Eva na dva způsoby

1

Jsem mrtvý. Srazilo mě auto a já kolizi nepřežil. Odešel jsem do nebe, zůstala mi však možnost se do světa živých vracet. Ovšem, lidé ani zvířata mě nevnímali, ale já jsem vnímal je. Mohl jsem pozorovat svou rodinu, psa a hlavně přítelkyni Evu.

Eva se s mou smrtí vyrovnávala velice nesnadno. Celé dny ležela v posteli a plakala. V noci potom chodila po pokoji a hledala věci, jež ji se mnou spojovaly. Nacházela sbírky básní, které jsem jí kdysi daroval, krepovou růži, kterou jsem jí vystřelil na pouti, minerály, které jsem jí přinesl z toulek po lomech, šaty, které jsem jí koupil na ples, obrázky, které jsem jí nakreslil. Tyto i jiné nálezy hromadila v rohu psacího stolu, jako by to byl oltář. Brávala je do rukou a celé hodiny je hladila.

Dlouho jsem její konání nemohl pochopit. Zprvu jsem měl za to, že je to její rituál, jímž by mě chtěla opětovně pohřbít; posbírá všechny předměty připomínající náš společný život a sprovodí je ze světa, nehledě na způsob; jako by takto zároveň s nimi mohla odstranit i přízračné vzpomínky, které ji vážou k minulosti. To se ale nestalo. Místo toho jim věnovala čím dál více pozornosti, jako by chtěla utéct do perfektní představy minulosti v nich obsáhlé.

Nebyla schopna běžného života. Nedokázala se na nic soustředit, její studium upadalo, výrazně zhubla. Jako by nebyla duchem přítomná tam, kde se nacházelo její tělo. Jako by se na něco chystala.

Doufal jsem, že nepřemýšlí o nejhorším. Marně.

Pět týdnů po mém úmrtí sesbírala všechny své relikvie z oltáře, pečlivě je naskládala do vlněného vaku a nepozorovaně se vyplížila z domova. Doufal jsem, že existuje duševní spojení, které by přemostilo propast mezi světy živých a mrtvých, chtěl jsem ho najít a přemluvit ji, ať neudělá žádnou hloupost, ale nic takového jsem nenalezl. Snažil jsem se jí vdechnout chuť do života, přetnout neviditelné provazy, jimiž se mnou byla spoutána, ale všechno bylo marné.

Nežádám o pochopení, ale v tu chvíli mě ovládla podivná myšlenka – zvědavost, k jakému způsobu odchodu ze světa živých se Eva odhodlá. Když zamířila směrem ke kolejím, vše se vyjasnilo. Sedla si na pražce mezi kolejemi, zády k rychlíku, který tou dráhou měl v nejbližší době projíždět. Sílu pohledu na Evu, jak pláče a v roztřesených rukou drží tašku s naší společnou minulostí a chystá se zemřít, jsem nevydržel. Byl jsem nucen odvrátit pohled.

Kdysi jsem zaslechl, že z duší mrtvých se stávají andělé strážní chránící své blízké před neštěstím. Té myšlenky jsem se chytil a soustředil se na ni tak usilovně, až převládla a naplnila každý můj kout, rozrostla se nad omezení mysli, z níž vzešla, a celou ji pohltila. Přestal jsem být, spojil jsem se s vědomím světa kolem mne, které obklopovalo Evu, hlasem, který se jí snažil říct, že čas ještě nenadešel, ať bojuje dál, ať se odpoutá a pokračuje na cestě života, ať nepáchá násilí sama na sobě; snad ten hlas i slyšela, spojení však přerušil hluk projíždějícího vlaku. Vědomí se stáhlo zpět do hranic mě samého. Když hluk utichl, ozval se za mnou hlas:

„Tolik jsem se těšila, až budeme zase spolu.“

Obrátil jsem pohled směrem, ze kterého se hlas ozval. Stála tam. Bylo jasné, že tentokrát nevidím jen já ji, ale i ona mě. Vak s relikviemi stále ještě držela v ruce.

 

2

Umřel jsem. Byla to hezká smrt a nebylo to vůbec nic bolestivýho. Kvůli namoženejm zádům jsem šel na akupunkturu, masér byl ale naneštěstí pro mě psychicky nevyrovnanej a zrovna když do mě zapichoval třetí jehlu, dozvěděl se, že mu je manželka nevěrná.

Odešel jsem do pekla, ale na svět, kterej jsem nad sebou nechal, jsem se moh kdykoliv vracet. Jasně že mě lidi ani zvířata nemohli vidět, ale já jsem aspoň moh vidět je. Moh jsem pozorovat svojí rodinu, svýho psa a hlavně svojí přítelkyni Evu. Občas jsem teda pozoroval i sousedovic Mirku, je totiž fakt kost.

Ale jak se zdálo, Eva se s mojí smrtí vyrovnávala nějak blbě. Celý dny jenom ležela ve svý posteli a řvala. V noci potom jako zloděj chodila po pokoji a hledala věci, který jí se mnou nějak spojovaly. Nacházela časopisy, který jsme si spolu prohlíželi, starej Samsung, kterej jsem jí koupil v bazáči, boty, který jsem jí koupil, šaty, který jsem jí koupil, brejle, který jsem jí koupil, a všechny tyhle věci a ještě plno dalších krámů si pak jako nějaký relikvie schovávala v rohu místnosti a donekonečna je brala do rukou a mazlila se s nima. Relikvie, jak ňákej Voldemort.

Dlouho jsem nemoh přijít na to, proč to jako dělá. Nejdřív jsem si myslel, že se chce zbavit všech vzpomínek na mě – jako že všechno, co je se mnou nějak spojený, sesbírá a potom zahodí, spálí, půjčí kámoškám, prostě že se toho nějak nenávratně zbaví. Potom se mi ale spíš zdálo, že se vzpomínek na mě za žádnou cenu nechce zbavit a že si mě spíš jako že chce připomínat každym okamžikem.

Eva ale nebyla schopná běžnýho života. Začala mít problémy v práci, nedokázala se na nic soustředit, přibrala tři kila. Jako by se její život zastavil a ona jen sbírala síly k něčemu, co chtěla udělat.

Tak trochu jsem tušil, k čemu se schyluje.

Asi tak měsíc po mý smrti sebrala všechno, co jí nějakym způsobem připomínalo jako že mě, dala to do koženýho báglu a utekla z domova. Byl jsem samozřejmě u toho a zvědavě jsem přihlížel, co se bude dít. Něco mi řikalo, že se Eva chystala zabít. Doufal jsem, že se všechno uklidní a že zas bude všechno v pohodě, že se všechno vrátí do starejch kolejí a tak. Ale předem jsem samozřejmě vůbec nedokázal odhadnout, jak to nakonec dopadne.

Možná se to bude zdát úchylný, mě v tu chvíli ale fakt napadla taková děsivá myšlenka – byl jsem zvědavej, jak to Eva skončí. Když zamířila ke kolejim, bylo mi to hned jasný. Sedla si na pražce mezi koleje a seděla zádama k rychlíku, kterej tu měl každou chvíli projet. Nemoh jsem se na to dívat. Krváky mám rád, ale přeci jen na plátně je to něco jinýho než v reálu, že jo. Naposled jsem kouknul na Evu, jak tam brečí a sedí a na zádech má ten koženej baťoh s různýma volovinama.

Ještě za svýho života jsem někde zaslech, že když někdo umře, tak svejm nejbližšim dělá něco jako anděla strážnýho. Věřte nebo ne, v tu chvíli jsem se tomu jenom tak na půl huby zasmál a už jsem se těšil, až zase budeme s Evou spolu, až si to zas rozdáme, když najednou projel ten vlak a pak jsem slyšel, jak Eva řiká:

„Já kráva zapomněla na ponožky, ve kterejch jsem to s nim poprvé dělala!“

Otevřel jsem oči a otočil jsem se. Eva tam stála vedle kolejí a zmateně se přehrabovala v tom báglu a mně bylo hned jasný, že bude zas pěkně dlouho trvat, než se znova odhodlá jít se zabít.

---