I.kapitola-Osud nebo jenom náhoda?

První kapitola knihy (původně byla jiná, ale základ zůstal stejný), prochází korekturou ;), ale za kritiku budu jenom a jenom ráda ;)

Minulost...

Jsou tři hodiny odpoledne. Na chodbách fyzikálních laboratoří jaderné elektrárny problikává světlo, které se nedávno rozbilo. Normálnímu člověku by to tady přišlo jako u doktora někde v nemocnici, to dělá ten pach dezinfekce. Já vždycky říkal, že chemici nejsou jenom tak normální lidi. Teda, aspoň mě to někteří říkali… Pootevřel jsem dveře do své laboratoře. Natáhl jsem nohu ke kroku. Ani jsem se nenadál a PRÁSK!

 „GEORGI !!!“zařval jsem naštvaně, když jsem se vzpamatoval. Ležel jsem ve střepech a pod sebou cítil vlhko z nějaké reakční směsi. „Jejda! Promiň! Já zapomněl, že jsem si tu něco nechal... “ ozval se pokáraný hlas mého kolegy George, který se díval, jak se neohrabaně snažím postavit na nohy. Ale podrážky bot krásně kloužou po chemikálii, takže jsem chvilkami balancoval jako na kluzišti. Vítězně jsem se chytil stolu, aby se mi nerozjížděly nohy do roznožky a pokusil jsem se dostat z dosahu vylité látky.

„Pro příště si to laskavě ukliď, než vlezeš někomu jinému do laborky, sakra!“vrčivě jsem přecedil přes zuby. A můj kolega ani necekl, jenom se němě chopil hadry. Začal jsem střepy pomalu sbírat, aby se případný další „krasobruslař“ na nich nepřizabil.

„Hele, já ti to tu uklidím, Marty… Já fakt nechtěl, ono to jaksi vybuch…“ svého kolegu jsem zarazil v dalším pokračování věty. „Mlč… Je mi to jasné, co tím myslíš, stane se to… Ale probůh, příště si to lépe hlídej…“ zavrtěl jsem hlavou a pomalu se postavil.

„Fajn, ale mám tu stanovení rychlostní konstanty jedné reakce… Protože si snad někdo stěžoval, že ty iontoměniče, co nově dovezli, jsou nějaké hodně divné... Tak si chci udělat vzorek s nějakou směsí iontů a schválně, jestli to bude probíhat tak, jak má... Můžu si to tedy ověřit u tebe v laboratoři?“ zeptal jsem se a George beze slova přikývl. Já jsem se pouze pousmál a vydal se s protokolem chodbou k jeho laboratoři.

*************************************

Georgova laboratoř, ve které budu právě stanovovat rychlostní konstantu chemické reakce, je vcelku blízko jadernému reaktoru HT-45, takže na vše perfektně vidím. Připravil jsem si věci, které potřebuji a s posledním pohledem, věnovaným reaktoru, jsem se pustil do práce.

Stanovení mi jde od ruky, léta zkušeností jsou cennou pomůckou pro rychlou práci. Pootáčím stupnicí, abych na trubce podobné kukátku v teleskopu natočil stupnici. Okem pozoruji čáru uprostřed kruhu a snažím se, aby čára splynula s prostředím. Dívám se na stupnici a zapisuji si hodnotu do předtištěného protokolu. Otevřel jsem horní dvířka trubky a vyjmul krátkou „tyčku“, která ve skutečnosti byla jakousi nádobou pro měřený vzorek. Odšrouboval jsem víčko, následně sundal sklíčko a obsah vylil do výlevky.

Odložil jsem vymytou tyčku a následně lehce zaštěrkal reagenční láhví kyseliny sírové. „Sakra! Došla…“ povzdychnul jsem si a u digestoří našel láhev s koncentrovanou kyselinou, kterou jsem u stolu začal ředit, ale najednou…

CÁK! A já nevidím na levé oko! Zařval jsem a škubnul sebou, div jsem neshodil kyselinu na zem. To už jsem se hnal rychle k umyvadlu, vodu jsem pustil na plný proud a strčil si hlavu pod tekoucí kapalinu. I přes to, že jsem to umýval, jsem cítil bolest, krátce jsem na to křikl. Za chvilku jsem vodu zastavil a zvednul mokrou hlavu, abych se podíval na poleptané místo. Zrcadlo mi neukázalo zrovna pěkný obraz. Krvavá vyleptaná čára přes levé oko. Jsem rád, že jsem o něj nepřišel… Ale stejně to pálí jako čert, měl bych to nahlásit na ošetřovně.

Došel jsem znova ke stolu pouze zavřít kyselinu a chtěl se otočit k odchodu, když v tom… Tříštění skla, šílená rána, bílé světlo zaplavující všechno… Mé tělo, jakoby to byl kus papíru, strhnula tlaková vlna, která se z nenadání prohnala celým komplexem.

Skončil jsem na zemi u zdi, netušíc vůbec, co se stalo…

*************************************

Probouzím se…

Pomalu otevírám oči, které mám slepené jemným prachem ze zdi. Vidím rozmazaně, jakoby vše bylo pod vodou. Rychlým zamrkáním se snažím zaostřit. Téměř jsem se nepohnul a pocítil jsem ostrou bolest v hrudníku, která mi skoro bránila v dýchání. Zasyčel jsem a s vyděšeným pohledem se podíval na střep z havarijního skla, který mi trčel skrz žebra. Zaskučel jsem, ale rozhodl jsem se postavit na nohy.

Můj úmysl mě málem přešel, když mi pravou nohou projel další bolestivý impulz. Měl jsem jí taky „pěkně“ dořezanou. 

I přes tyto překážky se mi podařilo vyškrábat se pevně na zaprášenou zem. Poplašný systém opožděně houkal, světla nefungují.

Co se to kruci stalo! Proč se neozval poplach! Kdo všechno je dole?! Kdo všechno tu umřel?! Nebo umírá?! Proč se tohle stalo?!

Mysl najednou zaplavilo plno myšlenek a otázek, na které není nikde odpověď. Zmateně jsem se přemístil na chodbu, kde jsem se na pár okamžiků zastavil a opřel o stěnu, abych uklidnil dech. Malými krůčky, které zdobí cákance krve, se dostávám do hlavní haly s reaktorem. Scházím pomalu po bezbariérovém vjezdu a rozhlížím se. Popravdě, chce se mi brečet… Vidím své kolegy, jak leží v troskách reaktorů, zdí a nejeví známky života. Cítím, jak mě s unikající krví opouští i síly… Ale v tom…

„Pomoc! Pros…ím!“ nakřáplý hlas se ozval zpoza jednoho kusu zbořené zdi. Otočil jsem hlavu tím směrem a můj zrak spatřil zakrvácenou ruku ženy, jak se zvednula, aby na sebe upozornila. Snažil jsem se k ní přispěchat, jak nejrychleji to šlo. Dopadl jsem na kolena a tiše sykl. „Elis…“ vyrazil jsem ze sebe, když jsem spatřil mladou blonďatou dívku, zavalenou velkým kusem zdi. Její jinak andělsky vypadající tvář, nyní byla zdobena černými fleky a čerstvou krví. „P... pane Fug…axi…“ vykoktala ze sebe, tím se jí zpoza plných bledých rtů vyvalila krev. „Pšššt… Nemluv, Elis… Pomoc dojde brzy. Jenom… Jenom neusínej, rozumíš mi?!“ hlesl jsem k ní zoufale, přičemž jsem jaksi tušil, že mé snahy jsou marné. Elis byla dívka, která nedávno nastoupila. Dodělala vysokou školu a já jí dostal „pod křídla“. Byla v pohodě, co jsem jí dal na práci, tak s pohotovostí udělala. Věčně usměvavá dívka… A nyní tu leží na zemi a lapá po dechu.

„Já… Já… Omlouv…“ nedořekla, a její tvář ztuhla v kamenný výraz. Otevřené oči byly matné, bez jiskry života. Sklonil jsem hlavu a natáhl ruku, abych jí sklopil víčka. Postavil jsem se na vrávoravě na nohy a pomalu se vydal dále. Ale mé tělo začalo odporovat, chůze začíná být vratká, jako když se opijete. Dech je hlasitější, kroky nejistější…

Najednou jsem se rozkašlal a na zem vystříkla krev. Otevřel jsem doširoka oči, když jsem to spatřil a to byla poslední věc, co si pamatuji z elektrárny…

Mé tělo rozřízlo prach na zemi a já se skácel na bok vedle zničeného reaktoru… Netušící, co dále se mnou bude…  

---