Loutkář - část 2.

K čemu všemu se může přichomýtnout nesourodý párek čarodějů při své každodenní práci? A jak nevinná je ještě hra s mocí, jsou-li v sázce lidské životy? Detektivní příběh odehrávající se ve světě ovládaném magií, pověrami a temnými touhami jeho obyvatel. 

Vzduch byl ledově chladný, svíral hrdlo při každém nádechu, vlhkost zalézala pod kůži. Nevšímal si toho, hřálo ho vnitřní vzrušení. Konečně, konečně ten zatracený nadutý mastičkář vyloudil z těch svých baněk a zkumavek to, co potřeboval. Až do teď byl každý jeho pokus neúspěšný. Už to vypadalo, že bude jeho experiment odsouzen k nezdaru, ale on se nevzdával. Pro vědu a moc je třeba trpět. Tlumeně se zasmál.

Vstoupil do kruhu z run, směs křídy a krve se ještě vlhce leskla. Sklonil se k postavě na zemi. Sakra, má slabý pulz, měl si zas vybrat nějakou mladší. Ale co už, chvíli to vydrží. Jestli půjde všechno podle plánu, bude to tentokrát snad konečně déle, než ti před ní. Natáhl vzorek nově vyvinuté chemikálie do injekční stříkačky. Stará žena slabě zasténala, když jí hrot jehly projel kůží.

Spokojeně odstoupil. Tak kam ji pošle? Měl by si otestovat, že výsledky skutečně vyhovují jeho záměrům. Na radnici? Ne, ten imbecil starosta je paranoidní, mohl by ztropit povyk pro nic za nic, už to jednou udělal. Díky bohu, že ho nikdo neposlouchá. Strážnice. Ano, to by šlo. Nechá ji promluvit si s pár podřadnými čmuchaly. Experiment je teprve na začátku, měl by postupovat pomalu a zlehka, neklást si zbytečně vysoké cíle. Zajímavější společenské kruhy přijdou na řadu později.

Usmál se. Vztáhl ruce nad ležící postavou a začal se zaříkáváním.

          o    

Lothar se pomalu ubíral špinavou uličkou. Obhlídka míst činu dopadla podle očekávání. Stará alej za městem, hlavní náměstí před radnicí, ani ulice mezi domy řemeslníků neposkytovaly žádná zajímavá vodítka. Ani jedno z míst ve skutečnosti místem činu nebylo. Podle popisu svědků sem oběti došly samy a po svých a okolnost, že nakonec skonaly právě zde, se zdála být naprosto náhodná. Ani svědecké výpovědi nenabízely mnoho látky k zamyšlení.

Sedlák Gregory furt dokola opakoval, že Starej Franc byl nebezpečný šílenec a že, jestli si ho odnesl nějaký zlý duch, pak si to jen zasloužil. Samozřejmě k tomu jedním dechem dodával, že v tom případě on s tím nemá ale vůbec nic společného a nelze jej z ničeho vinit.

Švec, před jehož domem se zhroutila mladá prostitutka, byl vyděšený k smrti. Jeho manželka, která inkvizitora pozvala dál, mluvila tiše a smutně jako by její muž byl snad také už po smrti. Lothar se tomu přestal podivovat ve chvíli, kdy uviděl ševce, krčícího se v koutku ložnice a škubajícího sebou při každém hlasitějším zvuku. Chudák byl na tom tak špatně, že se vyšetřovatel rozhodl provést nad jejich domem, jen pro uklidnění jeho nervů, očistný rituál. Celé to divadýlko bylo vysloveně směšné. V celém domě se zřejmě skrývalo maximálně tak pár mrtvých much a pavouků. Inkvizitor ale usoudil, že pekelné nestvůry v něčí hlavě jsou přinejmenším stejně nebezpečná verbež jako pekelné nestvůry pobíhající po ulicích.  A protože pohled na vyděšeného muže byl opravdu žalostný, rozhodl se na chvíli překousnout svoji ješitnost a zahrát si na trochu teatrální vílu kmotřičku.

Když ale posléze navštívil radnici, byl donucen usoudit, že jakékoli potíže se zoufalými manželskými páry jsou v podstatě vyloženě roztomilé. Starosta městečka Ambiani, velice ambiciózní a velice nesympatický pán, při jeho příchodu zjevně pookřál. Příští tři čtvrtě hodiny se mu dařilo vyhřívat se na výsluní vědomí, že si jej konečně začal seriózně všímat někdo z vrchnosti. Lotharovi se povedlo opustit radnici až poté, co vyslechl stesky snad na všechny myslitelné nešvary a moře špatně skrývané snahy zalíbit se a ukázat, jak hodnotným členem Lutéckého městského představenstva, případně rovnou Galicijské vlády, by řečený pán byl.

Teď měl konečně trochu prostoru pro vlastní myšlenky. Zvedl ruku a pohladil havrana, který mu seděl na rameni, po hedvábně lesklém peří. Ulice, kterou šel, vedla na malý plácek, z jedné strany ohraničený křivou budovou strážnice. K té ale nesměřoval. Na opačném konci dominovala prostranství jiná zajímavá instituce, jeden z řady městských nevěstinců. Zřejmě jedinou z obětí, která ve městě udržovala nějaké společenské kontakty, byla mladá Ginger. Lothar doufal, že by jej rozhovor s některou z jejích kolegyň mohl dovést k podezřelému společníkovi z včerejšího večera.

Zvedl hlavu a podíval se směrem k vykřičenému domu. Zvuky, které se odtamtud linuly, až trochu příliš přesně odpovídaly tomu metaforickému pojmenování. Vzhledem k brzké odpolední hodině to inkvizitora poněkud překvapilo. Neušel ani pár metrů, když se dveře nevěstince náhle rozlétly dokořán a dusavým krokem z nich vyšla trojice mužů. Prostřední z nich, zřejmě vůdce bandy, vysoký a vychrtlý blonďák s výrazem skety, za sebou vlekl jakousi malou postavičku. Bezohledně jí smýknul dolů po schodech. Malé tělíčko přistálo na zemi a ozval se od něj zvuk, jako když zanaříká týrané kotě. Za muži vyběhla se zoufalým křikem žena. Jeden z kumpánů do ní hrubě strčil a srazil ji na kolena. Ani pak ale žena nepřestávala kvílet.

„Co si o sobě myslíš, ty mizerná flundro!? Že si můžeš jen tak pučovat prachy a nevracet je? Mně!?“ Náměstí zaplnil hrubý mužský hlas. „Tak to ses teda zatraceně spletla, holčičko!“

Žena, nepřestávajíc na kolenou bědovat, vykřikla: „Prosím, prosím, ne mého Mišku! Nechte ho být! Prosím!“ Ruce vzpínala k malé postavičce vláčené vůdcem rabiátů a po tváři zkřivené zoufalstvím jí stékaly slzy.

„Ale kdepak.“ Lotrův hlas zněl najednou tiše a zle, jako by si užíval krutost, se kterou svíral krček malého chlapečka, který se ani nesnažil bránit. „Toho kluka si hezky nechám, jako zástavu. Ale neboj se, za každý den, kdy nezaplatíš, ti od něj budu posílat dárečky. Nebo možná spíš z něj. Co třeba ozdobně převázaný balíček s jedním malým dětským ouškem, potěšilo by tě to?“ Ve tváři mu hrál široký krutý úsměv, jak se nestoudně díval na zoufalou ženu.

„Ne, prosím, vemte si cokoli…“ Hlas se jí zlomil.                                             

Ničema chlapečkem ještě jednou zatřásl a chystal se ho odvléct pryč ulicí. Náhle se zastavil v půli kroku. Jako by zamrzl na místě. Jeden z kumpánů se po něm nechápavě otočil. Padouch sebou prudce škubl, zařval a chytil se za ruku, kterou do té chvíle svíral nebohé dítě. Chlapeček dopadl na zem a zjevně paralyzovaný strachem, se stočil do klubíčka.

Kumpán vykulil oči. Druhý se obrátil po zvuku. Ale než se stačil podívat, co se to přihodilo jeho šéfovi, nad hlavou mu prolétl temný stín. Zasvištěl vzduch protékající mezi letkami křídel a velký, jako uhel černý havran s krvavě rudou náprsenkou se střemhlav vrhl na hlavu své oběti. Silné drápy se zaťaly do kůže na temeni. Muž zařval a skácel se k zemi. Rukama přitom mlátil kolem sebe v marné snaze ptáka servat.  Druhý kumpán se točil dokolečka, očividně neschopen pochopit, co se děje. V ruce svíral okovaný obušek a nebezpečně se s ním rozmachoval proti imaginárnímu nepříteli. Náhle se před něj někdo skutečně postavil. Chlap se rozmáchl, ten druhý uhnul. Rozzuřený gangster se vrhl proti neznámému ve snaze chytit jej a srazit k zemi. V tom se v rukách jeho oponenta objevila dlouhá šavle. Gangster už nedokázal zastavit. Vší silou vrazil do protivníkova ramene. Cizinec se mrštně stočil a jediným sekem mu rozpáral bok. Zasažený dopadl prudce na zem a zkroutil se bolestí.

Vůdci ničemů se mezitím podařilo zorientovat se v situaci, tiše zavrčel a sevřel v prstech rukojeť dlouhého nože. Využil situace, kdy se neznámý nepřítel věnoval jednomu z jeho poskoků a dostal se mu do zad. S vraždou v očích se vrhl cizinci kudlou po krku. Ten se v poslední chvíli otočil. Jen na zlomek vteřiny se mu v pohledu mihlo překvapení. Pak železným stiskem zachytil Zloduchovu ruku a ťal čepelí šavle po jeho předloktí. Kov dýky se zastavil jen několik centimetrů od mužského hrdla. Pak se bojovník otočil a poslal ničemu k zemi.

Poslednímu ze zloduchů se podařilo zbavit se strašidelné zátěže trhajících drápů a klovajícího zobáku. Stál na roztřesených nohách, krev mu stékala z hlavy a paží a oslepovala ho. Bezcílně před sebe máchl rukou.

„Stojí ti to za to?“ Tichá a věcná otázka se chvíli vznášela ve vzduchu.

Pak rabiát spustil roztřesenou paži, klopýtavě couvnul s dlaněmi pozvednutými na důkaz kapitulace a opřel se o zeď hampejzu.

Lothar se otočil a pohledem zkontroloval všechny tři poražené. Krev z čepele jeho zbraně odkapávala na dlažbu. Pak se sklonil k chlapečkovi. Ležel, u zdi v klubíčku tak maličkém, že bylo jen těžko uvěřit, že jde o lidské dítě a ne kotě. Třásl se strachy, po pobledlých tvářičkách mu tekly slzy.

Lothar jej opatrně zvedl. Zkontroloval, že dítě nepřišlo během souboje k žádné újmě a v náručí jej donesl na práh nevěstince. Vyděšená matka se vrhla po svém drobečkovi a přitiskla jej k sobě. Inkvizitor ztěžka dosedl na schody vedle ní.

„Co se to tu děje!? Ustupte, udělejte místo! Kurva, lidi, vo co tu jde!?“ Malé náměstíčko zaplnil hurónský chlapský baryton strážmistra Pascala. „No, to snad. Co to má bejt!? Kdo to udělal!?“

„To já!“ zvedl se Lothar ze schodů a s bolestivým zaskřípáním zubů se napřímil. „A byl bych opravdu rád, kdybych už příště nemusel suplovat práci, o kterou se mají starat vaši lidé, strážmistře. Zvláště, je-li ohrožována bezpečnost na dohled z oken vaší strážnice. Je to jasné?!“

Strážmistr Pascal se zarazil. Pohledem chvíli těkal mezi zmasakrovanými gangstery a inkvizitorem, po jehož meči i kožené vestě stále ještě stékala krev.

„Dostaňte ty grázly do vězení a postarejte se, ať neskapou, chci je vidět na galejích!“ Lothar se opíral o zábradlí schodiště a jeho hlas zněl chraptivě a tak ledově, jako když se lámou kry na dalekém severu. Otřel ostří šavle o látku kalhot, už tak ztmavlou prolitou krví a pomalým krokem vešel do nevěstince.

          o    

„Dámy,“ poklonil se srocenému hloučku žen a dívek uvnitř.

Zavrávoral. Levou paží mu postupoval podivný chlad. Podíval se na ni, ale pod doruda zbarvenou košilí nešlo žádné zranění spatřit.

„Omlouvám se dámy, směl bych se zde na chvíli posadit?“ Hlas mu ve vlastních uších zněl podivně tiše a dutě. Náhle jej podpíralo několik párů rukou a vedlo jej k lenošce pokryté odřeným rudým sametem. Těžce na ni dosedl.

V zorném poli se mu objevil hrozen ženských tváří.

„Je zraněný, nevidíte? Sundejte mu tu vestu a košili!“ Ženské ruce mu začaly rozepínat knoflíky. O tvář se mu otřely lokny silně vonící kolínskou.

„To snad nebude nutné, madam…“

„Hloupost. Melete z posledního. Koukejte nás nechat ošetřit vás.“ Jakási zrzka odstrčila zakrvavené prsty, kterými se snažil zadržet ji.

„Agáto, dones obvazy!“

O několik minut později seděl polonahý v salónku veřejného domu a nechával si obvazovat rozťatou ruku. Nebyl si úplně jistý, jak k tomu došlo. Jakási dívčina mu právě dolévala skleničku kořalky.

„O co šlo tam venku?“ zeptal se jí.

„To by vám asi líp vysvětlila Adel, ale ta je teď s Myškou nahoře. Zadlužila se u místních lichvářů, kvůli chlapovi, Myškovu otci, chudák.“ Dívčina k němu zvedla oči a s naprostou samozřejmostí přešla od smutného konstatování k svůdnému úsměvu.

„Míváte podobné nepříjemnosti často?“ Lothar se rozhodl ignorovat neobvyklost svého postavení i dívčiny kočičí oči a pokračovat ve věcném rozhovoru.

„Čas od času. Ale zatím nikdy tak vážné.“

„Tohle už opravdu přehnali.“ Druhá z žen mu upevnila obvaz na ruce a postavila se, hlas měla tvrdý a vážný.

„To bych řekl. Měla by to řešit garda, nemělo by se to nechávat jen tak. Co byli ti chlapi zač? Musím si o tom jít promluvit se strážmistrem Pascalem.“ Pokusil se zvednout z divanu. V levé ruce mu bolestivě škublo.

Žena s obvazy se zamračila, dívčina s kořalkou mu zastoupila cestu. „To nemůžete, vypadáte strašně!“

„Tak to vám pěkně děkuju.“

„Ne takhle strašně, to vůbec ne.“ Děvče se začervenalo.

Lothar dosedl zpátky. Stejně se na trestnou výpravu za neschopnými strážci místního pořádku moc necítil.

„Vy jste vážně inkvizitor?“ Dívka nejistě ukázala prstem na jeho hruď.

Lothar sjel pohledem k hvězdě z rudých krystalů, která mu visela na krku na stříbrném řetízku. Vzal amulet do ruky, slabě mu zavibroval v prstech. Příliš slabě. Možná by se měl víc spoléhat na moc své Paní. Detektivní práce, kterou tolik upřednostňoval, zatím k ničemu nevedla. A čas letěl a vrah nespal. Snad to bylo znamení, trest za jeho pýchu. Zachvěl se. Ne, Paní by netrestala nevinné. Je tu jen pár hodin, všechno chce svůj čas. V duchu vyslal k hvězdě prosbu o pomoc a trpělivost. Ačkoli dobře věděl, že zrovna trpělivost k cnostem jeho velitelky nepatří.

Zvedl tmavé oči k dívce. „Ano, to jsem.“

„Vy jste tu kvůli Ginger?“

„Ano. Znala jste ji?“

„Trochu.“ Dívka zaváhala.

„Pokračujte,“ pobídl ji.

„Víte, nežila tu dlouho. Byla opatrná a hezká, mohla si vybírat. Ale včera…“

„Co se stalo včera?“

„No, šla ven. Záviděla jsem jí, protože to děláme jenom, když nás pozve někdo opravdu štědrý. Ale pak jsem ji zahlídla venku v přístavu. A ona a ten chlap, co šel s ní…“ Dívka se znovu zarazila a hledala slova. „Víte, vypadalo to, já nevím, jak to popsat, bylo na nich něco divného. Tady se dá narazit na nejrůznější typy, jenže tenhle chlap vůbec nevypadal, že by si chtěl zašpásovat. Šel pár kroků za ní. Na hlavě měl kapuci, a byl takový zamyšlený, jakoby napjatý. A ona, ona šla jako panenka na klíček. Zavolala jsem na ni, ale nereagovala. A pak zmizeli v boční uličce.“

„Kde to bylo?“ Lothar ji sledoval soustředěným pohledem. Pravou rukou svíral opěradlo divanu.

„Na rohu Kamenické a Kotlářské ulice. Vy myslíte, že to byl on, kdo ji zabil. Že jo?“

„Obávám se, že je to v tuto chvíli nejpravděpodobnější podezřelý.“

Dívka stiskla rty. Náhle vypadala pobledle a rozčileně. „Takže jsem tomu mohla zabránit. Viděla jsem to a nic jsem neudělala. Můžu za to!“

„Za nic nemůžete, nevyčítejte si to.“ Lothar stiskl dívce rameno a pevně jí pohlédl do očí. “Za to, co se Ginger stalo, může jen a pouze její vrah. A ten za to taky zaplatí, to vám slibuji.“

Děvče, s pohledem plným bezmocného vzteku, přikývlo.

          o    

Ulice před ním uplývala a ztrácela se ve stínech vzadu. Cítil pomalý tep, jakoby se unavené srdce nezvládalo pravidelně zdvíhat pod těžkým břemenem, které na ně naložil. Ševelivý dech těžce procházel trubicemi průdušek. To srdce nebilo v jeho hrudi a dech nevycházel z jeho úst. V této chvíli se ale stávaly tím nejzřetelnějším vjemem v mlžném světě ulic, na jejichž dlažbu nedopadaly jeho kroky. Jen kroky, které vedl. Jako loutkář, když řídí svou hračku. Otočil se. Před jeho vnitřním zrakem se objevil roh ulice a kamenná budova v pozadí. Znovu rozpohyboval ztuhlé staré nohy. Blížil se ke svému cíli.

          o    

Lothar stál v kanceláři strážmistra a popotahoval si rukáv tmavomodré košile, kterou dostal od svých neobvyklých ošetřovatelek. Zřejmě kdysi patřila nějakému námořníkovi. Vyšetřovatel se v ní cítil poněkud nesvůj.

Pascal, skloněný nad stolem, právě dopisoval rozkazy pro strážnici v jiné části města, poněkud bližší inkriminované křižovatce ulic Kamenické a Kotlářské. Oblast byla hustě obydlená, protkaná sítí křivolakých uliček, a žádost o posily byla tedy na místě. Mávl rukou na mladého podřízeného a poslal ho se vzkazem pryč.

Pak se otočil k inkvizitorovi s provinilým výrazem v zarostlé tváři.  „Ty rváči mě mrzí. Strčili jsme je do městský šatlavy. Upřímně doufám, že se už podobný nepříjemnosti nebudou opakovat.“

„To já také. Nechápu, že si můžete takové grázly nechat jen tak pobíhat po městě.“ Lothar vůbec neměl smířlivou náladu.

„To víte, je nás na ně málo,“ rozhodil strážmistr smutně rukama.

„Promluvím si o tom se starostou,“ zabručel jeho společník a nabroušeně pokračoval, „tak už bychom snad mohli jít, ne? Nepředpokládám, že by na nás vrah mezitím čekal s čajem a sušenkami.“

Lothar zamračeně seběhl ze schodů do chodby vedoucí ke vstupní hale strážnice. Ozýval se odtamtud právě hovor. Několik hlasů patřilo místním strážným, jeden z nich ale neznal. Patřil nějaké ženě a zněl, jako by dotyčná jen těžce popadala dech.

„Já nechápu, co po nás chcete. To se tam vážně máme jít podívat jenom proto, že vás ruší sousedovi psi?“

„Helejte, babi, my tu máme vážnější věci na práci.“ Strážník zněl otráveně a znuděně.

„Ale… to nejde… je to přece vaše práce… budu si na vás stěžovat, vy budižkničemové!“ Ženě jako by lehce přeskakoval hlas.

V odpověď se jí ozvalo tiché uchechtnutí.

Lothar vstoupil do haly. V tu chvíli, jako by mu spánky stiskla nějaká cizí síla. Vzduch kolem ztěžknul do nedýchatelna. Z náhle potemnělého prostoru jasně vystoupila postava staré ženy v zanedbaném oděvu. Křehká, shrbená, trpící. Doslova fyzicky cítil tu bolest. Otočila se k němu. Jako by ji někdo svíral za krk a přinutil ji k tomu pohybu. Pohlédla na něj bledýma, skelnýma, krví podlitýma očima.

Vykročil k ní. Cítil nebezpečí, které z ní vyzařovalo doslova v rázových vlnách, ale nemohl ji tomu jen tak nechat na pospas. V očích se jí objevila jiskra. Bolestná, zoufalá jiskra, jako světlice vystřelená trosečníkem. Ústa se jí zachvěla a otevřela.

A vyšel z nich hlas, tichý a nezastřený: „Pomozte mi. Prosím, pomozte mi!“

Lothar ji chytil za ramena. Tak silně, až mu klouby prstů zbělely. Přiblížil tvář k její tváři, téměř na dotek. Dívali se jeden druhému do očí. Ne, dívali se skrz ně. Musel ji najít, musel ji zachytit a vyvléci ji z toho temného mraku, který ji pohlcoval.

          o    

Vykřikl, vlastním hlasem. Ty cizí oči jako břitva přeťaly jeho vodicí nitky a zahryzly se mu do živého masa. Trhaly tkáň a blížily se k jeho srdci, jeho mozku, jako by je chtěly vyrvat z těla. Blížilo se k němu něco, co jej toužilo zničit. Naleptávalo to jeho pečlivě skrývané stopy jako kyselina a ubíralo se po nich s neomylným instinktem loveckého psa. Musel se toho zbavit, musel tomu uniknout. Mrskal se a svíjel, bil kolem sebe. Hrdlo ho pálilo od křiku.

          o    

Žena v jeho sevření se přibližovala. Bariéra mezi nimi začínala praskat. Temná kotva v její hlavě se pohnula a prokluzovala. V jednu chvíli před sebou naprosto jasně spatřil tmavý prostor sklepení se zaprášenými policemi, skruží studně a podivně světélkujícím obloukem na zemi před sebou. Pak výjev zmizel. A náhle, se zvukem tichým jako prázdno a ostrým, jako když se tříští sklo, se temná kotva vytrhla docela. Stará žena padla Lotharovi do náruče.

Klesl na kolena. Zhroucená žena v jeho objetí lapala po dechu. Vrátil se. Musel se vrátit. Měla být další mrtvý. Tomu musel zabránit! Vrátil se do vstupní haly strážnice a sklonil se k ní.

„Doktora! Zavolejte někdo doktora!“

Strážní kolem něj stáli jako opaření. Až po chvíli se jeden z nich pohnul a vyběhl z místnosti.

„Děkuji vám,“ vydral se z ženiných rtů tichý sten.

„Držte se! Byla jste tak silná, musíte být silná ještě chvíli. Dokážete to!“ Stiskl jí ruku. Ona stisk opětovala.

          o    

„Tak dost! Vážně začínáte být otravný, Lioneli. Mohl byste mi, laskavě, konečně prozradit to velké tajemství, proč pleníte mou laboratoř!?“ Evelyn zkřivila karmínově rudé rty v cynické grimase a pokračovala v rozčileném poklepávání botou o naleštěné dlaždice podlahy.

Neměla ani ponětí, proč Řád zrovna dnes popadla ta neodbytná touha otrávit jí život. A vyrabování univerzitního inventáře psychoaktivních látek? To už je vážně silný odvar. Kdyby tu práci aspoň svěřili někomu zevnitř školy. Takovou možnost ale řádoví vyšetřovatelé úspěšně přezírali a zřejmě nepovažovali za nutné ani tak základní opatření jako nějak logicky svou činnost objasnit.

Věděla, že s lordem Lionelem se rozumná domluva dá očekávat jen stěží. Dobře ho znala z řad Lutécké smetánky a každopádně k němu nechovala ani náznak vřelých citů. Rozčileně pohlédla na kapesní hodinky, jejichž jemný řetízek jí zdobil školní plášť. Pozdní večer se přehoupl v noc. Povzdechla si.

„Samozřejmě, má drahá lady Vestlai-Fox. Vysvětlení není nikterak složité, jistě se ho v nejbližších dnech dočkáte,“ odpověděl vysoký muž se znuděným výrazem v přitažlivé, ale nesympatické tváři. Na klopě jeho elegantního kabátu se leskl odznak se stříbrným havranem. „Mimochodem,“ usmál se a přejel čarodějku zálibným pohledem. „Ujišťuji vás, že bych nemohl trávit večer v krásnější společnosti. Je to škoda, že se my dva blízce stýkáme jen v pracovních záležitostech. V tak pozdní hodinu je všechna ta formálnost přeci jen trochu zbytečná, nemyslíte?“

Evelyn zvedla koutky rtů do sladkého úsměvu. Ledový pohled zelených očí více než jednoznačně prozrazoval sarkasmus. „Ale jistě, vážený lorde, nedovedu si ani představit, jak lépe trávit páteční večer, než pozorovat neomaleného oficíra, kterak ničí mou mnohahodinovou práci. Tvářit se, že mi vaše absurdní návrhy přijdou roztomilé, je již jen maličkost.“ Svůdně zamrkala.

Inkvizitorův výraz by mohl řezat sklo. „Fascinuje mě vaše schopnost hrát si na ctnostnou dámu. Od ženy, která tak málo odpovídá významu těch slov, je ta snaha opravdu dojemná. Na Heinze jste taky tak milá? Nebo se mu už povedlo vás zkrotit, že se k němu vinete tak ochotně?“

Evelyn výhružně zavrčela: „Možná byste si měl dávat pozor, koho chcete krotit. Mohl byste se spálit, můj milý lorde inkvizitore.“ Výsměch z jejích slov odkapával jako hustý koncentrovaný sirup. „Co kdybychom si ušetřili čas a místo tohohle nesmyslného plkání přešli k věci. Takže, po čem že vás sem Inkvizice poslala čmuchat?“

Lionelova tvář se zkřivila vztekem, prsty v kožené rukavici sevřel v pěst. Čarodějce prolétla hlavou myšlenka, jaké by to bylo, kdyby se ji vážně odhodlal udeřit. V duchu se zle usmála při představě všech těch náhle obhajitelných možností pomsty.

V tom se za Evelyninými zády ozvalo nesmělé zaklepání. Ve dveřích tam stála mladá asistentka, a nervózně koukala na rozparáděnou dvojici. Když se k ní Evelyn prudce otočila, vystrašeně sebou trhla.

„Jen jsem vám chtěla říct, že odcházím, paní profesorko. Myslím, že už jste tu jen vy a doktor Heller. Tak jsem vás jen chtěla poprosit, jestli byste se po něm potom nemohla kouknout a případně zamknout laboratoře. Víte, jaký je.“ Omluvný výraz v ženině tváři silně připomínal provinilé štěně.

„Jistě Sandro, klidně jděte. Dobrou noc.“

Dívka odběhla a Evelyn se otočila zpátky ke svému sokovi. Nalezla jej, jak pokračuje ve své rozčilující práci. Právě velmi nešetrně rozhrnoval řádky zkumavek na profesorčině osobním pracovním stole. Křehká skleněná baňka se rozjela po stolní desce. Zachytila ji a zachránila před pádem.

Podstatně tišším a formálnějším hlasem pokračovala: „Takže, o co jde? Kdybyste mi ráčil říci, co hledáte, mohla bych vám s tím pomoci.“

Lord Lionel se uchechtl.

„Ujišťuji vás, že pokud by to znamenalo, že odsud rychleji vypadnete, bude mi neskonalým potěšením.“ Evelyn si povzdechla, začínala být vážně unavená.

 „Jistě je vám známo, kde se v současné době zdržuje váš, ehm, miláček.“ V inkvizitorově podání to slovo znělo jako něco sprostého. „Mimochodem, roztomilá tretka,“ trhnul hlavou směrem k čarodějčině ruce, na které se třpytil jemný prstýnek zdobený říční perlou. „Skoro, jako byste si vy dva snad hráli na manžele.“

Evelyn přešla poznámku mlčením a pokračovala k věci: „Ano, je mi známo místo Lotharova pobytu, psal mi. Prý se jeden z přístavů na východě potýká s řádkou neobjasněných úmrtí. Smutná záležitost. Nicméně nespatřuji žádnou souvislost mezi tamními potížemi a vaším zdejším počínáním.“

„V tom případě asi nevíte mnoho o nejnovějších potížích přímo kolegy Heinze.“ Lord Lionel se uchechtl.

Evelyn se snažila odhadnout z jeho výrazu, co tím prohlášením myslí. Ale nezvaný návštěvník se od ní jen povýšeně odvrátil a nedbale odhodil do krabice další flakónek.

„Nic konkrétnějšího nevíte? Ani to, že ho jeho práce dovedla do pro vás oba nebezpečných vod?“ V hlase mu zaznívalo něco vyčkávavého a krutě pobaveného.

Evelyn ucítila, jak jí přejel mráz po zádech.

„Co má za potíže?“

„Profesní tajemství,“ odbyl ji.

„Lioneli, nezahrávejte si se mnou. Co se mu stalo!?“

Odpovědí jí byl jen protivně vševědoucí pohled a mrazivé mlčení.

„Někdo byl otráven? Proto jste tady?“

„Možná. Je mi to neskonale líto, ale mohlo by vám to poněkud pochroumat váš vzájemný dojemný vztah.“

Jeho úšklebek ji doslova pálil ve tváři. Srce jí sevřel strach. Přistoupila až těsně k němu, pohledem ho přinutila podívat se jí do očí a tiše zopakovala: „Lioneli, musím to vědět. Co se stalo? Je v pořádku? Prosím!“

Po jejím posledním slově zavládlo ticho. Tak hluboké, že se tiché bublání složitého destilačního aparátu za Evelyninými zády zdálo být téměř ohlušující.

„Pokud vím, tak ano,“ přerušil mlčení inkvizitor.

Evelyn si slyšitelně oddechla.

„Což ovšem neznamená, že by potíže neměl. Ani že by nesouvisely s vaší odbornou činností.“

„O jaké odborné činnosti to mluvíte? Má přece pracovat na nějakém případu s nekromancií, ne? Se vší úctou,“ ušklíbla se, “můžu vám odpřisáhnout, že té se skutečně nevěnuji.“

„A vývoji drog na ovládání mysli? V Ambiani zemřelo pár lidí zřejmě v důsledku jejich špatného použití. Naštěstí se zdá, že pachatel se rychle učí. Ten poslední pokusný králík vydržel celkem dlouho, než ho Heinz eliminoval.“ Lionelovi hrál na tváři zlý úsměv.

Evelyn se zarazila.

„Aha, to jsem si mohl myslet, jako bych to nečekal. Je na světě aspoň něco, co je vám svaté? Nebo byste udělala cokoli jen pro své pobavení a své pochybné zbožštění vědeckého poznání?“ Inkvizitor na ni shlížel s ošklivým úšklebkem. „Možná to nakonec budete vy, kdo se dostane do skutečných potíží. Možná byste se měla začít snažit být na mě milá.“ Ošklivý úšklebek se prohloubil.

Ucítila, jak jí vysychá v ústech. Naprázdno polkla.

„Ujišťuji vás, že to, o čem mluvíte, mi nepřijde ani trochu zábavné,“ vtáhla vzduch do náhle znovu sevřených plic a pokračovala. „Poněkud přeceňujete své investigativní schopnosti, jestli se domníváte, že se vám podaří do čehokoli mě namočit jen na základě faktu, že pracuji s jedy a chemikáliemi. Tohle je alchymistická laboratoř, co byste tu čekal, sbírku pletacích strojů? A jestli se domníváte, že se leknu jakýchkoli vašich výhružek a s prosíkem vám padnu do náruče, tak to už jste se zahrabal opravdu hluboko do říše snů. To dřív narostou tarantulím křídla a začnou zpívat jako andělé.“ Čarodějka se zasmála, ale ten smích jí ve vlastních uších zněl podivně nevesele.

„Takže není nic, co byste mi v této souvislosti chtěla povědět?“

Evelyn zvedla pohled ke zpupně zamračené tváři. „Ne, o ničem takovém opravdu nevím,“ prohlásila rozhodně.

          o    

Na přístav Ambiani padal soumrak. Tichá ulice, kterou procházel, jako by polykala zvuk jeho kroků. Ubíral se jí beze slova a v hlubokém zamyšlení, s rameny nahrbenými proti větru, který se se soumrakem svedl od moře a vířil prach města.

Nedalo se s jistotou předpovídat, co teď vrah podnikne. Když vtrhli do jeho doupěte v neobydleném domě uprostřed změti přístavních uliček, bylo už několik hodin prázdné. Zbytky narychlo smazaného runového kruhu na podlaze a rozházené lahvičky od chemikálií byly výmluvným svědectvím o událostech, které se zde odehrály. Lothar už teď věděl o pachateli dost, aby jej dokázal bezpečně identifikovat, kdyby jej potkal na ulici. Nadalo se ale očekávat, že by byl jeho protivník tak hloupý, aby se promenádoval po městě jako ovce jdoucí na porážku. Co ale podnikne? Ta otázka visela ve vzduchu jako bájný damoklův meč, tiše a výsměšně.

Lothar zabočil za roh a opět se před ním otevřelo známé prostranství mezi strážnicí a nevěstincem. Ano, tahle možnost mu hlodala v hlavě už od chvíle, kdy se vrahovi podařilo uniknout z telepatického spojení mezi nimi. Dařilo se mu tak dlouho. Muselo se mu líbit, být považován za mstivé monstrum ze záhrobí, být nemesis všech hříšných duší města. Teď byl se vším konec. Vrah nemohl mít tušení, kolik toho o něm inkvizitor už zjistil a kolik toho může ještě udělat. Měl jen dvě možnosti. Buď se pokusit o rychlý útěk, nebo o rychlou ofenzivu. A tenhle grázl, ať už to byl, kdo byl, byl každopádně velmi drzý a odhodlaný. Když posílal zprávu o průběhu vyšetřování do Lutécké kapituly, uvedl v ní i svá podezření. Ať už se teď jemu povede jakkoli, vrah se každopádně dočká spravedlnosti.

Lotharovi se tvář zkřivila neveselým úsměvem. Vykročil ke strážnici.

          o    

„Tak co, dokážete ho chytit, nebo zdrhl nadobro?“ strážmistr Pascal kývnul hlavou. Opíral se širokými dlaněmi o desku stolu a tvářil se nervózně.

„Doufejme, že se štěstí přikloní na naši stranu, prozatím nám nezbývá nic jiného, než být trpěliví.  Udělal chybu a rozhodilo ho to, je jen otázka času, kdy udělá další.“

„Víc jeho chyb už v márnici vážně vidět nechci,“ uchechtl se Pascal.

„Ne, to nikdo. Ale, jestli se v něm úplně nepletu, bude tahle poslední, slibuju.“ Lothar se znaveně usadil na židli naproti strážmistrovi.

„Taky doufám,“ bručel si strážník pod vousy. „Stejně mi to ale nejde na rozum. Chci říct, jak to ten hajzlík vlastně dělal? Tam dole přeci měl jenom ten zatracenej kruh, žádný serepetičky, a všelijaký ty baňky a bakule, co přece používaj tyhle fištróni. Tak, jak to vyráběl?“

„Očividně ne sám. Dal jsem zatím prověřit místního lékárníka. Po dalších možných komplicích se pátrá, jak víte.“

„Pana Fidelase? Ale ne, ten určitě ne! Za prvý je to chlap, jak věchýtek a strašně přecitlivělej, kuřeti by neublížil. Navíc, no, on není zrovna expert ve svym oboru, abych tak řekl. Je to bývalej kupec, jen rozšířil sortiment a prodává kapky na kašel a zkaženej žaludek. Většinu léků nakupuje, pokud vim.“

„Odkud?“

„Od obchodníků z města nebo pod rukou od vojenskejch felčarů, co projdou kolem, tak různě. Znáte to.“

„Takže tu není nikdo místní, kdo by se v tom vyznal?“

Strážmistr jen pokrčil rameny. „No, pak jsou tu ještě překupníci. Třeba jeden, nemůžem na něj došáhnout, má strašně dlouhý prsty.“ Strážmistrův omluvný tón zněl přičinlivě zkroušeně. „Jezdí s rychlym člunem mezi přístavem a Lutécií, snad ten by o tom mohl něco vědět. Ví o všem, co se dá dobře střelit.“

„Proč myslíte, že by to měl vyrábět někdo zrovna z Lutécie?“

„No, to je jasný, tam přece žijou všichni tyhle raraši a šarlatáni.  Prej je to město plný černokněžníků a čarodějnic. Podle mě by se s tím mělo něco udělat.“ Pascal kulil na inkvizitora oči a významně kýval hlavou, div si krk neukroutil.

Lothar okamžik uvažoval, jestli velitel přístavní gardy vážně očekává, že teď vyběhne a za pět minut už povleče smečku zdivočelých slintajících čarodějníků z hlavního města pěkně za flígr.

Když se k ničemu takovému neměl, Pascal zklamaně pokračoval: „No, slyšel sem, že jsou tam takový i u samotnýho královskýho dvora a taky na tom jejich univerku. Nebo ne?“

„To je složité téma,“ odvětil neurčitě Lothar. „Každopádně vám mohu slíbit, že nikdo z těch, u koho se potvrdí, že s vrahem spolupracovali, neujde zaslouženému trestu.“

„A co je takovej trest?“ zamračil se strážmistr.

„Za napomáhání k vraždě dík zneužití magické moci a schopností zná náš soudní systém jen jediný. Popravu.“

          o    

---