Plamen

Až cítit začnu

(snad to bude brzy zas)

a lidé nespatří mě

tenkou jako vlas,

napíšu vám o duze,

o naději,

která nenachází čas

na slova

      nikdy nevyřčená.

 

Ale teď –

teď vidím jen plamen,

jeho sílu

podobnou té, jež má život.

Tančí ve stínech

a ohýbá se

      jako život sám.

Mé srdce

(jakoby slova vyřčená

jediná měla smysl)

čte mu báseň nahlas.

A krabatí čelo,

jako by ho nebylo,

odešlo,

zatímco jsem

      držela oči zavřené.

Ale duši –

      jako by to nevadilo.

Ta svíčka, ten plamen

teď cítil za mě.

 

Bojím se, až zhasne,

propustí z dálav tmu.

A bojím se také

      o své srdce,

zasažené jako po úderech nože.

A spát,

zavřít oči pro svou vlastní tmu,

která nikdy neodchází

a jež mi za čas

vrátí zpět mé slzy.

---