Klavírista

Nádraží a hlas z rozhlasu. Vždycky když zazní, odtrhne se ze skupiny lidí čekajících pod světelnými tabulemi jedna část a rozběhne se k nástupištím. Někteří jdou se skloněnými hlavami. Musí. Do práce, do školy, k rodinám. Jiní se tváří vesele, jedou za přáteli, zábavou, za dobrodružstvím. Někteří tu jen nakupují. Běhají od obchodu k obchodu, ruce plné tašek a uštvaný výraz v obličeji. Není tu slyšet vlastního slova. Ono si sem taky nikdo nechodí povídat. Stejně by na to nebyl čas, všichni se za něčím ženou…

                Uprostřed haly stojí piano. Občas se po něm někdo podívá, ale většina ho míjí bez povšimnutí. Vždyť by je to zdrželo. Až na černovlasého kluka v barevném oblečení. Odkládá batoh a sedá si k ošuntělému nástroji. Sám taky není zrovna jako ze škatulky. Je rozcuchaný, má vytahané oblečení, ale usmívá se. A jeho úsměv je snad nejhezčí a nejupřímnější, jaký kdy někdo vykouzlil. Otvírá víko a pokládá prsty na klaviaturu.

                A pak už zazní tiché tóny piana. Čím hraje hlasitěji, tím víc utichá hluk nádražní budovy. Za chvíli už jen rozhlas občas naruší krásnou skladbu usmívajícího se umělce. Lidé poslouchají a všechen shon jakoby se zastavil. Na tvářích uspěchaných kolemjdoucích se objevují úsměvy. Není to náhoda, že jsou stejné, jako má tváři ten, který rozezněl opomíjený nástroj. Pomocí hudby rozšířil úsměv mezi všechny ty lidi, co kvůli spěchu snad ani nevěděli, že se ještě dokážou smát. Atmosféra radosti a lásky nejen k hudbě se rozšíří celým prostorem. Lidé se chytají za ruce a objímají. Někteří pláčou, ale nejsou to slzy smutku, spíš dojetí. A on hraje a usmívá se. Snad ani nevnímá, co se děje okolo.

                Skladba pomalu končí. Lidé tleskají, ale on nestojí o ovace. Neudělal to proto, aby získal obdiv. Chtěl lidem vylepšit den, udělat jim radost, ukázat, že život je krásný, ale musíme se umět zastavit. Zavírá piano, které mu umožnilo strávit chvíli mimo realitu, bere batoh a odchází. Ještě se naposled rozhlédne a vidí to obrovské množství lidí, které přilákal. Je spokojený. Ví, že všichni tihle lidé se teď budou alespoň chvíli dívat na svět plni optimismu. A pak třeba potkají nějaké jiné piano na jiném místě…