Úvod

Je tohle konec?

Jediná otázka a žádná odpověď… Zrak se mi upírá na jednotku mužů ve speciálních protichemických oblecích. Můj mozek uvažuje, zda má cenu odporovat, nějak se snažit pláchnout. Jsem totiž jejich pokus… Nukleární pokus… Je čas, abych se Vám představil…

Jsem Marty Fugax, jaderný chemik , který pracoval v jaderné elektrárně. Ta už bohužel neexistuje, protože jí z povrchu zemského zlikvidovala závažná nukleární havárie postihující město Dusthimhill. Já nějak tu havárii přežil, akorát, že má krev je dost poškozená, nefunguje tak, jak by měla. Jedna organizace, která vystupuje pod názvem „Korporace“ a řídí všechny chody ohledně vědy, mi dala druhé jméno a to právě „Projekt Tritium“, neboť mým poznávacím znamením pro ně je malá tyčinka s plynným Tritiem, kterou nosím na krku.

A proč tu teď stojím? Abych se nechal s největší pravděpodobností zastřelit jednotkou od Korporace. A proč? Protože mě považují za velkou hrozbu pro přeživší lidi… Což vlastně já nejsem, protože pracuji pro chemii a nejsem ten uslintaný mutant, co zabijí lidi jenom pro potěšení nebo pro potravu… Já jsem jako člověk, ale oni to nepochopí.

V zoufalém gestu vyrážím vpřed, když v tom mě sráží k zemi ostrá bolest v hrudníku. Dopadám s výkřikem na chladnou zem a snažím se lapat po dechu.

Křiklavě zelené záření malé tritiové tyčinky se ztrácí v té temně rudé krvi…

A vše se vrací úplně na začátek…