Dál

Hvězdy se rozesadily v nesmírným hledišti a s rozzářenýma očima čekaly.

     Déšť zašuměl-

milujeme se s tmou a hystericky se dusíme smíchy, když děláš ksichty na střechách a věšíš se na antény, zatímco dole cukráři omdlévají strachy a řítí se za dramatický hudby do hromady věnečků.

    Deštníky hozený do propasti ulice..

 - s flaškou vína v kapse sedíme na parapetu, absurdní saxofonový sólo zdraví úplněk,

co smeká klobouk z gramofonových let s úsměvem a citátem ze Shakespeara.

   Van Goghova Hvězdná noc vyšlehla z kaluží,

vznášíme se šest mil nad jejím bytem, zevnitřvoní dotyky, když se rozpouštím do kapea s přivřenýma očima, nevírou, poleptanej od rán a slov,

se stanu barvou, jako slza posledního nepochopitelnýho člověka, ze kterýho odkapává inkoust,

                                                    když stojí na špičkách, s rukama hladícíma chvějící se vzduch,

pod sebou ztemnělý náměstí, kterým tancují hipsteři mezi černými dírami a oceánem.

    Let tisícem vteřin, bez těla -

v prostoru, do noci nad Amazonkou - cítit ticho..

          Dál..

Nad obzorem hřmí a já se usmívám do pableskujících, nahnědlých mraků..

Počkáme na sebe ukrytí kapkami a odejdeme, abychom si navzájem uvěřili.