Abys

Dívám se do nebe ještě je noc
stávám se tmou 
a město chameleon mění barvy kůže 
kamenní andělé s obličeji pinglů obrácených na víru
do jejichž sepnutých rukou jsem platil i bral zpět 
se pohnuli k prachu
myslím na ten večer 
kdy okna velkoměstských bytů rozsvěcuje policejní maják z okrsku  Hôtel-de-Ville 
ač má Solange nejsme přítomni Paříži ani Praze
aby s chvílemi světla přinášel i okamžiky tmy tam dovnitř kde jsme sami 
já s pěnou tvých ňader 
ty s vlasy v mých tříslech  
v bezpečí před vypínači a hlasy žárovek 
jež s ránem ztrácejí smysl stejně jako doteky a šepot
neboť co je noci je ve dne bolest  
a jakoby voněly umělé květiny
jež jsou vlastní nočním podnikům a hřbitovům což mnohdy bývá totéž 
když se poprvé nadechnu mlhy podobné tvému tělu
tam venku kde ulice nesou jména o nichž nepřemýšlíme
a tvé rty měkké jako brioška starého Antoine   
jenž své těsto míchá z hvězd a ryb a nechává si říkat jako jakýsi Saint Exupéry     
nesu na svých rtech jako ticho, kterému dnes budu věrný 
abys nemyslela, že snad mrtvý jsem