Spokojený život

Slunce začalo pomalu vycházet. A s sebou samozřejmě přinášelo nový den. Nový den plný čerstvých zážitků a setkání.

Líně jsem si promnula oči. Hned potom jsem je chtěla otevřít, ale víčka v poslední chvíli začala stávkovat. Ucítila totiž, že na ně dopadá hřejivý proud světla pronikající skrze okno na druhé straně pokoje. A jak je známo, světlo je po ránu nejhorší nepřítel člověka. Natož pak takhle oslňující. Tedy jeden z nich. Hned vedle vyhřátých peřin, upravené gravitační konstanty a mnohdy i vidiny denních povinností. Poslední položka má asi tu nejmenší váhu. Naproti tomu tělo nabývá několikanásobně na své celkové hmotnosti, což se v kombinaci s poduškami pod ním a plyšovým medvědem vedle něj stává téměř smrtelnou kombinací. Slyšela jsem, že britští vědci ve spolupráci s těmi americkými pracují nepřetržitě od rána do noci, aby zjistili, proč se tomu tak děje. Doufejme tedy, že nám o této záhadě číslo jedna moderní doby brzy podají podrobnou zprávu. Stejně podrobnou jako onehdy sepsali o spotřebě toaletního papíru ve psích útulcích kolem města York nebo počtu lišek, co sebrali myslivci v lesích kolem Liverpoolu… Nebo to bylo o střílení lišek? Možná jsem si spletla myslivce s houbaři. No to je jedno. Co tady uvažuji nad největšími záhadami a objevy dnešní doby, stihla jsem vstát, protáhnout se, naházet na sebe oblečení a postavit se k oknu. To všechno prosím za tak krátkou dobu. Ranní vstávání je sice těžká věc, ale když člověk musí, tak musí. Přes to vlak nejede. A vůbec, jak by někdo mohl být nějak dvakrát nevrlý či rozmrzelý, když je venku tak pěkně. Slunce svítí, ptáci začali zpívat, támhle si na zahradě kočka táhne myš a já jdu sakra pozdě!

Po tom letmém pohledu na hodiny jsem vystřelila z pokoje jak šíp. Ještě musím spořádat něco k snídani a v koupelně si nanést obličej. Času sice málo, ale já to stihnu. Nejspíš. Možná. Asi určitě ne!

Ale snaha se přece cení, zasmála jsem se při bleskovém sbíhání schodů.

 

Místnost, z níž před okamžikem vyběhla mladá žena, ztichla. Na parapetu nestály žádné květináče s květinami, jejichž listy by mohly nepatrně šustit. Ani okno ve své roztržitosti neotevřela, aby se zavlnily záclony a několik papírů připnutých na nástěnce u dveří.

Byl to pokoj. Obyčejný pokoj mladé pracující ženy. Ženy volné a nespoutané. Postel, skříň, druhá skříň, psací stůl, malá nástěnka a noční stolek. To je všechno, co zde potřebovala. Spokojený život.

A ve vzduchu se vznášela nepatrná vůně přezrávajícího ovoce…

 

Do práce jsem dorazila sice trochu pozdě, ale přece. Šéf to ovšem takhle pozitivně nepřijal. Tak jsem nějakou tu chvilku pobyla u něj na koberečku, vyslechla si všechno to, co mi chtěl říct a já si už teď skoro nepamatuji. Asi bych teď ovšem měla nějakou dobu chodit na čas. Co mi ještě v té paměti přetrvává, neznělo zrovna dvakrát dobře. Co já ale mohu za to, že autobus byl zas k prasknutí přeplněný a lidi se do něj skládali snad půl hodiny? Nebo že se zrovna v tu chvíli, co jsem tím jela, rozhodli nejspíš absolutně všichni někam vyrazit? A ani nemluvím o těch dětech, co se na mě lepily. No samozřejmě nemohu.

Usmála jsem se ale při vzpomínce na toho mladíka, co ho ke mně ten dav také přimáčkl. Tedy spíš na jeho ruku. Takovou neposlušnou a rejdivou, která si většinou zaslouží jednu pravítkem přes prsty. Jak to tam bylo tělo na tělo, využil situace a letmo ozkoušel kolínko, stehýnko, bok a prsíčko. Za normálních okolností bych mu nejspíš velice rázně vysvětlila, že řeznictví jsme už dávno přejeli, ale… Když on se tak pěkně červenal, jak si všiml mého káravého pohledu. Musel být ještě mladý, čistý a neposkvrněný. A ani na to nevypadal. Ono vůbec dneska člověk podle vzhledu už nic nepozná. Jestli je někdo ještě dítě, svěží a plné energie, nebo už starý a všemožně i nemožně zahnilý. Tenhle mladík na první pohled vypadal staře a sešle. A přitom opak byl pravdou. Možná bych ho mohla trochu potrápit, až ho uvidím příště.

Mezitím, co jsem se probírala svými myšlenkami, jsem se usadila ke svému psacímu stolu. Měla jsem před sebou několik hodin. Poměrně dlouhých a repetetivních. Pojednou mě napadlo, že bych to v té kanceláři mohla trochu rozproudit jako někdy minulý týden. To jsem položila němé sluchátko, hystericky se rozječela a hrála to, jako by tu někdo někde nastražil bombu. Nakonec jsem si ale jen ztěžka povzdechla. Kdyby mi na to tentokrát přišli, asi bych letěla rychleji než ten kolega, co jsem mu kdysi přisypala projímadlo do kávy. Ale že to byla sranda.

 

Žije normální život. Život, jakým žije každý druhý člověk, kterých denně potkáte na ulici desítky, stovky a tisíce. Normálně dokončila školu základní, normálně vystudovala tu střední, normálně přešla na vysokou a normálně si našla práci. Normálně každé ráno vstává, normálně se oblékne, normálně se upraví, normálně se nasnídá, normálně jde do práce, normálně z ní odejde, normálně se vrátí domů a nakonec se normálně uloží ke spánku. A někdy se také normálně sejde s přáteli, normálně si domluví návštěvu u rodičů nebo normálně vyrazí na schůzku s přítelem. Normálně prožívá radosti a strasti, normálně plyne čas…

Žije a je stále sladší a sladší.

 

Konečně jsem se odtamtud dostala. Slunce se tou dobou už dalo na ústup. Jestli byl strategický, či jaký už já odhadnout neumím. Existuje ovšem velice vysoká pravděpodobnost toho, že za tím stojí jistá mocná organizace operující velice obezřetně z těch nejtemnějších stínů. Mnoho lidí má na tuhle teorii mnoho různých názorů. Deset z dvaceti řečených dává manipulaci sluncem za vinu americké vládě, zbývajících deset si je stoprocentně jisto nekalými úmysly bramborových lidí a všichni se pak shodují na tom, že jsou jejich svěrací kazajky vždy bez skvrn a svěží.

Asi jsem tomu pánovi přede mnou šlápla na patu, jak jsem se ponořila do těch hluboce filozofických otázek. Díval se na mě poněkud zamračeně. Poskytla jsem mu tedy tlumené: „Pardon,“ a když se s bručením pod vousy, za které by se nemusel stydět ani děda Krakonoš, odvrátil, musela jsem se tlumeně rozesmát. Člověk se trochu zamyslí a hned je skoro oheň na střeše. Jestlipak by odlétl ten holub a zachránil se před těmi lítými plameny? Snad asi jen v tom případě, že bych čapla nějakého vrabce do hrsti. Minimálně jestli se nám nelže. Ono kdyby ano, tak by se nejspíš jednalo o mystifikaci století…

Zadusila jsem smích a odkašlala si. Řádně se napřímila, pevně se chytla tyče a konečně si uvědomila, že jedu metrem a lidi kolem na mě hází trochu divné pohledy.

A stejně za to můžou bramboroví lidé, utrousila jsem si pro sebe a se vší vážností pohlédla na ženu opodál, která na mě hleděla velice rozpačitě.

 

A byla nádherná. Její rty se podobaly dvěma plným luskům. Její oči zářily jako dvě naleštěná jablka. Její tělo se pyšnilo stejně krásnými a kyprými tvary jako hruška. Její ňadra byla jako dva stejně velké pomeranče. A její kůže, ta si v ničem nezavdala s hebkostí sametu.

Byla nádherná a ona to věděla. Byla neodolatelná na povrchu a na omak. A uvnitř byla sladká, že se jí mohlo jen máloco rovnat. Sladší než cukr, sladší než med a ještě mnohem víc…

A po okušení zbyl každému jen trpký výraz v obličeji. Snad jen těm ne, kteří holdují hnijícím plodům…

 

Zabouchla jsem za sebou dveře, otočila dvakrát klíčem a sesula se podél dveří. Skoro, jako bych byla…

Tvář mi zkřivil otrávený výraz. Ne, teď není zrovna chvíle na běžné vtipkování, na to do jisté míry tak přirozené přehnané teorie a nesmyslné myšlenkové pochody… Dobře, možná trochu, protože jsem se při tom sesouvání vzala zátylkem o klíče a bolí to jak čert!

Za nepřetržitého tlačení na zranění nejvyššího stupně a neustálých úvah nad tím, jestli by nebylo dobré přivolat pro jistotu doktora, jsem se vyškrábala na nohy, vysvlékla se, sebrala kabelku a odešla do kuchyně. A že mi to moc dlouho nevydrželo. Nikdy se nade mnou ten černý mrak nevznáší moc dlouho. Ale proč se tam čas od času jen tak objeví?

Zprudka jsem dosedla na židli.

Proč by mi to spíš mělo vydržet nějak dlouho? Vždycky si jen vzpomenu na nějakou drobnost. Neřekla bych, kdyby tu byl nějaký velký problém. Nějaký stereotyp nebo tak něco. Dneska si mě vzal na kobereček, tak se není čemu divit. Prostě na mě dolehlo tohle, i když se to původně zdálo jako závaží mnohem těžší. To se stává. Ano, to se stává.

Vstala jsem a začala dávat dohromady večeři.

 

Stejně jako každý den…

 

A byl čas spánku. Nepřijít zítra na čas je to poslední, co bych si v tenhle moment asi přála. Šéfa není nikdy radno dráždit. Lepší tedy dřív než později.

Zanořila jsem se do toho sladkého hnízda, ze kterého se mi za několik hodin bude znovu tak velice těžko dostávat. Hlava pomalu dolehla na měkký polštář, oči se zavřely a neznámo odkud přišel z nějakého důvodu tak přirozený pocit klidu. Pocit, že zítra přijde další den. Den tak plný očekávání a naděje…

Moje vědomí pomalu odplouvalo do říše snů. A na poslední chvíli se odkudsi vynořil jiný pocit. Pocit... Nejistoty a úzkosti.

Ale to už jsem překypující štěstím pobíhala po rozkvetlé louce a hrála si s poníky.

 

Pokoj utichl. Pouze pravidelný dech spícího člověka bylo slyšet.

Byla to malá místnost. Obyčejná místnost mladé pracující ženy. Ženy uvězněné. Postel, skříň, druhá skříň, psací stůl, malá nástěnka a noční stolek. To je všechno, co zde bylo. Spokojený život.

A celá ta místnost byla zamořená zápachem hnijícího ovoce…

 

Slunce začalo pomalu vycházet. A s sebou samozřejmě přinášelo nový den. Nový den plný čerstvých zážitků a setkání…

 

---