Erian 4

   Erian seděla s Inalisem na jeho slamníku. Právě teď obědvali. Nebo on alespoň tvrdil, že je čas oběda. Tady dole to vůbec nešlo poznat. Žaludek, ve kterém jí před chvíli začalo kručet, to potvrzoval. Řídit se zažívacím trakem není možná moudré, nicméně v tuhle chvíli nic lepšího neměla. Pomalu si ukusovala svého pečeného kuřete a prohlížela si jeskyni. Bylo v ní teď minimum lidí, převážně šlapek pracujících na noční směně, jak se dozvěděla a zlodějů kteří dělali vloupačky, na něž byla lepší noc. Přepadení se spíše také podnikala v noci než za bílého dne. Kolem a kolem, obědvalo jich celkem dost. Divila se, kolik zlodějů to v tak malém městě žije. Existovala taky možnost působit v okolních vesnicích, kde žili, nebo měli letní sídla šlechtici.

   Sklonila se ke své dřevěné misce, a nabrala si pár brambor. Nechápavě zavrtěla hlavou. Tihle lidé si tedy určitě nežili zle. Jak řekl Inalis, pokud něco chtěli, tak si to prostě vzali, a bylo to. Na takový život by si dokázala zvyknout, kromě té jeskyně. Prožít tam život by na ni mělo vážné psychické následky. A mít za manžela kriminálníka by asi nestrpěla. Zbýval jí tedy klasický způsob života, aby měla to, co chce.

   Po jídle se k nim přiloudal nějaký muž. Nedokázala odhadnout, co za zločiny dělá.

   Počkat. Pozorně si ho prohledla. On přece žil ve vesnici, ne? To by tedy mohl vědět, kam se vydali ti dva hajzlové. Až to zjistí, dožene je a vykoná svou pomstu. Pocit jakého si klidu se vytratil a nahradila jej nenávist spolu s touhou zabíjet. Oba muži si toho všimli a divně se na ni dívali.

„Stalo se něco?“ optal se zloděj opatrně. Muž se zarazil a s gestem že přijde později, odešel.

„Chci dostat ty hajzly,“ procedila skrz zuby. Inalisova tvář potemněla. Zachmuřeně se poškrábal ve vousech. „A jak to chceš udělat? Dostali tvého tátu a to toho uměl nejspíš víc než ty, tak jak to chceš zvládnout?“ Nesnášel zabíjení, ať už z jakého důvodu a doufal, že to Erian vymluví. A o pomstě si myslel své.

„Zatím ještě netuším, ale na něco určitě přijdu,“ odsekla tvrdohlavě.

„A pokud ne? Co pak? Zasvětíš život snaze na něco přijít, sehnat něčí pomoc, nebo získat sílu a co z toho? Zabereš se do toho natolik, že ti z mysli sejde pravý smysl života, tvé sny a cíle se ztratí v nenávratnu. Tvoje osobnost se změní tak, že nerozeznáš dobro od zla, budeš chtít jen pomstu a uděláš pro to cokoli, klidně budeš i zraňovat nevinné lidi. To opravdu chceš? Myslíš, že by to chtěl tvůj táta?“ Zasáhl do živého. Erian zaťala pěsti, až jí zbělaly klouby.

„Ty nevíš, co by můj táta chtěl,“ zaskřípala zuby. „Nevíš, jaké to je, přijít o jediného rodiče, kterého máš, jediného kamaráda…,“ zarazila se. V Inalisově tváři cosi ztuhlo.

„Máma umřela, když mi bylo pět,“ oznámil chladně. „A tátu si nepamatuju, odešla a mě vzala s sebou, rok předtím.“

Aquakinetička v duchu zaklela a pořádně si vynadala. Ona tady blábolí a tenhle kluk přitom to znal líp než ona.

„To je mi líto,“ pípla.

„To nic, už jsem si zvykl,“ odtušil.

„Kdo je to?“ kývla směrem k muži, který před chvílí odešel, vděčná, za změnu téma.

„Larar,“ mávnutím ruky si kolegu přivolal. „Tady Larar býval učitel šlechticů, než mu přišli na to, jak moc krade, co?“

„No jo,“ zabručel bývalý učitel. „Měli se mnou líp zacházet.“

„Jejich hloupost,“ přikývl mladý kolega.

„Tys žil ve vesnici viď, Larare?“ přerušila jejich vyprávění o minulosti. I přes to všechno vyprávění, v ní hořelo odhodlání se pomstít. Nezáleželo na tom, co říkali. Musí to udělat. Prostě musí! Ne třeba hned, dokud je v jeskyních, z nichž by se sama nevymotala, ale někdy v budoucnu.

„A nevíš kam se pustili? Abychom věděli, kam nemáme chodit…,“ chabá výmluva, ale bude muset postačit.

„Na jih.“ Nic konkrétnějšího neprozradil. Zase tak hloupý nebyl.

   Erian prudce vstala. Super. Nebudou zase až tak daleko. Než je dohoní, bude mít své schopnosti zpět. Msta bude vykonána. Bude moci žít o něco pokojněji.

„Kam si myslíš, že jako jdeš?“ Inalis taky vstal a podíval se jí do očí. Dostal od šéfa příkaz a hodlal ho splnit. Štěstí stálo na jejich straně, protože byl taky pryč a neslyšel je. Kdyby ano, schytali by to. Všichni tři. Larar za prozrazení kam jdou, Inalis za nesnažení jí v tom zabránit a Erian ohrožením zlodějského slibu a zaplacených služeb.

„Co takhle za těma smetákama a vyřídit si to s nima?“

„Tys mě před… deseti minutama neslyšela?“ rozhořčení a naštvání z Inalisova hlasu přímo čišelo.

„Já to prostě nemůžu jen tak nechat!“

„Dobře. Zkusím to jinak.“ Povzdechl si. „Tobě asi zlodějské slovo asi nic neříká co?“ Pak si sám odpověděl. „Určitě ne. Jak by mohlo. Tak abys věděla, ten kdo ho poruší, je odpad. Co víc, taková věc se roznese, nebude dostávat zakázky a bude se muset zodpovídat u rady.“

To ji na chvíli zastavilo. Jak se zdálo, bylo podsvětí mnohem složitější než by si mohl kdokoli myslet.

„A jak mě jako hodláš zastavit?“ Vzápětí jí došla odpověď. Uměl manipulovat zemí. Mohl ji zastavit velice snadno. Taky jí to předvedl. Vztyčil ukazovák s prostředníkem a opsal táhlou čáru kolem dokola. Všude kde byl nějaký vchod, ze stěny vyrazily dva hladce opracované tlusté kameny, tvoříc tak provizorní mříže. Všichni v jeskyni na východy upřeli mírně vyděšené pohledy. Tohle nevypadalo zrovna dobře. Nikoho přicházet neviděli. Jejich zraky ulpěly na hádající se dvojici, čímž se ten úkaz vysvětlil a dál mu nebylo třeba věnovat pozornost.

„Co třeba tak?“ Dal si ruce v bok, mírně naklonil hlavu, jako by chtěl říct: Mě jen tak nepřechčiješ.

„Takhle asi jo,“ souhlasila a sedla si. Někdy to zrušit musí. Nemůže nechat neustále zavřeno a nedovolit tak procházet do práce a z práce. Tehdy by mohla utéct. Utéct za svou pomstou.

„Ne abys zkoušela ještě něco,“ pohrozí jí. „Jestli se o to pokusíš, tak si to schytáš.“

„Tak snad abych šel.“ Tohle už se Larara netýká, odchod tedy bude jen příhodný. Inalis byl mezi nimi nejsilnější. Nikdo si to u něj nechtěl rozházet. Ta holka má kuráž, to se musí nechat. Není čemu se divit. Vždycky sledoval, jak s otcem nebo někým jiným zápasila na jezeře. Strhující podívaná. Nebylo pochyb. Jejich síly byly vyrovnané. Nebýt Erianiny schopnosti potlačené tou drogou.

„Nebo co? Zabiješ mě?“ otázala se provokativním a drzým tónem a probodla ho svým vražedným pohledem.

„Ne. Zavřu tě do klece jako zvířátko.“ Inalisův tón byl stejný. Ti dva si zaručeně často budou lézt na nervy.

„Vydržím tam do chvíle, než budu schopna zase ovládat vodu.“

„To dobře vím.“

   Zírali jeden na druhého bez úmyslu uhnout. Ta cesta bude ještě hodně zajímavá. Jen oni dva, navzájem si polezou na nervy. Schválně komu z nich hrábne dřív. Oba doufali, že ten druhý bude první. Sedli si, nespustíc z toho druhého oči. Tiše se na sebe dívali asi deset minut.

„Baví tě to ještě?“ Inalis měl nerad ticho. Rád loupil za dne, kdy mohl mluvit. V noci musel být člověk potichu jako myška. To mu vadilo.

„A tebe?“

„Já se ptal první.“

„Tvrdohlavej mezku.“

„Nápodobně.“ Bohové, společně si tedy ještě užijí. Oba tvrdohlaví, neústupní a ještě k tomu silní. Přesto si navzájem připadali velmi sympatičtí. Ono co se rádo škádlívá, to se rádo mívá, jak se říká. Dál ze sebe nespustili oči. Erian už to pomalu začínalo nudit.

„Dobrá. Mě to nebaví,“ prohlásila.

„Vidíš,“ usmál se provokativně Inalis. Povzdychla si a ignorovala to. Neměla náladu to ještě dál řešit.

„Nějaké návrhy co budeme dělat po zbytek dne? Stále ještě nemám své schopnosti zpátky.“ Nudila se. V jeskyni se toho moc dělat nedalo. Pozorování lidí okolo zvláště zábavné nebylo.

„Svlékat se a běhat?“ navrhl nevinně.

„Blbče,“ odfrkla si a vrhla jeden ze svých pohledů. „Co vy tady celé dny děláte? Neříkej mi, že jen tak ležíte.“

„To ne,“ souhlasil. „Většinou hrajeme karty, plánují se větší akce, což mě míjí, já dělám sám. Někdo si zkouší své schopnosti. Následkem toho se někdy okrádáme navzájem a pak se pereme.“

„Ano. To dělají chlapi. Co ženy?“

„Ani nevím Asi probírají šichtu, líčí se nebo drbou.“

„Klasika. Jak taky jinak.“

„Nejsi taky taková?“ Znal Erian jen krátce. Nedokázal odhadnout jaká ve skutečnosti je, ačkoli v něm převládal jistý dojem. Nehodila se k nim.

„Vypadám snad na to?“

„Ne.“

„Tak vidíš. Co zásoby?“ Bez zásob by existovat klidně mohli. Oba dva jsou určitě schopni něco ulovit a pak to opéct na ohni. Základní věci přežití v přírodě byly banalitou. Alespoň pro ni. Předpokládala, toto umění u zlodějů a jim podobných. Starosti si tedy nedělala.

„Donesou nám je. Peníze taky,“ dodal pro případ další otázky.

„Jistě,“ přitakala.

 

   Nakonec se rozhodli pro hraní karet. Mariáš a poker jim vydrželi několik hodin. Jedině tyhle dvě hry uměla. Za dlouhých deštivých dnů je hrávala s tátou. Vlastně se takhle prokousali k večeři. Následně Inalis naučil Erian ještě několik her, jež několik hodin hráli, dokud byli schopni udržet otevřené oči. Erian bylo přiděleno jedno prázdné lůžko člověka pracujícího přes noc a vracejícího se za dne. Nebyla to zrovna nejpohodlnější postel. Přese všechno lepší než včerejší, kdy jí postelí byla tvrdá zem.

   Ráno Erian musel vzbudit Inalis. Spala tvrdě jako špalek. Konečně tu měla pocit bezpečí. To se projevilo na délce i kvalitě spánku. Zatímco včera si připadala moc nevyspalá, dnes byla svěží a čilá jako rybička. Zvláštní modré světlo krystalů spolu s rozdělanými ohni tvořily velice zajímavé světlo. Nebylo ani modré, ani oranžové.  Spíš takové míchané. Stále si na ně nedokázala zvyknout.

„Dobré ráno,“ pozdravil zlodějíček. „Jakpak se spalo?“

„Dobré,“ zívla. „Ale jo. Na to nepohodlí se mi spalo poměrně dobře.“

„V příštích dnech to nebude o moc lepší,“ zavěštil si.

„No to mi povídej. Nevezmeme si alespoň nějaký stan nebo tak něco?“ Přeci jen, spaní jen tak pod širákem není zrovna její koníček.

„A nedokážeš se před nečasem ochránit?“ Ne vždy lidi věděli o tom, jak fungují ostatní schopnosti. A u někoho, kdo žije na okraji společnosti, to nebylo udivující.

„Před deštěm, kroupami a sněhem jistě,“ přikývla. „Vítr a blesky jsou nad moje schopnosti. Mimo to. Ty umíš ovládat zem ve spánku?“

„To ne. Už vidím ten problém,“ zašklebil se Inalis.

„Jasně,“ výraz v tváři mu oplatila.

„Nějakej seženu.“ S tím ji opustil.

 „A co snídaně?“ pokusila se mu připomenout. Pozdě. Už neslyšel.

   Než se vrátí, mohla by zjistit, zda má své schopnosti zpět.  Zavřela oči. Svět kolem ní se změnil v soustavu modrých bodů. Lidi kolem sebe viděla díky vodě, kterou obsahuje lidské tělo. To co hledala, se nacházelo o kus dál od lidí. Byl to proud modrých teček. Soustředila se na pokus jich trochu nadzvednout. K její nesmírné úlevě to šlo. Zkusila změnit tvar. Fungovalo i to. Usmála se, natáhla ruku pro přitažení vody k sobě. Tečky okamžitě uposlechly a rozletěly se k ní. Nějak to neodhadla. Místo zastavení před ní se rozprskly o nějakou osobu, která se objevila skoro odnikud.

Otevřela oči. Před nimi stál promočený její budoucí průvodce.

„Jak se zdá, tvé schopnosti jsou zpět,“ zavrčel. Erian se neudržela a vyprskla smíchy. Vypadal jako vodník. Navíc jeho výraz stál za to.

„Promiň,“ omluvila se. Pokoušela se udržet vážnou tvář. Bez úspěchu. Hrábla po něm rukou, ale nedotkla se ho. Rázem byl suchý. Všechna vlhkost se teď vznášela v kouli před ní.

„Lepší?“

„Jo. Díky.“

„Není zač.“ Erian si všimla Inalisova pohledu, zkoumajícího vodu vznášející se před ní. Nadzvedla obočí v nevyřčené otázce.

„Já jen…, slyšel jsem, jak jsi dobrá…“

„To jo. Nejlepší ve Viladě,“ odpověděla skromně.

„Hmm. Co jinde?“

„Nikdy jsem nebojovala s nikým jiným, než s lidmi od nás.“

„Aha. To vlastně nic neznamená,“ dovtípil se.

„Chceš vidět, co umím?“ Namíchla se. Věděla o své síle a dost ji štval kdokoli, kdo to (ji?) zpochybňoval.

„Proč ne,“ souhlasil, „krásné představení hned po ránu nikdy není na škodu.“

„Fajn.“ Vystřelila ukazovákem. Z Inalise se opět stal velmi promočený člověk. Křečovitě se usmál a následoval ji.

   Ta se rázně postavila a dala se na pochod k podzemnímu potoku, pravou ruku nataženou před sebou. Vytvořila tak neviditelnou hráz. Hladina toku se začala zvedat. Levou rukou mávla vzhůru, což mělo zabránit vylití z původního koryta. Zase vzbudili pozornost ostatních obyvatel jeskyně, kteří se zájmem podívané přihlíželi. Král celé sebranky měl práci. Být tu, řval by na celé kolo, co mu to tu vyvádějí, jestli ho snad chtějí vytopit. Zbytek dění zajímalo.

   Polovina jejich hlavního zdroje vody vyschla, zatímco druhá dosahovala téměř do stropu. Dost na začátek představení. Erian pootočila levou dlaní. Náhle se ochladilo. Před ní stála obří masa ledu. Pravá ruka, předtím zadržujíc vodu se sevřela v pěst. Masa se rozletěla na tisíce, možná i miliony kousků. Ty teď naopak zadržela levačkou. Pravačkou líně švihla a ledové střepy se daly do pohybu. Po několika metrech letu je zastavila. Teď pro změnu vytvořila páru pomalu zaplňující celý podzemní prostor. Další pohyb rukou. Začalo sněžit. Sněhové vločky se líně snášely k zemi. Myšlenkou na ně zatlačila. Vytvořila tak uprostřed bublinu. Následně vytvořila sněžnou stěnu okolo prázdného prostoru. Ta se zavlnila a vzala na sebe opět kapalnou podobu. V tom stavu setrvala jen několik vteřin. Pak je obklopoval blyštivý led. Mávnutím dolů to všechno zmizela a ukázáním zpět do suchého koryta se vše poslušně vracelo zpět. Ticho přerušil hlasitý potlesk od všech přítomných zlodějů, děvek a jiných individuí.

   Aniž by řekla slovo, vrátila se zpět ke svému lůžku, nechávajíc Inalise za sebou. Usadila se a dala se do čekání. Zajímalo ji co si o tom myslí. Za chvíli tu byl.

„Slušné,“ ocenil.

„Jenom?“

„Ne. Viděl jsem i lepší než jsi ty.“ Zkoumavě si prohlížela jeho obličej, na němž byla usazena vážná tvář. Nevydržel to a vyprskl smíchy.

„Chm. Co snídani?“ Nadhodila a probodla ho pohledem. Z jejího žaludku se ozývaly podezřelé škrundavé zvuky. Inalisovi samozřejmě neušly.

„Co máš, to si dej,“ řekl přívětivě.

„Ty jsi mi hostitel. Jakpak se bude tvářit šéf?“Zlodějíčkovi přes tvář přeběhl škleb a pak se zamračil.

„Tak chvíli počkej,“ zavrčel. Na chvíli se vzdálil. Vracel se i s chlebem, sýrem a ovocem.

„Zdravá strava?“

„Po tučným se tloustne,“ pokrčil rameny, „pak se celkem blbě krade.“ Prostý, ačkoli ne zcela ušlechtilý důvod.

„Jasně,“ přikývla. Bez dalších okolků se do jídla pustila.

   Snídaně v nich zmizela během chvilky. Sbaleno měli. Cesta tedy mohla začít. Zavazadla se všemi věcmi tvořili dva kožené pytle a čtyři měchy s pitnou vodou. Ty by se mohly zdát zbytečností vzhledem k Erianině aquakinezi. Nicméně ne vždy a všude je k dostání. Jistota je jistota.

„Jaký je vlastně plán cesty?“ Jestliže ji paměť neklamala, běžná a taky pravděpodobně jediná cesta do Hiurenu vedla přes celý Iroin, polovinu Gemasu plus ještě navíc skrz Vener.

   Nebyla to bohužel krátká cesta. Co ona věděla, trvala okolo devíti měsíců, což nebyla zrovna dvakrát lákavá představa. Jenže, jiný způsob nebyl. Altakijské hory byly moc vysoké na nějaké snadné překročení. Geokinetici se snažili udělat pod nimi tunely. Z nějakého neznámého důvodu to vždycky selhalo. Pokaždé, když už to vypadalo nadějně, se zřítil strop. Přes mělké moře se přeplout nedalo, tam prý byla maximální hloubka dva metry. Moc málo na jakoukoli přepravní loď a s nebezpečnými potvorami, jejichž likvidace byla více než náročná.

Moře na západě, bylo, jak napovídal název, nepřeplutelné.(a název moře?) Plné vodních vírů, zrádných mělčin a skalisek skýtalo jistou smrt pro kteréhokoli námořníka. I s pomocí aquakinetiků. Za ním se rozprostíral neklidný Bouřlivý oceán, neustále zmítán mocnými bouřemi. Stejně smrtonosný jako moře u břehu západního Iroinu.

„Tak se na to podíváme.“ Rozbalil mapu s Enherovou trasou. Ten měl tehdy v plánu Erian odvést do bezpečí sám.

„Nejdřív vyrazíme na sever do přístavu v Asami… To je divný. Na severu žije spousta upírů, díky nedostatku slunečního svitu, a šéf nic neovládá. To mi k němu nesedí.“

Upíři. Smrtící stvoření sající lidem krev. Nejvíce napadají příbuzné, jenže ti nevydrží věčně a tak se posouvají dál. Severské kraje pro ně znamenaly ráj, jelikož tam slunce tolik nesvítilo a pro ně smrtící sluneční paprsky se tam tolik nevyskytovaly.

 „Třeba si tehdy víc věřil,“ pokrčila rameny Erian. „Stáří dělá s člověkem divy. Teď by pravděpodobně zvolil jinou trasu. Každopádně, kam dál z přístavu?“

„Do Throssijského Rotalu, odtamtud do přístavního města Seloi v Gemasu, obeplujeme mělké moře do Girelie, přes Vener do Deweru. To už budeme dost blízko. Najdeme si loď plující do nějakého přístavu poblíž Eramu. A hurá, budeme v cíli.“ I jemu se cesta zdála dost komplikovaná a zdlouhavá.

„Pfff,“ odfrkl si. „To je tak nejmíň na půl roku, ne-li víc!“

„To přidej.“

„Proč tví příbuzní musejí bydlet tak, aby na návštěvu člověk musel urazit cestu přes půl kontinentu?“ Sklonili hlavy k mapě ve snaze přijít s lepší trasou.

„Jo, to bych taky ráda věděla.“ Dostala nápad. Po nedávných událostech to neznělo zase tak špatně. Člověk se snadno při tak dlouhé trase ztratí, sejde z mysli většiny známých… Počkat! To je ono. Co se ztratit ještě víc?

„A co překročit Altakijské hory? Celkový čas na cestách se nám o dost zkrátí a nikdo nebude předpokládat možnost cestování právě tudy.“

„Taky má proč. Jsi blázen? To jsou nejvyšší hory kontinentu. Víš, jak těžký by bylo je překročit?“

„Pokud jsem správně četla, tak to šlo. Naši předci na cestě od jezera Seluc to dokázali.“

Vezme-li se v úvahu pravdivost historických pramenů ve městě, žili první lidé Dalurenu právě u Selucu. Nějaký čas jim krajina okolo stačila. Bylo by tomu tak pravděpodobně nadále, kdyby se lidé nerozmnožovali, a touha po moci byla neškodné exotické zvířátko. Boje o moc vedly ke stěhování národů. Právě tehdy první osadníci Iroinu překročili velehory. Krátce na to založili Cataib, nejstarší město v zemi.

„Jasně. Ber taky v úvahu, že všichni dohromady ovládali všech dvanáct schopností. My jsme jenom dva. Maximum věcí, které můžeme ovládnout my, jsou tři. Nevím jak ty. Já se narodil uprostřed měsíce. Pravděpodobnost ovládnutí něčeho jiného než země, se rovná nule.“

„No, pokud otec nelhal, tak já bych tu možnost měla. Narodila jsem se koncem měsíce.“

„Proč by ti lhal?“ podivil se Inalis. Erian při vyslovení téhle věty bodlo u srdce. Teď se přidala další jehlice.

„Nooo, v posledních dnech zjišťuju věci, o kterých jsem neměla ani páru. Připadám si vychovaná ve lžích.“ Bolestné vzpomínky na nedávné události se vrátily v ještě bolestnějším stadiu. Žila vcelku normální život, tátu měla velmi ráda a ona zase ji. Jenomže teď to všechno vypadalo jako jedna velká lež.

  Co všechno ještě neví? Jaká tajemství před ní ještě táta skrýval? Je vůbec jeho dcera? Na mámu si nepamatovala. Klidně ji mohl někomu unést. A to by ti pitomí vesničani měli pravdu. To pomyšlení nesnesla. Zaťala zuby a doufala, že zjistí pádný důvod, tohohle všeho až dorazí do Hiurenu. Stejně si ale připadala si zrazená. Vlastním otcem i svými přáteli. Ačkoli u nich chápala nedobrovolnost zrady, dělalo jí zatěžko ji přijmout. No, stejně už se nemůže a ani nechce vracet. Jen by všechny znovu ohrozila. O to skutečně nestála.

„Chceš si o tom promluvit?“ navrhl Inalis. Rozuměl tomu, jak se musí cítit. Sám si prošel něčím podobným.

„Teď ne. Děkuju.“ Pousmála se. Možná nebude zase tak špatný, pomyslela si Erian. Když si ze všeho nedělá srandu. Na toto téma znovu dojde. Tím si byla jistá. Koneckonců měli spolu delší dobu cestovat. Teď se na to necítila.

„Jak myslíš,“ pokrčil zloděj rameny. „Co ty jsi chtěla k těm horám?“ Vycítil nepříjemnost tohoto tématu, tak ho raději změnil. Stejně tento problém museli dořešit.

„Jasně,“ změna Erian přišla vhod. „Máme ty dvě nejdůležitější schopnosti, ne? Já nás ochráním před počasím, pokud to nebudou zrovna blesky nebo vichřice a ty jsi schopný udělat úkryt, nebo se mýlím?“

„Jistěže to dokážu.“ Tuhle otázku bral jako menší urážku.

„Tak vidíš.“

„Ty jsi se prostě rozhodla a nenecháš si to vymluvit, viď?“ Ačkoli jí oponoval, přišlo to i jemu jako poměrně rozumný nápad.

„Samozřejmě,“ vrhla na něj zářivý úsměv. Inalis si povzdechl. Souhlas nemusí nutně znamenat nadšení.

„Dobrá, přemluvila jsi mě.“

„No vida.“ Průvodce na cestu se zaškaredil. Navíc se zvýšila pravděpodobnost sekání s vrahy Erianina otce. Z toho měla snad největší radost. Čekal ji tvrdý trénink, to ano. Představa pomsty se určitě stala dostatečnou motivací. Dobrá věc, mít i jiné cíle, než se dostat do bezpečí. Teď měla k tomu všemu posilu. Nepochybovala o jeho pomoci v případě nesnází. Potom co jí vyprávěl, to téměř byla jeho svatá povinnost.

„Ne že budeš vyhledávat problémy.“ Inalis ji probodl vědoucím pohledem. Dokázal si dost dobře představit její snahu najít ty hajzly. Tomu se chtěl vyhnout. Lépe méně problémů nežli více. Stejně v něm převládal jakýsi neurčitý dojem o nevyhnutelnosti trablů.

„Ty máš pořád strach.“ Nasadila úsměv říkající: Obavy nejsou namístě. V duchu znala příčinu.

„Mám proč.“

„Vždyť mě znáš,“ protáhla pomalu.

„Spíš ne než jo. A co vím, mi nepřipadáš zrovna jako typ, který nechá všeho, protože mu to někdo řekl.“

„Hmm,“ zatvářila se lehce nepěkně Erian. „Uvidíme, uvidíme.“

„Raději bych neviděl nic.“

„Takové štěstí mít nebudeme,“ tipovala Erian.  Její tip byl správný, ačkoli to zatím ještě nevěděla. Čekalo je více problémů, než si oba dokázali představit.

„Zbývá mi snad něco jiného?“

„Ne.

---