Neznámé město

Torza v pohledu – asi vzpomínky

a já je vkládám

do živých okamžiků

 – splývají, jako by byly

neohraničenou skvrnou

a s nesrovnalostmi

plyne děj.

 

Poslední zrnko prachu, co se zarývá

do lidských plic.

A ze staronových lamp

 - možná zrezlých, možná natřených -

prosakuje astma.

 

Kdo nedýchá, nepřijmul ducha,

čtu na kyselinou ožraných kandelábrech,

tak známých,

že jsem je přehlédnul

přes rozbité výlohy - jakoby

zaklíněn v mase figurín!

 

A na rukou?

- První stigmata…

vyvozuji z nehybných postav,

zatímco svatý Roch

ošetřuje hlízy.

 

Děsivá participace na mém nevědomí,

anebo realita,

kterou skresluje otázka po smyslu.

Pokládám si ji pořád,

jako bych věděl,

že jsem se ztratil.

---