedla k nástroji, vyvolala i babiččinu přítomnost. Lillianne byla přesvědčená, že se babička odkudsi shora na svou vnučku dívá a je na ni pyšná.

V dnešní hodině ale bylo opravdu nezvyklé, že by se Lilly tak hodně odpoutala od reality a ponořila se tak hluboko do svých vzpomínek. Jí samotné, když se pak vzpamatovala a uvědomila si, že sedí v lavici, to připadalo velice divné.

Nicméně o přestávce se opět zapojila do živé konverzace se svými spolužáky z ročníku. S Blanche šly společně na oběd, pokukovaly po chlapcích, smály se a dělaly žertíky, zkrátka normální den ve škole.

Když však jela domů autobusem, zase se jí vrátila ta podivná nostalgická nálada a opakovaly se jí silné vzpomínky na babičku Olivii. Jakmile zavřela oči, vybavil se jí dokonalý obraz babiččiny tváře, jak se na ni dobrotivě dívá. Něco k ní dokonce promlouvala, ale Lillianne nic neslyšela, jak sledovala její tvář pohybující ústy. Lillianne zase otevřela oči a vyhlédla z okna jedoucího autobusu. Na chodníku najednou letmo spatřila vysokou postavu v černém, jak jí oplácí pohled. Oči toho muže byly výrazné a pronikavě žluté, jako by mu místo nich svítily žárovky. Lillianne stihla zachytit pohledem, že má snad na zádech složená křídla - nic jiného to být nemohlo. V příštím okamžiku byl však muž pryč.

Lillianne se vyděšeně ohlédla, přilepila hlavu na sklo okna - avšak muž už tam nestál, chodník byl prázdný. Co to proboha mohlo být? A měl ten muž opravdu křídla, nebo tak podivně vypadal jen jeho batoh, který měl na zádech?

Doma u večeře byla Lillianne nezvykle zamlklá, protože pořád ještě uvažovala o onom podivném muži, který na ni tak zíral. Rodiče si toho všimli, ale když se ptali, co s Lilly je, nedostalo se jim kloudné odpovědi. Spokojili se s tím, že má třeba jen nějaký malý problém ve škole, nebo snad blok v inspiraci. Občas se totiž stalo, že byla Lillianne trochu trucovitá a trudnomyslná, když se jí nedařilo při hře na violoncello a nezvládala určitou část skladby řádně nacvičit. Když se však do toho trochu víc opřela (a pobízet od rodičů rozhodně nepotřebovala), špatná nálada byla hned pryč.

Tentokrát se však rodiče přepočítali. Lillianne byla rozhozená z toho zvláštního znamení a celá nesvá šla také spát.

III.

Ve snech zase viděla svou babičku. Tentokrát však její tvář nebyla ani vlídná, ani mírumilovná. Babička Olivia se tvářila trochu vyděšeně, nebo možná jen překvapeně. Opět se pokoušela své vnučce něco říct, ale nedařilo se jí to. Lillianne ve snech stražila a napínala uši, co to šlo, ale nezaslechla ani jediné slůvko. Celá rozrušená sebou házela na posteli, převalovala se a nahlas ze spánku fňukala. Nikdo ji naštěstí neslyšel, rodiče spali klidně. Zničehonic se rychle probudila a prudce se posadila na posteli.

Měla pocit, že snad někdo je v její ložnici. Cítila něčí přítomnost. Ten pocit byl tak nutkavý, že se okamžitě otočila k lampičce na nočním stolu a rozsvítila světlo. Rozhlížela se mžouravě po pokoji, nikoho však neviděla. Ale pocit, že ji někdo pozoruje, ji neopouštěl. Rozhodla se zajít se napít vody do kuchyně. Když míjela okno ve svém pokoji, mimoděk shlédla na ulici a spatřila tam toho muže, který ji pozoroval cestou domů. Úděsem až vykřikla; opravdu se díval přímo do jejího okna!

Její výkřik zaslechl Lillyin otec, a šel se kvapně podívat do ložnice své dcery.

„Copak se děje, drahoušku?“ zeptal se.

„Tam dole na ulici, někdo tam stojí,“ řekla roztřeseným hlasem Lillianne a ukázala prstem na muže se svítícíma očima. Než však stačil otec přistoupit k oknu, muž k Lillyině úděsu roztáhl obrovská křídla, dvakrát se na nich vzepjal ve vzduchu a byl pryč.

„Nikdo tam není,“ podivil se otec, když odhrnul záclonu a pohlédl na ulici.

Lillianne byla strachy celá pryč. Nedokázala ze sebe vydat ani hlásku, jen pořád naříkala. Otec se ji snažil trochu utěšovat, ale nepomáhalo to. Do pokoje přišla i matka, a když viděla, jak má tatínek plačící a třesoucí se dceru v náručí, vyděšeně se ptala, co se děje.

Po nějaké době intenzivního utěšování z Lillianne oba rodiče dostali jen to, že na ulici stál vysoký muž se svítícíma očima a vzápětí odletěl na svých kožnatých křídlech. Stella i Matthew Maxwrightovi si pomysleli, že se snad jejich dcera zbláznila. Měli starost, co se jí mohlo jen stát, co u ní vyvolalo takové halucinace.

Nechali ji spát u sebe v ložnici, protože vehementně protestovala proti tomu, aby dál spala sama ve svém pokoji. V duchu si pořád představovala toho strašidelného muže, kterému svítily oči a uměl létat. Co kdyby se mu podařilo dostat se oknem do jejího pokoje? Co jen by s ní provedl?

Matthew Maxwright ale pomalu začal tušit, o co by se mohlo jednat. Slyšel už kdysi o takzvaných netopýřích lidech, tajemných přízracích, kteří se lidem zjevují, aby oznámili ty nejhorší zprávy. Tyto bytosti se zjevovaly jako černí andělé smrti těm, kteří měli brzy zemřít.

Matthew však odmítal uvěřit, že by měl o svou dceru přijít. Nechtěl si připustit, že to stvoření opravdu viděla, koneckonců mohl to být nějaký přelud. Třeba na ulici někdo stál a pak odešel, možná se Lillianne to všechno jen zdálo.

Lillianne ale druhého dne nebyla ani o trochu klidnější. Pořád jen mlčky seděla na gauči v obýváku a se svou kočkou Minnie předoucí na klíně zírala do stěny. Vypadalo to, že jen kočka ji dokáže uklidnit alespoň do té míry, aby se netřásla a poplašeně nerozhlížela kolem, jako kdyby měl každou chvíli z nejbližších dveří vyrazit okřídlený netopýří muž a odnést si ji s sebou.

Zajímavé bylo, že s tím, jak se Lillianne den ze dne vzpamatovávala ze svého šoku, byla čím dál neklidnější a nervóznější Minnie. Kdykoliv tiše seděli u stolu při večeři, nebo jen mlčky sledovali televizi, kočka občas vyskočila nebo trhla hlavou, jako by někdo vešel do místnosti. Zpočátku tomu nikdo nevěnoval pozornost, později to ale začínalo být zjevné a Lillianne to začalo navracet strach.

Přibližně týden byly noci pro všechny členy rodiny znovu klidné a bezpečné. Lillianne už zase spala ve svém pokoji bez obav. V okně si zatáhla závěsy, aby ji to nesvádělo ke shlížení na ulici a vyčkávání dalšího zjevení. Ani babička Olivie se ve snech nedostavovala a nesnažila se předávat vzkazy. Minnie Lilianne doprovázela v ložnici každou noc při usínání, takže se Lillianne s přítelkyní cítila ještě bezpečněji. Prostě se zdálo, že už bude klid.

Jak ošklivě se všichni mýlili!

IV.

Přibližně dva týdny poté, co Lillianne spatřila na chodníku před domem netopýřího muže, se znovu dostavily neklidné noční vidiny. Zpočátku to byly jen pocity strachu, stísnění a úzkosti, které Lillianne naplňovaly během spánku. Měla pocit, že je zavřená v malé temné místnosti bez oken, ale že nemůže ani pořádně rozpažit ruce, jak byla místnost maličká. Nikdy netrpěla klaustrofobií, ale ve snech ji přepadávaly záchvaty paniky a dušnosti; cítila, jak se jí nedostává vzduchu. Jindy to zase byl pocit, že jí snad někdo sedí na hrudi a nedovoluje jí pořádně se nadechnout.

Svázaná svým strachem omezovala kontakty s přáteli, ve škole byla zamlklá a na zkouškách mimořádně neúspěšná a nesoustředěná. Přátelé si toho samozřejmě všimli, ale nechtěla se jim s ničím svěřovat. Myslela, že ji budou považovat za blázna a že jí nebudou věřit, možná se budou i vysmívat. Takže k obavám ze spánku se přidaly ještě i obavy ze ztráty přátel.

A pak, po pěti dnech martyria ve spaní, se to stalo. Lillianne si zrovna četla knížku při svitu lampičky z nočního stolku, když se Minnie, dosud stočená do klubíčka v nohách postele, napřímila. Pro Lilly to byl signál, aby odložila knihu, nastražila uši a podívala se, co se děje. Předpokládala, že to asi někdo jde po chodbě na záchod nebo pro sklenici vody, čímž kočku přinutil ohlédnout se. Jenže k Lillianninu překvapení stála v nohách postele babička Olivia.

„Dítě, měj se na pozoru, a z mého doprovodu neměj strach,“ slyšela ji Lillianne říkat; do tváře babičce nebylo pořádně vidět.

Lillianne nebyla schopná vydat ze sebe ani hlásku; jen seděla, knihu na klíně, oči i ústa doširoka otevřené. Babiččina postava byla jemná a prchavá, jakoby vytvořená z páry. Nebylo vidět, zda stojí nohama na podlaze, nebo se nadnáší. Stejně jako obličej, ani končetiny nebyly zřetelně viditelné tak, jako trup. Přesto však Lillianne věděla, že je to babička Olivie, její šeptavý hlas poznala. Šepot to nebyl přidušený, ale jakoby hrdelní, jako hluboké výdechy doplněné řečí. Lillianne pocítila lehounký závan chladu, nejvíce právě na svých nohách, které měla už skoro hodinu pod dekou v teple.

„Pozor, děvče moje,“ vydechla ještě jednou babička. Zničehonic se jí lehce, ale zřetelně rozzářily oči, takže na moment připomínala onoho netopýřího muže. Křídla však na zádech neměla. Pak se babiččina postava vzdálila a zlehka rozplynula.

Ještě asi pět minut bylo v ložnici absolutní ticho. Lillianne seděla, nehnula se a zírala na místo, kde se jí právě zjevila babička. Bylo to tak sugestivní setkání, tak šokující. Svým způsobem měla Lillianne radost, že babičku zase viděla. Ale na druhou stranu to bylo znepokojivé - babiččina slova, která pronesla, měla varovný charakter.

Pokud opravdu existuje svět, kde jsou uchovány duše a duch člověka po smrti fyzického těla, proč by se babička namáhala s tím, že by se chtěla se svou vnučkou setkat a říct jí jen pár rychlých šeptavých slov? Měla snad jen určitý vyměřený čas na vyřízení zprávy? A proč se jí v závěru kontaktu s fyzickým světem rozžhnuly oči tak, jako tomu netopýřímu přízraku? Lillianne si vzpomněla, že babička říkala také „z mého doprovodu neměj strach“, znamenalo to snad, že mluví o netopýřím muži a že je to jakýsi anděl, který duši na výpravě zpět mezi pozůstalé doprovází a hlídá? Znamenal fakt, že se babička Olivia zjevila, nějaké hrozící nebezpečí pro Lillianne?

Nebo se to všechno Lillianne jen zdálo? Co když už dávno před tím zjevením usnula s knížkou na klíně a teď se teprve probudí doopravdy? Důkladně se štípla do předloktí, což ji zabolelo, a tak mohla s jistotou vyloučit to, že by to všechno byl jen sen.

V.

Ač to tak venku vůbec  nevypadalo, blížily se Vánoce a s nimi i vánoční koncert, každoročně pořádaný Lillianninou konzervatoří. Právě na tento koncert spolu s Blanche, Colinem a Isaacem náležitě trénovali. Kamarádi z kvarteta si nemohli nevšimnout jejích problémů při několika posledních zkouškách, ale povzbuzovali ji, protože věděli, že to je jen krátkodobý blok. Znali přece Lillianne už dlouho a byli o jejím talentu přesvědčeni už nesčetněkrát na vlastní uši.

Totéž platilo i pro paní učitelku Hoffmanovou, která Lillianne dělala na vánoční koncert klavírní korepetitorku. Ta byla sice trochu méně trpělivá, ale dokázala občasný blok nadaných studentů tolerovat. Přesto po posledních zkouškách nebyla zcela přesvědčená o tom, že Lillianne zvládne zahrát svou sólovou Le Cygne od Camilla Saint-Saënse tak dokonale, jak to umívala jindy.

Lillianne, Blanche, Colin a Isaac už jeli dodávkou ke škole. Vypravili se samozřejmě dřív než jejich rodiče a další hosté, aby se stihli upravit, naladit se a psychicky se připravit na koncert. Nic si opakovat už nemělo cenu. Venku byla zima, mrzlo, ale sníh se nedostavoval. Předchozí den bylo odpoledne lehce nad nulou a přidaly se srážky, takže dnes bylo na cestách náledí. Isaac jel obzvlášť opatrně a obezřetně, ale možná to nebylo ze snahy dojet v pořádku, nýbrž z nervozity, kterou zažíval před každým sebemenším vystoupením.

V učebnách na chodbě panoval oproti jiným dnům nezvyklý ruch. Lillianne ale nebyl neznámý; na konzervatoři už vystupovala mockrát a to napětí, které se dalo vycítit na každém rohu, pro ni bylo důvěrné. Dnes však na něj nereagovala natěšeným chvěním, ale jen apatickým ignorováním.

Její mysl byla stále narušena oním nočním setkáním s babiččiným duchem a předáním zprávy, kterou babička své vnučce té noci toužila vyřídit. Bylo to dost znepokojivé a taky vyčerpávající; vždyť také celou cestu autem do školy mlčela jako zařezaná a na každé křižovatce se rozhlížela, jestli někdo nejede podezřele rychle. Cesta ale dopadla v pořádku, byli konečně tady, ve škole v učebně, a připravovali se na vystoupení.

Paní Hoffmanová si Lillianne vzala stranou, aby si sladily nástroje. Na pódiu stálo křídlo, paní Hoffmanová k němu zasedla a udala komorní a. Lillianne trochu roztřeseně přejela smyčcem po správné struně, ale nebyla si svými pohyby vůbec jistá. Vážně se cítila dost rozhozená a znovu ji napadlo, jestli by neměla vystoupení vynechat. Opět jí ale došlo, že nemůže nechat bez hlasu své kamarády z kvarteta. Bez ní by ostatní neměli důvod hrát. A tak zkroušeně točila ladicími kolíky, až byly tóny dokonalé.

Pak všichni ostatní čekali v zákulisí, dokud nebude koncert zahájen a dokud na ně nepřijde řada. Dříve, než měla vystoupit Lillianne sólově, mělo hrát její kvarteto nacvičeného Luigiho Boccheriniho s jeho Minuetem a Josepha Haydna s Koncertem G dur a větou Allegro moderato. Všichni čtyři nastoupili na pódium v klasickém seřazení, svorně se uklonili zvědavému publiku a usedli za své stojany.

Lillianne už byla smířená se vším, trochu se jí třásly ruce, ale ochotně se s ostatními ještě na pódiu ladila, tak jak to obřadně dělávají profesionálové na svých velkých vystoupeních. Poté už začali hrát. Lillianne se na svých koncertech často ráda na chvíli odpoutávala od notového zápisu a pokukovala po lidech v publiku. Dnes byla trochu nervózní, a tak se raději plně soustředila notám, aby neudělala nějakou fatální chybu. Kupodivu z ní stres částečně spadl; s každým dalším zahraným taktem se cítila svobodněji. Nedělala si starosti ohledně babiččina varování. Byla tu teď jen ona a její nástroj. Bylo to úžasně osvobozující, po několika dnech plných svazujících obav a paranoie.

Celý svůj repertoár zahráli bez jediné chybičky. Všichni tři Liliannini kolegové přímo zářili radostí, když zazněl závěrečný akord a ještě šťastněji vypadali, když sklízeli zasloužený dlouhý aplaus.

„Tys to snad dělala schválně, abys nás napnula,“ usmíval se Isaac, který stál vedle ní a šeptem naznačoval, že její kiksy na zkouškách byly jen z legrace.

Lillianne mu odpověděla širokým úsměvem.

Po následujícím jednom čísle se měla Lillianne vrátit na pódium a předvést svou Le Cygne. Tato píseň jí už v porovnání s repertoárem kvarteta připadala zanedbatelně snadná, a tak před publikum nakráčela naprosto sebejistě. Usedla na židli vedle klavíru, ukázala hlavou paní Hoffmanové a s absolutním klidem v duši čekala na prvních pár taktů klavíru, které její violoncello uváděly. Pohlédla zrakem do obecenstva, aby hrajíc našla a usmála se na své rodiče.

Místo potemnělých obličejů lidí soustředěně naslouchajících hudbě však na sedačkách spatřila samé lidské lebky. Nikde, ani v rozích celé místnosti, neseděl jediný živý člověk, jen kostry! Bez oblečení, bez doplňků či kabelek na klíně, jen holé kosti běle zářily z neosvíceného publika.

Lillianne si nejprve myslela, že ji šálí zrak a že má možná oči příliš oslněné září reflektorů. Vynechala dvě noty v taktu z toho, jak se lekla. Nikdo si však zjevně ničeho nevšiml. Lillianne se honem našla v notovém zápisu, aby neudělala další chybu. Trochu se roztřásla, ale snažila se zůstat klidná, koneckonců píseň to není nijak dlouhá. V duchu si říkala, jestli se má znovu podívat na lidi před pódiem, nenacházela však k tomu odvahu.

Přibližně po půldruhé minutě a po nejdojemnější pasáži celé písně si Lilly řekla, že svůj přelud zkontroluje znovu. Odtrhla rychle oči od notového zápisu a zjistila, že kostry sedí v sále pořád. Byl to odporný pohled vidět, jak na ni s jistým zaujetím hledí desítky a desítky prázdných očních důlků z lebek s výrazy vyceněných zubů. Lillianne se zahleděla do jedné z monotónních tváří, před očima se jí zatmělo…

Pak už se probudila v jakési místnosti, kde na ni Isaac, Blanche a také její maminka shlíželi odkudsi svrchu.

„Už je konečně při sobě!“ vykřikl Isaac, když trochu zamžourala očima, aby pořádně zaostřila.

„Kde to jsem?“ zeptala se trochu chraptivě Lilly.

„V naší učebně, copak si nepamatuješ, co se ti stalo?“ řekla Blanche.

„Drahoušku, nebolí tě nic?“ zeptala se matka vystrašeně.

„Ne, nic mi asi není. Co se vlastně stalo? Pamatuju si jen, že jsem hrála Saint-Saënse, a pak…“ začala Lillianne, ale pak si uvědomila, co následovalo.

„Pak jsi sebou prý praštila o zem,“ řekl Isaac a vypadalo to, že lituje toho, že to neviděl. Zdálo se, jako by ho to ohromně pobavilo.

„Vypadalo to dost ošklivě,“ řekla matka. „Ale hlavně, že ti nic není.“

„Asi se mi jen zatočila hlava,“ pronesla Lillianne, jakoby se nic nestalo a snažila se posadit.

„No tak radši ještě chvíli lež,“ zhrozila se hned matka a znovu ji položila.

„Už je mi dobře, cítím se fajn, mami,“ protestovala Lillianne a sedla si. Rozhlížela se po místnosti, kterou už tak důvěrně znala a spatřila tam ještě Colina a otce, kteří seděli na gauči určeném pro studenty. Oba se už usmívali, ale Lilly věděla, že ještě před chvílí měli velké starosti.

„Dokončila jsem vůbec svoji písničku?“ uvědomila si Lillianne najednou.

„Ne, nedohrála, zlatíčko,“ řekla matka tiše.

„No, nic se neděje, stejně si pamatuju, jak jsem se sekla už v předchozích několika taktech,“ mávla rukou Lillianne. „Na příští koncert si ji připravím líp, je totiž moc hezká.“

VI.

„Nebude vám, paní Maxwrightová, vadit, když si Lillianne odvezeme?“ zeptal se Isaac a myslel už na předem připravenou oslavu koncertu. Nepočítal samozřejmě dopředu s tím, že se odehraje něco takového, nicméně měl pro své kolegy z kvarteta připravenou rezervaci v jedné malé restauraci a hodlal tam dnešní večer zakončit.

„Nejsem si jistá, jestli se na to Lilly cítí,“ zapochybovala Stella Maxwrightová neochotně.

„Ale mami, nedělej si starosti, byl to jen takový výpadek, teď už je mi vážně fajn,“ řekla s úsměvem Lillianne, která si oslavu nechtěla nechat ujít. Opravdu už jí bylo lépe, navíc věděla, že mrákoty na ni nepřišly ani z vyčerpání, ani z nervozity. Byla také odhodlaná nepodlehnout příště strachu.

„No tak dobře, ale dávejte mi na ni pozor,“ řekla paní Maxwrightová.

„Můžete být absolutně bez obav,“ přidala se Blanche a chytila Lillianne ochranářsky kolem ramen.

Paní Maxwrightová se usmála a s manželem odešla.

Děti ještě chvilku zůstaly v učebně, aby si sbalily všechny své věci. Poté všichni nasedli do Isaacovy dodávky a vyjeli směrem do centra města. Bylo už po osmé hodině večer, mrzlo až praštělo a Isaac opatrně řídil auto, aby nedostal smyk na náledí.

Zastavili zrovna na jedné z méně rušných křižovatek v centru města. Byla už hustá tma, kterou pronikaly jen řídce rozestavěné pouliční lampy podél vozovky a také světlomety Isaacovy dodávky. Lillianne, která seděla na sedadle spolujezdce, trochu apaticky zírala před sebe na cestu. Najednou pocítila, jako by ji ovanul prudký vítr, který hučí v uších. Rozhlédla se kolem, aby zjistila, jestli nemá třeba otevřené okénko nebo jestli něco podobného neucítil někdo z ostatních v autě. Všichni však jen nehnutě seděli a poslouchali monotónní cvakot blinkru. I Isaac seděl poněkud sklesle na sedadle, ladil rádio a netrpělivě bubnoval prsty jedné ruky o volant. V tom okamžiku všichni uslyšeli zvuk burácejícího motoru, spatřili jasná oslnivá světla a pak to přišlo. Lillianne se stačila ohlédnout směrem doprava, odkud se přiřítilo osobní auto a narazilo přímo do nich. V té vteřině, ve které se auto nezastavitelně přibližovalo, Lillianne na moment zahlédla vysokou mužskou postavu, jejíž oči svítily podobně jako světlomety auta a která se přibližovala stejnou rychlostí jako vůz, který do nich narazil.

Oslepující světlo bylo to poslední, co Lillianne viděla. Bylo tak silné, že ji přinutilo téměř zavřít oči. Náraz se dostavil okamžitě; byl tak prudký, že Lilly narazila hlavou do palubní desky, ačkoliv byla připoutaná. Na malou chviličku po nárazu hlavu zase zvedla, podívala se do tváře netopýřího muže a pak zase upadla do bezvědomí.

Stejně jako po nepovedeném koncertu, i nyní se jí zdálo, že na ni někdo svrchu shlíží. Ležela na něčem měkkém a pohodlném, cítila se dobře a nic ji nebolelo. Mimoděk si sáhla rukou na čelo, ale nenahmatala si tam ani obyčejnou bouli. Než pořádně zaostřila zrak, nadechla se krásně vlažného a čistého vzduchu. Pak už dokázala rozpoznat tu známou tvář, která se na ni dívala.

Babička Olivia se vlídně a mírumilovně usmála.

„Měla jsi štěstí v neštěstí,“ pronesla ke své vnučce.

„Babičko, kde to jsem?“ zeptala se Lillianne zmateně a poněkud neklidně se rozhlížela.

Všude, kam jen oko dohlédlo, byl jen úžasně bílý a nekonečný prostor. Nebylo možné rozeznat nic, nikde nebyly žádné stěny, okna, dveře. Jen krásně měkká postel uprostřed ničeho.

„Jsi tady, se mnou,“ řekla babička prostě.

„Ale kde to jsme?“ opáčila zase Lillianne, sedla si a sundala nohy z postele.

„To dokážeš určit jen ty, má drahá,“ usmála se zase babička Olivia, rozpřáhla ruce do prostoru, pak je zase složila a přisedla si vedle Lilly na postel.

Lillianne si všimla, že prostor, v němž se nacházela, už přestává být tak nekonečný a prázdný. Bílá záře trochu zeslábla a objevily se také náznaky zdí, které začaly prostor ohraničovat. Všechno se zjevovalo podobnou rychlostí, jakou roste tráva - když ji sledujete, žádný pohyb nevidíte. Když se ale podíváte jinam a pak svůj zrak zase vrátíte ke sledovanému bodu, lze snadno poznat změnu. A tak si Lillianne všimla, že kolem ní se zjevuje nádherná a rozlehlá koncertní síň, ve které ještě nikdy ve skutečnosti nebyla. Síň však rozhodně nebyla neznámá; bylo to přesně to místo, ve kterém se ocitala ve svých snech, když byla menší a snívala o tom, jak bude jednou vystupovat s nejlepšími interprety jako světoznámá virtuoska.

Zjistila, že se se svou postelí nachází přímo na pódiu a že nedaleko nich stojí opuštěné, ale krásně naleštěné piano a také její violoncello. Podívala se na babičku, která se opět pokojně usmála na znamení, že vidí v očích své vnučky náznak pochopení.

„Nemáš chuť si zahrát?“ zeptala se babička.

„Ano, mám,“ řekla Lillianne, sesedla z postele a naprosto bez problémů se rozběhla k violoncellu.

Lillianne se chopila svého cella, babička usedla za klavír a automaticky začala hrát úvodní takty k Saint-Saënsově Le Cygne. Lillianne byla dojatá, protože věděla, že babička Olivia se na ni na dnešním koncertě dívala a poslouchala, jak vnučka hraje. Připojila se však ke hře a cítila, jak se její srdce vznáší.

Poté, co dohrály, si Lillianne utřela slzu z tváře a zeptala se babičky: „Znamená to, že už tady budu muset zůstat?“

„Tvůj případ je dost zajímavý, protože odpověď zní ne,“ řekla babička. „Záleží hlavně na tobě samé, jak se teď rozhodneš.“

„A na kom ještě?“ zeptala se Lillianne, která si všimla, že babička ve své odpovědi zmínila ještě někoho dalšího.

„Jedna podmínka už byla splněna, tam někde dole je totiž spousta lidí, kteří o tebe hodně stojí.“

„Myslíš tím maminku a taťku?“ zeptala se Lillianne.

„Ty samozřejmě taky,“ odpověděla babička s úsměvem. „A také je tam někdo, kdo se cítí vinen a přeje si svou vinu odčinit.“

„Myslím, že se chci vrátit,“ řekla po chvilce uvažování Lillianne. „Co mám pro to udělat? A nebude to bolet?“

„Bude, ale jediné, co musíš udělat, je nebát se a chtít,“ řekla babička nyní už s vážnou tváří.

„Co by se stalo, kdybych se rozhodla jinak?“

„To je další zajímavá věc. Kdybys nebyla tady, ale dole, nikdy bys to nezjistila. Teď jsi ale tady, a tak ti můžu říct, že bych si tě odvedla,“ odpověděla babička.

„Kam bys mě odvedla?“

„To už ti říct nemůžu. Teď si ale běž lehnout, a nezapomeň, že ještě nezapadlo slunce všech dní.“

Lillianne nechápala, co tím babička myslí, ale poslechla a lehla si opět do té krásné, pohodlné postele. Nadechla se však, aby se zeptala na vysvětlení babiččiny podivné odpovědi.

„Zavři oči a neboj se,“ řekla babička trochu rázněji, aby vnučku umlčela. „Nikdy se neboj, dítě moje. A až přijde ten pravý čas, zase si spolu něco zahrajeme."

---