Ve stínu mága I

Můj mistr si vždycky stěžoval, že ještě nikdy neměl línějšího podržtašku, než jsem já. Dobrá, říkal to trochu víc vznešeně. Něco jako: „Velký Herpidius je mi svědkem, že jsem sotva kdy zaměstnával asistenta s ležérnějším přístupem ke svým povinnostem, než máte Vy, Quideline. Jsem z toho poněkud rozpačitý.“ Načež nejspíš nešťastně pokýval hlavou, jak to obvykle dělává, když mě za něco peskuje, a pak předstíral, že se věnuje něčemu strašně důležitému.

Ne, že bych si tu příhodu snad pamatoval přesně. Jak bych taky mohl při takovém množství kázání, co mi jich mistr ve své blahosklonné moudrosti udělil. Kdybych si je zapisoval hned od nástupu služby, jistě bych rozsahem trumfl nekonečné ságy barbarských národů od Návětrných pustin, kde je starci vypráví u ohňů tak dlouho, dokud jim nezplesniví vous. Takový je prostě můj mistr Arin Gark – mocný mág, odvážný člověk, ale občas taky pěkně otravný rozumbrada.

Na druhou stranu mu musím přiznat, že si trochu té nadutosti může dovolit. Půlka Velké rady před ním stahuje půlky a ta druhá ho oblézá se staženým ocasem, stejně jako psi oblézají hostince v Přístavní čtvrti (tamní „králíčí pečínky“ totiž prý nejsou tak úplně králíčí, ale nebudu šířit drby). Můj mistr platí za skutečnou kapacitu v oblasti elementární magie a mezi lidmi koluje pořekadlo, že kde nepomůžou jeho kouzla, tam se můžete vykašlat i na modlitbu. Přiznávám – to rčení šířím hlavně já sám jakožto jeho pyšný autor. Ale to jenom proto, že je to pravda, a taky abych každému ukázal, pro jak důležitou osobu pracuju. Ten druhý důvod obvykle převažuje.

A abyste si nemysleli, že ho tady zvelebuju jenom tak bezdůvodně, schválně se na chvilku pozastavme nad jeho jménem. Arin Gark. Slyšíte, jak zní? Jako když hrom zaduní při půlnoční bouři. Jako zvuk famfár nad věžemi sídelních hradů ve Svobodných tebberských hrabstvích, když se místní vládce vrací ze záletů. Je to jméno, které má osud a tvář. A hlavně má význam. To byste si neřekli, co? Víte, co znamená „arin gark“ v jazyce domorodých kmenů v údolí jedné bezejmenné říčky uprostřed pralesů kdesi daleko na severovýchodě? (Nemůžu za to, že to tam naši kartografové ještě nestihli pojmenovat).  Arin Gark znamená „zářící hvězda“.

K tomu pojmenování se váže docela zajímavá historka. Mistr ji líčí tak, že byl vyzván šamanem řečeného kmene k vzájemnému poměření se ve schopnostech ovládat síly divoké přírody. Domorodec se totiž nemoudře vychloubal, že dokáže promlouvat s božstvy, a ta prý na jeho přímluvu můžou seslat déšť, rozetnout bleskem strom vejpůl, nebo stihnout celou vesnici kletbou nevyléčitelné nemoci. Arin Gark (tehdy se tak ještě nejmenoval) brzy poznal, že jeho obrovské sebevědomí pramení hlavně z pravidelného pokuřování listů posvátné divotvorné rostliny. Pokaždé, když vdechl do plic celé mračno protivně štiplavého kouře, posedlo šamana halucinační šílenství a celý kmen před ním v bázni ustrnul. A je nutno dodat, že každého přítomného chytal děs zcela oprávněně, protože šaman si v takovém stavu připadal jako velký král lesa a hlásná trouba bohů, a byl nebezpečný sobě i okolí. Já sám jsem se tenkrát plazil po břiše do křoví, když ten blázen popadl za ocas pralesní zmiji a začal jí točit dokola jako lasem. A udělal jsem zatraceně dobře – šamanův pomocník tolik rozumu neměl a dostal za to parádní pleskanec zmijí přes oko. Do dneška tam tomu chudákovi přezdívají Jedovaté oko. Tak tedy tomuto šarlatánovi vytřel mistr zrak předvedením nejskvělejšího kouzla, jaké si kdo v širokém okolí vůbec dokázal představit. Pozvedl beze slova ruce k nebi, pak za nezřetelného mrmlání čarodějných formulí obrátil oči vsloup a náhle, bez jakéhokoliv zvuku, začal stoupat do výšky. Stoupal tak vysoko, až se z něj stala nejasná tečka na obloze, dokud konečně nezmizel úplně. Když se potom znovu objevil, aniž by si kdokoliv všiml jeho návratu, držel v rukou zlatě zářící hvězdu, kterou podle svých slov vlastnoručně uloupl z oblohy. Nadšení vesničané jej pak po mnoha dnech bujarých slavností provolali za nejmocnějšího mága na světě a na počest divu, který vykonal, ho samotný náčelník pojmenoval Zářící hvězda.

Ve skutečnosti to bylo trochu jinak a mistr dostal jméno Arin Gark jako projev díků za to, že se mu podařilo zbavit náčelníka průjmu. Vzhledem k tomu, co náčelník předtím snědl, to byl možná mnohem větší zázrak než ta vymyšlená verze s hvězdou, ale chápu mistra, že tohle se v nóbl společnosti příliš dobře nevypráví.

Možná už bych se ale měl konečně dostat k tomu, proč tyto řádky vlastně píšu. Jak říká staré mudrosloví: Za vším hledej ženu. A ta stojí samozřejmě i za tímto mým skromným dílkem. Kdepak bych si já, odborník v lenošení a zabíjení volného času, dobrovolně nakládal nějakou práci navíc. Za tím vším vězí Rozarita – děvče prosté až hloupě naivní, které však roztančilo po papíře mou ruku s brkem, jako loutkářka rozehrává kmitáním prstů kašpárka. A jak už to tak u žen bývá, vedly ji k tomu ryze praktické důvody.

To bylo tak: Jednoho dne jsme spolu leželi ve stodole na seně. Chodíváme tam přes léto často, protože stodola leží příhodně bokem od ostatních stavení, takže se člověk vyhne zbytečným drbuchtivým pohledům, a hlavně tam nikdo jiný z hospodářství příliš často nechodí. Hospodář, u něhož Rozarita pracuje, je už starý kmet, který toho má víc, než na kolik stačí, a který nemá o ničem pořádně přehled. Pro takovou děvečku pro všechno a pro nic, jakou je Rozarita, pak obvykle není žádný problém se na hodinku ztratit ve stodole. A právě jednu takovou chvíli si pamatuju naprosto zřetelně, potože mě donutila přemýšlet. A to je u této jednoduché dívky velice neobvyklá věc.

Uvnitř stodoly bylo i přes otevřená vrata docela šero, ale tou dobou jsem mu už celkem přivykl. Leželi jsme mlčky na neuspořádáné hromadě nedávno navezeného sena. Díval jsem se přímo vzhůru před sebe na starý trouchnivějící trám nad našimi hlavami. Škvírou mezi došky jej olizoval tenký pruh ostrého světla a odhaloval tak pavouka, který právě pilně pracoval na opravě své sítě. Byl to pěkně tučný křižák, přesně takový, jakého byste nikdy nechtěli najít za límcem košile. Spouštěl se na provazci vlákna dolů, tam se nebezpečně zahoupal, jako by měl každou chvíli spadnout někomu z nás na obličej, pak zas sebral ztracenou rovnováhu a jal se šplhat zpátky nahoru. Upřeně jsem ho pozoroval.

„Já sa ti divim, že možeš byt taký klidný,“ vytrhla mě Rozarita ze soustředění, obrátila se na bok ke mně a podepřela si rukou hlavu.

„Cože?“ obrátil jsem zmateně hlavu od ní zpátky na pavouka. „Já myslím, že se tam udrží.“

„Kdo sa kde udrží?“ zaškaredila se Rozarita. „Ty sa furt zajímáš akorát o jakýchsi pavúkú a podobné hňupoviny, ale z čeho budeš žit, to ťa nezajímá.“

Vůbec jsem nechápal, co to zase Rozaritě přeletělo přes nos. Zvolna jsem se posadil, abych jí viděl do obličeje a mohl z něj lépe vyčíst, co se za jejími narážkami skrývá. Nevyčetl jsem však naprosto nic.

„Ale vždyť pracuju u mistra Garka. Jestlis to náhodou zapomněla, tak jsem jeho pravá ruka. Dělám mu oči i uši, když to potřebuje, a on mi za to celkem slušně platí.“

S Rozaritou to ani nehlo.

„Včíl třeba,“ uznala. „Ale co budeš dělat, až ten tvůj čarodějník zkape? No? Na vidle do ruky si moc shnilý a já ťa živit nebudu.“

I když jsem viděl, že to Rozarita myslí smrtelně vážně, nemohl jsem si pomoct a rozřehtal jsem se na celé kolo. Bylo mi jedno, že její tvář získává čím dál nasupenější výraz. Že se jí oči zužují do štěrbin mýtických bazilišků, kteří spalují pohledem. Rozesmála mě ta hloupost, která se jí právě vyléhla v hlavě. Rozesmálo mě její nemístně vážné rozčílení. Ale ze všeho nejvíc mě pobavila představa, že bych na dvorku za hospodářstvím kydal vidlemi hnůj pod přísným dohledem milé Rozarity. Plácal jsem se smíchy po kolenou a z očí mi tekly slzy. Nakonec jsem ze sebe přece jen vysoukal:

„Vždyť je to mág. Ten může žít stovky let.“

„Kdyby seděl pořád enom nad tyma svojíma učenýma knížkama, tak možná ano,“ nedala se Rozarita. „Ale šak lozí pořád kamsi do cizích zemí. Bojuje tam s drakama a s barjakýma jinačíma sviňama. Uvidíš, že ten jednú škaredě skončí. A ty s nim.“

„A co bych s tím měl podle tebe dělat?“ zeptal jsem se tentokrát už opravdu se zájmem.

„Starý mlynář v Jetelové si nedávno kúpil na trhu takú knížku,“ začala Rozarita zeširoka. „Vyvalil za ňu kolik peněz a tvrdil, že lidé ve městech, keří umňá číst, takové věci hodně kupujú. Tož sem si říkala, že ty si take taký učený, s tym svojim čarodějníkems teho už hodně zažil, tak bys mohl take neco takého zkusit napsat. A mohl bys na tem vydělat.“

„To bych možná mohl,“ řekl jsem zamyšleně a opět jsem si lehl do sena. Za zavřenými víčky se mi začaly míhat obrazy sebe sama jakožto hrdiny pera a velkého dokumentátora nesčetných dobrodružství, které s Arinem Garkem jistě ještě zažijeme. S každým dalším nádechem mi do nosu vnikala omamná vůně sena, až se mi začalo zdát, že ležím na břiše uprostřed louky. Před sebou jsem měl ze tří čtvrtin popsaný tlustopis, do něhož jsem brkem usilovně škrábal písmenko za písmenkem. Když jsem se později probudil, Rozarita už vedle mě neležela.

Takový je tedy důvod, proč píšu následující řádky. Abych měl být z čeho živ, kdyby to drahý mistr náhodou někde nerozchodil. Nebo spíš chci jenom zachytit kousek našich životů, které jsou díky Garkově nestálé povaze naštěstí dost pestré. A právě v této chvíli se schyluje k další cestě daleko na jih. Ani vlastně zatím nevím, co je účelem té výpravy. Ale není to koneckoncú jedno? Na těchhle podružnostech mi nikdy příliš nezáleželo. I když tentokrát se mi nikam příliš nechce. Kvůli Rozaritě. Proto balím mistrovi kufr a...

---