Parta dobrodruhů: Lovci upírů

     „Upír?“
     „Jo, upír!“
     „Upír.“
     „Aha.“

     „Toš a kolik na tem trhnem?“ zajímal se Little.
     „500 zlatých pro každého,“ usmál se Maggor.
     „Toš to de,“ ušklíbl se Little.
     „Aha.“

     V hospodě „U Kreténa“ bylo nezvykle ticho. Pokud někdo promluvil, bylo to šeptem. Parta dobrodruhů seděla u svého oblíbeného stolu a všichni tři hrdinové se ládovali pečeným masem a zapíjeli ho pivem. Dnes byl výjimečný den. Celá vesnice se složila a nabídla 500 zlatých, aby je za to Parta dobrodruhů zbavila dotěrného upíra, který řádil na jejich hřbitově.
     Kdyby byl upír jenom dotěrný, ale to ne, on musel skoro každou noc někoho napadnout a vysát. Taky se začaly ozývat hlasy, že už neřádí jenom na hřbitově, ale i mimo něj.

     Historky překonávaly jedna druhou, ale stejně nejlepší byla ta od sedláka Forresta.
     „Přísahám na hrob svojej tchyně,“ dušoval se Forrest. „Bylo k půlnoci a já s robů sme uklůzali....“
     „No ja, uklůzali,“ začali se řehtat sůsedi. „A hlavně pod postelů, ja? Kvůli temu tak vrzala, ja?“ buráceli smíchy.
     „Držte huby, hovada!“ okřikl je Forrest. „Toš, jak sem poudál, uklůzali sme a naráz kdosi bůchá na dvera. Kdo do do čerta može byt? poudál sem a išel sem to omrknůt. Co za ožralca ňa budí? poudám a naráz sa ozvalo: „To je jenom větříček, blbečku!“ „Já ti rozhodím sandál, ty hovado jedno ožralé,“ poslal sem teho magora do řiti, ale on nic. Sotva sem urobil dva kroky, zasa začal mlátit do futer. To už ňa dočista nasral. „Já sandále nenosím,“ odpověděla tá sprostota. Chtěl sem vyletět ven a dat mu za vyučenů, ale.....“
     „Ale najprv sas šel posrat strachy, ja?“ ozvalo se z davu a následoval bujarý smích všech přítomných.
     „Držte huby! Ale najprv sem sa optal, co je zač. „Upír, a už otevři, nemám na tebe celou noc,“ ozvalo sa. Toš to mňa zaskočil. Já sem u sebe zrovna neměl žádné kolík, aby ho probodl.“
     „A podíval ses dolů?“ hospoda se otřásla salvou smíchu. „Ten je enem na jedno použití a on už předtým probodl starů,“ někteří začali smíchy slzet a Forrest za sebou švácl dveřama od hospody, až oknenice zadrnčaly.
    To už upír vážně přehnal, a tak se daly věci do pohybu.

     „Toš dem,“ říhl si Little a uchopil svou dvoubřitou sekeru. Parta na nedaleký hřbitov dorazila zrovna, když se začalo stmívat. Hřbitov byl obehnán vysokou kamennou zdí, na kterou se vší vervou útočila zeleň všeho druhu a s jistotou ji už léta rozebírala kámen po kameni.
     „Knihovna,“ zamumlal Barbie, když vstoupili na půdu pohřebiště a on spatřil řady náhrobních kamenů, popsaných malými písmenky.
     „Bože, odpusť mu. On za to nemůže,“ rezignoval Maggor.
     „Amen,“ zaperlil Barbie.
Ozvalo se dvojité plesknutí.

     „Sednem tady a počkáme, dokud se neobjeví,“ navrhl Maggor a ukázal na kus mramorové desky, která sloužila jako víko jedné z hrobek.
Dlouho se nic nedělo, když tu náhle Little vyskočil na nohy a v krátkém intervalu kroužil sekerou.
     „Co je?“ vystrašeně se zeptal Maggor.
     „Tam neco je,“ špitl Little a ukázal k řadě jednoduchých hrobů, lemovaných hustými keři.
     „Kde?“
     „Tam!“ křikl Little a napřáhl sekeru k hodu.
V ten moment několik keřů zašumělo a jako přízrak se od nich oddělila vyhublá postava. Na chviličku se zastavila, a pak se pomalým krokem vydala k Partě. To už přešli do střehu i Maggor s Barbim. Šouravá chůze postavy budila dojem, že sprinter to nebude. Po chvíli Little znuděně zaklel: „Až příde, tak ňa obuďte,“ a lehl si zpátky na mramor. Postava hluboce chrčela a dál se blížila.
     Asi za půl hodiny Maggor šťouchl do Littla, který spokojeně oddychoval v říši snů. „Vstávej, za chvíli je tady,“ řekl a ukázal na nabušenou kostru, ze které visely kusy hnilobného šatstva, lepící se na kousky tlejícího masa, které zčásti obalovaly její bílé kosti.
     Little vstal, protáhl se, potom dlouze zívl a vykročil ke kostře. „Hej ty, stoj a řekni co si zač!“ zařval tak silně, až kusy látky na kostře zavlály.
     „Jssem zombieee,“ zachrčela kostra, „a všeeechny vásss zab... .“
     „Si si istá?“ přerušil ji Little.
Zombie se zastavila a kostnatým prstem se poškrábala na holé lebce: „Joo, ssem ssi jissstá,“ dodala zaskočeně.
     „Néseš náhodů upír?“ podezříval ji Little.
     „Nee! Já jssem zombieee,“ hájila se zombie.
     „Enem aby,“ pohrozil Little sekerou.
     „Příssaháám,“ dotčeně zamumlala.
     „Do šlaka, co sa tu moceš? My čakáme na upíra. Odpal bo sa naseru!“ zrudl Little a promáchl sekerou. Zombii překvapením poklesla spodní čelist a podlomilo se jí pravé koleno.
     „Ještě moment, zombie,“ ujal se slova Maggor a odstrčil trpaslíka stranou. „Nevíte náhodou, kde tu bydlí upír?“ zeptal se Maggor zdvořile. Zombie zvedla levou paži a ukázala na sever.
     „Díky,“ poděkoval Maggor a vykročil tím směrem s Barbim v zádech.
     „Estli kecáš, toš si ňa nepřej,“ pohrozil jí Little a spěchal za nimi.
Zombie neměla slov. Chtěla vytřeštit oči, ale protože žádné neměla, tak se jí to nepodařilo. Tohle na ni bylo příliš. Podlomilo se jí i druhé koleno, čelist klesla ještě níž a zombie se s rachotem rozsypala.

      Parta se proplétala mezi náhrobky a v měsíčním svěltle Maggor citoval: „Žil tak dlouho, že málem zapomněl zdechnůt.“
„Konečně klid.“
„Zkus vylézt – vzpomínáme.“
     Mířili pomalu na sever a z nedaleké tůje je pozoroval noční tvor, jehož žhnoucí oči jiskřily rudou barvou. Rudé tečky zmizely a zase se objevily. Potom zmizela jen jedna a když se objevila, zmizela ta druhá. Sova přestala mrkat a zahoukala.
     „Slyšeli jste? Co to bylo?“ zastavil se Maggor.
     „Sova hraje drsňáka,“ mávl rukou Little a dál pokračoval podél řady hrobek.
     „To né, tohle!“ naléhavě zašeptal Maggor a točil se po zvuku.
     „Klep, ťuk, klep, ťuk...“ ozývalo se za řadovkou hrobek.
     „Slyšíte to taky?“
     „Aha!“
     „Co to do šlaka....“ promáchl Little sekerou.
Maggor začal soustřeďovat magickou energii a v době, kdy Parta obklíčila zdroj neznámého zvuku, za zády už schovával menší kouli fireballu.
     „Aha!!“ mocně zařval Barbie, když vyskočil z keře. Jak bylo v plánu, jejich cíl tak spolehlivě paralyzoval.
     Sova spadla z tůje.
     „Kdo jsi?“ z druhé strany křikl Maggor na postavu, která se hrbila u jednoho z náhrobků, který osvětlovala skomírající louče.
     „Eeee....“ zněla odpověď.
     „Dost bolo srandy, upíre, včíl chcípneš,“ vyskočil zpoza další hrobky Little a ostří jeho sekery se zablýsklo ve svitu měsíce.
     „Eeee....“
     „To už sme čuli,“ zařval Little. „Mňa neukecáš!“
     „Eee... já nejsu žádnej upír,“ pomalu se postavil vyzáblý hrobník a roztřesenou rukou se opřel o náhrobek.
     „Lepší vémluvu nemáš?“
     „Přísahám! Já tu enom dodělávám jeden náhrobek,“ ukazoval hrobník na nedopsaný řádek.
     „Kdo ví! Pomalu ustup a žádné prudké pohyby, jasné?!“
-Žyl dlouhý žyvot, pln...- stálo na náhrobku. Zbytek nebyl dopsán.
     „Tys chlastal,“ obvinil Maggor hrobníka, ale ten dělal, že nic neslyšel a šlo mu to opravdu skvěle. Alespoň v něčem byl profesionál.
     „Neunáhlime sa!“ varoval Little. „Otevři hubu a pěkně pomalu, žádné prudké pohyby, jasné?!! Ukaž zuby, tak, abych na ně viděl. Lebo ťa rozpůlím na tři části!“ pohrozil Little hrobníkovi. Ten k smrti vystrašený, pomalu otevřel hubu a vycenil na Littla řadu černých pahýlů.
     „Hmm, toš ju raděj zavři,“ odvrátil se Little.
     „Pane hrobníku, hledáme upíra. Nevíte, kde bychom ho našli?“ zdvořile se ujal slova Maggor.
     „No, před chvílou tudyma šel,“ přikývl hrobník.
     „Jak, tudyma šel?? To jako tudyma kolem vás?“ udiveně hleděl Maggor.
     „Přesně tudyma.“
     „A jakto, že vás nevysál?“ podivoval se Maggor a začínal pomalu hrobníka podezřívat z nějakého paktování s upírem.
     „No,“ sklonil hlavu hrobník, „on říkal, že nepije.“ Maggor ovládl výbuch smíchu. Tohle mu bylo jasné.
     „Jdeme dál. Přesvědčíme se sami,“ zavelel Maggor a Parta pokračovala na sever.
     Neušli ani padesát stop, když se jako na povel zastavili. Jako secvičené primabaleríny si hrdinové protřeli zrak a znovu vzhlédli na cestu před sebou.
     „Mňa snáď šálí bulvy,“ otevřel hubu Little.
     „Vídíte to, co já?“ s údivem sledoval Maggor děsivý přízrak, který se před nimi zhmotňoval. Mlha, černější než noc, kroužila ve víru a dostávala určitý tvar. Vysoká postava v tmavém plášti, bílá lebka s černými otvory, kde bývají oči, stála před nimi a o rameno si opírala kosu.
     „Aha.“

     „Co čumíte?“ ozval se mrazivý hlas.
     „My... my... nic, jen tak…“ nenacházel Maggor slov a podvědomě nahmatal svou magickou bleskovou hůlku, i když tušil, že by mu proti Smrti nic nepomohla.
     „Pěkná sekera,“ kývla Smrt na Littla.
     „No, ...to je. A spolehlivá,“ vykoktal Little.
     „Možná. Ale na mou kosu nemá,“ zaculila se bílá lebka a cvičně promáchla. Hrdinům vynechalo srdce jeden úder.
     „To zcela určitě,“ jako první se probral Maggor. „Ukázka není nutná,“ rychle dodal.
     „Snad se mě nebojíte,“ mrazivě se zasmála Smrt.
     „Aha,“ diplomaticky odpověděl Barbie.
     Smrt se rozřehtala.
Když znovu nabrala dech, znovu vzduchem promáchla kosou. Potom si ji zapřela za rameno, zpod pláště vytáhla tlustý svitek a pohledem přejela dlouhé řady náhrobků a hrobek.
     „Dělám uzávěrku,“ pokrčila rameny. „A co vy, tady? Na procházce?“
     „Ehm, no my tady lovíme upíra,“ vysoukal ze sebe Maggor.
     „Cože? Upíra? Ty bastardi mi v tom dělaj jenom bordel. Oživují mrtvoly a dělaj si z nich ty jejich zombie, pro ty jejich orgie, nebo co,“ naštvala se Smrt. Parta pocítila, jak se okolí ochladilo.
     „Když ho dostanete, máte to u mě schovaný, platí?“ navrhla Smrt.
     „To máme tak i tak, ne?“ potichu odpověděl Maggor.
Smrt se dlouze zasmála, „tohle sem nemyslela,“ zakroutila lebkou, až jí krční obratle zapraskaly. „Výměný obchod. Když dostanete upíra, máte u mě jednu výpomoc zdarma, kdykoliv si budete přát.“
     „No, jistě. To se samozřejmě nedá odmítnout,“ pokyvoval Maggor.
     „TO NE,“ zazněl chladný hlas.
     „Chcete přinést něco jako důkaz? Hlavu, nohu, zuby nebo něco jiného?“
     „Ne, jen mě ho zbavte. To já už poznám.“
     „Že jsem tak smělý, ale...“ polkl Maggor.
     „Ale?“ zvedla Smrt hlavu od svitku.
     „Vy jste přece Smrt, ne?“
     „To si piš!“
     „Tak proč toho upíra, čistě v rámci své pravomoci, nepošlete do pekla sama?“
     „Proč. Proč. To je přece jasný, ne?“ rozhodila Smrt rukama. Maggor nechápavě pokrčil rameny.
     „On je od fochu, mrtvolnej maník. Na toho já jen tak nemůžu. To ty zkurvený odbory,“ Smrt upustila svitek a provedla ukázkovou otočku s kosou, a pak ještě jednu. „No tak, proč si navzájem nepomoct?“
      „Jistě, jistě, tak my to s tím upírem vyřídíme, jak nejrychlej to půjde,“ přikývl Maggor a začal požduchovat zbytek Party, aby se vydali na cestu.
     „Čekám,“ ozvalo se za nimi mrazivě.

     „Pohněte, už to chci mít za sebou,“ popoháněl Maggor své spoluhrdiny.
     „To bylo o fús,“ oddechl si Little a nervózně točil sekerou kolem sebe.
     „Ještě nemáme vyhráno,“ zakroutil hlavou Maggor.
     „Upíra sejmem. To je na pohodu. Snáď dodrží dohodu,“ otočil Little hlavu dozadu, kde ještě před chvílí stála Smrt a civěla svýma očníma důlkama do svitku.
     „Aha,“ strachoval se Barbie.

     „Sme tu,“ ukázal Little na hrobku, která měla otevřený vchod. Maggor neváhal a do zčernalého otvoru v mramoru poslal zářící kouli, která silně osvětlovala vnitřek hrobky.
     Little byl jak na jehlách. Promáchl sekerou a skočil dovnitř. Záhy na to se z hrobky ozval rachot sekaného dřeva a skřípot ocele narážející na mramor.
     „Nejni tu,“ odkašlal si Little, když se vyškrábal zpátky a ještě ze sebe oprašoval třísky z rozsekané upíří rakve.
     „Není a nebude,“ ukázal Maggor na náhrobek, na kterém bylo krasopisně vytesáno: „Hrobka upírů poutníků.“ Hned pod nápisem bylo kostrbatě naškrábáno: „Málo vzorků, povětšinou trpké, nízké teploty. Tady už mě neuvidíte. Aaffreat von Bloodmaster VII. v.r.“