Luna

Září hvězdy, září luna
a po jezeře běží vlna.
Je jak dívenka spanilá,
co stojí tam u splavu.
Myslíš, Měsíčku, že k ní doplavu?

Její rty, jak rudá růže,
co člověk proti trnům zmůže?
Jaký je nejkrásnější růže květ,
jenž ztracen je a přece ne,
okolo koho však se pne?

V kraji, kde září luna
a po jezeře běží vlna.
V kraji, kde září hvězdy
a dívka na břehu stojí,
v kraji tom mám lásku svojí.

Její vlasy, jak čísté zlato,
avšak podívej se na to,
jak trápí se, jak je nešťastná.
Kdo pomůže jí, kdo to ví?
Kdo zbaví jí toho trápení?

Hvězdy svítí nad krajinou,
tajemnou moc mají skrytou.
Po jezírku vlna se šíří,
měsíc jasný, slavík pěje,
kudy k mé milé cesta vede?

Tvář bledá, jak z porcelánu,
ptáčci pějí, už je k ránu.
Kdo spatřil ji, ten to ví,
oči prázdné, přec se směje,
však milého se nenaděje.

Tam, co listí na zem padá,
pláče jedna dívka mladá.
Tak sama, tak smutna tam,
kdo pomůže jí, kdo to je?
Kdo smutné srdce zahřeje?

Vše jsou lži a prázdná slova,
prožívám to zas a znova.
Kdo pomůže mi dostat se k ní,
k mé princezně v hedvábí.

Luna je pryč a také hvězdy,
nikdo však neví o mé strasti.
Ráno je tu, ale doba chudá,
místo vlny, už jen barva rudá.