DÁLKOPLAZI

DÁLKOPLAZI 1
V    mládí jsme chtěli vyzkoušet všechno.Do velké módy a obliby se
právě dostaly dálkové pochody-, tak proč to hned nevyzkoušet. Pár
těchto pochodů jsme úspěšné absolvovali-Mezi nejlepší a také
nejnáročnější padesátku patřila bezesporu Uničovská 50 po
hřebenech Jeseníků.Poprvé jsme na ni vyrazili v roce 76.Ujít 50 km za 12 hodin přece pro nás nemůže být žádný
problém.Letos jsme již s Ivanem měli dvě 50tky za sebou,tak o
nic nepůjde.Jo,jo,zatím jsme nic netušili,ale mělo nám být
jasné,že v Jeseníkách může být 50 km proklatě dlouhých.
Na nádraží, po chvilce čekání vybalil Tóra z telete Štryclu chleba a chlubil se,Že koupil něco na zub.Já jsem na něj nevěřícně vyvalil oči Pane Bože,co s tím
chlebem budeme dělat? Vždyť to nesníme ani do neděle!Ivan s
Fanyšem se jen zasmáli:Neboj se,však ještě budeš mít hlad.
Cesta proběhla bez problémů a když jsme v Malině vystupovali z
vlaku,zrovna začínalo pršet.Nejdůležitější je najít rychle suché
místo na spaní.Mlčky jsme prošli vesnicí a hned nám padl do oka
stoh slámy.Sláma byla sice na vrchu mokrá,ale ve spod se našlo i
trochu suché .Paráda! V hospodě jsme dali večeři a kofolovou
smršť.Asi v 11 jsme se zavrtali do slámy,přikryli
pláštěnkama,řekli si pohádku na dobrou noc a usnuli.Trošku nám
dělalo starosti,že poslední barák ve vsi,kousek od stohu obývá
početná rodina tmavší pleti,ale asi o nás nevěděli.
Krátce po půlnoci nás náhle probudil příšerný zvuk,který k nám doléhal z lesa,a zlověstně se blížil.Jelen v říji! Kdo to někdy slyšel a zažil,ví o čem mluvím.Zvláště,když se člověk probudí uprostřed noci ve stohu.Jenom aby se nešel podívat jak se nám daří! To by tak scházelo.Když je v říji,nezná bráchu.Naštěstí si to však brzo rozmyslel.Usoudil asi,že my mu jeho laňe neodvedeme a tak pomalým krokem za šíleného rachotu lámajících se větví odcházel.Do toho ještě samozřejmě stále hrozným způsobem troubil.Do rána se ještě vrátil třikrát.V 5 hodin jsme toho všichni měli již plné zuby.Zbalili jsme si fidlátka a odebrali se k lesu vařit snídani.Bohatá snídaně ,fakt.Měli jsme tři chody chleba, klobásu a chleba.Na snídani padla půlka Ivanově štrticle.
V    7 hod. jsme na nádraží vyzvedli Vincka,který právě dorazil a
který byl jako jediný z nás vyspalý.Na startě jsme stáli v plné
sestavě.Vyrazili jsme ostrým tempem na trať.Hned jak na nás nebylo vidět, jsma zpomalili. To jsme udělali jen tak, aby si nemysleli, že jsme nějaky ořezávátka.Neměli jsme v úmyslu se hnát jak šílenci,ale dojít včas.
Cesta vedla po zelené,přes rozcestí Nad říjištěm,přes Hvězdu na Skřítek,kde byla první kontrola.Využili jsme času,posilnili se a pak znova do terénu.Před náma byl kopec jak stehno. Stracené skály a Pec tomu říkali.Odtud byla cesta již lepší.Šlo se po hřebenech na Jelení studánku,odtud po červené na Kamzičník,Vysokou holi a Petrovy kameny.Z nich prudkým padákem na Barborku,kde jsme si dali pořádný,ale bohužel poslední doping.Naše zásoby,včetně strycle chleba,byly ty tam.My byli od této chvíle odkázaní na dobré lidi.Tento druh,jak jsme brzy zjistili, již zřejmě vyhynul,protože nám nikdo nic zadarmo nedal. Po půlhodině odpočinku směle dál,na Švýcárnu,pěkně přes Praděd.S vypětím sil jsme se konečně vyšplhali na nejvyšší vrchol Jeseníků.Sakra,nikde nikdo,Ale jak to?Za okamžik zjišťujeme ke své nelibosti,že jsme se pěkně zapráskali!Ztracený Čas se musí rychle dohnat a tak poklusem dolů.Z Pradědu přímo na Švýcárnu,kde je další kontrola.Náš osudný kopec Praděd nám vzal dosti sil.Naše tempo se povážlivě zvolnilo,ale boj je boj. Ze Švycky se vesele vlečeme dál,přes mokřiny a jiné záludné překážky,které nám laskavá matka příroda nastražila,na Vřesovou studánku.Zde již nikdo necítíme nohy a před náma je ještě pořádný kus cesty.Ach jolVřesku jsme sotva našli,neboť padla mlha, která by se dala nožem krájet,ale další razítko v naší mapě dokazuje,že jsme byli úspěšní.
Další cesta vede naštěstí skoro stále z kopce.Nejdříve na Červenohorsky sedlo,které hladově a bez povšimnutí míjíme a nastupujeme na poslední úsek naší, teď již strastiplné cesty.Tlačí nás již dosti Čas,proto sedlo míjíme bez povšimnutí.Cesta z kopce,která se nám nejdříve jevila jako vysvobození se stává postupně naším velikým mínusem.Nohy se nám sukovaly a šli jsme vlastně už jen setrvačností.
V půlce cesty si náhle vzpomínám,že bych měl mít ještě někde v hloubi batohu citron.Brzy jej nacházím,ale zároveň zjišťuji ztrátu dvou svetrů.Malér je na světě.Copak jeden patřil Vinckovi,který jej hned odepsal,ale ten druhý patřil ségře,která mi při neochotném zapůjčování Části svého šatníku kladla na srdce: Zašpinit ho můžeš,ale běda ho propálit!.Je pravda,že Žádnou díru ohněm jsem nevyrobil,ale jen ho ztratil.Miro,Miro,teď ti zbývají dvě možnosti.Buďto se vrátit,nebo uštrikovat novej.Po krátkém,ale opravdu jen krátkém Přemýšlení,se rozhoduji pro druhou alternativu.
Tak jsme se opět vesele vlekli dál.Konečně se oběvily první domy Kout. nad Děsnou. Zde nás zaskočil jakýsi nadšenec s foťákem, který nás, nevím proč, snímal svým Přístojem snad ze všech stran.Neměli jsme již ani sílu po něm něčím hodit.
Konečně vytoužený cíl!
Každý fasujeme tradiční diplom s medajilí a spěcháme honem do restaurace na pořádné teplé jídlo,po kterém nám do žil vstoupilo spousta nových sil,takže nám již nedělá žádný velký problém došourat se  na nádraží na vlak.Čeká nás zde milé překvapení.Jeden kolega dálkoplaz chodí po nádraží a snaží se někomu udat jím nalezené dva svetry. Paráda! Štrikovat se nebude!Jsou to samozřejmě naše.Konec dobrý,všechno dobré.milé překvapení.Jeden kolega dálkoplaz chodí po nádraží a snaží se někomu udat jím nalezené dva svetry. Paráda! Štrikovat se nebude!Jsou to samozřejmě naše.Konec dobrý,všechno dobré.