Nevzpomínám si

 V naší republice je velmi těžké dostat se na scenáristiku. Lana to ale dokázala a s pár menšími problémy ji i dostudovala, takže na sebe právem mohla být hrdá. Byla to samotářka, což se ostatně výrazně projevovalo i v její tvorbě-její dialogy ve scénářích byly vždy velmi odlišné od ostatních, protože nebyla zvyklá normálně konverzovat, natož reálnou konverzaci zaznamenávat na papír. Mnozí ji měli za podivínku a ona si toho byla vědoma. Většinu času trávila posedáváním v kavárnách a psaním s cigaretou v ruce a sklenkou červeného vína před sebou. Ze psaní, do kterého se vždy plně položila, ji dokázal vytrhnout jedině rozhovor náhodných lidí, kteří se bavili v její blízkosti, pozorně je poslouchala a dostávala tím inspiraci z běžného života, kterou pak mohla použít ve svých pracích, které by se bez běžných zkušeností zdály být nepřirozené- což jím ale naopak přidávalo na určité netradičnosti. To ale mnozí nedokázala pochopit. I profesoři, kteří ji učili na vysoké škole, byli jejími pracemi zmateni a nevěděli, co si o nich mají myslet. Na druhou stranu v nich viděli ,,něco“, co mělo potenciál. Jeden z nich se o Laně zmínil svému známému režisérovi, kterého Lana zaujala a on neváhal ani chvíli, aby ji kontaktoval. Sjednali si schůzku v kavárně hned na další den.

            Lana nikdy nepřikládala schůzkám extra velký význam, a tak se na tu s režisérem nijak zvlášť nepřipravovala a ani nebyla nervózní. Dorazila před kavárnu přesně na čas. „Ahoj, já jsem Martin.“ řekl režisér a napřáhl k Laně ruku za účelem stvrzení jejich seznámení. „Lana.“ odpověděla a potřásla Martinovou rukou. Usadili se ke stolu a oba si objednali červené víno. „Slyšel jsem o tobě od tvého profesora. Ukazoval mi některé z tvých prací, doufám, že ti to nevadí.“ začal Martin a při své řeči se díval na skleničku s vínem. Lana, připravená si zapálit, s cigaretou v puse jen stroze odpověděla: „V pohodě.“ a škrtla zapalovačem. „Nicméně, obvykle si scénáře píšu sám, ale teď jsem zrovna v takové tvůrčí krizi, a tak mě napadlo, proč pro změnu nesvěřit jádro filmu někomu jinému. Asi tušíš, kam tím mířím.“ a po několika minutách vzhlédl od skleničky k Laně, která byla očividně mile překvapená. „Máš námět na film, který bys chtěla zrealizovat? Ale nechci práci, kterou jsi musela vypracovat v rámci studia, ale něco, co vychází z tebe, co sis třeba ani nedovolila odevzdat. Bez cenzury, chápeš?“ Lana byla podle jejího výrazu ve tváři nadšená Martinovou nabídkou. „Něco bych měla. Hotový scénář. Můžu ti ho poslat.“ řekla nakonec s tázavým podtónem. „Určitě, teď se tě na něj nebudu vyptávat a nechám se překvapit.“ uzavřel Martin toto téma. Chvíli si ještě povídali o banalitách a pak se vydali každý svou cestou.

            Když Martin dorazil domů, první, co udělal, bylo, že zapnul počítač a otevřel email. Byl rád, když se mu na prvním místě objevil mail s předmětem: „Scénář- Nevzpomínám si“. S nadšením vstřebával každé slovo. Scénář splnil, ba předčil jeho očekávání. Po hodině čtení napsal do kolonky ODPOVĚĎ: „Skvělý, beru to.“ a okamžitě začal shánět herce a štáb. Zároveň začal vypracovávat technický scénář (což obvykle zanedbával, ale u něčeho takového si to nemohl a ani nechtěl dovolit). Lanin scénář nijak neupravoval a jen ho vytiskl vybraným hercům.

            Lana na popud Martina chodila na všechny zkoušky, vše probíhalo pod jejím dohledem. Martin totiž nechtěl použít něco, co by Lana sama neviděla a neschválila. Vždy stávala za kameramanem a spolu s herci, hlavně s hlavní postavou, potichu přeříkávala sebou vytvořené repliky. Na první zkoušce, která se odehrávala ve Fantově kavárně na Hlavním nádraží v Praze se chovala právě tak. Byl to rozhovor muže a ženy u kávy. Podobnost Lany a hlavní postavy Terezy byla více než zřejmá. Lana jako by byla sama tou ženou, která nedokáže být sama, protože bez lidí kolem sebe se dostává do depresí a má pocit beznaděje. „Nevím, čím to je. Cítím se tak sama a cítím taky nutkání ke styku s jinými lidmi.“ Vykřikla v slzách herečka a mezi herci zavládlo ticho. „Cítím se tak sama a cítím taky nutkání ke styku s jinými lidmi.“ šeptala si pro sebe Lana a zavřela oči. Martin ji pozoroval, ačkoli se měl věnovat záběrům kamery a výkonům herců, ale když uviděl, jak hluboce Lana prožívá každé slovo, které sama napsala, dostal nápad. Zastavil natáčení a přistoupil k ní. „Co kdyby sis hlavní roli zkusila zahrát sama? Vidím, že scénář znáš zpaměti, a i když nemáš žádné herecké zkušenosti, dokázala bys to víc procítěně.“ „Zkusím to, můžu hned?“ „Jasně, Gábino? Běž z placu. Zkusíme Lanu.“ Herečka byla dotčena, ale nemohla Martinovu rozkazu vzdorovat. Lana si sedla ke stolu k herci. „Klapka!“ křikl Martin a byl zvědavý, jak se s tím Lana popere.

            „Nevím, čím to je. Cítím se tak sama a cítím taky nutkání ke styku s jinými lidmi.“ Lana začala popotahovat a zdálo se, že ani nic nemusí hrát. „Takovýma malichernostma mě neotravuj. Jsi jen sebestředná exhibicionistka a potřebuješ obdiv lidí kolem sebe. To je tvoje diagnóza.“ zněla replika Kryštofa, při které se díval do telefonu a Laně moc pozornosti nevěnoval. „Já už to nevydržím!“ vykřikla Lana v roli Terezy a začala dýchat jako při záchvatu. Najednou začala křičet tak hlasitě, že to všem lidem okolo až trhalo uši. Herec představující Kryštofa si celými dlani zacpával uši, aby jejímu křiku unikl. Vše bylo přesně tak, jako ve scénáři. Lana vstala od kavárenského stolku, ale podlomily se jí nohy a ona upadla. Pořád křičela a válela se po zemi sem a tam. Z očí jí tekly proudy slz. „Je výborná, už určitě někdy hrála.“ „Tak přirozená!“ „Tolik emocí.“ šeptal si celý filmový štáb a všichni přítomní. Lana omdlela. Kryštof k ní běžel a snažil se jí vzkřísit. „Terezo! Terezo, probuď se!“ a lomcoval s ní, aby ji přivedl zpátky k sobě. Lana otevřela oči a zalapala po dechu. Na zemi se posadila a zmatené se rozhlížela kolem sebe. „Kde to jsem? A  kdo jsi ty? Co se to děje?“ křičela a stále brečela. „Kdo sakra jsem?“ zařvala a schoulila se do klubíčka s hysterickým pláčem.

            „Á stop!“ křikl Martin s úsměvem. Byl Laniným výkonem ohromen a byl rozhodnutý ji obsadit místo původní herečky, která pořád stála opodál se závistí a záští v očích. „Byla jsi skvělá! Pojď sem, ať tě můžu obejmout.“ řekl Martin. Ale Lana se stále třásla na zemi. „No tak Lano, už jsem to stopnul,  neslyšelas?“ Lana nereagovala. Martin se vyděsil a rychle k ní přiběhl. „Lano, vstávej, co se děje? Scéna už skončila, uklidni se.“ a začal s ní lomcovat stejně, jako prve herec představující Kryštofa. „Kdo jsem? A kdo jsi ty? A kde? Co se děje?“ vykřikovala Lana a bylo vidět, že tohle už nehraje, pokud předtím vůbec hrála. „ Jsi přece Lana. Jsi na natáčení tvého filmu.“ mluvil k ní Martin a snažil se jí uklidnit hlazením ve vlasech. Lana přestala mluvit a omdlela. „ Zavolejte sanitku, rychle!“ zařval Martin na ostatní a po celém nádraží zavládl zmatek.

            Lana ztratila paměť. Prý se to mohlo stát buď v důsledku rány do hlavy, nebo u ní došlo k tam velkému stresu, že to její mozek nevydržel a vypověděl službu. Martin s ní byl v nemocnici, když se probudila. Nevěděla nic ze svého života a doktoři usoudili, že se jí paměť na 90% už nevrátí a bude tedy muset začít po malých krůčkách znovu. Jediné, co po sobě zanechala, byly její práce. Nevěřila, že je napsala. Martin se ale rozhodl většinu z nich zpracovat a následně realizovat. Po jejím návratu do života už nebyla samotářka, jen zřídkakdy se stávalo, že by nebyla obklopená lidmi. Asi nakonec dostala to, po čem skrytě toužila.