SSS

Vůně co jemně otře se mi o nos

za rty z růží šeptá pár bílých perliček,

mi do ucha tajemství, až mám záda,

celá pokrytá od ledových hvězdiček,

a už ani nevím, jestli má víc ráda

ta tajemství, nebo touhu po nich.

 

Tak se omlouvám,

že ztrácím se ti v úsměvu,

a plavu ti v očích

do duše si promlouvám

(a sám sebe omlouvám),

že snad mi na to skočíš,

ruce pevně vbok

tiše nakročíš

kousek mým směrem,

jen tak, aby mě to zase zlákalo,

,

jako hvězda co nesvítí ti, ale bliká,

a touha po ní tichá

nutí tě hledat

ta místa ukrytá

kde nemáš co dělat,

ale ani já…

blik

a znovu

blik

nezasvítíš,

dál jen blikáš

a tak těžko hledám i směr

natož tě polapit, vzít do rukou,

pohladit tvá drobná záda,

pak s úsměvem mi ráda dovolíš,

ochutnat hebkost sametu,

omluv starého popletu,

co ví, jak máš ráda,

že zhlédl se v tvé křehkosti i kráse,

a ne zrovna plaše,

obdivuje tvary,

co dostala jsi dary

a doufá,

snad se i podělíš.

---