Cirkus

„Jsme proti týrání zvířat. V našem cirkuse neuvidíte cvičená zvířata!!“  Tak zněla reklama na úplně nový Cirkus, který  právě dorazil do našeho města. Opravdu mě to zaujalo. Nikdy jsem neměla ráda drezuru divokých zvířat chovaných ve špatných podmínkách. Rozhodla jsem se, že se na ten „převratný“ Cirkus zajdu podívat.

Představení začínalo v osm večer. Fronta na lístky nebyla nijak přehnaná, zřejmě nebylo moc lidí, kteří by měli zájem o představení bez zvířat. Bylo za deset osm a velký pruhovaný stan byl zaplněn sotva z poloviny a další lidé už nepřicházeli.

Konečně odbila osmá. Doprostřed manéže vstoupil břichatý pán s knírem, v červeném, blýskavém obleku. Přejel pohledem poloprázdné hlediště a obdařil nás zářivým úsměvem.

„Krásné dámy a velevážení pánové, je mi ctí Vás přivítat v našem Cirkuse, bez týraných zvířat. Doufám, že se Vám bude naše představení líbit. Nyní už mi nezbývá nic jiného než Vám popřát příjemnou zábavu a představit naše první číslo.

„Madam Amélie a její černí hřebci!“ Hluboce se uklonil. Hledištěm to překvapeně zašumělo.

Rozhrnul se závěs a do manéže vešla podsaditější rusovláska v bílém jezdeckém úboru a vysokých černých kožených holinách, v ruce držela tenký drezurní bič. Také se poklonila a pak už bylo jen slyšet trojí zapráskání biče a do manéže naklusalo šest černochů oblečených jen v bederních rouškách v barvě jejich kůže, ze kterých jim koukaly černé koňské ocasy. Na obličeji měli kožené masky protahující jim obličej do podoby koňské tlamy, ve kterých nechybělo opravdové udidlo s uzdou. Mezi očima, přes hladce vyholenou hlavu,  až na krk se táhl pruh kůže s připevněnýma ušima a krátkou lesklou hřívou.

Diváci na malou chvíli zůstali úplně konsternovaní a nevydali ani hlásku. Musím se přiznat, že i já jsem byla nejdříve v šoku, ale při druhém  obklusaném kolečku se z hlediště ozval bouřlivý potlesk a jásot.

Madam Amélie se  na nás usmála a práskla bičem a její „hřebci“ přešli do nádherného souměrného cvalu. Po dalším kolečku už se jejich tmavá kůže začala lesknout potem. Zdviženou dlaní je zastavila. Muži zůstali okamžitě stát, jen občas některý nervózně pohodil hlavou nebo přešlápl z nohy na nohu, jako by to byl opravdový kůň. Přešla ke svému stádečku, jeden muž chytil zezadu druhého kolem ramen a na takto vytvořené sedátko se vyšvihla jejich cvičitelka a pohodlně se tam usadila a uchopila jejich otěže. Práskla bičem  a celá bizardní skupinka se dala opět do pohybu. Poté slečna předvedla několik klasických krasojezdeckých triků, a na konec odjížděla z manéže za hlasitého potlesku.

Byla jsem naprosto nadšená! Něco takového jsem opravdu ještě neviděla!

Břicháč opět vstoupil do manéže „ Doufám, že se publiku naše úvodní číslo líbilo a nyní přijdou na řadu cvičené šelmy!“

Mezítím rozestavil personál po manéži různé stoličky a kruhy, stejné jaké se požívají při drezuře divokých zvířat v klasickém cirkuse. Celé publikum napjatě očekávalo, co se bude dít.

Když bylo vše nachystáno, vstoupil hubený, holohlavý muž v hnědých, silných kalhotách ze surové kůže a plátěné košili. V ruce držel stočený karabáč s pevnou rukojetí. Celé publikum přejel chladným pohledem, bez známek úsměvu. 

Zatleskal a ze zákulisí vyběhl Lev. Lev byl běloch atletické šlachovité postavy opět jen s rouškou kolem pasu, tedy pravděpodobně běloch, protože celé jeho tělo, včetně obličeje pokrývala úžasně, detailně vytetovaná srst v pískové barvě. Tetování na rukou a nohou, vytvářelo dokonalou iluzi lví tlapy. Přes ústa měl „roušku“ ve tvaru tlamy. Dlouhé světlehnědé vlasy byly upraveny do tvaru husté objemné hřívy sahající až do půlky zad, kde se táhla v tenkém proužku až k začátku bederní roušky ze které, vystupoval, stejně jako u hřebců ocas, tentokrát ale ladný a tenký, na konci zakončený chlupy v barvě hřívy. 

Udělal jeden kroužek kolem diváků a usadil se do dřepu na nejbližší nízkou stoličku a ZAŘVAL!

Zařval opravdovým lvím hlasem, patrně musel být v masce nějaký modulátor hlasu.

Následně se ozval veliký potlesk a výskání ze strany diváků.

Jásot byl přerušen prásknutím krotitelova biče, což byl povel pro Lva, aby vyskočil na další a o pul metru vyšší stoličku, což splnil jedním ladným skokem.

Krotitel se mírně uklonil publiku a přišlo další zatleskání, které přivolalo dvě Lvice.

Lvice měly stejné tetování jako Lev s tím rozdílem, že měly srstí potetované holé hlavy a jejich masky byly o něco méně robustní.

Po úvodním předvedení, se usadily každá na jednu nižší stoličku proti sobě. Zapráskal bič a přišel povel, kdy měli obě Lvice zároveň přeskočit a přistát na místě té druhé. Mladší dívce se evidentně nechtělo a v očích měla výraz strachu. Bič prásknul podruhé a stanem se rozlehl děsivý řev umocněný modulátorem. I přes tetování bylo vidět, jak na dívčiných zádech naběhl děsivý pruh. Znovu byl zopakován povel a na třetí prásknutí už Lvice nečekala. Obě se ladně odrazily a měkce dopadly na svá místa. Stejný povel ještě několikrát zopakovali, tentokráte již bez komplikací.

Potom celou skupinu cvičitel propustil, hluboce se uklonil publiku a s grácií odešel z manéže.

Jako poslední číslo následovala skupinka opravdu velmi talentovaných artistů.

Nejprve se cirkusem rozezněly zvuky deštného pralesa a na stěny stanu se promítala i dokonalá imitace divočiny. 

Najednou se odněkud za mojí hlavou ozval vřeštivý zvuk Paviána, který se za krátko objevil i v mém zorném poli. Pomalu a ladně přešel přes lano napnuté z ochozu, který obkružoval celý stan, ke konstrukci, která připomínala rozvětvený strom, uprostřed manéže, pod ním stála drobná a nenápadná žena v béžových kraťasech a volné pískové košili, která udávala opičákovi rozkazy.

I Pavián měl, stejně jako šelmy před ním, vytetované ochlupení v barvě srsti zvířete, které představoval a samozřejmě ani dlouhý opičí ocas nesměl chybět. Modulátor hlasu, tentokrát, snad i se zabudovaným megafonem, opět skrývala maska protahující obličej, do příslušného tvaru.

Zastavil se na nejvyšší větvi a opět zavřískal. Na jeho povel se po „stromě“ začaly hbitě šplhat další opice. Zahlédla jsem Šimpanze, včetně pro ně typických odstávajících uší, i rudého obtloustlého orangutana, který i přes to že ostatní předváděli, na povel cvičitelky, různé kejkle a artistické kousky zůstával jen líně sedět na spodní větvi a na konci čísla slezl a odšoural se pryč.

Všichni hlasitě tleskali a očekávali konec představení, ale vtom se na jednu větev snesl nádherně tmavomodře zbarvený Papoušek. Lidé zůstali užasle hledět vzhůru, protože si nikdo nevšiml, jak se tam z ničeho nic objevil. A to už ho následoval další, tentokrát červeně zbarvený a další zelený.

Cvičitelka je nyní ovládala pouhým zapískáním na různé píšťalky, které měla zavěšené na krku. Každá píšťalka měla jinou barvu, podle toho, který Papoušek na ní měl reagovat.

Slétali se tam na visutých hrazdách a poslední úseky překonávali skokem s roztaženými křídli. Ano, opravdu měli na rukou připevněná, nádherná barevná opeřená křídla a dlouhé barevné ocasy. Na obličeji byl nejnápadnější obrovský zoban., ze kterého vycházely roztodivné ptačí skřeky.

„Přelétávali“ ze stromu na ochoz a dokonce i těsně nad hlavy diváků, kde měli umístěná „bidélka“.

Těsně nade mě přistál ten modrý, byl to opravdu úžasný zážitek.

Nakonec všichni zmizeli v malých dvířkách vysoko nad vstupem do manéže. Rozsvítilo, se normální osvětlení. K cvičitelce se přidali i ostatní trenéři a několikrát se hluboce uklonili publiku. Na úplný konec nám břicháč popřál krásný zbytek večera a my jsme se stále ještě oslněni zážitkem, z perfektně nacvičeného představení rozešli domů.

***

„Tak bando, máme to za sebou, všem se vám to moc povedlo. Nakrmte zvířata a dejte si pro zbytek večera volno.“  Řekl po představení břicháč a labužnicky se protáhl, při myšlence, kolik jim to na téhle štaci hodí, dnešek sice nebyl nic moc, ale tahle senzace se vždycky rychle rozkřikne a příště bude plno.

„Jo a Marcusi“ oslovil krotitele šelem, který odcházel se zamračenou tváří. „Na příště si tu tvojí mladou krasavici, vezmi pořádně do parády, ať nám zase neudělá ostudu.“ 

„Nebojte se, šéfe, už se to nestane.“ Při těch slovech lehce pokynul svým bičem a zamračil se ještě víc. „Dneska tý bestii nedám nažrat, aby si to dobře pomatovala. Tak dobrou šéfe“

„Dobrou, dobrou.“  Odpověděl břicháč nepřítomně. V duchu už byl zase jen u svých peněz.

Přešli do druhého menšího a podlouhlého stanu, kterému pracovně říkali zvěřinec. Název to byl opravdu přesný. Hned na začátku stál box pro koně, kde bylo uvázaných všech šest zdejších hřebců. Stáli vedle sebe a neklidně přešlapovali a pohazovali hlavou.

„Už máte hlad miláčkové?“  Zeptala se mile krasojezdkyně, nyní převlečená v montérkách a holinkách.  Nabrala kýbl ovesných vloček, které smíchal s vodou, vitaminovou směsí a trochou cukru, až z toho zbyla řídká kaše, kterou vylila do koryta. „Tak papejte klucí!“ Než to stačila doříct, všech šest černých koňských tlam se zabořilo do břečky a bylo slyšet jen hlasité srkání, jako když někdo natahuje tekutinu širokým brčkem. Za chvilku už bylo koryto prázdné a Koně se pomalu uložili ke spánku,  na čerstvou slámu, ošetřovatelka ještě nalila kýbl čerstvé vody do koryta, popřála „klukům“ dobrou noc a spokojeně odcházela.

Téměř stejný scénář se odehrál u všech ostatních klecí se zvířaty. Hned vedle si na banánovoovesné kaši pochutnávali Opičáci a naproti nim se po ovocném koktejlu ukládali ke spánku Papoušci.

Jako poslední v řadě byly na slámě šelmy, přivázané za silné kovové obojky řetězem k těžké konstrukci. Marcus pomalu mixoval kousky čerstvého syrového hovězího masa, které naředil trochou vody a rozlil do dvou velkých misek. Ty postavil před Lva a starší Lvici. „Dobrou chuť“ popřál jim stroze a otočil se k poslední z trojice, takže ani neviděl, jak hladově zabořili svoje mohutné čumáky do žrádla a hltavě srkali.

Poslední jmenovaná se líně rozvalovala na slámě a pozorovala krotitele přezíravým a lhostejným pohledem. „Ty budeš dneska o hladu, aby jsi si zapamatovala, že odmítat poslušnost se nevyplácí. Lvice pokrčila rameny a dlouze zívla. To Marcuse neskutečně dopálilo. „Jak chceš! Však ty to taky pochopíš!“ Vzal bič do ruky a začal jím bít Lvici přes záda, dokud nezůstala ležet schoulená u jeho nohou, tiše kňučící, tělo samý, sem tam i krvavý šrám. Ostatní zvířata na to nereagovala, věděla dobře, že si za to může sama i oni to zažili, někteří rezignovali dříve jiní později, ale nakonec se podvolili všichni.

 „Tak dobrou.“ Lehce jí odkopl nohou a nechal jí tam vzlykající, hladovou ležet. Věděl, že příště už chybu neudělá.

 

 

 

 

 

 

---