Skleněné krásky

Zvuky a světla
odvádí mou pozornost
od vnitřní nicoty.
Tvoří odrazy toho, co ještě není
a co nechci, aby bylo.
Narušují mě jako skořápku,
zevnitř se klube
mráz.     

I kdybych měla tvář,
nevěděla bych, co je to
"hřejivý úsměv".
Kdybych měla hlas,
zněl by jako jeden tón.
Tón ticha.

Proto hraju na kapky deště.
Utvrzuji se v pomíjivosti,
rozbíjím je, ničím.
Skleněné krásky,
ochlaďte trochu ta horká
lidská srdce.

Mám z nich strach
neb žhnou a někdy hoří
pro pomíjivost
kapky deště.

A píšou o nich
třeba básně.