Úvod

Sedím, sedím, sedím, sedím, sedím.......

a píšu jen pár krátkých vět Vám,

snad někoho z Vás znám,

snad nikoho z Vás neznám.

Hledím, hledím, hledím, hledím....

a poznávám svět kolem sebe,

je čistý, rychlí vstříchný milý,

modré, i šedé je mé nebe.

Má hromady špíny a všední šedi,

co lidé mu svým kouzlem dali,

tak poslouchám a slyším,

co šeptá náš svět zdáli,

pak

stojím, stojím, stojím, stojím....

tam kde čas a prostor není,

není znění, světlo tmění,

nic tam ale také není.

Ani ten svět a lidé,

já jsem a poslouchám jak všechno proudí časem.

Vše prostorné a vše co z nenávisti lásky......

vše co dělá i nedělá vrásky.

Nic co titulovat nejde,

 vše co z ničeho pak vzejde.

To vše se kolem žene,

oči a uši nastažené........co když nepřítel to je.

Běžím, sběsile a časem,

chci čas předběhnout,

a vysílena tím nemožným zápasem,

zbavuji se svých tělesných pout,

kde skončí pouť na světě tomto,

tam možná začne další,

ten nekonečný kruh záhad,

děsí.....................

Tak sedím, hledím, stojím, naslouchám a běžím.

čas prší, teče, paří se a sneží.

Prostor objímá, koneší a tluče,

jak bednář na obruče,

 možná jak srdce v hrudi.