Odloučení

Spěcháš noční Prahou na poslední tramvaj,

v šepotu deště zaniká klapot tvých podpatků,

na zastávce, kde milenci na sebe přes sklo mávaj,

tam u fialového koše plného odpadků,

se zastavíš a naposledy se ohlédneš.

Pak nastoupíš rychle a odjedeš za most,

ve svitu zářivky zahlédnu ještě tvou tvář,

úsměv tvůj poslední nehřeje (jsem zmrzlý na kost),

přítelem mi je jen blikotavá zář,

a nepřítelem čas.

Nepůjdu domů sám, v objetí pouličních lásek

najdu lék na bol a samotu.

Ve spletité změti zmalovaných krásek,

budu hledat opět tvou nahotu,

ve slepotě noci budu hledat tvou tvář.

Po létech si na tebe asi nevzpomenu,

s pár kamarády budu po kavárnách hrávat v šach,

tvou adresu a telefonní číslo rychle zapomenu,

nezapomenu však tvůj tmavomodrý pach,

co se vznášel nad tvým tělem v nocích žhavých z plamene,

pak úsvit přinášel nám strach,

z odloučení, samoty, ze srdcí z kamene.

Odjíždíš tramvají mi za most,

zdalipak to za to stálo,

nemá cenu připouštět si zlost,

dal jsem hodně

bylo ti to málo.